Domů2007-10-28
Třetí možnost
Poslední příběh ze série ;-)1. díl
Příběh sedmý
Třetí možnost
Díl první
Změny
1. Velmistrova smrt
Cítil rostoucí dusno v pralese všude kolem sebe. Už abych byl venku, pomyslel si. Jeho bílé rytířské oblečení celé nasáklé potem se mu lepilo na tělo. Připadal si jako svázaný. Od jeho poslední meditace uplynul už skoro celý den.
Nedokázal vydržet déle. Poslední dobou musel meditovat stále častěji, aby byl vůbec schopný trochu normálně žít.
Věděl, kvůli čemu si připadá tak spoutaný. Bylo to jeho tělo. Jak rád ho opouštěl, kdykoliv měl tu možnost. Jeho mysl se během dvaadvaceti let jeho života rozvinula natolik, že teď už začínala překračovat možnosti jeho těla.
Byl si jistý, že už to nebude trvat dlouho do chvíle, kdy už se v těle nedokáže udržet. Doslova každou částí své mysli vnímal to, co na něj čeká. To, co ho k sobě volá. Živoucí Sílu. Sílu a její neomezené možnosti.
Formy existence, které ho nebudou tolik omezovat jako jeho tělo. Těšil se na ten okamžik. Cítil však ještě poslední povinnost vůči lidem. Dokud nedostanu Aškhar’Gathana, nemůžu je opustit.
Po celé ty dva roky se prakticky nesnažil o nic jiného. Hledal odpovědi na otázky, které ho trápily už od okamžiku, kdy Aškhar’Gathana prvně potkal.
Jak ho můžeme zničit? ptal se sám sebe. Už ani nevěděl, po kolikáté si klade tuhle otázku. Dva roky jsme tu všichni jako ve vězení a já ještě nebyl schopný na něco přijít! Věděl, že je Prorok nemůže chránit navždy.
Až Zlo znovu zesílí, napadne nás, uvědomoval si. Pošle své Temné rytíře a vojáky a zničí nás, uvažoval. Do chvíle, kdy se tohle stane, už nechybí mnoho času.
Na tváři pokryté lepkavým potem ucítil závan chladného mořského vzduchu. Už jsem blízko, usmál se. Trochu se mu ulevilo. Do okamžiku, kdy znovu dovolí své mysli, aby se odpoutala od jeho těla, už moc nezbývá.
Pravou rukou odhrnul větev koranu, která mu zakrývala výhled na jeho pláž. Vystoupil ze stínu pralesa a ocitl se mezi trsy vysoké trávy. Cítil příjemný vánek od moře, který ho hladil po těle.
Sledoval vyšlapanou stezku, která přerušovala jednolitý pás vysoké trávy. Pak se ocitl na pláži poseté tisíci oblázky. Usmál se a pokynul na pozdrav vycházejícímu slunci, které ozařovalo hladinu moře.
Blížil se příliv.
Lehl si na pláž nohama k moři a čekal. Narozdíl od ostatních rytířů Síly mohl přejít do hluboké meditace okamžitě. Chtěl si ale naplno vychutnat ten okamžik, až ho moře zaplaví svými vlnami.
Přemýšlel.
Aškhar’Gathan kdysi byl Temný vévoda. Sám mi to řekl, uvažoval. Jaši to potvrdil. Kdy však zemřel? A proč se vrátil? Nik sám znal některé způsoby, jak toho dosáhnout. Ani on nebyl poprvé na tomhle světě.
Jenže já mám tělo a on ne, říkal si. Vytvořil své tělo ze Síly, i já bych něco takového dokázal. Chce se nám pomstít, ale proč zaútočil tak pozdě?
I po tak dlouhé době usilovného pátrání neznal dost odpovědí. Při svých meditacích hledal odpovědi v Síle. Kdykoliv se mu ale jen trochu zdálo, že by se mohl blížit k něčemu podstatnému, narazil na neproniknutelnou bariéru.
Přece nechrání úplně všechno, přemýšlel. Musí někde mít slabinu.
První vlna se nesměle dotkla jeho nohou. Další se dostala ještě výš. Vrchol přílivu se nezadržitelně blížil. Z jasného nebe na něj shlíželo slunce. Jeho paprsky tančily na vlnách a odrážely se zase zpátky.
Vždy si vychutnával ten pocit, když ho moře zaplavilo. Dokázalo mu to vyčistit mysl lépe než dlouhá meditace. Zavřel oči a posílil své vnímání ostatními smysly. Nechal se unášet přívalem podnětů, které k němu moře vysílalo.
Připravoval se na závěrečnou fázi své meditace. Už tolikrát se snažil nahlédnout do minulosti. Pátral mezi vlákny v pavučině životů milionů lidí, kteří už byli dávno mrtví. Snažil se mezi nimi vysledovat vlákna Temných vévodů.
Něco je však skrylo před jeho zrakem. Aškhar’Gathan, pomyslel si. Chrání svou minulost opravdu důsledně.
Pátral stále ve vzdálenější minulosti, ale veškerá vlákna Temných vévodů zůstávala schovaná. Věděl, že tam jsou. Tušil je, ale nedařilo se mu do nich nahlédnout.
Nedokážu ho ani zařadit do určité etapy, uvědomil si. Takhle o něm nic nezjistím. Jeho schopnosti jsou větší než ty moje. A to není dobré…
Vrcholící příliv uklidnil jeho mysl. Zformoval na svých rtech úsměv, ale pak tvář opět stáhl do překvapeného výrazu. Cítil Sílu, která varovně pulzovala. Co se to děje?!
A pak mu to došlo. Velmistr!
( – - – )
Luboš stál uprostřed prostorného sálu. Volnou arénu obklopovaly ochozy stoupající do výše několika pater. Sloupky, které vše držely pohromadě, naplňovalo modré světlo. Nebylo to jednotné světlo.
Každý sloupek zářil trochu jiným odstínem modři. Výsledný efekt však byl jasný. Celou místnost vyplňovalo ostré modré světlo.
Jako rytíři Síly mu to však nebylo nepříjemné. Měl rád modrou barvu. Uklidňovala ho, stejně jako aktivovaný meč, který držel před sebou.
Aby ve svém cvičení uspěl, musel být dokonale klidný. A on chtěl uspět. Otevřelo by mu to další cestu.
Nucený exil rytířů Síly v soustavách Omega se spojoval s nedostatkem činnosti. On si ale přesto dokázal najít něco, čím se ty dva roky zaobíral.
Rozhodl se, že se stane mistrem.
Jeho volba v sobě zahrnovala dlouhá bojová i duševní cvičení. Musel se naučit novou bojovou disciplínu. Stejně tak potřeboval rozvinout své schopnosti týkající se Síly.A tenhle cvičný souboj, který právě začínal, měl dokázat, že je připravený.
Naposledy se rozhlédl po obrovském dómu naplněném modrým svitem. Ze stropu se spouštěly andamatiové krápníky plné tmavé modři. Pod stropní kopulí se roztáčely ochozy lemované sloupky a krápníkovým zábradlím.
Na jednom z ochozů téměř u samého vršku místnosti čekala Risa. Luboš se na ni usmál a pak přikývl na znamení, že je připravený. Dívka skočila dolů. Za letu tasila svůj modrý meč a dopadla několik kroků od Luboše.
Luba vyčkával v uvolněném střehu, který byl pro tento styl boje nejvýhodnější. Držel meč ve své pravačce mírně odtažené od těla. Jeho bzučící čepel se vznášela jen kousek nad podlahou, která vypadala jako z ledu.
O okamžik později ucítil i S’Leninu přítomnost. Dopadla na zem nedaleko za něj tiše jako kočka. Zaslechl zabzučení jejích dvou čepelí, když aktivovala své meče.
První útok přišel zezadu. Luba si přehodil meč do levačky a stočil jeho čepel za svá záda. Cítil, jak se S’Lenin meč zastavil o jeho silové pole. Rychle trhl mečem tak, aby ho uvolnil a přehodil si ho zase do pravačky.
Horním krytem zachytil Risin úder. Pomocí Síly ji jemně vyvedl z rovnováhy a otočil se čelem ke S’Leni. Ta ho napadla současně oběma meči. Zastavil je a pak uhnul Rise, která už zas útočila.
Vyšvihl se do vzduchu a spodním krytem zastavil jednu S’Leninu čepel. Protočil se ve vzduchu a dopadl těsně za S’Leni.
Krystalový meč teď svíral levou rukou a přidržoval ho kousek od S’Lenina hrdla. Její dvě čepele bezmocně mířily na opačnou stranu, než kde právě stál.
„Jsi mrtvá,“ řekl jemně.
„Jaks to dokázal?“ zeptala se S’Leni překvapeně.
„Nebylo to zas až tak těžký…“ připustil Luba.
„A co říkáš tomuhle?“ zeptala se Risa, která mezitím přešla za Luboše. Luba cítil žár silového pole na svém zátylku.
Odklonil meč od S’Lenina krku a prudce se vrhl vpravo. Jakmile dopadl na zem rychle se celým tělem otočil a podtrhl přitom Rise nohy. Pomocí Síly jí vyrazil meč z rukou a když vypnul ten svůj, zachytil ji, než dopadla na zem.
„I ty jsi mrtvá,“ řekl, zatímco jí mířil deaktivovanou čepelí na hrdlo.
„Ty bys mě přece nedokázal zabít…“ pronesla Risa a zadívala se mu do očí.
„To víš, že ne,“ odpověděl a krátce ji políbil.
„Ehm, ehm,“ zakuckala se S’Leni. „Já myslela, že chceš vypilovat boj s mečem, ne svádění…“
Luboš se zazubil. „Jenom si užívám pocitu vítězství.“
„V tom případě,“ usmála se Risa, „budeš muset počkat, až mě opravdu porazíš.“
Pak vyskočila na nohy a přitáhla si svůj krystalový meč do ruky. Přešla do vyzývavého střehu a zaktivovala ho.
Luboš se na ni podíval a usmál se. „Začínáš mi připomínat S’Leni. Nechceš si přiznat, že jsem nad tebou zvítězil.“
„S vypnutým mečem těžko,“ ušklíbla se Risa.
Luboš se zvednul ze země a připravil se na další boj. S’Leni zaktivovala své meče a Risa zaútočila jako první. Krátký základní úder. Luboš ho zastavil a pak úkrokem uhnul S’Leninu meči.
Druhou čepel zablokoval svým mečem v horním krytu. Přidržel S’Leninu ruku zdviženou a protáhl se pod ní za její záda. Risa vyskočila do vzduchu, ale dopadla trochu dál od Luboše, než chtěla.
S’Leni zlostně sekla za sebe druhým mečem, ale Luba to zvládnul vykrýt. Risa se konečně dostala dost blízko a zkusila Luboše bodnout. Chlapec však její meč odrazil a pak strhnul S’Leni před sebe.
Odhodil jeden z jejích mečů pryč a pak naznačil krátké bodnutí. Na nic nečekal a vyskočil do vzduchu.
Risa se otočila dost rychle, její úder se ale znovu zastavil o Lubošův meč. Zkusila ho několikrát za sebou seknout, ale pokaždé neuspěla.
Když Luba blokoval její poslední úder, vytrhl jí pomocí Síly meč z ruky a naznačil, jak jí stíná hlavu.
„Zdá se, že jsem zase vyhrál…“ prohodil s úsměvem.
Risa ho objala. „Docela ti to šlo,“ zašeptala mu do ucha. „Teď už si odměnu zasloužíš…“
Zatímco cítil její ruku, která ho hladila, dolehl i k Lubošovi výkřik letící v Síle. Strnul. Po těle mu naskákala husí kůže a chloupky se mu zježily.
„Co je ti?“ zeptala se Risa polekaně. „Jsi tak divně napjatý…“
„Cítím, že se stalo něco zlého…“ odpověděl Luboš pomalu. Zároveň se pokusil zjistit něco víc. „Velmistře?“
( – - – )
Velmistra obklopoval kokpit jeho stíhačky. Skrz průhledný kryt kabiny pozoroval rozmazané hvězdy, které míjel nadsvětelnou rychlostí.
Zamyšleně si prohlížel svou levou ruku. Místo, kde mu ji uťal Démon Temnoty, už nebylo skoro vůbec znát. Pousmál se. V regenerátoru mu dorostla za několik týdnů. Byla to jeho ruka, ale částečně taky trochu ne.
Počítač mu hlásil, že je u cíle. Stíhačka zpomalila a před jejím čumákem se objevila soustava Omega-N. Prokličkoval mezi asteroidy a doletěl až k třetí planetě.
Velmistr se vracel z inspekce krystalových dolů na jednom z asteroidů v soustavě Omega-C. Neletěl však rovnou do akademie. Na Omeze-N-Tercii se měl setkat s Prorokem a členy kmenové rady.
Zatímco naváděl svou stíhačku do atmosféry planety, přemýšlel o tom, co se za ty dva roky stalo. Věděl, že azyl v soustavách Omega nic neřeší. Chápal, že to je pouze dočasný odklad. Až Zlo zesílí, udeří na nás.
Tušil, že do toho dne nezbývá příliš mnoho času. A já jsem byl ten, kdo selhal, vyčítal si. Jsem velmistr, měl jsem ostatní rytíře chránit. Měl jsem to všechno včas předvídat. Měl jsem najít způsob, jak tomu zabránit.
Povzdechl si. Ačkoliv přežil setkání s Aškhar’Gathanem, ve skutečnosti tehdy umřel. Takřka každý den od té doby si přál, aby ho Aškhar’Gathan stihl zabít. Já jsem měl zemřít! říkal si. Bylo mu strašně, když se pak procházel po palubě fregaty.
Viděl mrtvé a umírající rytíře, kterým nedokázal pomoct. Zklamal jsem…Varovné chvění Síly ho vytrhlo z uvažování.
V příštím okamžiku se rozsvítila i varovná kontrolka. Vyhlédnul z kokpitu, aby viděl na motory v zadní části stroje. Z toho pravého se valil hustý černý kouř.
Displej palubního počítače zářil rudým výstražným světlem. Stíhačka začala prudce klesat. Stiskl nouzové tlačítko a počítač odeslal podrobnosti naváděcí věži, která sledovala jeho let. Přitáhl silněji řídící páku, ale nepomáhalo to.
Počítač se snažil uzavřít přívody paliva a vypnout motory. Zdálo se však, že ovládání přestává fungovat.
Velmistr odhadoval celou situaci. Jeho stroj byl zatím vysoko, ale rychle klesal. Pronikl nízkými mraky a pod nimi se začal rýsovat rozlehlý oceán.
Když se vypnul palubní počítač, bylo velmistrovi jasné, že nemá šanci. Oheň už strávil většinu motoru a začal se šířit na křídla stíhačky.
Před ohněm byl kokpit v bezpečí, ale hrozilo nebezpečí výbuchu paliva pro podsvětelné motory.
Starý muž cítil, že přišel jeho čas. Se svou smrtí se smířil již před dvěma roky, takže teď byl dokonale připravený.
Nadechl se a zavřel oči. V dalším okamžiku loď explodovala. Obrovský žár se zmocnil velmistrova těla a celé ho spolknul.
Jeho mysl ještě chvíli sledovala hořící trosky, jak padají do oceánu. Pak už ho přivábilo volání Síly, která ho chtěla zpátky k sobě.
Ačkoliv právě zemřel, cítil se velmi dobře. Jeho mysli se ohromě ulevilo. Sledoval světlo a vydal se za Sílou.
Rozhodl se, že se stane její součástí.
Aby se jeho rozhodnutí stalo skutečností, stačilo pouze, aby si to přál…
Polem Síly proběhl znepokojivý záchvěv, který provázel jeho smrt. Jakmile se však jeho mysl stala součástí Síly, její hladina se opět uklidnila v znovunalezené harmonii…
Aškhar’Gathan kdesi daleko se ďábelsky smál…
2. Metody Temné strany
Nik seděl za pracovním stolem u terminálu počítače. Obklopovala ho malá útulná místnůstka, jedna z rytířských studoven.
Přinutil se pracovat dál, i když se mu vůbec nechtělo. Krátký náhled do pole Síly mu vysvětlil všechno. Viděl ten dobře zamaskovaný zásah a bylo mu jasné, kdo za ním stál.
A velmistr je mrtvý… došlo mu opět. Nik věděl, že si velmistr přál zemřít. Věděl, že se obviňoval z toho masakru na fregatě. Pokoušel se mu to vysvětlit, ale velmistr si nenechal nic vymluvit.
Nik zhluboka vydechl a rozhlédl se kolem sebe.
Stěny místnosti byly z andamatia prosyceného různými odstíny modrého světla. Krápníky lemovaly kopulovitý strop a sloupky rozdělovaly jinak jednolité stěny. Zařízení studovny bylo prosté.
Naproti dveřím stál jednoduchý andamatiový stůl, který svítil jasnou modří. Nik seděl na pohodlné židli ze stejného materiálu.
Na velikém monitoru zabudovaném do stěny před sebou si promítal rozhovory s Jašim. On sám je všechny vedl. Mohl by si je přehrávat klidně jen ve své mysli. Tohle mu ale umožňovalo dokonale se soustředit na to, co Jaši říkal, a jak reagoval.
Na záznamu viděl podobnou místnost a v ní tři postavy. Šlo o první rozhovor s Jašim, který pořídili hned po příletu. Mladý muž měl na sobě stále ještě své černé oblečení z jemné látky. Kromě Jašiho tam seděl ještě Nik a mistryně L’Wu z rady.
„Dobře, Jaši,“ slyšel svůj vlastní hlas. „Pověz nám něco o Temných rytířích…“
Jaši chvíli přemýšlel. Nik studoval jeho soustředěný výraz. „Je toho hodně, co přesně bys chtěl vědět?“
„Zajímalo by mě hlavně mocenské uspořádání ve vaší říši,“ upřesnil Nik.
„Každý Temný rytíř má své přesně určené místo,“ vykládal Jaši. „Daly by se rozlišit tři posty: vazal, pán a vládce.“
„Řekni nám něco o tom,“ vybídla ho mistryně L’Wu.
„No, vládce je samozřejmě Temný vévoda, jedině ten může být vládcem všech ostatních. Pán je každý mocný Temný rytíř, kterému Temný vévoda udělil právo spravovat nějakou soustavu nebo skupinu soustav. Vazalové jsou ostatní Temní rytíři, kteří musí poslouchat pány. Plní pro ně různé úkoly, velí jejich Temným vojákům ale nevlastní je…“
„Nevlastní je?“ podivil se Nik.
„Legie Temných vojáků jsou vlastnictvím pánů, kteří je poskytují svému vládci. Vazalové jsou jen velitelé jednotlivých oddílů. Temní rytíři je poslouchají, pokud to neodporuje vyšším cílům jejich pána.“
„A ty jsi byl vazal nebo pán?“ zeptala se L’Wu.
„Pán,“ odpověděl Jaši pořád ještě trochu hrdě. „Temní rytíři se dělí do rodů. Nejstarší člen rodu je samozřejmě pánem. Mladší členové mohou být pány jen v případě, že rod disponuje víc než jednou soustavou…“
„Temní rytíři jsou nějak pokrevně spříznění?“ udivil se Nik.
„Ne, to většinou nejsou,“ odpověděl Jaši. „Ačkoliv pokud má Temný rytíř potomka, počítá se s tím, že z něj bude také Temný rytíř.“
„Mluvil jsi ale o rodech,“ řekla mistryně L’Wu.
„Naše chápání rodů je poněkud jiné,“ vysvětloval Jaši. „Temný rytíř se stává příslušníkem toho rodu, jehož člen ho převedl k Temné straně…“
„To je zajímavé…“ zamyslel se Nik.
„Nejmocnějších rodů je sedm: Gu-Hara, Gu-Wara, Gu-Kora, Gu-Miqor, Gu-Nufi, Gu-Balrok a Gu-Pengar,“ pokračoval Jaši.
„Co znamená to Gu?“ zeptala se L’Wu.
„Do vašeho jazyka by se to dalo přeložit jako Temný…“ vysvětlil Jaši. „Kromě těchto rodů existují desítky dalších, které ale nemají tak velkou moc.“
„Moc asi znamená pro Temné rytíře hodně, co?“ nadhodil Nik.
„Dalo by se to tak říct,“ usoudil Jaši. „Mnohem důležitější je ale nenávist. A samozřejmě loajalita vládci. I když ne všechny rody jsou Temnému vévodovi zcela věrné, což se projevuje hlavně v době, kdy je Temný vévoda slabý…“
„Nebo není vůbec žádný,“ doplnil ho Nik.
„To se ale moc často nestává,“ odpověděl Jaši. „Temný vévoda si ještě za svého života vybere vhodného nástupce. Někoho s velkou nenávistí. Pak ho přivede do místa, kterému se říká Studnice Temnoty.“
„Dokázal bys určit, kde to místo je?“ zeptala se mistryně L’Wu.
„Jeho přesnou polohu zná jen Temný vévoda,“ zamračil se Jaši. „Já vím jen tolik, že se nalézá na některé z planet, jež patří přímo Temnému vévodovi.“
Nik pokýval hlavou. „Zdá se, že Temný vévoda jen tak někomu nevěří…“
„Jde o to, že naše posvátná místa jsou tabu,“ vysvětloval Jaši. „Tak je tomu i s místem, kde by měl odpočívat Démon Temnoty.“
„Co, když Temný vévoda zemře, nebo ho svrhne někdo, koho si za následníka neurčil?“ zeptal se Nik.
„I to se občas stává,“ souhlasil Jaši. „V tom případě je tu Praotec…“
„Praotec?“ podivila se L’Wu.
„Přesně tak,“ přikývl Jaši.
„Pověz nám něco o něm…“ vybídl ho Nik.
„Je to taková mystická osoba,“ začal Jaši. „Mezi Temnými rytíři o něm však kolují různé zkazky. Říká se, že se jedná o bytost, která do sebe vstřebává mysli všech mrtvých Temných vévodů…“
Nik se zamyslel. „Nemá to náhodou něco společného s udržováním jakéhosi nekonečného kruhu?“
„Přesně tak,“ potvrdil Jaši. „Existuje něco jako posvátný kruh: učeň, mistr a Praotec. Každý se postupně stává tím dalším. Mělo by to zachovávat kontinuitu Temné strany a její moci.“
„Poslední Temný vévoda však zemřel, aniž by měl nějakého nástupce, to by však mělo kruh přerušit, ne?“ zeptal se Nik.
„Ano, to by mělo,“ souhlasil Jaši. „Jestli však je Aškhar’Gathan Temným vévodou, jak sám říká, znamená to, že ho dokáže obnovit.“
„V plné síle?“ chtěla vědět L’Wu.
„Tím si nejsem jistý,“ odpověděl Jaši. „V okamžiku, kdy ho ale zabije ten, kdo by měl být jeho nástupcem, stane se z Aškhar’Gathana Praotec.“
„Aškhar’Gathana přece nejde zabít,“ odporoval Nik.
„Rytíři Temna mají takové přísloví: Zabít jde všechno, jen Temnota je věčná…“
„Hm, to je fakt optimistický…“ prohodil Nik.
Jaši si odepjal od opasku krystalový meč a položil ho na stůl. „To, kdo je pán a kdo vazal se dá rozlišit podle krystalových mečů.“
Nik i L’Wu si zkoumavě prohlíželi černý krystalový meč na stole před sebou.
„Na čepeli krystalového meče pána jsou jemně vyryty magické symboly, které jsou odznaky jeho hodnosti. Rytina je velice jemná, ale při pozorném zkoumání se dá odhalit.“
„Ty myslíš tohle?“ zeptal se Nik a ukázal při tom prstem na jemně rytý výjev u kořene čepeli.
„Přesně tak,“ souhlasil Jaši. „Symbolem pána je stojící postava, která stíná hlavu klečícímu vazalovi, jenž nesplnil úkol…“
„To je dost kruté…“ zamyslela se mistryně L’Wu.
„Teď mi to také tak připadá,“ přikývnul Jaši.
„Temný vévoda má také nějaký znak?“ zeptal se Nik.
„Ano,“ odpověděl Jaši. „Stojící postava si bere meč od postavy, která klečí a nabízí jí ho. To je alegorie k Démonovi Temnoty…“
„Řekl bys nám k tomu víc…“
„Mezi Temnými rytíři se proslýchá, že když výrobce Démona Temnoty odevzdával hotový meč Temnému vévodovi, nechal ho Temný vévoda za odměnu zavřít do vězení šitého na míru jeho těla…“
„Co přesně tohle znamená?“ zeptala se L’Wu.
„To nikdo neví, jen sám Temný vévoda,“ odpověděl Jaši. „Ten, kdo vyrobil Démona Temnoty znal tajemství toho meče. Jiné naše přísloví říká, že jedině s mrtvými je tajemství v bezpečí…“
Nik zastavil přehrávání záznamu. Ano, Jaši nám poskytl cenné informace, říkal si. Ale odpověď na mou otázku nezná…
( – - – )
Jaši bloudil tmavými chodbami a světlými sály Akademie na Omeze-P-Primě. Za ty dva roky, co byl rytířem Síly, si ještě na ten chaos nezvykl. Kobky Temných rytířů na Černé zemi byly proti tomuhle zmatku mnohem přehlednější.
Snažil se používat Sílu k tomu, aby se zde lépe orientoval, ale nebylo mu to moc platné. Nacházel se o dvě patra výš než by potřeboval a navíc v úplně jiném dómu. Když se dostal k výtahové šachtě, zjistil, že výtah staví každých pět pater.
Znechuceně pokrčil rameny a pokračoval v chůzi po ochozu. Našel schodiště, po kterém sestoupil o patro níž, kde ale končilo. Proč je tu všechno tak složité? divil se Jaši.
Chápal, že se mu tím rytíři Síly snaží naznačit mnohem víc, než si vůbec myslí. Akademie je jako skutečný svět, připomněl si větu, kterou nedávno zaslechl, vždy je víc cest, jak se dostat na stejné místo.
Neočekával, že přijde včas. Ostatně myslel si, že Luboš s tím taky moc nepočítá. Zkusil pomocí Síly nahlédnout do jeho ložnice. Stačil mu jen krátký okamžik, aby zjistil, že opravdu nemusí pospíchat.
Ten mladík se má ještě hodně co učit, jestli chce být mistrem, pomyslel si. Bariéra Síly, kterou si snaží chránit své soukromí je slabá i na rytíře Síly…
Vědoucně se zašklebil, když mu na mysl vytanuly staré vzpomínky. Za okamžik, však bolestně stáhl koutky, když spolu s nimi přišlo i to, čeho se tak bál.
Nesmím se tím pořád nechávat oslabovat! nakazoval si.
I tak to pro něj bylo velice těžké.
Konečně se dostal ke schodišti, které vedlo do správného patra. Pomalu sešel po světélkujících andamatiových schodech a ocitl se na dalším ochozu. Sledoval třpytící se sloupky, které se táhly kolem něj.
Vypadaly jako z ledu a zářily jasně modře. Věděl, že není jediný, koho Divošská architektura tolik uchvacuje. Ačkoliv tomu nebylo tak dávno, kdy všechno nějak spojené s Divochy nenáviděl.
Přesto se mu líbilo, jak mistrně dokázali Divošští stavitelé skloubit různé tvary a odstíny modrého světla. Jejich sloh byl zcela unikátní. On to mohl porovnat, protože toho za svůj život viděl už hodně.
Nikdy však nespatřil nic tak hezkého, harmonického ale zároveň kontrastního. Přiblížil se ke dveřím vedoucím do jedné z mnoha chodeb. Senzory zaznamenaly jeho přítomnost a dveře se mu uklidily z cesty.
Jakmile vstoupil dovnitř, opět se zavřely a zanechaly ho napospas modré temnotě, která panovala uvnitř. Jediná světlejší místa byly obrysy dveří, kterými prosvítalo světlo z místností za nimi.
Nacházel se teď v ubytovacích prostorách Akademie. Všude tu byly malé pokojíky, kde žili rytíři, studenti nebo mistři Síly.
Zatočil do další chodby, kterou pro změnu naplňovalo silné světlo. Jeho očím chvíli trvalo než si na ně zvykly, ale přesto postřehl šedý plášť, který se mihl v protějších dveřích. Usmál se. Věděl, kdo to je.
Asi v půlce chodby našel dveře, které hledal. Přistoupil k nim a dotkl se jich, aby se mu otevřely. Pak vešel dovnitř.
Místnost naplňovalo modré přítmí. Všechna světla byla ztlumená na minimum, jen andamantiové stěny mihotavě zářily.
„Ahoj, Luboši,“ pozdravil Jaši.
„Nazdar,“ odpověděl Luba trochu udýchaně.
„Jsi připravený na dnešní lekci?“ zeptal se Jaši temně.
Luba se usmál: „Teď už jsem připravený na všechno…“
„Budu muset říct Rise, aby tě tolik nerozptylovala,“ zazubil se Jaši. „Vůbec se nesoustředíš…“
Luba se zhluboka nadechl. „Jsem připraven…“
„Tak dobře…“ zašklebil se Jaši. „Když myslíš…“ pokračoval pomocí Síly.
Luboš slyšel ta nepříjemná slova, jak putují jeho myslí sem a tam.
„Chceš být mistr…“ pokračoval Jaši, „tak dokaž, že na to máš… protože já jsem jenom rytíř…“
Tentokrát se už slova nerozléhala v Lubošově hlavě tak dlouho.
„Někdy mám takový pocit, že nejsi tak úplně na naší straně,“ prohodil Luba. Jaši mu bránil, aby ta slova vůbec mohl vyslovit. Povedlo se mu to, ale cítil, jak se vlna Síly, která je nesla rychle rozplynula.
„Lepšíš se…“ uznal Jaši.
„Díky,“ zazubil se Luboš.
„Jen tak mimochodem,“ pokračoval Jaši klidně, „jaký to bylo…“
Luboš cítil, jak začíná červenat. Nadechnul se, aby se uklidnil. „Já se tě taky neptám…“ prohodil.
„Protože bys to nedokázal…“ zašklebil se Jaši. „Když totiž nebudu chtít, neřekneš jediný slovo…“
Luboš se nadechl a chtěl něco říct, ale nedařilo se mu předat slova Síle. Vyjeveně zvedl obočí a podíval se na Jašiho. Ten se v modrém přítmí pokoje tajuplně usmíval.
„Teprve, až dokážeš to, co teď já, budeš v téhle disciplíně mistr…“ řekl mu.
„To není fér,“ ohradil se Luboš, když v něm nastřádaný stres konečně převládl. „Velmistr je mrtvý a my děláme, jako by se nic nestalo…“
Jaši na Luboše chápavě podíval. „Dlouho mi vrtalo hlavou, proč rytíři Síly nemají žádné pohřební rituály… Myslel jsem, že je to tím, že se smrtí dokážou vyrovnat…“
„Všeobecně se to bere tak, že když někdo zemře, jeho mysl se spojí se Sílou, takže mrtví jsou stále přítomní…“
„Proč se ale pak tolik trápíš?“ zeptal se Jaši.
Luboš hlasitě vydechl. „Protože to takhle nedokážu brát… Velmistr mi hodně pomohl, udělal pro mě spoustu věcí…“
„Cítíš se mu být zavázaný?“ vyzvídal Jaši.
Luboš přikývl.
„Vím, že Temné rytíře považujete za kruté barbary,“ řekl Jaši. „Ale oni se loučí se svými mrtvými. Je pravda, že jen s těmi, co jsou toho hodni, ale loučí…“
Luboš pohlédl na Jašiho zkoumavým pohledem. „Jak?“
„Stačí v duchu,“ odpověděl Jaši. „Přiznáš mrtvému jeho zásluhy a poděkuješ mu za to, co pro tebe udělal.“
„Já myslel, že Temní rytíři neznají vděk,“ řekl Luboš.
„To záleží na tom, co jako vděk bereš,“ usmál se Jaši. „Hlavní ale je, že to pomáhá. Člověk se pak cítí tak nějak líp…“
Luboš přikývnul a zamyšleně se zadíval do kouta…
( – - – )
Aškhar’Gathan ještě stále cítil uspokojení, které proudilo jeho myslí. Tolik mrtvých rytířů Síly, říkal si škodolibě. A já byl ten, který je zabil…
Věděl, že teď bude mít na nějakou dobu pokoj. Byl si však jistý, že jeho touha zabíjet se nedá zcela uspokojit nikdy. Pořád to ještě nebyli všichni…
Zamyslel se. Teď, když už mi rytíři Síly nestojí v cestě, mohu v galaxii konečně nastolit vládu Temna. Zasmál se. Chápal, že to nebude snadné. S tou hrstkou Temných rytířů, co přežili, se žádné zázraky dělat nedají.
Můžu je ale nahradit tam, kde už oni nebudou stačit, napadlo ho. Zabíjení se mi tak líbí. Aspoň se nebudu nudit.
Začal podrobně sondovat situaci v říši Temných rytířů. Odhadoval sílu a schopnosti rytířů sídlících v Temných citadelách. Potřeboval prostředníka. Někoho, koho by mohl jmenovat svým hadžou, svým prvním mužem.
Nejvíc ho zaujal rod Hara. Po Dži-Guově smrti neměl už zdaleka tak velkou moc, ale narozdíl od ostatních panoval na jeho území přísný pořádek. A to je přesně to, co potřebuju. Hlavou rodiny byl starý Khar-Gu-Hara.
Jeho syn In-Gu-Hara by mohl být tou pravou volbou, uvažoval. Cítil jeho nenávist a ctižádost. Jeho schopnosti byly veliké, ale stále se měl co učit. Někoho takového bych přesně potřeboval…
Vydal se tedy do citadely Hara-Gu-Al’Gezí. Ležela na první planetě zapadlé soustavy daleko od středu Temné říše. Hlavní věž citadely čněla vysoko nad krátery posetý rozpraskaný povrch planety.
Většina budovy se však skrývala hluboko pod nehostinným povrchem, který sužovaly časté bouře. Rozdíly mezi denními a nočními teplotami byly takové, že na planetě neexistoval téměř žádný život.
Tole místo však byla natolik děsivé, že si ji zakladatel rodu Hara zvolil za svou základnu. Temní rytíři vůbec rádi sídlili na planetách, které se zdály být neobyvatelné.
Aškhar’Gathan se objevil v pokoji mladého In-Gu-Hary. Temný rytíř strnul a připravil si ruku tak, aby mohl případně tasit svůj meč.
„Kdo jsi?“ zeptal se popuzeně.
Pak jeho oči sklouzly směrem k meči, který Aškhar’Gathan stále svíral ve své ruce. „To je přece Démon Temnoty!“ zvolal mladík překvapeně a klesl na kolena se sklopenou hlavou. „Co poroučíš, můj pane?“
Po zjizvené tváři mu přeběhl samolibý úsměv. „Vybral jsem si tě, In-Gu, abys byl mým hadžou…“
„Čím jsem si zasloužil tu čest, můj vévodo?“ zeptal se Temný rytíř.
„Zatím ničím, takže jestli mě teď zklameš, neujdeš trestu…“ procedila postava v černém.
„Udělám, co mi poručíš, můj pane.“
„Dobře,“ zašklebil se Aškhar’Gathan. „Už mám dost toho, jak mezi sebou Temní rytíři neustále válčí a rozvracejí říši, kterou jsem budoval. Je načase, aby to skončilo.“
„Můj pane, stačí, když se dozvědí o tvé existenci a většina z nich ti bez váhání padne k nohám,“ řekl In-Gu.
„Přesně to bude tvůj první úkol, hadžo,“ ušklíbl se Aškhar’Gathan. „Budeš cestovat od jedné Temné citadely ke druhé a jejich pánům oznámíš, že Temný vévoda se vrátil.“
„Ano, můj vévodo.“
Aškhar’Gathan se pobaveně zasmál. „Vyzveš je, aby bezpodmínečně přerušili vzájemné boje a začali připravovat své armády k invazi do galaxie.“
„Můj pane?“ podivil se In-Gu.
„To jste vážně všichni tak zaslepení svými vlastními starostmi a vzájemnými šarvátkami, že necítíte Sílu?“ zaškaredil se Aškhar’Gathan.
„Můj pane, rytíři Síly přece…“
„Rytíři Síly se klepou strachy v soustavách Omega,“ rozčílil se Temný vévoda. „Bojí se, že další setkání se mnou už nepřežijí. Nedokáží nadále chránit Vesmírnou Unii ani jiné státy. Teď máme jedinečnou šanci udeřit!“
„Rozumím, můj pane,“ přikývl In-Gu. „Stane se, jak poroučíš…“
3. Volba nového velmistra
Nik trávil většinu dne zalezlý ve svém pokoji. V té malé místnůstce si pročítal na svém počítači hlášení těch, kteří se setkali s Aškhar‘Gathanem. Většinu z nich už někdy četl, některé by si dokonce dokázal vybavit slovo od slova.
Přesto doufal, že tu najde něco, čeho si dosud nevšiml. Stačila by i drobnost, říkal si. Něco, co by mi ukázalo, na co se mám zaměřit.
Nik cítil, jak síly Zla každým dnem rostou. Věděl, že rozhodující bitva přijde brzy. A já nemám nic nového, čím bych zvrátil převahu Zla, posteskl si.
Četl si Lubošovo hlášení o jeho misi, při které s Risou narazili na Aškhar‘Gathana. Samá voda, povzdychl si. Luboš popisoval, jak se před nimi Aškhar‘Gathan najednou objevil a v ruce svíral Démona Temnoty.
Nic nového, zamračil se Nik. Hlášení končilo okamžikem, kdy Aškhar‘Gathan Luboše zasáhl a on ztratil vědomí.
Nik si vyvolal na obrazovce svého počítače Risino hlášení. Nenašel žádné rozpory s tím, co uvedl Luboš. Navíc po té, co Risa viděla Lubošovo zranění, už se na dění okolo sebe moc nesoustředila.
Matně si vzpomínala na okamžik, kdy se rozhodla zastavit Démona Temnoty svým tělem. Byla však v dost velkém šoku, takže ani tentokrát Nik nezjistil nic zajímavého.
Následovalo Martinovo hlášení. Martin se soustředil na popis hledání Luboše a Risy. Pak načrtl průběh souboje až do chvíle, kdy byl zraněn. Zbytek byl popsaný mnohem podrobněji, což Nika potěšilo.
Závěry, které z toho dokázal vyvodit, mu však byly známé. Aškhar‘Gathan je skvělý bojovník. Jeho umění při ovládání krystalového meče předčí drtivou většinu mistrů Síly o rytířích nemluvě.
Jeho schopnosti usměrňování a čtení Síly překonají rytíře Síly takovým způsobem, že se v souboji na Sílu skoro nedá spoléhat. Což vyplývá z toho, že zná skutečné neomezené možnosti, protože prošel smrtí.
Nika však trochu zarazila Aškhar-Gathanova schopnost vycítit, co si říkají jiní pomocí Síly. Sám si myslel, že tenhle způsob komunikace je bezpečný.
Přešel ke S’Lenině zprávě. Jeho kamarádka se stručně zmínila o hledání Luboše a Risy a pak detailně rozebrala Aškhar‘Gathanovu bojovou techniku.
Některé její postřehy byly pro Nika velmi cenné. Jestli ale nezjistím, jak ho zničit, nemůžu na souboj s ním ani pomyslet…
Jašiho hlášení bylo krátké a bylo v něm znát, že Temní rytíři nic podobného nejspíš nevedou. Podle bojových schopností identifikoval Jaši Aškhar‘Gathana jako někoho, kdo ovládá všechny Temné bojové techniky, což Nika zrovna nepotěšilo.
To, co napsal do hlášení sám , si pamatoval přesně. Teď však hledal něco, čeho si sám nevšiml, takže se soustředil na výpovědi jiných.
Masakr, ke kterému došlo na rytířské fregatě, jím otřásl. Po svém příletu do soustav Omega mluvil s několika rytíři, kteří na té fregatě cestovali a přežili.
Už tehdy si z dostupných informací odvodil, že jakmile Aškhar‘Gathan už nemohl útočit na ně, okamžitě se přesunul na palubu fregaty. Jeho úder byl brutální, krvavý a zkázonosný. Kromě velmistra, dvou mistrů a rytířů, kteří byli na můstku lodi, nikdo další nepřežil. Některé oběti Zlého ducha umíraly v děsivých bolestech ještě několik minut poté, co se loď dostala do bezpečné oblasti. Ani regenerátory jim nepomohly.
Z líčení těch, co přežili, si Nik uvědomil plnou brutalitu Aškhar‘Gathana. Temný vévoda zabíjel tak, aby způsobil co možná největší bolest. Jen několik málo jedinců mělo možnost zakusit rychlou smrt.
Velmistrovo hlášení bylo plné bolesti a žalu nad zmařenými životy rytířů a mistrů. Obviňoval také sám sebe, že tomu nedokázal zabránit. Nik však věděl, že v té době tomu nedokázal zabránit nikdo.
A teď je velmistr mrtvý, připomenul si Nik znovu. Uvažoval o tom, jestli by zůstal naživu, kdyby se tolik neobviňoval. Jestli by se dokázal na Sílu soustředit tak, aby odhalil manipulaci se svou stíhačkou.
Nik si povzdechl. Nedokázal na něco takového uspokojivě odpovědět.
Doufal, že brzo najde způsob, jak Aškhar’Gathana zastavit. Jestli selžu, nejspíš nezůstane nikdo, kdo by Temnotu zastavil.
S povzdechem zaklapl svůj počítač a lehl si na lůžko. Když zavřel oči, viděl postavu v černém plášti bez kápě a bez rukávů. Děsivou postavu, která se mu vysmívala. Aškhar‘Gathana s Démonem Temnoty v ruce, jak kráčí nad těly mrtvých rytířů a směje se.
( – - – )
Tentokrát vyhledal Luboš Jašiho v jeho pokoji. Mladý muž ho vpustil dovnitř a pak zavřel dveře. Luboš sondoval pole Síly. Věděl, že záleží jen na něm, jestli uspěje. A já chci být mistrem, připomněl si.
Už jenom kvůli velmistrovi, řekl si. A ne jen kvůli němu, ale i kvůli Rise a sobě…
Jaši si prohlížel mladíka před sebou. Cítil jeho odhodlání tentokrát uspět. Chápal jeho motivaci. Uznával, že má dost velké šance.
Usmál se a pohlédl Lubošovi přímo do očí. Svým zrakem se doslova vpíjel do jeho zorniček. Snažil se nahlédnout za ně do chlapcovy mysli.
Cítil, že se mu Luba snaží vzdorovat. Zašklebil se. Připomínalo mu to časy, kdy byl Temný rytíř. Při setkáních s rytíři Síly jim s oblibou pronikal do mysli a rozptyloval je.
„Vedeš si docela dobře,“ připustil Jaši.
Luba stiskl rty a začal ještě víc posilovat bariéru Síly, kterou vytvořil kolem své mysli.
„Chm,“ odfrkl si Jaši, „stejně na mě nemáš…“
„Tím si nebuď tak jistý,“ odseknul Luboš vzdorovitě.
Jaši slyšel ta slova, jak prochází jeho myslí a docela mu dalo práci, než se mu je podařilo vystrnadit pryč.
„Musím ale uznat, že narozdíl od jiných rytířů, máš pro tuhle disciplínu vlohy,“ řekl Jaši zamyšleně. Cítil, jak je pro něj tenhle způsob komunikace stále obtížnější.
„Ty jsi to zkoušel i s někým jiným?“ zeptal se Luba zvědavě.
„Ano,“ přiznal Jaši a trochu se zamyslel. „Kdysi…“
Luba chápal význam těch slov. „Zřejmě o tom nechceš mluvit…“ nadhodil. Zároveň se snažil, aby ta věta zůstala v Jašiho mysli co nejdéle.
„I teď, po takové době, je to pro mě těžké,“ přiznal Jaši. Nevěděl přesně čím to je, ale téměř nedokázal přimět Sílu, aby ta slova přenesla do Lubošovy mysli.
„Chápu tě,“ uznal Luba. „Neznal jsi tehdy to, co znáš teď.“ Luboš pozoroval, jak se Jašiho mentální obrana hroutí. „Asi bych tě neměl takhle uvádět do rozpaků,“ omluvil se Luboš.
Jaši prudce zavrtěl hlavou. „To je přesně to, o co při pronikání do mysli jiných jde. Je to ten nejúčinnější způsob, jak překonat jejich obranu.“
Luboš přikývl. „Chceš mi o tom něco říct?“ zeptal se. Zároveň přidal trochu Síly, aby jeho otázka zněla naléhavěji.
„Ani tenkrát jsem si nebyl úplně jistý, jestli se chovám správně,“ vyprávěl Jaši. „To, co jsem dělal, mě uspokojovalo. Ale teď vím, že to bylo špatné…“
Luboš cítil, že kdyby chtěl Jašimu zabránit, aby pokračoval, dokázal by to. Zajímalo ho ale to, co Jaši říkal, a proto to neudělal.
„Víš, jak vraždil Aškhar’Gathan?“ zeptal se Jaši. „Když se objevil na vaší fregatě?“
Luboš přikývl.
„I já jsem to takhle někdy dělal,“ přiznal se Jaši. „Když jsem měl chuť. Ve chvílích, kdy jsem se potřeboval pobavit. Nebo prostě, když jsem potřeboval zahnat zlé sny a utopit je v krvi, kterou jsem prolil…“
Luboš měl několikrát tu možnost setkat se s praktikami Temných rytířů osobně. Jejich chování mu někdy připadalo dost nelogické. To, co mu Jaši vykládal, však vrhalo na všechny ty události trochu jiné světlo.
„Teď už se tím nemusíš trápit,“ řekl pak. „Už je to pryč…“
„Ale já ty mrtvé vidím pořád,“ odpověděl Jaši. „Ne tak často, jako dřív. Ale jsou chvíle, kdy mě to dohání k šílenství.“
Luboš se zamyslel. „Každý rytíř Síly má nehezké vzpomínky. I my zabíjíme. Ne pro zábavu, ale z nutnosti. Přesto však máme výčitky. Naše filozofie nám říká, že je škoda každého života, který je zničen.“
„Tohle je ale něco jiného,“ odporoval Jaši.
„Možná,“ uznal Luba. „Když nás trápí výčitky svědomí, pomáhá, když o tom meditujeme. Přehráváme si celou událost znovu a snažíme se pochopit, proč jsme udělali to, co jsme udělali…“
„A k čemu je vám to dobré?“ zeptal se Jaši.
„Pomáhá nám to pochopit naše činy a smířit se s tím, co se stalo…“ řekl Luboš.
Jaši kývl. „Zkusím to. I když to bude asi hodně dlouhá meditace…“
Luba se usmál. „Teď už bys neměl nic říkat…“ Přitom použil Sílu k tomu, aby Jašimu zamezil v přístupu ke své mysli.
Jaši zachmuřeně přikývl. „Vidím, že sis osvojil umění obrany své mysli dobře… Z mého hlediska jsi připravený stát se mistrem…“
( – - – )
Dnešní schůze rady byla výjimečná. Zadumané tváře vážných mistrů naplnily volební sál v Akademii na Omeze-P-Primě. Každý z nich si plně uvědomoval vážnost toho, co se stalo. Velmistr byl mrtvý…
Volebním sálem se šířila smuteční atmosféra. Andamatiové stěny prosycené modrým světlem naříkaly nad ztrátou muže, který stál v čele řádu desítky let. Volební místnost se používala pouze v čase hlasování.
Podlouhlá obdélníková místnost se ukrývala v patře nad hlavní svatyní Síly. Ze zdí vystupovaly pilastry, které vypadaly, jakoby byly spletené z jednotlivých pramenů zmrzlé vody.
Z míst, kde se zdi stýkaly se stropem, trčely andamatiové krápníky lesknoucí se jasnou modří. Strop byl nepatrně klenutý s výraznými žebry.
Uprostřed sálu stál dlouhý obdélníkový stůl z matného andamatia. Tento zvláštní materiál ve své matné úpravě absorboval světlo, takže vypadal skoro jako by byl černý. Ve skutečnosti byl hodně tmavě modrý se světlejšími žilkami.
Po obou stranách stolu seděli mistři a členové rady. Místa v čele stolu zůstávala volná. Na jedné straně stolu sedělo současných šest členů rady. Naproti nim vyčkávalo osm mistrů. Jeden z nich měl být zvolen jako nový člen rady bez práva stát se v téhle volbě velmistrem.
Mistři a mistryně mezi sebou chvíli diskutovali a nakonec se shodli na mistrovi Van-Dookovi. Ten se zvedl ze svého místa a přešel na druhou stranu stolu, kde se posadil na sedmou židli. Volba nového velmistra mohla začít
„Před dvěma dny zemřel velmistr,“ začala mistryně Ji’n’Kep. „Podle naší tradice má tedy dnes proběhnout volba nového velmistra.“
„Pro rytíře Síly jsou teď těžké časy a proto je velmi důležité, aby byl zvolen někdo, kdo dokáže náš řád chránit před nebezpečím Temné strany,“ pokračoval mistr Hot-Xan.
„Rada má opět sedm členů, takže hlasování může začít,“ pronesl mistr Bar-Dok.
„Každý člen rady bude vyzván, aby řekl jedno jméno vhodného kandidáta,“ řekla mistryně Ati’Na.
„Jen ten, kdo dosáhne poměru pět ku dvěma může být uznán novým velmistrem našeho řádu,“ doplnil mistr Tu’Chaj.
„Promýšlejte dobře, koho zvolit,“ nabádala mistryně Araši.
„Nuže tedy,“ řekl mistr Osirian, „můžeme začít.“
Sál naplnilo ticho. Členové rady přemýšleli a mistři sedící naproti nim vyčkávali. Síla kolem mistrů vířila napětím a smutkem, které se nikdo ani nesnažil skrývat. Od posledních voleb uplynulo tolik času, že na ně zde přítomní měli jen mlhavé vzpomínky.
Ticho přerušil hlas mistryně Ji’n’Kep: „Koho volí Gri-Shi?“
Mistryně Gri-Shi zvedla hlavu a promluvila: „Mistryni L’Wu.“
„Koho volí Hu-Fe-J?“ zeptal se mistr Hot-Xan.
„Mistryni L’Wu,“ odpověděl starý mistr.
„Koho volí L’Wu?“ ptal se mistr Bar-Dok.
„Mistra Gwi-Sati,“ řekla L’Wu.
„Koho volí Raši-Oma?“ chtěla vědět mistryně Ati’Na.
„Mistryni L’Wu,“ řekla mistryně Raši-Oma.
„Koho volí Gwi-Sati?“ zeptal se mistr Tu’Chaj.
„Mistryni L’Wu,“ odpověděl mistr Gwi-Sati.
„Koho volí Xin’Pu?“ tázala se mistryně Araši.
„Mistryni L’Wu,“ řekla mistryně Xin’Pu.
„Koho volí Van-Dook?“ ptal se mistr Osirian.
„Mistryni L’Wu,“ odpověděl mistr Van-Dook.
Mistrině Ji’n’Kep povstala. „Novou velmistryní se tedy stává L’Wu a to šesti hlasy ze sedmi…“
4. Nový mistr
Nik spatřil sebe ještě jako Garena v Akademii na Alfě-Tercii. Mohlo mu být tak jedenáct let. Byl to den, kdy se poprvé setkal s Lubošem, to proto si to tak dobře pamatoval. Procházel zrovna s Martinem vstupní halou, když spatřili velmistra.
Oba chlapci si také hned všimli malého kluka, který se krčil ve velmistrově stínu. Velmistr pak Garena pověřil, aby se o něj postaral.
Nejasně si vzpomínal, jak spolu pak mluvili, než šli spát. Luba se mu svěřil s tím, že často mívá sny, ve kterých vidí věci, jež ho znepokojují. Chvíli spolu rozmlouvali a pak se dohodli, že o tom Luboš další den řekne velmistrovi.
Nik si vzpomínal, že další den po setkání s velmistrem letěli na jinou planetu. Nedokázal si však vybavit, kde ta planeta byla, ani jak se jmenovala.
Jediné, co si přesně pamatoval, bylo, že velmistr s mistrem Tara-Ju někam odešli a on s Lubou museli zůstat na základně.
Tím Nikův sen skončil. Nik se vytrhl ze spaní a pomalu se zvednul z postele. Byl celý rozespalý, ale podařilo se mu ovládnout své tělo a přimět ho, aby pracovalo.
Začal přemýšlet o tom divném snu, který se mu právě zdál. Ano, to jsou mé vzpomínky, souhlasil. Mohla to být vize? Zadumaně se zahleděl do modré tmy, která teď naplňovala jeho pokoj.
Věděl, že odpověď na tu otázku je ano. Dávalo by to smysl, říkal si. Bylo pro něj těžké navázat kontakt s Garenovým já. Znal příčinu toho všeho. Zatímco moje já se rozvíjí, to Garenovo slábne…
Chápal ten proces. Ačkoliv se mu to zrovna dvakrát nezamlouvalo, tak se s tím smířil. Nemyslel si tedy, že by Garenovo já bylo dost silné na to, aby mu poslalo ten sen jako vzkaz. Byla to tedy Síla, která to způsobila.
Jenže já si nevzpomínám, co se tam tenkrát dělo!
Pak ho ale něco napadlo. Velmistr s mistrem Tara-Ju někam odešli, opakoval si obrazy ze svého snu. Jestli plnili nějakou misi, tak o tom musí být záznam v centrálním počítači.
Zjistit to o pár dní dřív, mohl jsem se velmistra zeptat přímo, problesklo Nikovi hlavou. Jeho obočí se zachmuřeně zavlnilo. Je možné, že Aškhar’Gathan o té vizi věděl. Že věděl o tom, že přijde? Že by se pokoušel utajit přede mnou něco důležitého? Nikovi se zdálo, že odpovědi na tyhle otázky zní ano.
Pokýval hlavou, zvedl se z postele a přešel ke stolu. Zapnul svůj počítač a připojil se do centrální databáze.
Nastavil parametry vyhledávání tak, aby se zobrazila hlášení z doby zhruba před jedenácti lety. Pak zadal jako jejich autora jméno mistra Tara-Ju.
Okamžik počkal, než mu počítač zobrazil výsledky vyhledávání. To, co spatřil na monitoru svého počítače ho překvapilo.
Žádné nenapsal?! podivil se Nik. Jak to, že od mistra, který byl několik let členem rady, tady není jediný záznam?!!
Nik nevěřícně zíral na nápis na obrazovce, který mu s omluvou oznamoval, že hledané jméno není v databázi a navrhoval, aby zkontroloval jeho pravopis. Naštvaně zavrčel.
Uvažoval, co by to mohlo způsobit. Věděl, že tohle nejsou originální záznamy. Věděl, že celá centrální databáze musela být z centrálního počítače v Akademii na Alfě-Tercii zkopírována sem.
Udělal snad někdo chybu a na něco zapomněl? ptal se Nik sám sebe. A je možné, aby se na to nepřišlo. Tušil, že by to bylo možné.
Evakuace byla dost rychlá a na přenos dat nezbývalo moc času. Věděl také, že vzhledem k řazení dat je možné, že všechna hlášení mistra Tara-Ju z té doby byla uložena na jednom místě.
Jestli je to pravda, uvažoval Nik, tak jsem nejspíš zase v koncích. Všechna data centrálního počítače v Akademii se měla kompletně vymazat.
Přemýšlel o způsobu, jakým celá akce probíhala. Rytíři Síly, kteří se o to měli postarat, kopírovali data po částech. Pak zkontrolovali, jestli jsou záznamy v pořádku, a pak teprve příslušné krystalové bloky jednou provždy nenávratně zničili.
Jestli ta data nikdo nezkopíroval, přemýšlel Nik. Je možné, že je nikdo nevymazal. Takže by tu ještě byla šance se k nim dostat…
A já si nemůžu dovolit nezkusit to…
( – - – )
Luboš se dnes cítil trochu nesvůj. Doléhalo na něj napětí a nervozita. Právě absolvoval první část rozhovoru s radou. Přehrával si celou zkoušku v hlavě znovu a znovu.
Mistr Gwi-Sati se pokoušel proniknout do jeho mysli a znejistět ho. Lubošovi se ale dařilo docela dobře bránit. Doufám, že to stačilo, pomyslel si. Procházel chodbami vedoucími k aréně.
Tam se měl odehrát cvičný souboj s mistrem Osirianem, který ovládal boj se dvěma čepelemi. Členové rady budou souboji nejspíš jenom přihlížet. To bylo aspoň vše, co Luboš věděl. Síla mu však našeptávala do ucha, že ho určitě čeká nějaké překvapení.
Přál si, aby to nebylo nic zákeřného. Ne, že by se rada chovala při zkouškách zákeřně, ale někteří její členové měli ve zvyku dělat nečekané věci.
Od některých mladých mistrů slyšel, že museli například bojovat vysoko na kladinách a nesměli se nikdy dotknout země. Mistr, který mu to vykládal, vypadal ještě v tu chvíli trochu vyděšeně.
Lubošovi nevadilo bojovat ve výšce. Občas si sice vybavil, jak při jednom takovém cvičení dopadl Garen, ale s tím už se vyrovnal. Hluboce se nadechl, aby se uklidnil, a vstoupil do arény.
Kolem něj se otevřel vysoký prostorný sál. Andamatiová podlaha s modrým podsvícení mu připomínala led. Bezděky se zachvěl. Nebyla tu však zima.
Po obvodu místnosti se vinuly ochozy stoupající až ke stropu pokrytému tmavě modrými krápníky. Bojový prostor oddělovaly od ochozů sloupky a krápníkové zábradlí.
Celý sál v mnohém připomínal velkou ledovou jeskyni. Všude samá modř. Světlá, tmavá. Ve formě světla, nebo pevného předmětu.
Na druhém ochozu byly rozestoupeni členové rady. Místa, na kterých stáli, tvořily hroty pravidelné sedmicípé hvězdy.
Mezi nimi byla i velmistryně. Stála přímo naproti němu na vzdálenějším konci místnosti. Když se na ni Luboš podíval, vybavil si také tvář starého velmistra. Tvář pokrytou vráskami a obklopenou prošedivělými vlasy.
Bylo mu líto, že tady velmistr teď není. Luboš vděčil velmistrovi už jenom za tu možnost být součástí řádu. Luba měl starého muže rád. Mnohokrát mu byl silnou oporou a mnohokrát mu pomohl.
Tolik bych si přál, aby mě tu teď viděl, pomyslel si.
Luboš si byl jistý, že velmistrova mysl splynula se Sílou. Věděl také, co to znamená. Velmistr tu je, řekl si k sobě, jeho mysl je součástí Síly, která mě obklopuje…
Došel do středu arény, kde už na něj čekal mistr Osirian. Zastavil se skok před ním. V tu chvíli ucítil přítomnost dalších dvou. Čtyři čepele? pomyslel si Luboš. To bude zajímavé… Připravil se k boji.
Shodil ze sebe svůj šedý rytířský plášť. I mistr Osirian odhalil své světlé rytířské oblečení pod pláštěm. Jeho protivníci tasili své meče. Napočítal čtyři čepele. Mistr Osirian vepředu se dvěma a ti další dva vzadu, každý s jednou.
Luboš tasil svůj meč a přešel do uvolněného střehu. Zatím meč nezaktivoval, počkal až na své protivníky. Sálem se rozlehl bzukot silových polí.
Útok přišel nečekaně zepředu. Luba rychle zastavil modrou čepel, která se blížila k jeho tělu a odrazil ji. Přehodil si meč do levačky a rozehnal se jím po soupeřích, kteří mu stáli v zádech. Pak chytil meč znovu pravou rukou a zastavil další výpad mistra Osiriana.
Jakmile byl jeho meč opět volný, stočil ho dozadu, aby se vypořádal s dalším úderem. Pak postoupil kousek doprava a koutkem oka zahlédl, jak kolem něj proletěl modrý krystalový meč.
Zablokoval Osirianův dvojitý výpad a odstrčil ho pomocí Síly pryč. V mžiku se otočil čelem ke zbývajícím útočníkům. Jedním z nich byla mistryně Agorath. Vlevo od ní stál mladý mistr, jehož jméno Luba neznal.
Odrazil Agorathin úder a skřížil svůj meč s mladým mistrem. Stačilo mu jediné trhnutí a mistrův krystalový meč odletěl kamsi na druhý konec arény.
Pak Luboš uskočil stranou, aby se vyhnul útoku mistra Osiriana, který se mezitím vzpamatoval. Když se Luba zvedal zpět na nohy, zkusila ho mistryně Agorath seknout, ale on její výpad odrazil. Mistr Osirian se odrazil a přeskočil Luboše. Luboš se otočil, aby stál k mistrovi čelem.
Přehodil svůj meč do levačky a za zády jím vykryl útok mistryně Agorath. Pak stočil meč zpět dopředu, aby s ním zastavil jednu mistrovu čepel. Té druhé se vyhnul.
Najednou ucítil, že se mu někdo snaží proniknout do mysli. Trochu ho to vyvedlo z míry, takže se dalšímu Agorathinu úderu vyhnul jen stěží. Odrazil mistrovy výpady a ještě posílil svou mentální obranu.
Následoval nečekaný výpad zezadu, před kterým musel Luboš uskočit. Protáhnul se mezerou mezi mistrem a mistryní, aby se dostal Agorath do zad. Stál těsně za ní, takže se mistryně nemohla otočit.
Luboš ji chytl ruku, ve které svírala svůj a vykryl s ním dva mistrovy výpady. Někdo neznámý se stále nebezpečněji snažil proniknout do jeho mysli.
Bleskově odzbrojil mistryni a tím ji vyřadil z boje. Teď už zbýval jen mistr Osirian. Luboš cítil, jak ho znervózňuje to něco, co útočilo na jeho mysl.
Snažil se držet se od mistra dál, než se mu s tím podaří něco udělat. Mistr Osirian ale nejspíš dobře věděl, co se děje, protože se stále držel blízko u Luby a útočil na něj rychlými výpady.
Luboš svým modrým mečem zastavil Osirianův meč a ten druhý mu vyrazil z ruky. Oba protivníci se obezřetně obcházeli.
Mistr Osirian zkusil sérii rychlých výpadů, ale Luboš je všechny odrazil. Chlapci se teď podařilo s konečnou platností vypořádat s neznámým člověkem, který pronikal do jeho mysli. Mohl se soustředit na mistra Osiriana a uplatnit svou výhodu.
Odrážel jeho útoky tak dlouho, dokud v jeho krytí nenašel slabé místečko. Pak se sklonil a mistrův meč mu neškodně proletěl nad hlavou. S omluvným výrazem podrazil mistrovi nohy a pomocí Síly mu vytrhl meč z ruky.
Bylo po všem.
Deaktivoval meč a pomohl potlučenému mistrovi na nohy. Pak se podíval na velmistryni, protože vytušil, že ho zkoumavě pozoruje.
L’Wu se na něj usmála a přikývla. „Blahopřeji, Luboši, uděluji ti titul mistra Síly…“
Luboš vykouzlil na tváři šťastný úsměv a uklonil se.
Jsem mistr…
( – - – )
In-Gu-Hara seděl v kokpitu své stíhačky letící hyperprostorem. Měl spoustu času přemýšlet o tom, co mu jeho pán řekl. Nechtěl ho zklamat, ale uvědomoval si nejspíš mnohem víc než sám Temný vévoda, že to nebude lehké.
Jeho pán mu zadal zdánlivě jednoduchý úkol. In-Gu však tušil, že toho po něm chce víc, než mu řekl. Měl oznámit Temným rytířům, že se jejich pán vrátil. Začal tím, že si zajistil podporu svého rodu.
Rod Hara byl vládcům vždy velmi loajální, takže to opravdu nebylo těžké. Teď se rozhodl vyhledat nejstaršího člena rodu Gu-Kora.
Rozdíl mezi těmito dvěma rody byl patrný hned na první pohled. Klan Hara kladl na první místo požadavky vládce, klan Kora zas přednostně uspokojoval své vlastní tužby. Přesto mohl být rod Kora velmi mocným spojencem.
Vzhledem k tomu, že páni Gu-Kora ovládali většinu strategických soustav, neměl In-Gu jinou možnost, než se s nimi spojit.
A já znám cestu, jak toho dosáhnout, pomyslel si In-Gu. Při svém jednání chtěl využít právě samolibosti Argmara-Gu-Kory a jeho rodu. Doufal, že mu to vyjde. Velice dobře si uvědomoval, co by se stalo s ním samotným, kdyby neuspěl. A nebyla to rozhodně hezká vyhlídka.
Jeho stíhačka se už přiblížila k soustavě, kde se nalézala citadela Ha’Kora-Gu-Jew. Autopilot snížil rychlost stroje a In-Gu mohl spatřit zvětšující se planety této soustavy.
Sám provedl loď hraničním pásmem asteroidů a pak zamířil rovnou k druhé planetě soustavy.
Temná citadela se tyčila na černé skále nad hlavním městem soustavy, jako připomínka všem poddaným, kdo tu skutečně vládne. In-Gu navedl svou stíhačku nad přistávací plochu u pevnosti.
Vyskočil z kokpitu a porozhlédl se po okolí. Ustrašení obyvatelé hlavního města chodili kolem se sklopenými hlavami. Hlídky Temných vojáků pochodovaly městem a střežily důležitá místa.
Zdá se, že Argmar-Gu-Kora to tu vede železnou rukou, pomyslel si In-Gu.
In-Guovi se líbila disciplína a tvrdé zacházení s poddanými. On sám je tak trochu nenáviděl. Vzhledem k tomu, že tak trochu nenáviděl všechny, teda až na ty, které nenáviděl doopravdy, tak na tom poddaní byli ještě dobře.
Netečně prošel kolem hlídajících Temných vojáků do nitra citadely. Obklopily ho prostory postavené ve stylu, který důvěrně znal. Členité tmavé zdi doplňovala jednoduchá černá podlaha z kamenných desek.
Po několika dalších krocích narazil na uvítací výbor, který mu šel vstříc. Zašklebil se a pohlédl na mladého Temného rytíře, který se mu ukláněl.
„Zaveď mě ke svému pánovi,“ poručil mu.
Chlapec se uklonil a odvedl In-Gua do pokoje v hlavní věži citadely. Místnost byla prázdná, jak ostatně In-Gu čekal. Nesluší se přece, aby na mě čekal nejstarší člen mocného rodu, řekl si.
Přešel k vysokému oknu, z něhož byl výhled na celé město. Sledoval chudinské domky, které se krčily tam dole při zemi. Pak zaslechl, jak se dveře do místnosti otevírají.
Otočil se a spatřil starého muže v černém oblečení s krystalovým mečem za pasem: Argmar-Gu-Kora.
In-Gu mu projevil úctu úklonou a pozorně si ho při tom prohlédl. Jeho obličej poznamenaly roky, které už přešly i nenávist a bolest, která stále trvala.
„Jsem In-Gu-Kora,“ představil se mladík. „Hadža našeho nového vládce.“
Stařec si ho nedůvěřivě měřil zkoumavým pohledem. „Rod Gu-Hara se zřejmě jen tak nehodlá smířit s faktem, že Temný vévoda je mrtvý a kruh je přerušen,“ ušklíbl se nakonec.
„Viděl jsem Démona Temnoty,“ řekl In-Gu ledovým hlasem. „Chceš zpochybnit slovo pána a hadžy?“
„Hmmm,“ zamyslel se stařec, „jestli se náš vládce skutečně vrátil, určitě mi dokážeš vysvětlit to, co se teď děje v Galaxii…“
In-Gu se ušklíbl: „To je dílo Temného vévody. Utkal se s rytíři Síly a mnoho z nich osobně zabil. Bojí se ho natolik, že radši zalezli do soustav Omega k těm svým Divochům…“
„Dobrá…“ prohodil Argmar-Gu. „Řekněme, že ti věřím. Jaké jsou rozkazy našeho vládce?“
„Můj pán přikazuje, aby Temní rytíři přestali bojovat mezi sebou…“
„To se lehko říká,“ usmál se Argmar-Gu-Kora. „Náš rod se přece musí bránit útokům té lůzy…“
„Až se i oni dozvědí, co víš teď ty, nebudou už tě víc ohrožovat…“ řekl In-Gu.
„Hmm, v tom případě nebude důvod k boji,“ pronesl stařec. „Pochybuju však o tom, že se všichni vzdají tak snadno…“
„V tom případě pocítí hněv Temného vévody…“ ušklíbl se mladík.
Komentáře
Přidání komentáře...