Domů2008-02-4
Třetí možnost - čtvrtá část
4. díl Závěr celé ságy
Díl čtvrtý
Třetí možnost
1.Bitva bitev
Jaši obdivně shlížel k Nikovi, který pomocí Síly vyprošťoval Bílý rozbřesk z krystalu uprostřed svatyně. Věděl, že tak hlubokou meditaci by sám dokázal udržet jen na pár okamžiků a i to by ho neuvěřitelně vysílilo.
Spokojeně se usmál a začal prohledávat okolní Sílu. Cítil blížící se Temné rytíře a Temné vojáky, kteří na jejich pokyn zůstávali před zužující se soutěskou, která vedla k téhle jeskyni. Tak jen pojďte, pomyslel si.
Vykročil do obrovského vstupního dómu a pomalu jím procházel směrem ke vchodu. Obklopovala ho černá skála protkaná tisíci žilek s pulzujícím modrými krystaly. Cítil jejich Sílu, která ho uklidňovala.
Zaslechl spěšné kroky, které se k němu blížily od vchodu zahaleného v modré tmě. Položil prsty pravé ruky na rukojeť svého rytířského meče a zastavil se. Prsty jeho levé ruky spočinuly na meči, který mu dal Nik.
Ze tmy před ním se vynořily čtyři temné siluety. Okamžitě si ho všimly a zastavily se. Cítil, jak ho zkoumají a nijak se jim nesnažil utajit, kdo vlastně je.
Konečně jeden z nich procedil: „Zrádče…“
Jaši se zazubil, přesně takovéhle uvítání očekával. Lehce vytasil oba své meče, ale ještě je neaktivoval, jen si pozorně prohlížel jejich krystalové ostří.
Postavy před ním tasily své meče a s modrým přítmím se smísilo krvavě rudé světlo jejich zažehnutých čepelí.
„Už se těším na chvíli, kdy ukážu svému pánovi tvoji hlavu, zrádče…“ promluvil stejný hlas.
„To by ses k ní ale nejdřív musel dostat,“ odpověděl Jaši trochu posměšně.
Pak i Jaši zažehl své meče. Nejdřív jeden a pak druhý. Jejich modré světlo se rozletělo do prostoru kolem něj. Pohlédl svým čtyřem protivníkům do očí a přešel do vyzývavého střehu.
Zaregistroval, jak se dva z nich vyšvihli do vzduchu a přeskočili ho, zatímco se zbylí dva rozběhli k němu zepředu. Rychle vyslal vlnu Síly proti nejbližšímu útočníkovi a odrazil ho tak o několik metrů zpátky.
Prudce se otočil a téměř vykryl seknutí, které mu mířilo na rameno. Přišel při tom sice o jeden meč a trochu si při tom popálil ruku, ale tím se nezabýval.
Zároveň vykopl pravou nohou za sebe až pocítil, jak nějakému temnému rytíři křupou žebra. Na nic nečekal a vyšvihl se do vzduchu a dopadl před rytíře, kterého odrazil pomocí Síly.
Stačil se sice vykrýt, ale to Jašimu nevadilo, protože zasadil druhou ránu. Mířil přesně. Jeho žhnoucí modrá čepel sklouzla po silovém poli druhého meče a zakousla se Temnému rytíři do krku.
Jaši meč zas rychle vytrhl a nastavil ho za sebe do horního krytu. Jakmile o jeho meč třeskla druhá čepel přivolal si do prázdné ruky meč mrtvého rytíře a zaktivoval jej. Ucítil bolest, kterou mu působilo Zlo ukryté v jeho krystalech, ale podařilo se mu ji překonat.
Jakmile čepel ukořistěného meče zmodrala, vykryl s ní další útok a pak zase vyskočil do vzduchu. Vysokým obloukem přeletěl Temné rytíře a dopadl na černou podlahu o několik skoků dál.
Znovu nasadil vyzývavý střeh a pozoroval, jak k němu Temní rytíři běží…
( – - – )
Luboš s Risou stáli na můstku divošského křižníku. Jejich oči zaraženě hleděly na obrazovku, kam se promítaly obrazy z vnějších senzorů. Je jich tolik, pomysleli si oba současně. Lubošovi až teď došla skutečná hrůza téhle bitvy.
Pohlédl na druhou obrazovku, kde spatřil štíhlé divošské křižníky. Cítil napětí v Síle, jako by se blížil nějaký obrovský výbuch. Přitiskl si ruce na spánky a pokoušel se uklidnit.
Risa vedle něj byla taky zaražená. Nevěřícně koukala na blížící se černé lodi, které se ježily hlavněmi výbojových děl. I ona cítila stupňující se napětí v Síle, které bylo těsně před svým vrcholem.
Jakmile z tisíců hlavní vyšlehly rudé paprsky, cosi se v Síle změnilo. Oba rytíři zaslechli něco jako zbědovaný nářek. Bitva začala.
Jednotlivé lodi vyrazily proti sobě a temným vesmírem se mezi nimi míhaly zelené blesky a červené paprsky.
Netrvalo dlouho a první lodi pohltily výbuchy, které je roztrhaly na tisíce drobných trosek, nebo jen zprohýbaly jejich těla tak, že z nich zůstaly děsivé vraky.
Celým prostorem létaly vlna za vlnou další výbojové salvy. Některé z nich unikly do prázdna, kde se rozplynuly. Jiné si našly za cíl nějakou loď a zpustošily ji k nepoznání.
Celá scenérie se naplnila milióny rudých paprsků a zelených blesků a tisíci výbuchy. Malé stíhačky prolétávaly bitevní vřavou a hledali sobě rovné partnery pro souboj. Černé bitevní lodě chrlily rudé salvy jako draci oheň.
Luboš pohlédl na Risu a uchopil její ruku. Cítil, že má strach. I on sám se bál. Jeho hlavou se honily tisíce možností, tisíce cest, které vedly k různým koncům.
Pocítil rostoucí beznaděj.
Útok Zla postupoval a rozséval zkázu kolem sebe. Netrvalo dlouho a na řadu přišel křižník vedle nich. Jeho trup se rozletěl na několik kusů a některé z nich poškodili i jejich loď.
Luba přemýšlel o tom, co ho učili na Akademii. Nejjednodušší cesta, jak zabít rytíře, je zničit loď, na které cestuje… Uvědomoval si rostoucí nebezpečí a zoufale potřeboval vymyslet, jak se nějak přímo zapojit do bitvy a ne tady jen stát a čekat, až je další salva zasáhne a zničí. Ještě se mu nechtělo zemřít.
Zuřivě přemýšlel, jak se bitevní vřava blížila stále víc k nim. Musí přece existovat způsob, jak uplatnit svůj meč…
A pak mu to došlo.
„Kapitáne?“ pohlédl na Divocha, který zrovna chrlil rozkazy na ostatní.
„Ano, mistře?“ odpověděl Divoch.
„Potřebuju dvě přepadová komanda a nějaký stíhací doprovod,“ oznámil mu.
„Jak si přejete,“ řekl kapitán a vyštěkl cosi Divošsky do mikrofonu. „Budou připraveni za pět minut v hangáru.
Luba přikývnul a pohlédl na Risu.
„O co ti jde?“ zeptala se.
„Uvidíš,“ řekl tajemně.
( – - – )
Konečně byl se svým výtvorem spokojen. Pokud to mohl posoudit, podařilo se mu najít všechny zatoulané atomy, které tvořily Bílý rozbřesk, a vrátit je na jejich původní místo. Výbrus ostří krystalového meče by měl být téměř dokonalý.
A jestli ne, pomyslel si, tak to brzo zjistím.
Opatrně začat vytahovat čepel Bílého rozbřesku z krystalu, který ho věznil již jedenáct let. Vzhledem k tomu, že čepel byla zvlněná, měl s tím potíže, takže musel ještě dodatečně rozložit část krystalu.
Pak už ale konečně třímal Bílý rozbřesk ve své pravé ruce a vítězoslavně ho zvedl nad hlavu. Já věděl, že tě odtamtud dostanu! Zkusmo se mečem několikrát ohnal a poslouchal, jak jeho čepel svištivě krájí vzduch v jeskyni.
Cítil Sílu, která byla s tímhle mečem spjata, s jeho krystaly. Uvědomoval si její skutečnou jednotu a Dobro, kterým byla nabita. Věděl, že drží opravdu mocnou zbraň. Spokojeně se zazubil.
Uklidnil svou mysl, na níž dorážely jako poplašné zvonky vlny Síly, které sem proudily ze soustav Omega. Bitva už začala. Zhluboka se nadechl, aby se připravil na nejdůležitější souboj ve svém životě.
Se soupeřem, který je mocnější než já… pomyslel si, s Aškhar’Gathanem…
Pořádně si prohlédl dóm, ve kterém ho chtěl vyzvat na souboj. Nepochyboval o tom, že i jeho protivník to tu dobře zná. Byla to přece jeho osobní svatyně…
Není tu zrovna moc místa, musel se připustit. Ale to nevadí, když budu nějaké potřebovat, prostě si ho udělám… Znovu se zazubil při myšlence na to, že dokáže přimět Sílu tvořit. Což Aškhar’Gathan umí určitě taky.
Odhodlal se tedy stisknout aktivační tlačítko svého meče. Krystaly vlnící se po obvodu Bílého rozbřesku, se rozpálili téměř doběla. V mžiku se kolem nich utvořilo světle modré jasně zářící silové pole.
Nik se usmál.
A teď, napomenul se, to nejdůležitější. Stálo ho to značné sebeovládání, aby se přinutil spustit ochranný štít ze Síly, který kolem sebe neustále udržoval, a který jediný ho chránil před děsivou přítomností Aškhar’Gathana…
Věděl, že se ho Temný vévoda snaží sledovat. Ačkoliv jeho ochrannou bariérou proniknout nedokázal, bezpochyby věděl o tom, kde teďka Nik zrovna je.
Pocítil, jak se na něj Aškhar’Gathan zaměřil a v okamžiku, kdy mu došlo, co Nik právě dělá, se před ním zhmotnil.
Nik si ho pozorně prohlížel. Vypadal stále stejně děsivě, jako když se setkali posledně. A jeho možnosti jsou stejně neomezené, jako minule, pomyslel. Jenže moje teď taky…
Zazubil se.
Aškhar’Gathat si ho také prohlížel. V ruce třímal Démona Temnoty, jehož zubaté ostří v přítmí svatyně krvelačně žhnulo.
„Takže jsi se konečně odhodlal…“ prohodil Aškhar’Gathan.
„Ano,“ odpověděl Nik. „Přišel jsem na způsob, jak to všechno vyřešit…“
Aškhar’Gathan se zasmál: „Ještě uvidíme, chlapče…“
S těmi slovy zažehnul Démona Temnoty a vrhnul se na Nika…
( – - – )
Z žáru zuřící bitvy unikla skupinka transportních lodí. Před útoky divošských stíhaček ji chránilo několik černých křižníků. Eskadra si rychle prorážela cestu černým vesmírem mezi soustavami Omega.
Jejich cíl se blížil.
V soustavě Omega-P se setkaly s urputným odporem zoufale se bránících Divochů. Malé Divošské stíhačky doprovázené několika rytířskými loděmi se opakovaně snažily způsobit invazní flotile co největší škody.
Vesmír prozářený paprsky studené hvězdy Omega-P pročesávaly modré a červené paprsky spolu se zelenými blesky. Svit okolních hvězd se ztrácel mezi zelenými výbuchy Divošských i rytířských strojů.
Transportní lodě se nezadržitelně blížily ke svému cíli. Černé křižníky přešly na oběžnou dráhu a začaly z ní ostřelovat povrch planety. Na tropickou planetu dopadaly rudé výboje zatímco se k ní snášely tisíce transportérů plných Temných vojáků a rytířů.
Zbytkům divošské obrany se podařilo těžce poškodit jeden z doprovodných křižníků, takže začal rychle ztrácet výšku.
Jako hořící šíp proletěl atmosférou Omegy-P-Primy a dopadl doprostřed jejích deštných lesů. Tam jeho rozervané tělo milosrdně ukryla oblaka kouře.
V tom okamžiku vypadla z hyperprostoru malá rytířská stíhačka.
„Hups, vypadá to, že jdeme pozdě,“ řekl Martin, když pohlédl do vesmíru před sebou.
Několik divošských stíhačů se ještě drželo, ale proti přesile neměli moc velkou šanci. Z planety se na nepřítele sice soustředila hustá palba, ale černé křižníky ji velmi úspěšně opětovaly. Iontová děla na planetě postupně umlkala.
„Musíme jim přece pomoct!“ vykřikla S’Leni, když jednu rytířskou stíhačku zasáhla dávka rudých paprsků a změnila ji ve žhavou nekontrolovatelně se pohybující kouli.
„Zdá se, že o nás nevědí,“ zamyslel se Martin. „Maskovací zařízení funguje…“
Mladý rytíř Síly přemýšlel. Počítač mu označil deset cílů. Rozhodl se, že zaútočí na vlajkovou loď.
„Myslím, že budeme víc potřeba na planetě,“ řekl Martin S’Leni, „takže, jakmile si nás všimnou vyklidíme pole…“
„Hm…“ zamyslela se S’Leni, „asi máš pravdu.“
„Analyzuj vlajkovou loď…“
S’Leni zadala příkaz počítači. Martin zatím stočil let své stíhačky tak, aby se k nepříteli přiblížil zezadu.
„Dvacet věží s těžkými výbojovými děly a padesát dalších s lehčí výzbrojí proti stíhačům,“ říkala S’Leni. „Můstek je těžce obrněný, pro nás až moc.“
Martin přikývl.
„Hlavní reaktor je nedaleko pod svrchním pláštěm,“ pokračovala S’Leni. „Tady,“ vyznačila Martinovi cíl dalším červeným čtverečkem. „Dostatečně dlouhá dávka z našich palubních zbraní by si měla najít cestu až k reaktoru a zlikvidovat ho…“
„Jseš si jistá, že se výboje dostanou skrz?“ podivil se Martin.
„Výboje ne,“ odpověděla S’Leni. „Musíš použít Divošské zbraně.“
„Tak fajn, jdeme na to!“
Martin mírně upravil kurz lodi, aby přesně mířil na vyznačenou část lodi a sledoval snižující se vzdálenost k cíli. Jakmile byli na dostřel, stiskl spoušť.
Od čumáku jejich stíhačky se oddělily dlouhé svazky zelených blesků a obrovskou rychlostí se rozeběhly ke svému cíli.
Pro pozorovatele na palubě křižníku to byla nevysvětlitelná záhada, o které však nemohli dlouho přemýšlet. Martin sledoval, jak si zelené blesky propalují cestu pláštěm lodi a když už cítil, že to stačí uvolnil prst ze spouště.
Pak prudce strhl stíhačku do vývrtky, aby se dostal co nejdál od lodi, než ji výbuch reaktoru rozmetá na kusy.
Zatímco Martin hnal stíhačku do atmosféry planety, obrovský křižník se zazmítal v explozi, která ho roztrhala na tisíce kousků. Martin ucítil, jak stíhačka dostala několik zásahů troskami.
„Počítač hlásí, že maskování nefunguje…“ oznámila S’Leni, když se v kokpitu rozblikalo poplašné světlo.
„Stejně jsem si říkal, že musíme přistát,“ prohodil Martin a strhl stíhačku do další vývrtky, aby se vyhnul salvě z jiného křižníku. Ještě než se skryli v mracích nad oceánem, všimnul si Martin, že zbylé divošské stíhačky aktivovaly bojové maskování…
( – - – )
Jaši používal své dva meče jako neproniknutelnou bariéru, která hatila všechny pokusy Temných rytířů se mu dostat na tělo. Skrze Sílu cítil, jak jeho protivníci zuří. Byli ale tři a to byl problém. A teď už bude mnohem těžším přimět je, aby se rozdělili.
Jaši věděl, že kdyby bojoval s každým z nich zvlášť, nedělalo by mu žádné problémy se s nimi vypořádat. Když ale musel odrážet tři dotírající čepele, nezbýval mu čas na útok. Musím na něco přijít!
Vyskočil do vzduchu a dopadl dost daleko od nich. Jak předpokládal, Temní rytíři se k němu opatrně přiblížili ze všech stran a až pak zaútočili. Ohnal se kolem sebe oběma meči a podařilo se mu jednoho Temného rytíře odzbrojit.
Sledoval, jak se mladík snaží dostat ke svému meči. Vyslal proti němu mohutnou vlnu Síly, která s ním smýkla proti černé stěně. Temný rytíř padl omráčený k zemi. Jaši cítil, že ještě žije, ale rozhodl se s ním vypořádat později. Teď ti zbylí dva…
Temní rytíři teď obezřetně kroužili okolo něj. Jaši vyčkával ve vyzývavém střehu mezi nimi a pomalu se otáčel, aby měl vždy aspoň jednoho z nich na očích. Na druhého se soustředil pomocí Síly.
Rytíř za ním se ohnal svým rudým mečem, ale Jašimu se ho podařilo zastavit. V tu chvíli zaútočil i muž před ním. Jaši odrazil jeho bodnutí a pak opět vyskočil do vzduchu. Ucítil výboj Síly, který k němu vyslal jeden Temný rytíř a pokusil se ho zablokovat.
Nějak mu to ale nevyšlo, takže se trochu nekontrolovaně proletěl vzduchem. Naštěstí se mu podařilo zbrzdit svou rychlost natolik, aby při nárazu na kamennou stěnu jeskyně neztratil vědomí.
Rychle se vyhrabal na nohy a bránil se oběma meči před dotírajícími Temnými rytíři. Cítil, že už to nebude trvat dlouho, než se omráčený Temný rytíř probere.
Vší silou seknul jednomu svému protivníkovi po hlavě. Ucítil, jak Temný rytíř zavrávoral, když odrážel jeho výpad, a vyslal proti němu dávku Síly, která ho vyvedla z rovnováhy. Druhý Temný rytíř se ho pokusil bodnout, ale Jaši to v čas vykryl.
Pak se vymrštil do vzduchu a přeskočil Temného rytíře. Ohnal se po něm jedním ze svých mečů a druhým bodl. Temný rytíř dokázal odrazit jeho sek, ale už nestihl stočit čepel svého meče zpět, aby vykryl jeho bodnutí.
Jaši cítil, jak se jeho modrý krystalový meč zakousl do břicha Temného rytíře, který zaúpěl a padl na kolena. Jaši vytrhl svůj meč z jeho těla rychle mu sťal hlavu.
To už se k němu ale řítili zbývající dva Temní rytíři, odhodlaní se pomstít za smrt svých druhů.
Jaši se připravil na blížící se útok…
( – - – )
Luboš si upravoval pásy na pilotním křesle v kokpitu své stíhačky. Cítil, jak Risa za ním něco nesrozumitelného mumlá. Položil pravou ruku na řídící páku a ještě jednou zkontroloval všechny systémy.
„Fakt to myslíš vážně?“ neudržela se Risa.
„Jo,“ řekl stručně Luboš a zazubil se.
„Myslíš, že je rozumné vtrhnout na nepřátelskou bitevní loď se dvěma komandy Divochů?“ pokračovala Risa, ale v hloubi své mysli cítila, že ho stejně nepřemluví.
„Chceš snad čekat tady, až nás roztřílej na kusy i s lodí?“
„No ani ne…“
„Tak vidíš.“
Luboš pohlédl na malou obrazovku na palubní desce. „Jsme připraveni,“ řekl k Divochovi, který ho sledoval.
„Transport jedna připraven,“ ozvalo se z vysílačky. „Transport dvě připraven,“ řekl jiný hlas. „Letka pět připravena,“ pokračovala vysílačka pochvíli.
„Rozumím,“ odpověděl Luboš. „Jdeme na to!“
Přitáhl si řídící páku víc k sobě a navedl stíhačku do otevřených vrat hangáru. Transportéry a doprovodné stíhače je následovaly do černého vesmíru.
„Cíl zaměřen,“ řekla Risa.
Luboš upravil kurz směrem k nepřátelské vlajkové lodi. Cestou prolétali kolem roztrhaných trupů zničených lodí a snažili se vyhnout těm bojeschopným.
„Mistře, nepřátelské stíhačky za námi!“ ozval se z vysílačky rozrušený hlas.
„Velitel rozumí,“ odpověděl Luboš, „letko pět postarejte se o ně.“
„Rozkaz, mistře.“
„Cíl na dostřel,“ oznámila Risa.
„Budeme potřebovat otevřít hangár,“ řekl Luboš. „Troufneš si na to?“
„Bez problémů…“ odpověděla Risa. Spustila svou mysl do hlubší meditace. Pak začala pomocí Síly zkoumat hlavní hangár obrovské bitevní lodi, která se stále blížila. Našla ovládání vstupních vrat a připravila se poručit Síle, aby je otevřela.
„Připravena…“
„Ještě chvíli, jsme moc daleko,“ řekl Luboš.
Risa udržovala potřebný stupeň meditace, fiktivní prst nedaleko tlačítka.Bitevní loď se blížila. Její věže chrlily dávky rudých paprsků na Divošské křižníky, které měly upoutat její pozornost.
„Teď!“ řekl Luba a Risa přiměla Sílu stisknout tlačítko. Zároveň se potichu postarala o dozorčí personál, aby nikdo otevírající se bránu nezavřel.
„Velitel transportům, připravte se na přistání,“ oznámil Luba do vysílačky.
„Transporty rozumí.“
Rytířská stíhačka následovaná dvěma Divoškými transportéry zmizela v útrobách obří bitevní lodi. O chvíli později se vrata hangáru začala opět zavírat.
„Připravte se na výsadek,“ řekl Luba. „Na můj pokyn…“ pomocí Síly sledoval rostoucí koncentraci kyslíku v hangáru. „TEĎ!“
S těmi slovy odklopil kryt kokpitu a Luba se vymrštil ze sedačky a ještě ve vzduchu tasil a zažehl svůj meč. Risa ho následovala s několikavteřinovým zpožděním.
Z divošských transportérů se vyřítili po zuby ozbrojení Divoši, právě ve chvíli, kdy se u vstupů do hangáru objevili první vojáci v černých uniformách.
Během několik vteřin celý hangár zaplnily stovky rudých výbojů a zelených blesků. Luba s Risou na sebe strhli většinu nepřátelské palby, kterou ale svými meči útočníků úspěšně vraceli zpět.
Netrvalo dlouho a v hangáru nezbyl jediný živý nepřítel.
„První komando zajistí hangár, druhé za mnou!“ zavelel Luba a rozběhl se do spleti vnitřních chodeb…
( – - – )
Nik pozvedl Bílý rozbřesk do horního krytu, aby zastavil Démona Temnoty, který se k němu i ve zpomaleném vnímání času rychle blížil. Zpozoroval ještě, jak se na Aškhar’Gathanově obličeji začíná formovat cosi jako vyděšený škleb.
Pak se k sobě oba meče téměř přiblížily a vše na chvíli zakryla exploze světla a tmy. Nik se probral po několika chvílích na druhém konci kruhové místnosti, než byl před tím. Rychle si k sobě pomocí Síly přitáhnul Bílý rozbřesk a znovu ho aktivoval.
„Tak tys to nevěděl?!“ ta slova z Aškhar’Gathanových úst zněla výsměšně, ale zároveň i trochu bolestně.
Až teď si Nik uvědomil, že jeho tělo je celé rozlámané. Použil Sílu, aby vyléčila jeho nejhorší šrámy a ztlumila zbytky bolesti. Pak se vyhrabal na nohy a přešel do vyzývavého střehu. Aškhar’Gathanova existence se vynořila z černé stěny daleko před Nikem a také zažehla svůj meč.
Mladý rytíř Síly rychle uvažoval. Jestli bude každý kontakt mečů vypadat takhle… „Vsaď se že bude…“ ujistil ho Aškhar’Gathan, který zřejmě neměl problém překonat jeho pošramocený mentální štít.
…tak to dlouho nevydržím, dodal, ačkoliv věděl, že na to Aškhar’Gathan přijde. „To si piš!“ zazněl jeho skřehotavý hlas o něco blíž.
Najednou z Aškhar’Gathanových rukou vyšlehly plameny. Nik proti nim postavil Silový štít, ale cítil, jak si plameny propalují cestu stále blíž k němu. Rozhodl se využít svoje nové schopnosti.
Přímo v cestě Aškhar’Gathanových plamenů se objevila žáruvzdorná stěna, kterou Nik stvořil. Zaslechl Aškhar’Gathanovo opovržlivé odfrknutí a pak uskočil před padajícím kamenem, který tam před tím určitě nebyl.
Vyskočil do vzduchu, aby unikl další dávce plamenů a pak oplatil Aškhar’Gathanovi to s tím kamenem. Temná postava před ním sebou nechala kámen bez mrknutí oka proletět a pak se rozchechtala.
Nik tedy soustředil veškerou okolní Sílu do největšího výboje, který kdy vytvořil a vyslal ho proti Aškhar’Gathanovi. Pak se stalo něco, co Nik naprosto nečekal. Počítal s možností, že se výboj vrátí a odmrští jeho i s tím, že Aškhar’Gathanem jen proletí, ale ne s tímhle.
Aškhar’Gathan hrozivě zaúpěl a odletěl ke stěně jeskyně. Částečně se do ní ponořil, ale pak se konečně vzpamatoval a postoupil o dva kroky vpřed.
Nik toho využil a dovolil si dopadnout jen kousek od Aškhar’Gathana. Pak do něj vší silou zarazil Bílý rozbřesk. Stihl to ještě dřív, než se temná postava stačila úplně vzpamatovat. Aškhar’Gathan opět děsivě zavyl.
Nik pozoroval, jak se jeho postava začíná rozplývat. Problém byl ale v tom, že Aškhar’Gathan rozhodně nebyl paralyzovaný bolestí.
Nik pozoroval ostří Démona Temnoty, jak se blíží stále víc k jeho pravé noze. Doslova cítil, jak se jeho zubatá čepel chvěje už při pouhé představě, že se napije jeho krve.
V poslední chvíli Nik prudce vytrhl Bílý rozbřesk z Aškhar’Gathanova svíjejícího se těla a uskočil dozadu. Temná postava proti němu vymrštila volnou ruku a vyslala na něj výboj Síly. Nik v zádech bolestně ucítil žáruvzdornou stěnu, kterou před chvílí stvořil.
Bílý rozbřesk mu v tu chvíli vypadl z ruky a Aškhar’Gathan toho využil, aby meč odmrštil proti černé kamenné stěně protkané modrými žilkami. Nik zaslechl, jak jeho kovové tělo zazvonilo o tvrdý kámen, který pokrýval podlahu.
Pak už se musel plně věnovat Aškhar’Gathanovi, který se zjevil před ním a začal po něm zuřivě sekat svým mečem. Nik se vyhýbal Démonovi Temnoty, jak jen to dokázal, ale bez meče byl ztracený.
Ucítil, jak se Démon Temnoty spokojeně zašklebil, když poprvé ochutnal jeho krev. Bolestně si k tělu přitáhl zraněnou ruku a pokusil se dostat blíž ke svému meči. Pak přiměl svou pravačku, aby se natáhla po Bílém rozbřesku a Sílu, aby jí ho podala.
Sledoval, jak Bílý rozbřesk pomalu letí vzduchem k jeho ruce, jejíž prsty se snaží dosáhnout na jeho rukojeť. Pak ale v paži ucítil děsivý příval bolesti a koutkem oka zahlédl rudou čepel, jak si klestí cestu jeho rukou.
Zařval jako raněné zvíře, ale nepomáhalo to. Jeho amputovaná ruka dopadla nedaleko od něj na tvrdou kamennou podlahu jen kousek od Bílého rozbřesku.
Pak jeho oči zaregistrovaly zubatou čepel podruhé. Blížila se zprava k jeho krku a přitom rudě plála Zlem a uspokojením.
Pak už jen viděl své tělo bez hlavy, jak se kácí k zemi a hlavu s vyděšeným výrazem, jak padá na kamennou podlahu opodál…
( – - – )
Martin hnal stíhačku atmosférou Omegy-P-Primy, jak nejrychleji mohl. Zoufale se potřeboval dostat k Akademii dřív, než nepřátelské transportéry, aby mohli včas proniknout dovnitř. Jenže nepřátelé měli tak trochu náskok.
Zároveň musel uhýbat svazkům paprsků, které na ně vypouštěly palubní zbraně transportérů. Pohlédl na monitor palubního počítače, kde spatřil ustaranou tvář velmistryně.
„Hlásím návrat z mise,“ řekl jí, jako by se nic nedělo.
„Jak to vypadá zvenku?“ zeptala se velmistryně.
„Je jich hodně,“ odpověděl Martin. „Jsou na planetě nějaké divošské legie?“
„Jenom tři,“ řekla velmistryně zachmuřeně. „Dvě chrání hlavní město a jedna naši Akademii.“
„To se mi nelíbí…“
„Mě taky ne,“ souhlasila velmistryně.
„Už jsme dost blízko, můžete nám otevřít bránu?“ zeptal se Martin trochu ustaraně, protože se jeho stíhačka teď neustále přibližovala ke kusu zdánlivě pusté džungle.
„Jo, ale jen na malou chvíli,“ odpověděla velmistryně.
„To bude stačit,“ přikývl Martin a ukončil spojení.
Zapnul brzdící motory, protože takhle rychle se ještě k tunelu vedoucímu do podzemního hangáru nikdy nepřibližoval. Džungle před ním odhalila černý otvor. Martin ještě jemně doladil kurz stíhačky a trochu přibrzdil.
Nedaleko od něj si přistávající transportéry klestily přistávací plochu dávkami rudých paprsků. Když první z nich přistál, Martinova stíhačka však už zmizela v tunelu do podzemí, který se zas rychle uzavřel.
Martin bez problémů provedl letící stíhačku vstupním tunelem a přistál s ní na dně velikého dómu nedaleko od výtahů. Jakmile se zastavily motory a odklopil kryt kokpitu, oba rytíři vyskočili ze stíhačky a rozběhli se k výtahové šachtě.
Vběhli do kabinky výtahu a až teď si uvědomili kvílící sirény a dunění explozí na povrchu. S’Leni odhodlaně sevřela rukojetě svých krystalových mečů. Martin pohlédl na Modrý záblesk, který se mu houpal u pasu.
Nechali se vyvézt až na nejvyšší ochoz, kde spatřili několik divochů, kteří hlídali vstupy do nejvyšších pater Akademie. Výbuchy teď byly mnohem hlasitější a andamatiové stěny se chvílemi znatelně otřásaly.
Vběhli do jedné z přístupových věží, v nichž se zuřivě bojovalo. Divoši se zde snažili zastavit útočí Temné vojáky a Temné rytíře. Vyběhli ještě o několik pater výš, kde konečně narazili na první nepřátele.
S’Leni tasila své dva meče a vrhla se do boje. Martin také dlouho neváhal a aktivoval Modrý záblesk. Postupoval blízko S’Leni a chránil ji zezadu. Mladá žena před ním se oháněla svými meči na všechny strany a rozsévala jimi zkázu mezi zaskočenými Temnými vojáky.
Martin kolem sebe chytře zasazoval rány Modrým zábleskem a srážel ty vojáky, na které S’Leni zapomněla.
Na chvíli se zdálo, že útočníci začali ustupovat, ale pak jejich nápor zase zesílil. Komando Temných vojáků se slanilo na dno věže s úmyslem zaskočit obránce zezadu. Vedl je zkušený Temný rytíř, který si hravě poradil s Divochy, kteří hlídali přístupové cesty.
„Musíme zpátky!!!“ zakřičel výstrahu na S’Leni. „Jinak nás odříznou!“
S’Leni přikývla a přeskočila Martina a pak se rozběhla do dolní části věže. Odrazila se a skočila přímo před Temného rytíře mezi jeho Temné vojáky. Několikrát se ohnala kolem sebe svými meči a zbavila se těch, kteří byli nejblíže.
Ačkoliv se Martinovi ta představa moc nezamlouvala nezbylo mu, než zopakovat to, co předvedla S’Leni. S tím rozdílem, že on skočil rovnou mezi Temné vojáky a začal je likvidovat.
Věděl, že si S’Leni s Temným rytířem poradí.
V okamžiku, kdy dorazil posledního Temného vojáka, zaslechl za sebou výkřik. S’Lenin výkřik. Otočil se, aby zjistil, co se děje. S’Leni si mnula popálené ruce a Temný rytíř se kochal pohledem na poraženou bojovnici.
S’Leniny meče ležely zničené na zemi pod nimi.
„NÉ!“ zařval Martin a odrazil se s napřaženým mečem. Než si to Temný rytíř uvědomil, už ho párala jasná čepel Modrého záblesku.
S’Leni překonala bolest a bleskově si k sobě přitáhla meč Temného rytíře. Zaktivovala ho a zlikvidovala Zlo ukryté v něm.
„Díky,“ řekla Martinovi a usmála se na něj…
( – - – )
Jašiho meče se střetly s rudou září mečů Temných rytířů. Jaši obdařil útočníky uznalým zašklebením a pak jednoho z nich odmrštil pomocí Síly pryč a vrhnul se na druhého. Temný rytíř měl plné ruce práce s odrážením Jašiho výpadů.
Jaši ho přeskočil a zkusil ho zaskočit přívalem rychlých seků, ale Temný rytíř vše vykryl. Konečně se mu ho podařilo dostat do pozice, kdy zablokoval jeho zbraň a druhým mečem provedl výpad na protivníkovu hlavu.
V poslední chvíli jeho meč narazil na další červené ostří, které se najednou objevilo v rukou Temného rytíře.
Jaši si povzdechl. Přeskočil Temného rytíře a ještě za letu ho zaměstnával několika výpady. Pak nasadil co nejrychlejší tempo, ačkoliv už byl sám dost unavený.
Modré světlo zápasilo s červeným a na obličejích obou bojovníků se různě přesouvaly červené a modré fleky. Jaši znovu zaútočil. Potřeboval se zbavit jednoho z protivníkových mečů dřív, než se druhý Temný rytíř vzpamatuje.
Problém byl, že si to jeho protivník uvědomoval také moc dobře a snažil se nedělat chyby. Jaši ho důkladně zkoumal pomocí Síly, aby odhalil nějakou jeho slabinu.
Konečně na to přišel. Uskočil vpravo ale zároveň sekl Temnému rytíři po nohou. Jak čekal muž před ním vyskočil. Jaši toho využil a pomocí Síly s ním mrštil na strop posetý ostrými krápníky.
Temný rytíř použil všechny své schopnosti k tomu, aby zabránil svému tělu napíchnout se na strop. Pak se pokusil ještě usměrnit svůj pád, aby nedopadl před Jašiho.
Jaši ale hbitě přiskočil k němu a seknul ho do nohy. Temný rytíř zaskučel a ztratil rovnováhu. Jaši toho využil a zničil jeden z jeho mečů. Pak rychle odhadoval situaci. Druhý Temný rytíř se s aktivovaným mečem obezřetně přibližoval ze zadu.
Jaši se tedy ještě chvíli mohl soustředit na Temného rytíře před sebou. Zkusil sérii rychlých výpadů zakončenou bodnutím. Temný rytíř se celkem držel, ale poslednímu útoku neodolal. Jaši cítil, jak si jeho meč propaluje cestu protivníkovým tělem.
Rychle vyprostil svůj meč z umírajícího Temného rytíře a soustředil se na druhého protivníka, který se teď konečně dostal až k němu.
Temný rytíř před ním teď bojoval mnohem intenzivněji než před tím. Bylo znát, že se zoufale pokouší zvrátit vývoj celého souboje.
Narozdíl od Jašiho měl ale jednu výhodu: nebyl tolik unavený.
Jaši odrážel jeho brutální útoky oběma svými čepelemi a snažil se nabrat trochu energie z okolní Síly.
I pro něj byl tenhle souboj hodně vyčerpávající. Za poslední dva roky, které strávil v soustavách Omega, neměl moc příležitostí skutečně bojovat. A rozhodně neměl příležitost bojovat s vyrovnaným soupeřem.
Cvičené souboje s Nikem nebo Lubou, nebo jiným rytíři nepočítal, protože to nebylo ono. Tam stačilo říct: jsem unavený a oni mu dali chvilku na vydechnutí, nebo trénink skončili. Tohle ale bylo něco úplně jiného.
Temný rytíř před ním mu dost urputně usiloval o život.
Jaši zrovna vykryl jedno hodně nebezpečné bodnutí a pak soupeře odstrčil pomocí Síly. Temný rytíř mu to oplatil stejným způsobem a Jaši se proletěl vzduchem. Nebyl to zrovna příjemný pocit.
Během mžiku se Temný rytíř objevil těsně u něj a seknul mu po hlavě. Jaši uskočil a další úder vykryl svým mečem. Druhým napadl Temného rytíře.
Tomu se ale podařilo jeho čepelí zasáhnout Jašiho meč do rukojeti a zničit ho. Jaši zasyčel bolestí, protože mu silové pole rudého meče ožehlo levou ruku.
Temný rytíř byl zřejmě natolik potěšený svým úspěchem, že si nevšiml Jašiho druhého meče, který mu sťal hlavu. Jaši si jinak nedokázal vysvětlit fakt, že na mrtvé tváři letící vzduchem byl stále ten spokojený výraz…
Jaši zhluboka vydechl a deaktivoval svůj meč.
V tom okamžiku zaslechl z druhého dómu Nikův výkřik…
( – - – )
Luboš běžel s Risou po boku a skupinou svých Divochů hlavní chodbou bitevní lodi, která spojovala hangáry se strojovnou na jedné straně a s můstkem na druhé. Jeho modrý krystalový meč kmital kolem jeho těla a odrážel rudé paprsky.
Lubovi bylo jasné, že na palubě lodi nebude moc vojáků, protože ti odletěli transportéry pryč. Tušil, že jejich cílem byla Omega-P-Prima. S tím teď ale nemohl nic dělat.
Mířili ke strojovně, o velení se postarají později. Když zničíme generátory, pomyslel si, nadělá to víc škody.
Risa vedle něj se taky činila a těch pár vojáků, co loď bránilo mělo hodně velké problémy. Divoši je jistili ze zadu, kdyby někoho napadlo, zaútočit odtamtud.
Konečně se dostali k pancéřové přepážce, která oddělovala strojovnu od konce chodby. Byla zavřená. Risa bez okolků přistoupila k ní a použila svůj meč jako otvírák.
Pak skočila dírou v přepážce dovnitř a pustila se do několika vojáků, co strojovnu hlídali. Když se Luboš s Divochy dostal dovnitř, zjistil, že tu už nikdo nezbyl. Risa spokojeně vypnula svůj meč a přešla k němu.
Luboš se na ni usmál. „Potřebujeme vypnout všechny generátory a taky hlavní reaktor…“
„To nebude problém,“ zazubila se Risa a přešla k terminálu. Pak zaktivovala svůj meč a během chvilky zbyly z počítače jen hořící trosky.
Loď se otřásla, motory zastavily, světla zhasla a výbojová děla se odmlčela. O chvíli později naskočil záložní generátor a rozsvítilo se pohotovostní osvětlení.
„Já myslela, že jsem to vypla všechno…“ řekla Risa rozpačitě.
Luba se usmál. „To jsou záložní zdroje, fugnujou jenom světla. Doufám jenom, že generátor je stabilní a nechystá se vybouchnout…“
„Měly by tam být nějaké pojistky. Řekla bych, že by se měl vypnout sám od sebe, jakmile selže řídící jednotka…“
Luba přikývl poté, co se přesvědčil pomocí Síly.
„Tak fajn, vyrazíme k reaktoru…“ obezřetně prošli potemnělou strojovnou do další místnosti a po schodech sestoupili do jiného patra. U generátoru nikdo nebyl, takže Luboš jen nařídil Divochům, aby ho podminovali a pak se vrátili zpět do strojovny.
Na cestě k hangáru potkali několik vojáků, kteří se je zoufale snažili zastavit, ale bylo jich jen pár. Luboš cítil, že posádka opustila loď v záchranném modulu.
„Zpátky k transportérům,“ zavelel.
„Mistře, co admirál?“ zeptal se velitel komanda Divochů.
„Před chvílí opustil loď,“ odpověděl Luboš zamyšleně.
Divoch přikývl a všichni vyrazili zpět do hangáru. Tam se i s druhým komandem nalodili na transportéry a vyletěli z hangáru do volného vesmíru. Když se vzdálili dost daleko od lodi, prohlédl si Luba detonátor a stiskl tlačítko.
Chvíli se nic nedělo. Pak však ochromenou bitevní loď pohltil výbuch jejího reaktoru. Její tělo se rozprsklo na tisíce kusů kovu a plastu a rozletělo se po okolí.
„Mistře,“ promluvil pilot, „navázali jsme kontakt s mateřskou lodí. Říkají, že jsou poškozeni a nemohou nás přijmout.“
„Dobrá, zkuste to jinde,“ odpověděl Luba. Přešel do pilotní kabiny a vyhlédl z kokpitu na temný vesmír. Všude kolem se setrvačně valily vraky obřích lodí všech možných typů.
Luboš rozeznával Divošské křižníky a nepřátelské bitevní lodě. Většina z nich se zdála být zničená, nebo nebojeschopná.
„Mistře,“ promluvil po chvíli opět pilot, „zdá se, že podobně jsou na tom i všechny ostatní křižníky, se kterými se mi podařilo navázat kontakt.“
Luba se zamyslel. „Můžete nás dovézt na Omegu-P-Primu?“ zeptal se nakonec.
„Ano,“ odpověděl pilot, „jen to bude trvat trochu déle než křižníkem…“
( – - – )
Martin odrazil další rudý paprsek zpět k jeho odesílateli. Zároveň ustoupil o krok zpátky. Brzo už ale nebude kam ustupovat, připomněl si. Pohlédl na S’Leni, která mu stála po boku a s vypětím sil odrážela další a další útoky.
I on byl unavený. Boje se postupně přenesly z přístupových věží do hlavních dómů a z nich pak do ostatních prostor Akademie. Martin cítil, že se bojuje všude. V obytných křídlech i učebnách.
Na chodbách se válela mrtvá těla útočníků i obránců tak, jak tam dopadla, než zemřela. Viděl jsem dnes tolik mrtvých, že mi to bude stačit na zbytek života, říkal si Martin pochmurně. Síla kolem nich bouřila.
Bylo pro něj velmi těžké se na ni soustředit. A přitom to bylo to jediné, co ho dosud udržovalo naživu. Věděl, že nebýt Síly, už by nejspíš byl dávno mrtvý. Jeho ruka automaticky nastavila čepel Modrého záblesku do polohy vhodné pro odražení dalšího paprsku.
Uvažoval. Potřeboval si na chvilku oddechnout, ale tlak útočníků se stále stupňoval. Opět zavadil pohledem o S’Leni. Jeho bojovná kamarádka vypadala opravdu vyčerpaně. Věděl, jak ji asi musí bolet spálené ruce, kterými drží svůj meč.
Několikrát zaregistroval, že si meč přehodila do druhé ruky, aby ulehčila té, co ho dosud držela. Pořád ale žije, připomněl si Martin. Něco v něm si ale nemohlo odpustit zahlodat: Jak dlouho to ale ještě můžeme vydržet???
Přál si aby přišly nějaké posily. Většina Divochů teď ale bojovala obrovskou bitvu daleko odsud v černém vesmíru. A rytíři Síly tu byli všichni. Až na Luboše, Risu, Nika a Jašiho, dodal k sobě.
Doufal, že jeho kamarádi jsou na tom teď líp, než on. Využil toho, že se jeden z vojáků přiblížil moc blízko k němu a nechal ho okusit žár Modrého záblesku. Umírající voják se zhroutil k zemi a Martin vykryl další salvu rudých paprsků.
Zároveň ustoupil ke dveřím, které vedly do jedné z jídelen. Pomocí Síly zkontroloval, že má ještě několik dalších volných východů a hned po S’Leni vcouval dovnitř.
Zjistil, že se v místnosti zabarikádovalo několik Divochů a další tři rytíři. Povzbudivě se na ně usmál a připravil se k obraně.
Temní vojáci jim poskytli pár vteřin na vydechnutí, ale pak vtrhli do jídelny hned ze dvou stran. Obránci se kryli za převrácenými stoly a svými meči. Rudé paprsky létaly prostorem sem a tam.
Zelené blesky si hledaly své cíle mezi útočícími vojáky a škvařily jejich těla. Po chvíli bojování se útočníci stáhli. S’Leni se unaveně složila na zem a položila si deaktivovaný meč do klína.
Opatrně si rukama podepřela hlavu a na několik okamžiků sestoupila do uklidňující meditace, aby si trochu pročistila hlavu.
Martin zatím zkoumal pomocí Síly všechny přístupové cesty a jeho ruka si pohrávala s Modrým zábleskem. Těžce zraněný rytíř Síly ležel na zemi kousek vedle jiného, který se mu snažil pomoct, přestože věděl, že jeho odchodu k Síle nezabrání.
Martin pohlédl na zbylé tři Divochy, kteří kontrolovali své zbraně. Ve tvářích měli fanaticky odhodlaný výraz a zdálo se, že jim podobné boje na smrt úplně vyhovují.
Další útok přišel nečekaně. Martin stihl akorát vykřiknout varovné pozor, a útočníci se už vřítili do místnosti. Vedla je mladá žena v černém plášti s dvěma rudými meči v rukou. Jakmile ji Martin spatřil vyskočil ze svého úkrytu a zaútočil na ni.
Jeden rytíř zkusil udělat to samé, ale ve vzduchu ho zasáhla dávka rudých výbojů a on se zhroutil mrtvý k zemi. S’Leni měla plné ruce práce s Temnými vojáky, kteří vbíhali do místnosti ze všech stran.
Martin stál sám proti silnější soupeřce. Odhodlaně si ženu přeměřil pohledem a zašklebil se na její posměšný úsměv. Protočil v rukou Modrý záblesk a přešel do vyzývavého střehu. Žena v černém se na něj vrhla.
Martin si uvědomoval její rychlost. Její dvě rudé čepele kolem ní kmitaly a vytvářely neproniknutelnou bariéru, kterou Martin ani přes všechnu svou snahu nedokázal překonat. Brzy poprvé okusil ostří jejího meče.
Právě uskočil dozadu, aby se vyhnul jejímu útoku, ale nebyl dost rychlý, aby se dokázal dostat včas do bezpečné vzdálenosti. Rudá čepel mu rozčísla čelo a vyryla do něj rudou jizvu. Martin se vymrštil do vzduchu a s napřaženým mečem se vrhl rovnou na Temného rytíře.
Čekal, že ho žena zabije, ale kupodivu to neudělala. Pokusila se uhnout a zároveň vykrýt jeho útok. Martin ji kopl do obličeje a pak zničil jeden její meč. Žena před ním bolestně vykřikla a zpražila ho smrt přejícím pohledem.
Martin na nic nečekal a zahájil sérii krátkých výpadů, aby ji zaměstnal. Soustředěně útočil na ustupující ženu, až ji zatlačil ke zdi. Jeho sokyně si zjevně uvědomila svou špatnou situaci a pokusila se vše naposledy zvrátit.
Rozpřáhla se v předstíraném úderu na Martinovy nohy a když Martin vyskočil, odrazila ho pomocí Síly pryč. Martin prosvištěl vzduchem až se zastavil o barikádu ze stolů. Modrý záblesk mu přitom vyklouzl z ruky a ztratil se mu z očí.
Žena v černém triumfálně přistoupila k němu. Martin měl zatím čas rozhlédnout se kolem sebe. S’Leni stála bez meče s rukama nad hlavou před hlavněmi výbojových pušek. Divoši leželi mrtví na zemi pokryté dalšími mrtvými těly.
„Tak, chlapečku,“ řekla žena sadisticky, „připrav se na smrt…“
Martin se zhluboka nadechl a pokusil se sladit svou mysl se Sílou. Žena pomalu zvedla svou rudou čepel a napřahovala se ke smrtící ráně.
Vtom se rozletěly jedny ze vstupních dveří a do místnosti vtrhla velmistryně se dvěma mistry. Skočila mezi Martina a Temného rytíře a zastavila její meč kousek od Martinova hrdla. Mistři se zatím postarali o Temné vojáky.
Ženě se zjevně vývoj situace nelíbil, což dala najevo řadou urážlivých kleteb na adresu rytířů Síly. Velmistryně se do ní ale pustila tak rychle, že jí už brzy na žádná slova nezbyl čas.
Martin se pomalu zvedl ze země a promnul si bolavá záda. Očima vyhledal Modrý záblesk a přitáhl ho k sobě.
Velmistryně zatím drtila Temného rytíře dalšími a dalšími výpady. Martin si musel připustit, že jeho bývalá soupeřka byla skutečně hodně dobrá, když dokázala vzdorovat velmistryni tak dlouho.
Pak ale zaslechl charakteristické zasyčení pálícího se masa a jeho pohled se naposledy setkal s pohasínajícíma očima Temného rytíře.
Velmistryně deaktivovala svůj meč a přehlédla celou místnost spokojeným pohledem, který se trochu zkalil smutkem, když spatřila mrtvá těla tří rytířů Síly.
„Děkuji, velmistryně…“ začal Martin.
„Není zač, mistře,“ přerušila ho L’Wu.
„Mistře?“ podivil se Martin.
„Ano,“ přikývla velmistryně. „Sledovala jsem, jak jsi s ní bojoval. Tvé schopnosti dosáhli našich požadavků pro hodnost mistra Síly…“
Martin se na velmistryni usmál a pak přikročil ke S’Leni, které právě mistr Gwi-Sati léčil popáleniny na rukou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.
„Ano, a ty?“ odpověděla S’Leni.
„V pohodě…“
„Zdá se, že útok byl odražen,“ řekla pomalu velmistryně L’Wu. Bylo znát, že v mysli komunikuje ještě s někým dalším.
„Mistři hlásí, že celá Akademie je opět v našich rukou,“ řekla pochvíli. Zase s promlouvala s někým druhým.
„Prorok říká, že útok na hlavní město byl také odražen…“ dodala. Pak se podívala ke dveřím, ve kterých se právě objevil Luboš s Risou. Oba se uklonili velmistryni a usmáli se na Martina se S’Leni.
„Divošské flotile se podařilo porazit nepřátelské jednotky,“ oznámil Luboš. „Drtivá většina Divošských lodí ale byla zničena a ostatní těžce poškozené zůstávají v místě bitvy.“
Velmistryně přikývla. „Všichni jste odvedli dobrou práci… děkuji vám…“
( – - – )
Nikův pohled nechápavě tikal střídavě mezi kusy jeho mrtvého těla a Aškhar’Gathanem. Postupně zjišťoval, že není sám, kdo se tváří trochu vyvedený z míry. Aškhar’Gathanovy rudé oči v sobě zračily absolutní nechápavost.
Neodolal a na své tváři vykouzlil pobavený úsměv.
Pak pohlédl na své tělo. Tvořily ho tisíce vláken modrého světla nasyceného čistou vesmírnou Sílou nabytou Dobrem. Se zájmem si prohlížel články prstů na své pravé ruce a očima při tom několikrát zavadil o ztuhlý kus masa, který byl ještě před chvílí jeho pravou rukou.
Konečně se cítil volný. Už ho neomezovalo nic tak nepodstatného jako jeho tělo. Teď ho tvořila jen Síla…
Nepřestával se prohlížet a srovnával svou novou podobu se starým tělem, které leželo na černé zemi. Každý detail jeho oblečení teď tvořila vlákna jasně modrého světla. Prohlížel si své ruce, na kterých byl znát každý chloupek přesně jako předtím.
Levačkou si prohrábl své světlé vlasy a znovu se podíval na Aškhar’Gathana, který na něj konsternovaně zíral. Světelná vlákna, která tvořila jeho rty se lehce zvlnila a odhalila další, která zas vytvářela jeho zuby.
Dohromady tak vytvořil jiný mírně pobavený úsměv. Tentokrát s podtónem spokojenosti a vědomí čehosi dalšího, skrytého…
„To… nemůže být pravda…“ vypadlo z Aškhar’Gathana konečně zatímco couvl o několik kroků vzad.
Nik se stále jen usmíval. Znovu napřáhl svou pravačku směrem k Bílému rozbřesku. Usměrnit Sílu tak, aby mu meč podala, pro něj bylo otázkou několika zlomků vteřiny.
Zvlněné linie Bílého rozbřesku se ladně vznesly k jeho prstům, které jeho objaly. Nik cítil, jak se jednotlivá vlákna světla napnula, když jeho ruka pevně sevřela rukojeť mocného meče. Zkusmo zamával mečem kolem sebe.
Zazubil se a stiskl aktivační tlačítko. Jeho palec tvořený světelnými vlákny se vpil do modři aktivačního krystalu a celý meč se rozzářil modrým světlem, které bylo ještě o něco jasnější, než jeho nová podoba.
Aškhar’Gathan se přinutil zvednout svou ruku, která také stiskla aktivační tlačítko jeho meče. Démon Temnoty vzplál rudým žárem. Nik cítil, jak se ten meč jenom chvěje.
„Teď konečně vyřešíme náš problém,“ pronesl Nik pevným chlapeckým hlasem a plynule přešel do vyzývavého střehu.
Aškhar’Gathan se vrhnul vpřed. Jeho existence letěla k Nikovi, který udělal to samé. Nikovo tělo se změnilo v proud světla, které kolem sebe švihalo Bílým rozbřeskem. Z Aškhar’Gathana se stala černá šmouha oplétající se rudou září Démona Temnoty.
Meče obou bojovníků o sebe třeskaly a výsledné výboje se snažily odtrhnout jejich těla co nejdál od sebe. Přesto se těla obou dvou navzájem prolínala, černá temnota chvílemi požírala modré světlo, aby za okamžik sama byla modrým světlem ničena.
Pak oba zkřížili své meče na delší dobu. Proudy světla na sebe vzaly podobu Nikovy tváře, která se tvrdým pohledem chladných očí zavrtávala do černi před sebou, ze které se po chvíli vynořil Aškhar’Gathanův obličej.
Oba dva používaly Sílu k tomu, aby zadřeli energii, která rostla s každým okamžikem, kdy byly jejich mocné meče přitisknuté k sobě.
Následný výboj roztřásl celou svatyni. Skrz krystaly vpletené do stěn svatyně proběhla rudá a pak fialová vlna. Nakonec se však jejich svit ustálil na uklidňující modři.
Kamenný strop přístupového tunelu do zadních částí svatyně, kde bojovaly se rozlámal a odřízl je od zbytku světa. Jaši ve druhé místnosti se zastavil právě včas, aby se vyhnul padajícím kusům skály…
Chvíli byla celá svatyně až na pošramocený krystal prázdná. Pak se z protějších stěn vynořil Nik i Aškhar’Gathan současně.
„Přece jsem tě už porazil,“ zaskřehotal Aškhar’Gathanův hlas. Jeho podoba v Síle se chvílemi zjasňovala na tolik, že nebyla skoro vidět.
Nik se usmál. „Mýlíš se, to já teď porazil tebe…“
Aškhar’Gathan strašlivě zařval a vrhnul se vpřed.
Nik na nic nečekal a vyšvihl se do vzduchu. Napřáhl se a zarazil Bílý rozbřesk až po rukojeť do zmítajícího se Aškhar’Gathanova těla. Oba soupeři dopadli na zem. Nik stále držel svůj meč v křičícím a zmítajícím se Zlém duchovi, jehož podoba se rychle rozplývala.
Nik pohlédl do jeho pohasínajících červených očí plných nezměrné nenávisti.
„Mě… nemůžeš zničit,“ vysoukal ze sebe Aškhar’Gathan s velkými potížemi. „Já…jsem ZLO… a Zlo… nemůžeš zničit…“ Pak se jeho vytrácející se tvář pokusila o něco, co mělo být opovržlivým úsměvem. „Ne-mů-žeš…“ opakovala jeho ústa.
„A já jsem Dobro…“ prohodil Nik nevzrušeně.
„Pak… bys to měl… vědět,“ odpověděl Aškhar’Gathan trhaně.
„Já to vím,“ ujistil ho Nik klidně. „Proto tě teď pošlu někam hodně daleko…“
Aškhar’Gathan zachroptěl. „Ale… já… se vrátím… a…pomstím… se…“
Nik se znova zazubil. „Já tě budu hlídat,“ odpověděl. „A až se vrátíš, porazím tě znovu… a pak zase znovu, dokud tě to nepřestane bavit…“
„Jenže já… se… nikdy…nevzdám…“ zachroptěl Aškhar’Gathan s vypětím sil. Bílý rozbřesk vězící v jeho těle mu působil nepředstavitelnou bolest.
„Tak to by ses měl naučit prohrávat,“ usmál se Nik a pak se díval, jak se Aškhar’Gathanova tvář rozplývá, až se vytratila úplně.
Nik se zvedl ze země, vypnul Bílý rozbřesk a připnul si ho na opasek. Pak se rozhlédl kolem sebe a zamyslel se.
„Splnil jsem to, kvůli čemu jsem sem přišel, Jaši…“ vyslal svá slova k Jašimu do vedlejší místnosti.
„Niku? Já myslel, že jsi mrtvý…“ donesla se mu Jašiho odpověď.
„Ano,“ odpověděl Nik, „to taky jsem…“
„Ale…?“ nechápal Jaši.
„Vrať se zpátky na Omegu-P-Primu,“ řekl mu Nik, než se Jaši zmohl cokoliv dodat. „A řekni jim o všem, co se tady stalo. Aškhar’Gathan je pryč. Už se nikdy nevrátí, o to se postarám…“
„A…“
„Už radši běž,“ přerušil ho Nik. „Buď opatrný, pořád je to tu nebezpečné…“
Nik cítil, že ho Jaši poslechl, i když nechtěl. Nerad manipuloval s lidmi kolem sebe, ale věděl, že kdyby nepoužil Sílu, Jaši by ho neposlechl. A on ho nechtěl víc zraňovat. Už nikoho nechtěl zraňovat…
Dopsáno ve Vlastějovicích 13.1.2006
Epilog
O několik dní později se Luboš procházel po nejvyšším ochozu severního dómu. Bylo už hodně pozdě, ale jemu se ještě nechtělo spát. Chtěl být tady a sám.
Vlastně mu ani nezáleželo, jestli je tady, nebo někde jinde. Jediné, co věděl jistě, bylo, že chce být sám.
Dokonce se musel skrývat před Risou. Bylo mu jí líto, ale nedokázal teď být s ní. Nedokázal být s nikým.
Jaši mu ani nemusel popisovat, co se stalo na Ró-Undecimě. On to cítil. Síla mu říkala, že s Nikem není něco v pořádku. Zkoušel ho volat, ale jeho kamarád mu neodpovídal.
Bylo mu smutno. Přešel ještě o kousek dál, kde zničený ochoz končil nad propastí. Andamatium bylo roztavené nějakým výbuchem a opálené dočerna.
Chytil se posledního sloupku a díval dolů na dno dómu.
„Ahoj, Luboši,“ ozval se za ním známý hlas. Přeběhl mu mráz po zádech. To se mi jen zdá… ujišťoval se.
„Nezdá,“ odpověděl hlas. „Jsem to opravdu já,“ řekl Nik.
Luboš přiměl své tělo, aby se otočilo a donutil své oči, aby se podívaly na postavu ze světla, která stála za ním.
„Niku?“ vypravil ze sebe nejistě. „Já… myslel jsem, že jsi mrtvý…“
„To ano,“ připustil Nik. „Moje tělo zemřelo. Tak jsem si stvořil nové…“ Vlákna modrého světla na Nikově tváři se zvlnila do potutelného úsměvu.
„Ale… vždyť…“ zakoktal Luboš, který zapomněl, co chtěl vlastně říct. Najednou mu bylo tak nějak líp.
„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl mu Nik vážně.
Luboš nevěděl, co na to má říct.
„Porazil jsem Aškhar’Gathana a poslal ho někam, odkud se dlouho nevrátí…“
„A co když je tu ještě někdo další…“ nadhodil Luba.
„Není, věř mi,“ uklidnil ho Nik. „Už mě nebudete potřebovat…“
„Ale…“
„Já vím, co chceš říct,“ přikývnul Nik. „Vím, že vám budu chybět. Poznal jsem ale věci, kterých se už nedokážu vzdát. Už nemůžu zůstat na tomhle světě…“
„Proč?“ hlesl Luboš zaraženě.
„Poznal jsem skutečné neomezené možnosti,“ odpověděl Nik. „Víš, cítíš se mnohem líp, když tvá mysl splyne se Sílou. A vracet se zpátky je tak… těžké…“
„Vždyť už nemáš lidské tělo…“ oponoval Luboš.
„Ne, ale i tohle s sebou nese hodně omezení. Já už to prostě dál nedokážu…“
Luboš přikývnul a sklonil hlavu.
„Měl bys mít radost, ne být smutný…“ zkusil to Nik po chvíli znovu.
Luba na něj pohlédl uslzeným pohledem.
„To ale nejde…“
„Já vím,“ přikývl Nik. „Budete mi taky chybět… všichni…“
Luboš znovu sklopil zrak.
„Tolik rytířů zemřelo,“ posteskl si Nik.
Luboš přikývl. „Je jich škoda…“
„Nemuseli…“ pronesl Nik bolestně. „Já…“
„To není tvoje vina,“ přerušil ho Luba.
„Byla to moje volba,“ odpověděl Nik. Sledoval Lubošův znepokojený pohled. „Mohl jsem se Aškhar’Gathanovi postavit mnohem dřív…“
„Pročs to teda neudělal?“ zeptal se Luboš hořce.
„Viděl jsem budoucnost, ke které by to vedlo…“
„Copak proroctví neříká, že…“
„… mám navrátit rovnováhu Síle?“ doplnil ho Nik. „Tak se nad tím sám zamysli… Co znamená rovnováha. Vítězství Dobra? Nebo Zla?“
Luboš bolestně svraštil obočí. „To ale zní, jako bys…“
„…byl Temný?“ zeptal se Nik. „Temní rytíři myslí jen na sebe a na svou moc. Copak já myslím na sebe?“
„Já… nevím na, co vlastně myslíš,“ odpověděl Luba.
„Pochop, mohl jsem Aškhar’Gathana zničit dřív, to by ale vyvolalo jen další reakci ze strany Temna… Tisíce let už spolu bezvýsledně bojujeme a jediné, co to způsobuje jsou problémy.“
Luboš zarytě mlčel.
„Myslíš, že se normálním lidem žije líp?“
„Asi ne, máš pravdu…“ uznal Luboš konečně.
„Selhal jsem,“ konstatoval Nik.
„Ale…“ pokusil se Luboš něco říct.
„Nedokázal jsem ještě chvíli počkat. Nedokázal jsem obětovat svoje kamarády,“ řekl Nik.
„To je snad smysl kamarádství, ne? Pomáhat si navzájem, chránit se. To si nemůžeš vyčítat. Já bych to taky nedokázal…“
„A proto musíš najít skutečnou třetí možnost,“ řekl Nik. „Způsob, jak ukončit tuhle vleklou válku a vytvořit skutečný mír. Ne jen příměří na tisíc let…“
„A Temní rytíři, jsou tu stále?“
„Ano, pár jich je v Galaxii a pár ve vnějších soustavách. Je jich málo, stejně jako rytířů Síly. A v nejbližší době budou mít vlastní starosti…“
„Neříkal to už někdo?“ zeptal se Luboš.
„Máš pravdu, říkal. Teď už ale není žádný Aškhar’Gathan, který by je dokázal sjednotit.“
„V tom nemáš pravdu,“ řekl Prorok, který se teď zjevil kousek od nich.
„Já vím, měl bych říct, nebude, když nebudu já…“ opravil se Nik.
„A já,“ dodal Prorok.
Luboš si je nechápavě prohlížel.
„Pochop,“ ozval se Nik. „Jsme příliš mocní, vytváříme nestabilitu…“
„A sami jsme důsledkem nestability…“ doplnil Prorok.
„Reakcí na naši moc je pak Aškhar’Gathan, který se touží vrátit zpátky…“
„Ale nebude moct, když my tady nebudem,“ řekl Prorok.
„Nejspíš,“ přikývl Nik. „Jednou si cestu najde, ale já vás budu pořád hlídat. Budu mrtvý a moje mysl splyne se Sílou, když jí to teď dovolím, ale pořád na vás budu moct dávat pozor… i když nebudu schopen příliš zasahovat.“
„A ty zatím můžeš vymyslet, jak to skutečně vyřešit,“ řekl Prorok Lubošovi.
„Já?!“
„Ano ty, proč ne…“ usmál se Nik.
„Já přece nejsem ničím výjimečný…“
„Ale na tom přece nezáleží,“ usmíval se Nik.
„O tobě přece mluvilo proroctví…“
„Budoucnost není daná,“ zavrtěl Nik hlavou. „Vytváříme ji my…“
„I když občas potřebujeme trochu popíchnout…“ dodal Prorok.
„Můžeš dokázat stejné věci jako já, stačí si jen začít věřit…“
„Ale…“ pokusil se Luboš něco říct.
„Ari to taky věděl,“ řekl Nik.
Luboš zvedl tázavě obočí.
„Už bys měl jít zpátky za Risou,“ navrhl Nik. „Stýská se jí po tobě a dělá si o tebe starosti. Stejně jako ty o ní…“
Luboš se trochu začervenal.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se pak.
„To nevím,“ řekl Nik. „Ale neboj, budu na tebe dávat pozor…“
Komentáře
Přidání komentáře...