Domů2007-12-19
Třetí možnost - třetí část
3. díl
Díl třetí
Zapomenutý meč
1.Ticho před bouří
Nik s Lubošem seděli ve svatyni Síly před velmistryní L’Wu. Obklopovalo je modré světlo, které vycházelo ze všeho kolem nich.
„Podařilo se nám proniknout do sklepení Akademie na Alfě-Tercii,“ oznámil Nik velmistryni. Žena před ním přikývla, aby pokračoval dál. Uspěli, pomyslela si. Doufám, že to bylo pro něj přínosné…
„Našli jsme záznam o událostech na Ró před jedenácti lety,“ pokračoval Nik.
„Co jsi z toho záznamu vyčetl?“ zeptala se velmistryně.
„Myslím si, že jsem odhalil způsob, jakým se Aškhar’Gathan dostal na tenhle svět…“ vysvětloval Nik.
„To je zajímavé…“ zamyslela se velmistryně. Když chceš zničit svého nepřítele, musíš ho nejprve důkladně poznat, vybavila se jí věta z jejího výcviku.
„Zdá se, že to vlastně je mysl Temného vévody, která se tisíc let schovávala v krystalu na Ró-Undecimě.“
„Předpokládám, že to souvisí s těmi zmizeními mladých rytířů z Ró,“ doplnila velmistryně. Mysl Temného vévody, hmm… velmistryně se zamyslela a spokojeně se pousmála, takže i tohle zjistil…
„Ano, přesně tak,“ přikývl Nik. „Způsoboval to ten, krystal. Tedy spíš mysl Temného vévody v něm. Omámil studenty a ti mu pak začali sloužit.“
Luboš napjatě poslouchal, stejně jako velmistryně.
„Mistr Tara-Ju a velmistr nakonec vypátrali místo, kde ten krystal byl,“ řekl Nik. „Zvláštní je, že je k tomu dovedl právě tady Luboš, který měl sny, ve kterých viděl svět Xianovýma očima, což byl právě jeden z těch ztracených rytířů.“
„Ano, trochu si na to vzpomínám,“ přikývla velmistryně. Opravdu je tak dobrý, jak o něm velmistr říkal…
„Hlavní krystal, kde byla uvězněna vévodova mysl, ale nešel zničit tak jako ostatní, které tvořily svatyni. Proto Xian použil svůj meč, Bílý rozbřesk, a zabodl ho do krystalu. Dobro v jeho meči, dokázalo Zlo z krystalu zničit, to si alespoň myslel velmistr a mistr Tara-Ju.“
Velmistryně přikyvovala.
„Já si ale myslím, že Zlo uvězněné v krystalu bylo jen donuceno ho opustit. A takhle vzniknul Aškhar’Gathan.“
„To je zajímavá teorie,“ připustila velmistryně. A dovolila své bezvýrazné tváři, aby vytvořila potěšený úsměv.
„Odpovídá ale i jiným závěrům, ke kterým jsem dospěl,“ odpověděl Nik, protože cítil, že velmistryně není zcela přesvědčená. „Sám Aškhar’Gathan o sobě tvrdí, že byl Temný vévoda. Navíc to odpovídá mé vizi…“
Velmistryně si Nika zkoumavě prohlížela. Tenhle mladík je plný překvapení, pomyslela si.
„Měl jsem vizi,“ začal Nik. „Když jsme našli to, co jsme hledali. Viděl jsem Bílý rozbřesk, zatavený v krystalu. Slyšel jsem ho, jak mě volá. Myslím si, že ten meč by mohl dokázat Aškhar’Gathana zničit…“
„Dobrá,“ přikývla velmistryně. „Aškhar’Gathanovu hrozbu nesmíme podceňovat, takže tě pověřuju úkolem, abys ten meč získal a pak s ním naložil tak, jak uznáš za vhodné…“ I když to bude nejspíš znamenat… uvažovala velmistryně, ale radši podobné myšlenky rychle zaplašila.
Nik přikývnul.
„A ještě něco,“ dodala velmistryně, „pro jistotu si s sebou vezmi Jašiho.“
Nik opět přikývl. Radši bych šel sám, dodal k sobě, kdyby něco nevyšlo, bylo by to tak lepší.
„Pro tebe, Luboši,“ pokračovala velmistryně, „mám jiný úkol. Cítím, že hrozba Zla se každým dnem zvětšuje. Myslím si, že brzo dojde k útoku na samotné soustavy Omega. Cítí to i Prorok, který už začal připravovat Kmenovou flotilu. Po tobě a po Rise budu chtít, abyste na přípravy dohlédli…“
Luboš přikývl a pousmál se při myšlence na Risu, kterou už tak dlouho neviděl. Už se těšil na to, jak ji znovu sevře ve své náruči a zlíbá ji na každičký kousek jejího krásného těla…
( – - – )
Aškhar’Gathan stál na můstku své vlajkové bitevní lodi a pozoroval planetu pod sebou. Jeho tvář se šklebila jako už dlouho ne. Stiskl tlačítko, kterým přepnul obraz na jinou kameru, která sledovala vesmír za lodí.
Prohlížel si svou flotilu a usmíval se. Cítil cosi jako blaženost. Možná by se to dalo nazvat spokojenost, i když k té mu přece jen ještě něco chybělo.
Opětovný stisk tlačítka mu ukázal, jak pokračuje stavba na povrchu planety. Pozoroval jednotlivé plastokovové bloky, jak se skládají dohromady. Přiblížil si obraz na monitoru tak, aby viděl miniaturní robotické nosiče, které je vynášely do výšky.
Opět přepnul na celkový obraz a kochal se svým výtvorem.
Jeho nová Temná citadela rostla doslova před očima. Hlavní konstrukce už byla hotová v celé své impozantní výši tisíce pater. Plastokovové pláty ji obepínaly téměř po samý vrcholek. A na vnitřním vybavení se už také pracovalo.
Už si představoval, jak se prochází po chodbách svého paláce a udílí rozkazy svým vazalům nebo spojencům.
Pomyslel na to, co se skrývá hluboko pod hlavní věží citadely. Spletité bludiště podzemních chodeb a kójí bude domovem pro jeho Temné rytíře a Temné vojáky. Pro moji armádu, která rozdrtí ty proklaté rytíře Síly i s těmi jejich Divošskými psy…
Přepnul pohled na obrovskou letištní plochu nedaleko citadely. I ona už byla téměř hotová. První roje stíhaček a transportérů na ni právě dosedaly. Temní rytíři, kteří z nich vylezli, převzali velení nad probíhající stavbou a začali se starat o to, aby potřeby jejich pána byly náležitě uspokojeny.
Ne, že by jeho existence potřebovala něco takového. Mohl se kdykoliv přemístit tam, kam potřeboval a odtamtud mohl vše řídit přímo.
Aškhar’Gathan se ale rozhodl pro něco jiného. Správou Galaxie pověřil své oddané Temné rytíře. Sám se chtěl věnovat především výcviku invazní armády.
Plánoval, že tu postupně vznikne nové hlavní město jeho říše. Temné město se vším všudy. Celá planeta bude jednou velikou továrnou, která bude vyrábět bojovou techniku. Bude z to tady zároveň i výcvikový tábor pro jeho pluky.
Stejně jako celá soustava Ró… zašklebil se. A pomsta bude moje…
Sledoval robotický nosič, který uchopil plastokovovou desku a vynesl ji do vzduchu. Přesně podle svého programu ji zvedal stále výš a výš, až se přiblížil k místu, které mu určil centrální počítač.
Pak chvíli vyčkával nehybně ve vzduchu, až k němu přiletěly montážní jednotky. Společně pak umístili plastokovový plát na určené místo. Nosič odletěl pryč a montážní jednotky dokončily instalaci panelu.
Nakonec přiletěl kontrolní robot, který vše důkladně nasnímal a snímky odeslal centrálnímu počítači na vyhodnocení. Pokračoval dál a přeměřil pevnost spojů a pak odletěl pryč.
Aškhar’Gathan se spokojeně zašklebil. Tak, to by byl poslední plát… Pak stiskl tlačítko monitoru a sledoval, jak pokročily přípravy v jeho apartmá. S uspokojením sledoval místnost, která se v každém detailu podobala svatyni Temnoty na Černé zemi.
Po místnosti procházelo několik Temných rytířů, kteří ještě naposledy všechno na vlastní oči zkontrolovali. Nikdo z nich nechtěl svého pána zklamat. Věděli dobře, jak vypadá jeho hněv. A nechtěli ho riskovat.
Aškhar’Gathan počkal, až odejdou a pak přenesl svou existenci do svatyně kdesi v citadele. Prohlížel si strop, který pokrývaly posmrtné masky zabitých rytířů Síly. Obzvláštní péči věnoval těm přibylým, o které se postaral vlastnoručně.
Pohlédl na několik malých oken ve výšce, která místnost nedokázala ani přinejmenším osvětlit. Pak se posluchu vydal k Temné fontáně, která tajuplně bublala kdesi před ním.
Aškhar’Gathan byl téměř spokojený. Šklebil se do tmy a věděl, že jediné, co teď musí udělat, je postarat se o rytíře Síly a Divochy v soustavách Omega. A tahle citadela, to byl první krok na cestě k přímému útoku…
( – - – )
„Už to mám!“ zašklebil se Martin vítězoslavně, když se oba nasoukali do kokpitu rytířské stíhačky.
„Eh?“ nechápala S’Leni.
„No, přece už vím, jak sehnat ty krystaly…“ vysvětloval Martin trpělivě.
„No a jak?“
„V soustavách Omega jich už je strašně málo,“ říkal Martin, „ale ve zbytku Galaxie jich je spousta…“
„Nechceš snad pro ně letět tam?“ zděsila se S’Leni.
Martin se zazubil: „Bojíš se?“
„V žádném případě,“ zaprotestovala S’Leni, „jenom se mi ještě nechce umřít…“
„Neboj,“ zubil se Martin, „my tam nepoletíme.“
„A kdo, když ne my?“ chtěla vědět S’Leni. „Divochy tam přece poslat nemůžeme, nebo jo?“
„Divochy ne,“ uznal Martin, „ale řekl bych, že se tu někde najde někdo, kdo občas Galaxii navštíví, aby si obstaral něco, co mu chybí…“
„Myslíš jako pašeráky?“
„No.“
„I když… to by mohlo vyjít,“ zazubí se S’Leni.
„Taky sem to vymyslel já…“
„No dobře, ale kde je najdem?“ zeptala se S’Leni.
„Slyšelas někdy o soustavě Omega-A?“
S’Leni kývla. „Něco mi to říká.“
„Může to být tak pět set let, co to tam kolonizovali lidé,“ uvažoval Martin. „Při průzkumech ale udělali nějakou chybu, takže si mysleli, kdovíkolik surovin tam nenajdou. Jakmile zjistili, že se spletli, tak z toho rychle vycouvali, ale někteří lidé tam zůstali…“
„Pašeráci?“
„Taky,“ přikývnul Martin. „Pašeráci, dobrodruzi, obchodní gangy, zločinci…“
„No, to musí být hezký místo.“
Martin pokrčil rameny: „Ale řekl bych, že tam najdem to, co potřebujem.“
„Je to daleko odsud?“
„No, asi tak na druhym konci systému Omega,“ prohodil Martin. „Ne víc než hodina letu se startem i s přistáním.“
„Tak teda jdeme na to, ne?“
Martin stiskl tlačítko, a kokpit se uzavřel. Nastartoval motory a sledoval, jak se loď vznesla několik centimetrů nad zem.
Přitáhnul řídící páku a opatrně se stíhačkou vymanévroval z podzemního dómu. Vzdálil se od asteroidu a pak kličkoval mezi obrovskými kusy skály, které se nebezpečnou rychlostí valily všude kolem nich.
S’Leni se na zadním sedadle snažila nemyslet na všechny ty asteroidy, se kterými se mohli srazit a upínala svou mysl k tomu krásnému okamžiku v budoucnosti, až konečně vyletí z tohohle zatraceného asteroidového pole.
Martin spoléhal na Sílu a své instinkty, které mu říkaly, jak se kameny kolem lodi pohybují. Opatrně upravoval kurz tak, aby loď i s posádkou zůstávala v bezpečí.
Než se konečně vymotali z chaosu pole asteroidů, uplynulo několik dlouhých minut. S’Leni si hlasitě oddechla a i Martinovi se ulevilo, že jsou konečně venku.
Pohodlně se rozvalil v pilotním křesle a upravil kurz své stíhačky směrem ke vzdálenému cíli. Pak zapnul hyperpohon a loď vyrazila nadsvětelnou rychlostí pryč…
2.Rozhovor s Pašeráky
Nik sledoval Jašiho nechápavý výraz, kterým se na něj muž díval. Nik se nuceně usmál a zopakoval předchozí větu.
„Říkal jsem, že poletíme do soustavy Ró, a budeme tam hledat Bílý rozbřesk, kterým můžu zničit Aškhar’Gathana…“
„Jo,“ řekl Jaši stále ještě zaraženě, „já sem tě slyšel.“
Teď nasadil nechápavý výraz pro změnu zas Nik. „Tak v čem je problém?“
„Uvědomuješ si, že Aškhar’Gathan je právě tam?“
Nik se zazubil. „Neboj, vím o tom.“
„No tak dobře,“ souhlasil Jaši. „Dokážeš ho přimět, aby se nezjevil tam, kde budeme my?“
„To by neměl být problém,“ zamyslel se Nik. „Teď jsme byli s Lubou na Alfě-Tercii a žádný duch nás cestou nepřepad.“
Jaši se proti své vůli křečovitě usmál.
„Já se taky bojím,“ řekl Nik. „Strach je přirozená věc, každý rytíř Síly ho občas cítí…“
„Rytíř Síly jo, ale já…“ Jaši se zarazil.
Nik se usmál: „Což akorát dokazuje, že jsi se stal opravdovým rytířem Síly…“
Jaši se trochu začervenal a stočil pohled na stíhačky v hangáru hluboko pod sebou. Oba dva pak vstoupili do výtahu, který je odvezl na dno dómu.
„Ten meč, Bílý rozbřesk, proč si myslíš, že by mohl Aškhar’Gathana zničit?“ zeptal se po chvíli Jaši.
„Já vlastně ani pořádně nevím,“ uznal Nik. „Měl jsem vizi, a navíc tenhle meč způsobil, že Aškhar’Gathan opustil krystal, kde byl uvězněný.“
„Snad máš pravdu,“ zamyslel se Jaši.
Procházeli mezi řadami zaparkovaných stíhaček, které čekaly připraveny k okamžitému odletu, kdyby bylo potřeba.
Na lesklou podlahu dómu dopadalo všudypřítomné modré světlo vyzařované okolním andamatiem.
Několik techniků se zrovna zajímalo o motory jedné stíhačky. Zdálo se, že se jim nedaří najít příčinu problémů, protože se o něčem hlasitě dohadovali a krčili při tom dost výmluvně rameny.
„Víš, kde přesně ten meč je?“ zeptal se Jaši.
„Jo,“ přikývl Nik. „Mistr Tara-Ju ve svém hlášení dost podrobně popsal cestu od rytířského města až k jeskyni, kde je ta svatyně.“
„Myslíš, že to město tam ještě pořád je?“
„Pochybuju o tom,“ přiznal Nik. „Ale i tak by neměl být problém najít jeho trosky. Nepředpokládám, že by si Temní rytíři dávali tak záležet. Nejspíš jen vypálili město a vyhodili hlavní budovy do vzduchu…“
Jaši přikývl.
Mezitím došli až k Nikově stíhačce. Nik něco naťukal na svém počítači a kryt kokpitu se odklopil. Současně se nastartovaly motory a stíhačka se vznesla několik centimetrů do vzduchu.
Oba dva si nastoupili a Nik převzal řízení od autopilota. Kokpit se neprodyšně uzavřel a Nik vymanévroval se strojem z prostoru zaplněného stojícími stíhačkami.
Zamířil ke střeše dómu, která se začala rozevírat, jakmile se přiblížili. Za ní následoval dlouhý tunel vedoucí na povrch planety. Jakmile byli v atmosféře, Nik zvýšil rychlost a hnal stíhačku k nízkým mrakům.
Poté, co pronikl jejich hradbou, zamířil dál do volného prostoru soustavy. Brzo opustil i ji a ve volném vesmíru aktivoval hyperpohon…
( – - – )
Luboš se zvedl z postele a začal se oblékat. Snažil se při tom nevzbudit Risu, která ještě spala. Pak se zachumlal do svého rytířského pláště a vyšel z místnosti ven na chladnou chodbu. Ani nevěděl, proč vstal tak brzo, ale prostě už nemohl spát.
Dnes ráno měli oba vyrazit na misi, kterou jim zadala velmistryně. Luboš měl už zase ten pocit, že se ho lidé kolem snaží chránit před sebemenším nebezpečím. Uvědomoval si, že na Alfu-Tericii se dostal jen kvůli tomu, že tam s ním letěl i Nik.
A teď mě a Risu pošlou dohlížet nad přípravami Divošké flotily! pomyslel si roztrpčeně. Luboš věděl, že není sám, kdo se cítí nedostatečně využitý.
Chápal, že to je hlavně kvůli tomu, že žádný rytíř nemůže opustit soustavy Omega. Luboš si ale myslel, že v jeho případě je za tím, ještě něco jiného. Je od nich hezké, že se o nás starají, ale my se o sebe dokážeme postarat sami, říkal si zachmuřeně.
Snad všichni věděli o jeho vztahu s Risou. A Lubošovi připadalo, že se je kvůli tomu snaží držet dál od nebezpečí. A není to jen poslední dobou, dodal k sobě.
Na jednu stranu bylo Lubošovi téměř jedno, kde bude a co tam bude dělat, hlavně když může být s Risou. Na druhou stranu nechtěl strávit zbytek života plněním podobných misí. Rozhodně nechtěl odporovat velmistryni, ale myslel si, že mají s Risou na víc.
Prošel chodbou a zavítal na prázdný ochoz vysoko nade dnem jednoho z dómů. Protože teď byla noc, centrální počítač ztlumil podsvícení andamatia, takže tu nebylo tak jasno jako za dne.
Lubošovi modré přítmí vyhovovalo v tuhle chvíli mnohem víc než ostré denní modré světlo. Přemýšlel. Hlavou se mu honila spousta věcí. Byly tu jeho city k Rise, které by se daly nazvat něčím mnohem víc než jen láskou.
Jeho dosavadní život mu probíhal před očima. Zahlédl několik útržkovitých vzpomínek na dětství v chudinské čtvrti Centrálního města, které teď už neexistuje. Vybavoval si studia na Akademii, která teď leží v troskách.
Vzpomínal na mise s Nikem a Arim v různých koutech Galaxie. Ari je teď mrtvý a Nik je myšlenkami v jednom kuse někde úplně jinde, říkal si. Smutně se rozhlížel po prázdném dómu, který ho obklopoval.
Pak se usmál při vzpomínce na to, jak potkal Risu. Líbila se mu od první chvíle, co ji spatřil. Zamyšleně přehlédl řadu andamatiových krápníků, které tvořily zábradlí ochozu. Žhnuly temně modrým světlem.
Pomocí Síly nahlédl zpátky do svého pokoje. Zjistil, že Risa stále spí. Usmál se rozhodl se, že jí dá ještě trochu času.
Pohlédl na svůj meč, který mu visel v pouzdře u pasu. Uchopil jeho rukojeť a povytáhl ho tak, aby spatřil jeho kovové tělo obalené krystalovým ostřím. Zamyšleně sledoval miniaturní blesky, které protínaly krystalovou modř.
Přemýšlel nad chvílí, kdy ho musel naposledy použít při souboji. Nedávnou šarvátku s Temnými vojáky nepočítal, protože o to podstatné se postaral Nik a Luboš tak měl jenom možnost svůj meč trochu provětrat.
Byly tomu už dva roky, co se střetli s Aškhar’Gathanem. Ještě teď měl patrnou jizvu na pravém stehně, kde bylo zranění nejhlubší.
Věděl, že tehdy to přežili jen díky velké dávce štěstí. Luboš si toho ze souboje moc nepamatoval. Po tom, co ho Aškhar’Gathan zasáhl si nevzpomínal téměř na nic. Tehdy měl ke smrti hodně blízko.
Setřásl ze sebe podobné neveselé myšlenky a prošel do chodby, která vedla k jeho pokoji. Potichu vstoupil do místnosti a sundal si svůj termoplášť.
Pak se naklonil ke spící Rise a jemně ji políbil na tvář. Risa na něj ospale zamžourala a usmála se. Když ji znovu políbil přitáhla si ho k sobě do postele a začala ho svlékat.
„Měli bysme vyrazit…“ bránil se Luboš. Sám ale věděl, že nemusí spěchat.
„Flotila počká…“ odpověděla mu Risa přesně tak, jak čekal, aniž by z něj přestala stahovat jeho oblečení…
( – - – )
Martin se rozhodl přistát v Divošském městě hluboko pod povrchem planety a odtamtud dál pokračovat s civilisty. Tušil, že by se pašerákům moc nelíbilo, kdyby věděli, že jednají s rytíři Síly.
Se S’Leni vystoupili ze stíhačky a prošli změtí chodeb a ochozů naplněných zeleným světlem. Dostali se do dómu ze kterého odlétaly místní saně. Jejich šedé termopláště docela splývaly s oblečením místních lidí, kteří bytostně nesnášeli Divošskou zeleň.
Saně je dopravily do jednoho z provinčních městeček stranou center planety. Přesně něco takového si Martin představoval jako ideální místo pro pašeráky. Zapadlé, ale dost velké, aby se tu dalo zmizet.
Přikývnul S’Leni a vydali se obcházet bary. Přišli do baru, posadili se, objednali si něco k pití, aby nebyli nápadní a posadili se k jednomu stolu s dobrým výhledem na lokál. Zatímco spolu vedli nezajímavou konverzaci, Síla vířila jejich myšlenkami.
„To tady takhle budem sedět celej den?“ ptala se S’Leni nedočkavě.
„To dost záleží na tom, jestli najdeme ty, které hledáme…“ odpověděl jí Martin vyhýbavě.
„No to je fakt super,“ zamračila se S’Leni.
„Vidíš toho chlápka u baru?“ zeptal se jí Martin pochvíli.
„Jo,“ přikývla S’Leni.
„Tak trochu po nás pokukuje,“ pokračoval Martin. „A hele teď jde sem…“
„Že by si šel jen tak přátelsky pokecat?“ prohodila S’Leni.
„Každopádně uvidíme…“ odpověděl Martin.
Středně vysoký podsaditý chlápek se sklenkou v ruce si to přihasil až k nim. Martin se S’Leni vzhlédli od stolu a přátelsky se na něj usmáli.
„Co to pijete?“ zeptal se chlápek. Pak pohlédnul na obsah jejich skleniček a otřásl se odporem. „Takovou břečku. Hej, ty tam, přines nám něco pořádnýho!“
Bez zeptání se posadil ke stolu a oba dva si zpytavě prohlížel. Nic neříkal. Počkal, až barman přinesl podivně vyhlížející fialový nápoj a pak se chopil nové skleničky.
Kopnul ji do sebe. „Tomuhle já řikám pořádný pití!“
Martin se S’Leni následovali jeho příkladu a taky se napili. Martina stálo všechno jeho rytířské úsilí, aby udržel jakžtakž přijatelný výraz.
Chlápek se zazubil. „Tak a teď k věci,“ prohodil. „Lidi jako vy sem nechoděj jen tak… takže co potřebujete?“
„Nic zvláštního,“ promluvil Martin. „Potřeboval bych nakoupit trochu nějakýho zboží pro jednoho člověka…“
Muž chvíli přemýšlel. „Něco speciálního?“
„Ani ne,“ odpověděl Martin. „V některejch místech Galaxie se toho válej spousty, akorát v týhle zatracený díře je toho málo…“
„Že ty potřebuješ krystaly?“ zazubil se chlápek. „Těch je tady zatraceně málo. Divoši je rubou jak šílený všude, kde jen trochu byly a přitom jsou ty šutry pro ty mizery k ničemu…“
„Tak nějak,“ přikývnul Martin. „Ty víš, kde je sehnat?“
„Já né, ale znám chlápka, kterej ví, co a jak…“
„Mohl bys nás s ním seznámit?“ zeptala se S’Leni.
„Hm, to by asi nešlo,“ odpověděl muž. „Von totiž strašně nerad mluví s lidma, který nezná…“
„Dobře, to nevadí, nepotřebujem s ním mluvit, stačí když mu něco vyřídíš…“
Muž přikývl. „To nebude problém. Jen tak mimochodem, ten člověk, co ty krystaly chce, platí dobře?“
„Jo, neměj strach,“ odpověděl Martin.
Muž se zašklebil. „Fajn, tak co konkrétně chcete?“
„Pro začátek by to bylo sto beden…“
„Jenom tak málo, to se mu tam ani nevyplatí letět,“ škaredil se muž.
„Nejsou to ale obyčejné krystaly,“ pokračoval Martin aniž by si všímal mužovy reakce.
„A co je na nich tak zvláštního, že by se pro sto beden vyplatilo letět přes půl Galaxie a zase zpátky?“
„Potřebujeme Siločivné krystaly,“ odpověděl Martin.
„Jo takhle… tak to je jiná. A kde jich mám sakra tolik sehnat?!“
„Však si nějak poradíš, rozhodně škodnej nebudeš,“ zazubil se Martin.
„Tak jo, ale bude to zatraceně drahý…“
„Kolik?“
„Andamatium, tisíc beden…“
Martin se podíval na S’Leni. Ta se zatvářila sveřepě.
„Tak jo, osm set,“ řekl chlápek.
„Tak fajn, platí,“ řekl Martin.
„Kde proběhne předávka?“ zeptala se S’Leni.
Chlápek vytáhl z kapsy malý holovysílač a podal ho Martinovi. „Až to budu mít ozvu se a řeknu, kam si pro to máte přijet.“
Martin přikývl. „Tak dobrá, dohodnuto…“
3.Soustava Ró
Ró-Undecima se před lodí stále zvětšovala. Nik si tu planetu prohlížel se zájmem. Jako malý tu jednou byl. Vyvolal své vzpomínky na tu dobu, ale zjistil, že mu moc nepomůžou. Rozpačitě se usmál, když si uvědomil, že Garen byl tehdy docela normální kluk a zajímaly ho jiné věci.
Už brzo, říkal si k sobě. Usmál se při myšlence na to, co plánoval. Věděl, že ho ostatní možná tak docela nepochopí. Ani teď mě nechápou. Nerozumí mi a já přestávám rozumět jim… povzdechl si.
V hloubi své mysli ale doufal, že mu jednou porozumí. Potutelně se usmíval na přibližující se planetu. Nepotřeboval žádné další vize, které by mu odhalovaly možnou budoucnost nebo danou minulost.
Jeho mysl byla natolik mocná, že se bez nich dokázala obejít. Teď už si byl jistý, co musí udělat. A věděl taky proč. A to na tom bylo ze všeho nejdůležitější.
Zazubil se při myšlence na to, jak jsou ostatní spoutaní tím, co vidí ve svých vizích. A přitom je to tak lehké změnit budoucnost…
Cítil, že ostatní sice budoucnost změnit chtějí, ale podvědomě si v tom sami brání. Skutečné neomezené možnosti, uvažoval. Spočívají v tom přimět Sílu tvořit. A já to dokážu… když budu chtít.
Usmál se při myšlence, že dokáže přimět Sílu, aby z ničeho vytvořila něco. Věděl, že jen Aškhar’Gathan má takové schopnosti. Uvědomoval si tu obrovskou moc, která byla spojená s touhle možností.
Byl si vědom i Temného rizika, které tam kdesi číhá, aby ho lapilo. Musím být opatrný, až ji použiju, mohlo by se to obrátit proti mně.
Nik chápal všechny tyhle věci a velmi dobře si uvědomoval své tři možnosti. Ne teď nechci volit, teď ještě ne… Ještě je čas… trocha času, než Askhar’Gatanovy pluky dorazí ke svému cíli… než všichni rytíři padnou… až potom, až nebude nic, jenom tma, až pak…
Jaši sledoval obraz Nikovy tváře na skle kokpitu. Zkoumal ten zahloubaný úsměv a ty oči, které se koukaly kamsi mimo obrovskou planetu. Ten kluk má něco za lubem, říkal si. Chce změnit spoustu věcí… Možná až příliš mnoho najednou…
Jaši uvažoval o tom, co je v nejbližších okamžicích čeká. Cítil, že soustava Ró je téměř pustá. Odhadoval, že to mohlo být jen několik minut, co Aškhar’Gathanovy šiky odletěly hyperprostorem pryč.
Znal jejich cíl. I on cítil to napětí v Síle. Klid před bouří, která pak udeří zčistajasna. I on cítil Bitvu, která se blížila každým okamžikem. Bitvu, která změní mnohé.
Bylo mu jasné, že Nik o tom ví. Chápal, že toho Nik musí vědět daleko víc než on. Zajímalo ho, co s tím udělá.
Nik jakoby se probral z transu hmátl rukou po řídící páce a strhl loď do vývrtky. Jaši koutkem oka zahlédl, jak místem, kde ještě před chvíli byli, proletěla salva paprsků.
„Co to sakra je?!“ divil se Jaši.
„Zdá se, že máme společnost,“ prohodil Nik klidně a uhýbal dalším salvám rudých výbojů.
„Jak to, že nás vidí? Máme přece maskování!“
„Aškhar’Gathan,“ odpověděl Nik krátce, „cítí mě, ale nemůže ke mně.“
„Takže poslal stíhače,“ konstatoval Jaši.
„Tak nějak, a nejspíš je osobně navádí přímo na nás,“ přikývl Nik.
„Tak to je skvělý…“
„Neboj, dole už nás čeká uvítací výbor,“ uklidňoval ho Nik.
„Ještě lepší.“
„Už to nebude dlouho trvat a přistaneme,“ pokračoval Nik.
„Fajn, už se těším na nějakou tu menší bitku…“ prohodil Jaši temně.
„Asi tě zklamu, ale mám v plánu, přistát o kousek blíž k jeskyni,“ vysvětloval Nik. „Budu potřebovat chvilku klidu, abych moh vyndat ten meč…“
„Hm… no tak dobře,“ zazubil se Jaši.
„Neměj strach, bojování si užiješ dost. Jakmile, jim dojde, že jsme je přeletěli, poběžej co nejrychleji za náma.“
„Nemyslíš, že ty dvě stíhačky, jsou za náma už moc dlouho?“ prohodil Jaši.
„Taky mám ten pocit,“ zazubil se Nik.
Prudce zvednul čelo stíhačky zpět k obloze a dalším manévrem se dostal za své pronásledovatele. Lehce pohladil spoušť výbojových kanónů a už jen sledoval dvě ohnivé čáry, které mířily k zemi.
„Fajn, takže můžeme konečně přistát,“ zazubil se Nik.
( – - – )
Aškhar’Gathan stál na vrcholku své Temné citadely na Ró-Sekundě. Vrcholek tisícipatrové budovy se vznášel hodně vysoko nad mraky, ale ty mu teď nevadily. Zatím.
Přemýšlel. Uvažoval o tom, jak využil ty dva roky, kdy nechával rytíře Síly na pokoji. Musel si přiznat, že je využil dobře. Během několika týdnů obnovil svou moc v říši Temných rytířů. Spojil armády všech Temných pánů pod své velení.
Dobývání Galaxie mu trvalo přesně standardní měsíc. A od té chvíle se mohl věnovat výcviku svých jednotek. Připojil k nim většinu bývalé Uniální Armády a soustředil je tady. Jen několik vojáků a pár rytířů bylo mimo soustavu Ró.
Usmíval se. Cítil přítomnost své bojové flotily, která byla doslova nahečmaná v blízkosti Ró-Sekundy. Galaktické bitevní lodě se spoustou místa pro jeho nové vojáky. K rozhodující bitvě dojde už tak brzo… A ani Nik nedokáže zvrátit to, co já teď rozpoutám…
Použil Sílu k tomu, aby rozptýlil husté mraky, které se valily po obloze pod ním. Z té obrovské výšky shlížel na zem, kde právě pochodovaly milióny jeho vojáků. Ještě nikdo neměl tak velikou armádu, jako mám teď já.
Díval se na obrněné bitevní kolosy, jak se líně valí po povrchu planety směrem k přistávajícím transportérům. Jeho armáda se právě naloďovala.
Ačkoliv z výšky tahle síla vypadala skutečně impozantně, Aškhar’Gathan si uvědomoval její vážnou slabinu. Jen on věděl, jak zoufale málo je mezi nimi Temných rytířů. Jen on znal přesný počet Temných vojáků, které mohl nasadit.
A jen on si uvědomoval, že většina jeho vojáků je směska bývalých Uniálních jednotek, několika málo spojenců a branců, kteří nedávno dokončila výcvik.
Věděl ale také to, jak jsou na tom rytíři Síly a ti jejich Divoši. Dokázal si moc dobře spočítat, kolik rytířů Síly přežilo předešlého Temného vévodu a jeho řádění.
Uvažoval o bitvě, která se nezadržitelně blíží. Přemýšlel o tom, jak bude těžké ji vyhrát. Viděl spoustu cest, které vedly ke zničení jeho armády, nebo k pokořující remíze. Nejvíc ho na tom štvalo to, že se do bitvy nemohl sám zapojit.
Už delší dobou ho užírala nečinnost. Bylo to už příliš dlouho od chvíle, kdy naposledy zabil nějakého rytíře. Celou tu dobu, co dohlížel na výcvik svých vojáků, sondovala jeho mysl po celé Galaxii, jestli někde nějakého nenajde.
Nebo aspoň Divocha. Kohokoliv, na kom by si mohl vylít svůj nashromážděný vztek. Nebylo tomu tak dávno, co pocítil přítomnost dvou rytířů Síly.
A jedním z nich byl Nik. Už se těšil na pěkný souboj, ale Nik mu nedovolil, aby se k nim přiblížil. Tehdy zuřil. Jeho vztek zaplavoval Sílu po vlnách, jenž děsily vše, co ji dokázalo vnímat.
Teď pozoroval, jak poslední oddíly vojáků nastupují do transportérů. Sledoval jejich cestu do útrob bitevních lodí čekajících na orbitě.
Teď se vám pomstím, říkal si.
Cítil, jak jeho flotila odlétá ze soustavy Ró. Zašklebil se. Už to nebude dlouho trvat…pomyslel si.
O několik chvil později zaznamenala jeho mysl něco známého. Škodolibě se usmál, když mu došlo, co to je. Tak, Niku, ty si přišel za mnou… uvažoval Aškhar’Gathan. Chceš mě zničit… hmm.
Zamyslel se. Uvidíme, Niku, ještě uvidíme, kdo koho zničí… Zamyslel se. Rozhodl se, že Nikovi přichystá takové malé překvapení. Přemístil se do své temné komnaty a přešel k terminálu počítače.
Zbývalo už jen vydat pár krátkých rozkazů. Tak, a co uděláš teď? Niku… Zašklebil se.
( – - – )
Martin a S’Leni stáli ve výtahu, který stoupal ke Svatyni Síly. Naplňovalo ho uklidňující modré světlo. Přesto oba mladí rytíři cítili napětí, které naplňovalo zdejší Sílu. Oba moc dobře věděli, co to napětí způsobuje.
Všichni rytíři Síly to cítili. Zlo už téměř shromáždilo své jednotky k rozhodujícímu útoku. Martin zamyšleně studoval podlahu výtahové kabiny.
Jeho mysl se zaměřovala na Sílu. Vnímal obavy ostatních rytířů a mistrů Síly, kteří cítili to samé, co on. Nebezpečí, hrozba, Zlo. Zhluboka se nadechl, aby se mohl více soustředit. Zlo, opět to Zlo. Mocnější než kdy předtím.
Jediný pohled na S’Leni mu prozradil, že i ona to cítí. Sklopil zrak zpět na podlahu. Skrz průsvitné andamatium k němu proudilo modré světlo.
Mělo by ho uklidňovat, ale zdálo se mu, jako by byl ještě víc rozrušený. Cítil problémy. Spoustu problémů.
Konečně výtah zastavil a vysvobodil ho z jeho chmurných úvah. Dveře kabiny se otevřely a oba rytíři spatřili svatyni Síly.
Ve středu místnosti mezi deseti trny seděla velmistryně a kolem ní členové rady. Martin neslyšel, o čem spolu mluvili, protože používali komunikaci prostřednictvím Síly. Spolu ze S’Leni vystoupili z kabiny výtahu a přiblížili se ke kruhu mistrů a mistryň.
Uctivě zůstali stát opodál. Velmistryně po chvíli kývla směrem k Martinovi a přátelsky se usmála.
„Co se děje, Martine,“ zeptala se.
„Provedli jsme inspekci krystalových dolů v soustavě Ró. Zjistili jsme, že se zásoby krystalů natolik ztenčily, že nás už jimi Divoši nebudou moct zásobovat.“
„To je velmi znepokojivé,“ odvětila velmistryně.
„Podařilo se nám ale přijít na způsob, jak nahradit zdejší krystalové doly,“ pokračoval Martin v řeči.
„Hm, ano?“ zamyslela se velmistryně.
„Kontaktovali jsme pašeráky v soustavě Omega-A,“ řekl Martin. Neodpustil si letmo pohledem přeletět bezvýrazné tváře mistrů, jen aby se ujistil, že z nich ani teď nemůže nic vyčíst.
„Uzavřeli jsme s nimi obchod,“ dodal.
„V čem ten obchod spočívá?“
„Nabídli jsme jim andamatium, kterého mají Divoši k dispozici dostatek výměnou za dodávku siločivných krystalů.“
Velmistryně přikývla. „Velmi dobře. Kdy dojde k předání?“
„To zatím nevíme,“ promluvila S’Leni. „Zdá se, že jsou velice opatrní, co se předání týče.“
„Kontaktují nás, až budou vědět podrobnosti,“ doplnil Martin.
„Dobrá,“ přikývla velmistryně. „Budete potřebovat to andamatium.“ Na chvíli se zamyslela. „Myslím, že Prorok vám s tím pomůže. Požádejte ho mým jménem.“
Martin i S’Leni se mírně uklonili. Chvíli počkali, jestli někdo z rady nechce ještě něco říct a pak se otočili a odešli zpět k výtahové šachtě.
„Navrhoval bych zajít za Prorokem hned,“ řekl Martin S’Leni poté, co se za nimi zavřely dveře výtahu.
„Asi to bude lepší, co kdyby se ozvali ještě dneska…“ odpověděla S’Leni.
„Přesně na to jsem taky myslel,“ zazubil se Martin.
4.Jeskynní svatyně
Šli po zužující se stezce, kterou ze všech stran obklopovaly vysoké skály. Občasné chomáče svěže zelené trávy projasňovaly šedočernou jednotu skal. Na některých místech probleskovaly skalními stěnami krystalové žíly.
Úzkou pěšinu mezi skalami tak mohlo chvílemi osvětlovat modré krystalové světlo, protože to denní bylo moc daleko. Až kdesi nad korunami stromů hodně vysoko nad jejich hlavami. Jen občas k nim dolétlo několik paprsků.
Nik cítil blížící se bouři. Ne v atmosféře, ale v Síle. Věděl, že je pronásleduje několik Temných rytířů a vojáků. Sílu však naplňovalo i něco jiného. Nebyl to ani tak Aškhar’Gathanův hněv, který Nik také cítil.
To napětí v Síle patřilo blížící se bitvě. Bitvě, o které Nik věděl, že rozhodne o životech mnoha lidí v celé Galaxii. Nik cítil blížící se bitvu už několik posledních dnů. Cítil Aškhar’Gathanovu motivaci stejně jako jeho nezměrné odhodlání vyhubit rytíře Síly.
Věděl ale také o jiných věcech. Přišlo mu, že v posledních letech si ten nekonečný boj mezi Dobrem a Zlem vybírá stále větší daně na životech. Dvě veliké války ani ne tři roky po sobě. Války téměř Celogalaktického rozsahu.
Nebo Galaktického, jak to říkal Ari, pomyslel si Nik. Pevně sevřel rty při myšlence na svého mrtvého kamaráda. Proč jenom muselo tolik lidí zemřít? Nejhorší na tom všem bylo, že Nik cítil, že i v nejbližší době umře spousta lidí.
Pohlédl na Jašiho, který teď už kráčel za ním, protože skály tu byly již velmi blízko u sebe. Jaši se povzbudivě usmál, aby Nikovi dodal kuráž. Nik také nasadil křečovitý úsměv, ale do smíchu mu zrovna nebylo.
On sám už vlastně byl rozhodnutý, co udělá. Nebo spíš smířený s tím, co nejspíš udělá, to by bylo přesnější.
Volání Bílého rozbřesku v jeho hlavě sílilo. Věděl, že Jaši nic takového neslyší a nejspíš ani nemůže. Nerozumí mi, pomyslel si bolestně. Jsem jim všem příliš vzdálený na to, aby mi mohli porozumět. Došlo mu, že ani on už rytíře kolem sebe nechápe.
Možná, že to tak je lepší, pomyslel si smutně. Nechtěl, aby si o něj jeho okolí dělalo nějaké starosti, i když by k tomu někdy mělo důvod.
Černý vchod do svatyně se přibližoval. Napětí, které v jeho mysli způsobovala bouřící Síla a volání Bílého rozbřesku, stejně jako blízkost Temných rytířů a zvláštní atmosféra soustavy Ró, vytvářely v jeho mysli zmatek.
Viděl možnosti, které se mu před očima uzavíraly a stále víc spěly ke strašlivé bitvě, která se nikdy neměla stát. Měl jsem tomu zabránit, vyčítal si. Věděl, jak je tahle mise riskantní už od samého začátku.
Na druhou stranu chápal určitou nutnost zachovat se tak, jak se zachoval. I když věděl, že Aškhar’Gathana nedokáže zastavit před tím, než jeho šiky zaútočí na soustavy Omega, musel se o to alespoň pokusit.
Kdyby zůstal s ostatními a bojoval po jejich boku, viděl by mnoho z nich umírat, a něco takového by už nesnesl. Takhle budu jen cítit, jak umírají, řekl si pro sebe. Doufal, že aspoň Luba s Risou a Martin se S’Leni z toho vyváznou celí.
Hrozilo jim veliké nebezpečí a on věděl, že i kdyby byl s nimi, nedokázal by je z něj vymanit. Bál se, že jeho přítomnost by naopak vedla k ještě větším ztrátám. A on nechtěl už žádné další mrtvé…žádné další zbytečné oběti…
Přesto si byl jistý, že bude muset zabíjet. Bílý rozbřesk si ho volal k sobě. A Bílý rozbřesk byl meč. Věc, zbraň určená k zabíjení… Vlastně ne, k obraně, opravil se takřka okamžitě. Jenže výsledkem obrany může být i smrt toho druhého.
Radši bych stokrát prošel smrtí, než aby zas umírali neviní. Přesto věděl, že už brzy se mysli mnoha rytířů odeberou k Síle.
A nezáleží na tom, jestli budou Temní nebo Světlí…
Pohlédl na rozšklebený vchod do jeskyně. Síla mu prozrazovala i přesné místo, kde ně něj čeká meč vetknutý do krystalu. Vstoupil dovnitř s Jašim v patách.
Jakmile se ocitl v jeskyni, okamžitě ho zaujala Síla, která celou svatyni naplňovala. Cítil Dobro, které se ukrývalo v Bílém rozbřesku už několik tisíc let a v jeho krystalech ještě déle.
Prošli prvním sálem až do druhé jeskynní prostory. Nik neměl moc času prohlížet si svatyni, jejíž strop pokrývaly tisíce špičatých krápníků z černého kamene se špičkami z modrých krystalů.
Krystalové světlo Nika uklidňovalo už od první chvíle, kdy ho jako malý kluk poznal. Modré blesky protínaly modrou masu krystalů a dodávaly jejich svitu mihotavý nádech. Teď konečně spatřil meč zaťatý v napůl roztaveném krystalu.
Obrovský krystal vyrůstal přímo z podlahy uprostřed dómu. Měl podobu dvou vzájemně se obtáčejících rukou, skrz něž procházely zvlněné linie Bílého rozbřesku. Když přistoupil blíž, spatřil, že tělo krystalu pokrývají stékající kapky roztavené a opět ztuhlé krystalové hmoty.
Nik si uvědomil, že když meč vnikl do krystalu muselo dojít k tak silnému výboji, že krystal se roztekl jako vosk. Očima těkavě přeletěl po stěnách dómu, aby si svou teorii ověřil.
Podle jeho očekávání vypadaly stěny dómu, jako kdyby je zasáhly tisíce běžných výbojů. Jen na jednom místě Nik zahlédl výstupky na skále zformované do podoby lidské postavy.
Xian, došlo mu záhy.
I ty jsi musel zemřít… pronesl v duchu ke Xianovi, který na něj shlížel ze skalní stěny. Na okamžik se zamyslel a pak se otočil k Jašimu. Vytáhl svůj meč a podal mu ho.
„Řekl bych, že se ti bude hodit,“ pověděl mu.
Jaši přijal jeho meč a připnul si ho k pasu.
„Díky.“
Nik poklekl před krystalem a začal meditovat. Sestupoval hlouběji a hlouběji do svého vědomí. Jeho tělo tvořily jednotlivé molekuly, stejně jako krystal a meč.
Sestoupil ještě hlouběji, aby dokázal odlišit částečky Bílého rozbřesku zataveného do krystalu. A pak začal pomalu rozkládat spečenou hmotu a opravovat poškozený výbrus Bílého rozbřesku…
( – - – )
Před jeho vševidoucíma očima probíhala bitva. Nebyla to jen tak obyčejná bitva. Byla to bitva bitev, největší, ke které zatím kdy došlo. Pozoroval temný vesmír posetý tisíci vzdálených hvězd.
V nejbližším okolí soupeřících flotil pomalu putovalo několik pustých planet. Pohlédl přímo na slunce, které vysílalo své paprsky rovnoměrně na všechny strany, jako by si zuřící bitvy ani nevšímalo.
Teď upřel svůj zrak na zápasící lodě. Přehlížel dlouhé řady temných bitevních lodí, z jejichž dělových věží vyletovaly dlouhé svazky rudých paprsků. Proti nim stály Divošské zelené křižníky.
Z přídí divošských lodí odletovaly krátké sledy jasně zelených záblesků, které vyžíraly v pancíři bitevních lodí hluboké šrámy.
Jednotlivé kolosy ho míjely a připlouvaly blíž k sobě, výbojová palba sílila a i Divoši si dávali záležet. Tisíce stíhaček opustily hangáry bitevních lodí a vrhly se vstříc divošským stíhačům. Okolní prostor se změnil v jednu velkou bitevní vřavu.
Sledoval temné stíhače, které útočily na divošské stroje a pak mizely ve změti zelených záblesků. Viděl stíhačky, které se rozprskly na tisíce hořících částeček, jež pak pomalu uhasínaly.
Pozoroval trupy bitevních lodí, které se lámaly, když se do nich zakusovaly dotěrné zelené blesky. Viděl zkázu divošských křižníků, jejichž destabilizované andamatiové reaktory je proměnily v kusy rozžhavených trosek vroubených zeleným ohněm.
Obě flotily spolu stále bojovaly a další a další válečná monstra se měnila v pomalu se sunoucí rozpadající se vraky.
V dálce zahlédl roje transportérů, které mířily k povrchům okolních planet. Přemístil se k nim a pozoroval jejich průlet atmosférou zelené planety. Uvědomil si, že to je Omega-P-Prima. Doprovodné stíhačky sváděly boj s Divošskou vzdušnou obranou.
Sledoval, jak transportéry přistávají v pralese nad budovou Akademie. Z jejich trupů se vyřítily oddíly Temných rytířů a Temných vojáků. Zahlédl taky spoustu bývalých Uniálních vojáků v černé zbroji.
Z tajných východů se vyhrnuli Divoši doprovázení rytíři Síly a celý prales se změnil v bitevní pole. Teplé pralesní vlhko prořezávaly rudé výboje a zelené blesky. Tu a tam se za příkrovem zeleně mihl rudý či modrý krystalový meč.
Viděl umírat další a další rytíře Síly a divochy. Viděl mistra, který bojoval s pěti Temnými rytíři naráz. Dva z nich dokázal poslat k Síle, zatímco se mu žhavé paprsky z výbojových pušek zakusovaly do těla.
Viděl mladého rytíře, který teprve nedávno složil závěrečné zkoušky, jak nedokonale odráží rudé paprsky, které mu šly po krku. Spatřil, jak se za ním jen mihl temný stín s červeným krystalovým mečem. Pak už jen sledoval tělo toho chlapce, jak se sesouvá k zemi a pouští pohasínající modrý meč.
Boje se přesouvaly dovnitř podzemní budovy. Viděl další rytíře, mistry a Divochy, kteří se snažili čelit zničujícímu útoku. Sledoval, jak po modrých stěnách Akademie stékala rytířská krev.
Viděl několik posledních členů řádu, jak se i s velmistryní bránili poslednímu útoku vyčerpaných Temných rytířů.
Sledoval souboj, který znamenal jen další mrtvé v té nekonečné válce. Když bylo po všem, rozhlédl se po zničené svatyni. Nalezl však jen samá mrtvá těla, ať už patřila rytířům Síly nebo Temna.
Přemístil se do míst, kde probíhala ta strašlivá bitva. Neviděl nic jiného, než trosky divošských a lidských lodí, které se pomalu sunuly prostorem.
Nikdo nepřežil, došlo mu. Nikdo tu zatracenou bitvu nepřežil…
Ucítil prudký náraz Síly, který ho vrátil z jeho vize zpět do reality.Pohlédl na Risu, která si ho vyděšeně prohlížela.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že leží na zemi uprostřed místnosti. Po několika dalších chvílích si uvědomil, že jsou s Risou na palubě Divošského křižníku nedaleko soustavy Omega-C.
„Měl jsem…“ začal Luboš vysvětlovat.
„…vizi,“ doplnila ho Risa okamžitě. „Cítila jsem to. Co je ti, lásko?“
Všimnul si jejího starostlivého pohledu a donutil se ke křečovitému úsměvu. „To nic, jen jsem viděl něco moc zlého,“ řekl.
„O budoucnosti, která nás čeká?“
Luboš mlčky přikývl a v duchu si přál, aby se nic z toho, co teď viděl nikdy nestalo. Ale i tak cítil, že se ta bitva nezadržitelně blíží, a on s tím nemůže nic dělat…
( – - – )
Martin pohlédl na S’Leni s vítězstvím v očích. Konečně, řekl si, konečně se ozvali. Pak promluvil nahlas: „Mluvil jsem s pašeráky, zásilka je připravená, za pět standardních hodin dojde k předání.“
„Kde jsou?“ zeptala se S’Leni věcně.
„Řekl bych, že teď na nějaké lodi,“ zazubil se Martin. „Schůzka bude na pátém měsíci Omega-D-Kvinty…“
„To není zrovna pustá soustava…“ prohodila S’Leni.
„No, nejpustší soustavu okupuje zrovna Divošská flotila,“ řekl Martin zamyšleně, „takže je chápu, že si vybrali tu, co leží na druhém konci soustav Omega.“
„Pašeráci asi nemaj Divochy moc rádi, co?“
„Řek bych, že ani trochu,“ přikývl Martin. „Ostatně Divoši taky nemaj většinu lidí v soustavách Omega zrovna v lásce, teda až na nás…“
„Tak fajn, kdy vyrazíme?“ zeptala se S’Leni.
„Radši hned,“ odpověděl Martin.
„To tam poletíme tak dlouho?“ vyděsila se S’Leni.
„To ani ne, ale musíme ještě vyzvednout to andamatium a rád bych se tam trochu porozhlídnul…“ řekl Martin zadumaně.
„Myslíš, že na nás zkusej nějaký podrazy?“
„Jestli jo, tak nedostanou zaplacíno,“ řekl Martin temně.
„Neboj, poradím si s nima…“
„Radši bych to vyřešil bez násilí,“ řekl Martin. „Pašeráků v soustavách Omega, zas až tolik není, a nerad bych pokaždé hledal nový kontakt…“
S’Leni přikývla. Oba se pak vydali ke své stíhačce, zaparkované v hangáru na dně jednoho z dómů Akademie. Jakmile nastoupili do stíhačky, Martin nastartoval její motory a zvedl stroj do výše.
Pak vymanévroval z podzemí a zamířil na oběžnou dráhu. Nastavil kurz k soustavě Omega-F, kde se nacházely největší Divošské andamatiové doly. Na několik minut aktivoval hyperpohon a vzápětí už přistával na Omeze-F-Oktávě.
Těžařské město Arkr’Marok se ukrývalo hluboko pod povrchem ledové planety. Jejich stíhačka opatrně manévrovala podzemním tunelem, který vedl do hlavního hangáru. Přistáli mezi řadami nákladních lodí plných Andamatia.
Martin se při vstupu do atmosféry Omegy-F-Oktávy ohlásil letové kontrole, takže tu na ně teď čekal uvítací výbor.
Oba rytíři vyskočili z kokpitu a pozdravili mladého Divocha, který je očekával.
„Nákladní loď, kterou jste požadovali se právě naposled kontroluje, rytíři“ oznámil jim mladík.
„Je náklad na palubě?“ zeptal se Martin.
„Přesně osm set beden andamatia první kategorie,“ přikývnul Divoch.
Martin se přívětivě usmál a přikývnul.
„Můžeme vyrazit k lodi, kontrola by již měla být hotová,“ řekl mladík, když se cosi Divošsky ozvalo v jeho vysílačce.
Rytíři se vydali za Divochem, který je dovedl až k čekající nákladní lodi. Pak nastoupili dovnitř a S’Leni se ujala řízení. Andamatiový generátor už byl v chodu, stačilo jen převést jeho energii do motorů.
Loď se začala pomalu zvedat z lesklé podlahy. S’Leni jí opatrně manévrovala k odletovému tunelu. Po několika okamžicích loď opustila temné podzemí a začala stoupat do atmosféry. Jakmile opustila atmosféru, S’Leni nastavila kurz na Omegu-D a zařadila nadsvětelnou rychlost.
Pak se oba s Martinem pohodlně rozvalili do pilotních sedaček a na zbytek cesty čerpali síly v hluboké meditaci.
Pípání palubního počítače je vytrhlo z transu oba naráz. „Zdá se, že jsme u cíle…“ řekla S’Leni rozespale.
„Už to tak vypadá,“ přikývl Martin. „Doufal jsem, že tu budem dřív…“
„Tahle Divošská nákladní plečka je strašně pomalá,“ řekla S’Leni trochu omluvně.
„No, hlavně, že to letí…“
„Zdá se, že pašeráci už tu jsou,“ řekla S’Leni, když na monitoru centrálního počítače začaly blikat hlášky o zpozorované lodi.
„Už jsou na povrchu?“ zeptal se Martin.
„Právě přistávají,“ odpověděla S’Leni.
„Tak leť rovnou za nima…“ řekl rezignovaně.
S’Leni přikývla a nasměrovala loď na sestupovou dráhu. Jemně korigovala její let a pak dosedla nedaleko pašerácké lodi.
Na monitoru počítače se objevila tvář pašeráka, se kterým mluvili. „Jdete akorát, máte andamatium?“
„A máte siločivné krystaly?“ zeptal se Martin, ačkoliv si celou pašeráckou prohlížel důkladně pomocí Síly.
„Ano.“
„My taky ano,“ odpověděl Martin.
„Pošlete to ven,“ řekl pašerák.
Martin chvilku hrál s palubním počítačem a pak z nákladového prostoru lodi začaly vyjíždět automatické gravlevity naložené krabicemi andamatia.
Z pašerácké lodi vylétávaly zase robotické nosiče s bednami siločivných krystalů. Jakmile první dorazil až do nákladního prostoru lodi, Martin se šel na vlastní oči podívat na Siločivné krystaly.
Pašeráci na druhé lodi právě dělali to samé. Martin se pak vrátil na můstek a pohlédl na pašerákovu spokojenou tvář na monitoru.
„Je s vámi radost obchodovat,“ prohodil Martin.
„To s váma taky, jen co je pravda,“ zašklebil se pašerák.
„Tak fajn, kam teď?“ zeptala se ho S’Leni.
„Zpátky ke stíhačce,“ řekl Martin zamyšleně. „Cítím, že něco není v pořádku…“
„Pokusím se z té lodi vymáčknout co nejvíc,“ přikývla S’Leni, která také cítila to znepokojující ticho před bouří.
Komentáře
Přidání komentáře...