Domů2007-10-18
Cesty Temna - čtvrtá část
4. díl
Díl čtvrtý
Nástup Zla
1. Masakr
S’Leni něco naťukala na klávesnici palubního počítače a za několik okamžiků ucítila, jak fregata začíná zpomalovat. Martin klimbal připoutaný na místě druhého pilota. Rozespale se protáhl a zamžoural na S’Leni.
„To už jsme tady?“ zeptal se jí zatímco si protíral oči. Rytíři Síly plnící nějaké mise měli obvykle jen málo času na důkladný spánek. Rádi tedy k odpočinku využívali každou volnou chvíli.
„Jestli jsi mi dal dobré souřadnice…“ pokrčila S’Leni rameny.
Martin se podíval na monitor před sebou: „Není to tu moc velké, nepočetné osídlení, na první planetě soustavy je nějaké vojenské zařízení…“
„To bude nejspíš ono,“ kývla S’Leni.
„Dobře, spustím podrobné vyhledávání,“ řekl Martin, když přiletěli blíž.
S’Leni zatím navedla fregatu na orbit první planety v soustavě. Nacházeli se zrovna na straně přivrácené ke slunci. Malá bílá hvězda ozařovala planetu svým slabým svitem a odhalovala jim moře a pevniny.
„Vyznačím ti přesnou polohu jejich stíhačky,“ oznámil Martin, když vyhledávání skončilo.
„Je to blízko té pevnosti,“ přemýšlela S’Leni. „To by mě zajímalo, co tam dělali.“
„No, až je najdem, můžeš se jich zeptat.“
S’Leni navedla fregatu na sestupnou dráhu, a když se dostala do atmosféry, zamířila nad kontinent posetý fjordy. Držela loď vysoko nad povrchem, protože pro ni byly některé fjordy příliš úzké.
„Vypadá to, že máme problém,“ řekla S’Leni, když pozorovala místo, kde nejspíš parkovala Lubošova stíhačka.
Martin se na překvapeně otočil.
„Není tady, kde přistát,“ vysvětlila.
Martin se zadumaně rozhlížel po krajině. Příkré zalesněné svahy, vysoké kopce pokryté sněhem a ledem, několik nižších hřebenů, které byly pro jejich fregatu příliš úzké. Jediná plocha, kam by se celá fregata vešla, byla hladina fjordu.
S’Leni to zřejmě taky napadlo, protože věnovala moři pod sebou hodně dlouhý zamyšlený pohled. Pak začala beze slova snižovat výšku.
„To nemyslíš vážně!“ vykřikl Martin zděšeně.
S’Leni neodpověděla, jenom se na něj tajuplně usmála a pokračovala v přistávacím manévru.
„Víš, jak to je hluboký?!“ zeptal se jí.
„Kdo tvrdí, že chci sednout na dno?“ řekla S’Leni nechápavě.
„Tohle je galaktická fregata, ne loď,“ bránil se Martin, „s tím nemůžeš přistát na vodě!“
„Můžu ale zastavit těsně nad hladinou,“ řekla S’Leni klidně.
Martin na ni ustaraně pohlédl. „Na koupání teď zrovna nemám náladu…“
„Neboj, bude to kousek od břehu, to přeskočíš,“ uklidňovala ho S‘Leni.
„Jak dlouho vydrží brzdící motory?“ zeptal se Martin.
S’Leni se zamyslela. „Nanejvýš osm hodin, pak se přehřejou a loď spadne do vody.“
„No doufejme, že je vodotěsná,“ prohodil Martin.
„To sice je, ale půjde ke dnu, navíc s přehřátými brzdícími motory se už nedá odletět, takže jestli je do osmi hodin nenajdem, už se odsud nedostanem…“
„Takový věci neříkej!“
S’Leni opatrně manévrovala s fregatou, aby se dostala co nejblíže ke břehu fjordu. Jakmile byla s její polohou spokojená, zapnula autopilota, který bude fregatu udržovat na stejné pozici, dokud se nepřehřejí brzdící motory.
Pak přešli k východu. Ke břehu zbývalo ještě několik skoků. Pro rytíře Síly to však bylo tak akorát. Jeden po druhém se odrazili a skočili ke břehu. Martin si skok pomocí Síly pořádně vychutnal.
Jakmile byli na břehu, začal Martin jednat. „Jejich stíhačka by měla být o kousek níž, začal bych tam.“
S’Leni kývla a oba se vydali k místu, které jim označil počítač. Z dálky tam nebylo nic vidět, protože stíhačka měla aktivní divošské parkovací maskování. Až, když se dostali do její těsné blízkosti, dokázali ji odlišit od břehu a vody.
Její obrysy nepatrně vystupovaly z okolní krajiny. „Nejspíš se vydali k té pevnosti,“ uvažoval Martin. „Takže půjdem tudy,“ rozhodl.
S’Leni ho sledovala, jak rychle stoupá do svahu a prodírá se hustým lesem. Martin se snažil používat Sílu při hledání tak, jak ho to jako studenta učil na akademii velmistr. Bylo to však příliš těžké, takže se mu dařilo propátrat jen to nejbližší okolí.
Konečně se vyšplhali na vrcholek hřebene. Pevnost měli na dohled, ale po Lubošovi s Risou zatím nenašli ani stopy. Oba dva byli od rychlého výstupu celí uřícení. Jestli se chtěli vrátit včas, nemohli se příliš zdržovat.
Podle toho, co se dozvěděli od velmistra, jim všem hrozilo veliké nebezpečí. Navíc o tom, kde jsou, nejspíš nikdo nevěděl.
Vydali se tedy na další cestu k pevnosti. Martin náhle pocítil v Síle něco, co mu připomnělo Luboše a Risu. Soustředil se na tu myšlenku a po chvíli si byl skoro jistý tím, že ví, kde jeho kamarádi teď jsou. Trochu zatočil doprava, aby se k nim přiblížili.
S’Leni se držela po jeho boku a ostražitě se rozhlížela. Věděla, že Martin něco našel. I ona teď cítila, že Luboš a Risa jsou na blízku.
Konečně spatřili dvě postavy v šedých termopláštích, které stoupaly do svahu. Zdálo se, že si jich také všimly, protože se vydaly rovnou k nim.
Když přišly blíž, mohl Martin konečně rozeznat rysy svých přátel. Risa se tvářila překvapeně, Luboš na sobě nedával nic znát.
„Čau, co tady děláte?“ zeptala se Risa.
„Nazdar, konečně sme vás našli,“ řekl Martin udýchaně. „Nemáme moc času, musíme odsud rychle zmizet…“
Luba a Risa se na ně nechápavě dívali. Když se však Martin se S’Leni otočili a vydali se zase zpátky, odkud přišli, rychle je dohnali.
„Tak řekne mi někdo, co se tady děje?“ zeptal se Luboš trochu podrážděně. Zasloužil bych si přece nějaké vysvětlení…
„No, je to na dlouho, ale zkusím to…“ začal Martin. „Prorok a Nik měli vize, kde viděli, že rytířům Síly hrozí nebezpečí…“
Luboš zvedl překvapeně obočí.
„Velmistr říkal, že spatřili nějakého nového nepřítele, tak mocného, že ho nikdo z nás nedokáže porazit…“
„Cože?!“ vypravila ze sebe Risa poděšeně.
„Ani Nik?“ zeptal se Luboš.
„Ani Nik,“ řekla S’Leni.
„Rada se rozhodla evakuovat všechny rytíře, mistry a celou Akademii do soustav Omega, které chrání Prorok,“ vysvětloval Martin.
Luba překvapením zamrkal. „K něčemu takovému zatím v dějinách rytířů Síly nikdy nedošlo…“
Martin přikývl: „Většina rytířů už tam je. Velmistr vás nemohl kontaktovat, takže nás poslal, abysme vás našli.“
„No, asi bysme odsud měli opravdu vypadnout,“ souhlasil Luboš.
„Ale, ale,“ ozval se najednou odkudsi před nimi skřehotavý hlas. „Naše dostaveníčko teprve začíná a vy byste už odcházeli? Tohle se nedělá…“
Jako poslední spatřili postavu v černém s pláštěm bez rukávů a bez kápě. Postavu, která vypadala jako nějaký děsivý obr. A ta postava v ruce svírala zubatý krystalový meč…
( – - – )
Sledoval přibližující se rytířskou stíhačku. Konečně poslední, říkal si přitom. Obsluha na můstku ji naváděla do hangáru fregaty. Velmistr odpočítával, kolik vteřin zbývá do chvíle, kdy už odsud odletí.
Měl takový divný pocit. Něco je špatně, říkal si.
Tušil, že přijdou problémy. Pole Síly vřelo. Opět tu byla nenávist, strach, Zlo, bolest, utrpení, zase Zlo. Všechno to cítil. Věděl ale, že tentokrát je to horší, než všechno, co za svůj dlouhý život zažil. Budou potíže, pomyslel si.
Věděl, že většina rytířů Síly už je v bezpečí v soustavách Omega. Ale dokud tam nebudou všichni, může kdykoliv udeřit. Myšlenka, že se vlastně ani nebude moct bránit, že jeho obrana nebude mít smysl, protože toho druhého prostě nejde zabít, ho strašila.
Děsilo ho to ještě víc, než že nadchází další Temná doba. Nemáme šanci, bědoval. Tohle ho ničilo. Vždycky, když rytířům hrozilo nebezpečí bral to hodně vážně.
Dělal si starosti o rytíře Síly kolem sebe. Právem, byl přece velmistr. Kdo jiný by se měl starat, když ne já?!
Cítil přítomnost mistryně Elisty. Tušil, že i ona má starosti, i když se to snažila před ním zakrýt. Starosti o budoucnost rytířů Síly, ale i o něj samotného.
Slyšel, jak mladý rytíř říká, že loď je připravená k odletu a ptá se na přesné místo určení.
Naslouchal svému vlastnímu hlasu, jak mu odpovídá, aby zamířil do soustav Omega. Zaslechl i to, když dodal, aby letěli rychle.
Velmistr začínal mít velký strach, jaký zatím nikdy nezažil.
Obrátil se na mistryni Elistu. Všimla si jeho ustaraného pohledu a povzbudivě se na něj usmála.
Jemu ale jakoby se ještě přitížilo.
„Teď už budeme v bezpečí,“ říkala mistryně. „Jakmile loď přejde na nadsvětelnou rychle, nikdo už nás nedokáže dohnat…“
„Tohle mi právě dělá starosti,“ řekl velmistr. „Nejsem si tím totiž tak jistý. Něco mi říká, že náš Nový nepřítel je daleko nebezpečnější…“
„Nemůže se tady přece jen tak objevit,“ uklidňovala ho mistryně.
„Doufám, že ne,“ řekl nakonec velmistr.
Zase se zamyslel. Potřeboval zjistit neuvěřitelné množství věcí. Nabízela se tu spousta otázek. Kdo vlastně ten nový nepřítel je? Jak to, že se objevil až teď? Dva roky po porážce Zla? Jak to, že se nedá zabít, ale že nás zabíjet může?
Velmistr si povzdychl. Tolik otázek a tak málo odpovědí. A pole Síly bouří. Cítil to a zneklidňovalo ho to.
Aby mohl evakuovat tisíce rytířů a mistrů Síly z celé Galaxie, musel na to vynaložit mnoho sil.
I pro něj to bylo těžké, ale podařilo se mu to celkem rychle. Nevyhnul se však rušení mise, na kterých rytíři pracovali.
Regent se teď někde toulá a my ho ani nemůžeme chytit, protože se musíme běžet rychle schovat! Trochu trpěl výčitkami svědomí. Nedodělali jsme to, co jsme dodělat měli…
Doufal, že Nik dohlédne na Martina, S’Leni, Luboše a Risu. Síla mu sdělovala, že jim hrozí nebezpečí.
Teď jim ale nemohl pomoct.
Loď právě přešla do hyperprostoru. Velmistr věděl, že by si měl oddechnout. Jemu se ale akorát znovu přitížilo.
Tolik problémů, říkal si. A tak málo času na to se jim vyhnout.
Myslel si, že by měl být jinde. Měl takový pocit, že tohle utíkání není k ničemu. Prorok ho dokáže zastavit, ale bude to jen odklad…
( – - – )
Všichni čtyři rytíři se rozestoupili tak, aby kolem sebe měli dost místa pro boj. Okolní les naplnilo starobylé Zlo sycené obrovskou nenávistí. Všechno jakoby rázem ztmavlo.
„Kdo to je?“ zeptal se Luboš Martina.
„Ptáš se, kdo jsem, je to tak?“ řekl skřehotavý hlas. Oba mladíci na něj překvapením vytřeštili oči. Postava se na ně zašklebila.
„Já vám řeknu, kdo jsem,“ následovalo další zašklebení. „Jsem váš Aškhar’Gathan, vaše noční můra, vaše prokletí…“
Rytíři Síly rozuměli těm slovům dobře. Zlý duch, pomysleli si.
Aškhar’Gathan je všechny přehlédl, jak tam stáli v lese mezi stromy. Čtyři mladí rytíři Síly jeho první oběti. Po tolika letech zas okusí krev rytířů Síly. Už se těšil, až se zdejší les zbarví jejich krví.
Už teď cítil jejich strach. Pomalu přendal svůj meč do vyzývavého střehu. Pak stiskl aktivační tlačítko a Démon Temnoty se rozsvítil. Končící den se naplnil jeho červeným světlem. Rytíři Síly neváhali a rychle tasili své meče.
S’Leni zaujala také vyzývavý střeh se dvěma meči. Stála přímo proti černé postavě a vypadala, že nehodlá ustoupit ani o krok. Napravo od ní stál Luboš v uvolněném střehu. Svíral svůj modrý meč v pravé ruce, kterou měl spuštěnou téměř volně podle těla.
Po jeho boku stála Risa připravená v přirozeném střehu. Nalevo od S’Leni vyčkával Martin s Modrým zábleskem. Jeho modré krystaly vydávaly trochu jiný druh modrého světla než ostatní čtyři meče.
Aškhar’Gathan chvíli vybíral na koho zaútočí. Cítil, že ti dva vlevo se mají rádi, a toužil po tom, aby jim mohl způsobit bolest. Třeba nechám jednoho z nich žít. Chlapce? Nebo dívku? Chvíli nad tím přemýšlel a pak se rozhodl udeřit na chlapce vlevo.
Martin němě zíral, jak postava najednou zmizela a objevila se těsně před ním. Útok mířil na hlavu. Nastavil Modrý záblesk do horního krytu a zakusil razanci protivníkova úderu.
Pak ho mohutná vlna Síly odhodila zpátky a po několika metrech letu ucítila jeho záda, jak tvrdé je dřevo zdejších stromů. Na chvíli ztratil vědomí.
Když S’Leni spatřila, jak Martinovo tělo letí vzduchem, vyskočila a dopadla kousek před černou postavu. Sekla po ní a sledovala, jak jeden její meč proletěl skrz postavu, které se vůbec nic nestalo.
Aškhar’Gathan se otočil čelem ke S’Leni a vycenil na ní své zuby. Pak ji bez mrknutí oka odmrštil o několik metrů dál. S’Leni se zastavila o kořeny vyvráceného stromu. Jeden z jejích mečů jí při nárazu vypadl z ruky.
Luboš se rozběhl k černé postavě. Cítil, jak Risa běží hned vedle něj. Když byl skoro u ní, vymrštil se do vzduchu, aby se dostal na druhou stranu a uvolnil Rise místo. Během letu vzduchem ucítil žár krystalového meče, který mu páral tělo.
Bezmocně dopadl na zem mezi spadané lupení a lesní rostliny. Pozoroval, jak se jeho bílé rytířské oblečení barví krví. Rána se táhla po pravé části jeho břicha přes stehno až ke koleni.
„Néééééééé…“ vykřikla Risa a rozběhla se k Lubošovi.
Aškhar’Gathan se zašklebil a nechal ji proběhnout kolem sebe. Cítil její bolest a líbilo se mu to. Zalil ho opojný pocit uspokojení a vnitřní radosti, začal se smát.
Risa odhodila svůj meč a klekla si vedle ležícího Luboše. Sevřela jeho ruku a pohlédla mu do vyhasínajících očí.
V koutcích jejích očí se objevily slzy, které jí začaly stékat na tváře. Cítila, jak Lubošův stisk ruky povoluje.
„Ne, ty nesmíš umřít…“ říkala tiše. Začala k sobě shromažďovat Sílu. Na Akademii ji učili, jak použít Sílu k léčení. Ta rána se jí ale zdála moc velká.
Luboš vycítil, o co se Risa snaží a pokusil se pevněji stisknout její ruku. Nepodařilo se mu však přimět své tělo k žádnému pohybu. Síla ho volala k sobě. Zdálo se mu, že mu to tělo už nepatří.
Risa cítila, jak se jeho životní funkce vytrácí kamsi pryč. Musela začít něco dělat. Přikázala Síle, aby zastavila krvácení. Pak rozproudila jeho krevní oběh. Věděla ale, že na to, aby ho sama zachránila, nestačí.
Potřebuju nějakou pomoc… pomyslela si.
( – - – )
Nik seděl namačkaný v zadní části kokpitu Jašiho stíhačky dost dlouho na to, aby si uvědomil, jak moc je tohle nouzové místo nepohodlné.
Docela ho překvapilo, že rychlost jádra hypermotoru překoná i novou zmodernizovanou verzi rytířské stíhačky. I tak ale cesta trvala dlouho. Jeho mysl zatím zjišťovala situaci na planetě, kde byli Luboš a Risa.
Cítil, jak tam přiletěl Martin se S’Leni. Nebezpečí rostlo. Chtěl zabránit spoustě věcí. Měl ale jeden zásadní problém: Narozdíl od svého nového nepřítele byla jeho mysl svázaná s jeho tělem.
Nemohl se tam tedy jen tak zhmotnit. Jeho mysl musela počkat, až tam doletí jeho tělo. A to trvá tak dlouho, pomyslel si.
Jaši konečně zpomalil a jeho stíhačka vypadla z hyperprostoru. Nik cítil, že jeho kamarádi se na první planetě téhle zapadlé soustavy dostali do pořádných problémů.
„Musíme si pospíšit,“ řekl Jašimu.
„Už nemůžu letět rychleji,“ odpověděl mu. „Spálil bych trup. I tak klesáme prudčeji, než by se mělo.“
Nik to chápal. Věděl, že se Jaši snaží. Přesto si přál, aby to šlo ještě rychleji. Zdálo se mu to jako věčnost, než se přiblížili k pevnosti na konci fjordu. Zelené lesy už mezitím skoro zčernaly. Zdejší slunce zapadající za obzor dodávalo mraků krvavě červený nádech.
„Vidíš ten hřeben přímo před námi?“ zeptal se Jašiho. „Jsou přesně tam.“
„Přistanu tam na té mýtině,“ řekl mu Jaši. „Odtamtud je to nejblíž.“
Nik přikývnul. Jakmile stíhačka dosedla na mýtinu pokrytou zmrzlým sněhem, oba co nejrychleji vystoupili.
Nik se rozběhl k místu, kde jeho kamarádi bojovali s postavou v černém. I odsud šlo občas skrz stromy zahlédnout míhající se krystalové meče. Nik věděl, že Luboš je na tom špatně. Ostatní ale měli také namále.
Jaši mu sotva stačil. Po zmrzlém sněhu se mu běželo špatně. Jeho dlouhý černý plášť se mu zachytával v nízkých větvích. Shodil ho ze sebe a běžel dál.
Dalším skokem se Nik dostal přímo do centra boje. S’Leni používala dva meče k tomu, aby se bránila, a jak se zdálo měla co dělat, protože Aškhar’Gathan na ni dorážel stále rychleji. Martin ležel o několik skoků dál a zvedal se ze země po dalším nárazu do stromu.
Risa klečela u ležícího Luboše a svírala jeho ruku. Snažila se přitom udržovat jeho životní funkce v přijatelném stavu. Šrám od krystalového meče však byl obrovský.
Nik se pustil do boje s černou postavou, aby trochu ulehčil S’Leni. Jeho protivník se však pohyboval neuvěřitelně rychle. Byli na něj dva a oba se museli bránit.
Jaši ho konečně dohnal a tasil svůj meč. Přiskočil k postavě z druhé strany a zarazil hluboko do ní svou modrou čepel.
Aškhar’Gathan odhodil S’Leni a Nika pryč. Otočil se čelem k Jašimu a důkladně si ho prohlédl od hlavy až k patě.
Jaši zatím vytáhl svůj meč z těla postavy a zkřížil ho s Démonem Temnoty. Aškhar’Gathan se na Jašiho díval přes modročervené světlo zkřížených krystalových mečů.
„Zrádče…“ procedil skrz sevřené zuby.
Jaši mu oplatil tvrdým pohledem.
„Jaks získal Démona Temnoty?“
„Býval jsem Temným vévodou,“ řekla postava. „Ale teď jsem Aškhar’Gathan. A ty budeš první, kdo dneska zemře!“
V dalším okamžiku už Jaši letěl vzduchem přímo proti ostrému pahýlu zlomené větve čouhající z jednoho stromu. Jaši použil Sílu k tomu, aby se nebezpečí vyhnul, ale stejně narazil do jiného stromu.
„Nemá to cenu, zrádče…“ řekl Temný vévoda, když kráčel k němu. „Stejně… zemřeš.“
Napřáhl se k úderu, kterým by Jašiho zabil. Martin ale zachytil jeho čepel Modrým zábleskem.
Ta chvilka stačila Jašimu k tomu, aby se vyšvihl na nohy a odrazil další výpad. Nik doběhl k Temnému vévodovi zezadu a několikrát po něm seknul.
Aškhar’Gathan však stíhal všechny jejich údery vykrýt a navíc je i oplácel.
( – - – )
Mlha. Pozoroval ji, jak všechno zakrývá. Nebylo vidět vůbec nic, ale přece tu něco bylo. Něco děsivého. Něco zlého a hodně nebezpečného. A on to cítil.
Chvíli to trvalo, ale pak se mlha začala trhat. Tam před sebou cosi viděl. Byly to červené oči, které se na něj dívaly z mlhy. Černé zorničky a duhovky, které vypadaly jako Zlé krystaly. Ztělesněné Zlo.
Pocítil zlobu a nenávist, které se v těch očích ukrývaly. I on se bál. Ustupující mlha odkryla další rysy toho děsivého obličeje. Hluboké jizvy brázdily čelo a vybledlé tváře. Dlouhé vlasy neurčité barvy povlávaly ve větru.
Rozpraskané rty odhalovaly zkažené zašpičatělé zuby. Pokroucený nos rozděloval celý obličej na dvě nestejné části.
Mlha se z jeho vize postupně vytrácela a děsivá postava nabývala konkrétnější podoby. Byla vysoká a mohutná. Oblečená do černého. Dlouhý černý plášť povlával ve větru stejně jako vlasy.
Neměl ani rukávy ani kápi. V pravé ruce držel starobylý krystalový meč. Zahnutý se zubatým ostřím osázeným rudě žhnoucími krystaly.
Pohlédl postavě do očí. Viděl v nich čisté Zlo a nezměrnou nenávist. Věděl, kdo je terčem té nenávisti. Věděl, že sám bude první na řadě.
Postavu zahalila mlha. Když se zase rozplynula viděl nějakou místnost. Nemohl ji zařadit. Netušil, kde by mohla být. V nějaké budově, ale také třeba v galaktické lodi.
Místnost byla prázdná. Její většinu zahalovala temnota. Stály tam dvě postavy. Poznal obě dvě. Jednou z nich byla ta, kterou před chvílí viděl. Druhou byl on sám.
Oba dva drželi před sebou krystalové meče. Postava v černém třímala Démona Temnoty, on rytířský krystalový meč s modrou čepelí.
Stál tam bez pláště, jen v bílém rytířském oblečení, na kterém byla patrná místa propálená od krystalového meče.
Temná postava pokročila vpřed a rozmáchla se. Viděl sebe, jak nastavuje do cesty svůj krystalový meč. Jakmile odrazil jeden útok, následoval hned druhý. Tempo úderů se stupňovalo.
Věděl, že nestíhá.
Pak ho zasáhl rudý krystalový meč. Slyšel se, jak vykřiknul bolestí. Upustil svůj meč a zaslechl, jak narazil na podlahu. Stál tam teď bezbranný. Levou rukou si držel spálenou pravou paži.
Cítil, že se jeho smrt blíží.
Postava se na zašklebila a skřehotavě se zasmála. Měl tu možnost detailně si prohlédnout její zkažené zašpičatělé zuby. Zdálo se, že si ho chce opravdu důkladně vychutnat. Rána na ruce ho bolela.
Postava se znovu napřáhla. Démon Temnoty mířil na jeho hlavu. Doufal, že to bude rychlé, ale byl si až příliš jistý tím, že se mýlí.
Meč se k jeho tělu přiblížil rychle. Dovnitř však pronikal pomalu. Cítil bolest, která ho donutila vykřiknout. Pozoroval rudou zubatou čepel, jak mu vjíždí do břicha. Jeho nejbližší okolí prosytil zápach spáleného oděvu, masa a krve.
Temná postava pak rychle vytrhla meč z jeho těla a s uspokojením sledovala, jak padnul na kolena.
Přinutil své ruce, aby se přitiskly na ránu.
Ještě stále cítil ten žár, který mu to zranění způsobil. Bolest v něm rostla a přehlušovala všechno ostatní.
Postava v černém s uspokojením sledovala, jak velmistr umírá. Věděl, že nemá cenu snažit se to zastavit. Proto se o to ani nepokoušel. Obraz před očima mu pomalu vyhasínal. Ještě předtím, než úplně zčernal, ucítil dotek chladné zemi…
( – - – )
Jakmile se S’Leni trochu vzpamatovala a našla meč, který jí při nárazu vypadl z ruky, rozběhla se k bojujícím postavám.
V lese už byla skoro tma. Několik posledních paprsků zapadajícího slunce pronikalo skrz kmeny stromů až k nim. Vypadalo to jako by slunce prosvítalo mřížemi do jejich cely. S’Leni si tak aspoň připadala.
Jsme tu uvěznění a on nás ven živé nepustí, pomyslela si.
Martin se napřáhl k dalšímu úderu. Jeho Modrý záblesk však jen neškodně sklouzl po rudé čepeli Démona Temnoty. Při tom se naklonil moc dopředu. Aškhar’Gathan toho využil a seknul mu po noze.
V poslední chvíli Martin ustoupil o kousek zpátky, takže ho rudá svítící čepel jen lehce škrábla. I tak se mu ale podlomila kolena. Zkoumal pomocí Síly, jak moc je zranění vážné. Ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu přimět svou pravou nohu, aby ho zvedla ze země.
Aškhar’Gathan nechal zraněného Martina bez povšimnutí. Rozhodl se, že ho dorazí až za chvíli. Zatím se věnoval S’Leni.
Dívka se mu bránila dvěma čepelemi, kterými podle potřeby odrážela jeho výpady. Nesnažila se ho zranit, protože věděla, že to nemá cenu. Pokoušela se ale dostat mezi něj a Martina, aby ho mohla chránit.
Nik jí spolu s Jašim přispěchal na pomoc, ale i ve třech měli co dělat, aby se kmitající čepeli Démona Temnoty včas vyhnuli.
Aškhar’Gathan teď vyskočil vysoko do vzduchu. S’Leni zůstala bezradně stát poblíž místa, kde ležel Martin, protože věděla, že tak vysoko sama nevyskočí. Jaši se připravil k obraně, kdyby si Temný vévoda vybral za cíl jeho.
Nik na nic nečekal a vyšvihl se vzhůru za Temným vévodou. Své schopnosti použil k tomu, aby pak zbrzdil svůj pád, zatímco, na něj černá postava útočila.
Aškhar’Gathan přesekl svým mečem kmen jednoho z okolních stromů a pomocí Síly ho hodil na Nika. Nik se zachytil větve jiného stromu a použil ji k tomu, aby se dostal ještě výš. Pak napřáhl svůj krystalový meč a spustil se dolů na Temného vévodu.
Aškhar’Gathan tentokrát vyrval ze země celý strom a mrštil s ním po Nikovi. Nik už byl příliš blízko na to, aby se letícímu stromu vyhnul. Přeseknul ho tedy svým krystalovým mečem a oba kusy odhodil pomocí Síly pryč.
Temný vévoda vytrhl ze země další strom a praštil s ním Nika do boku. Nik ztratil na chvíli kontrolu nad situací a proletěl vzduchem, až ho zastavil jiný strom.
Začínal si uvědomovat, že takhle to dál nepůjde. Jestli něco rychle nevymyslím, tak nás tady všechny postupně zabije.
Aškhar’Gathan se teď pro změnu zaměřil na Jašiho. Krystalové meče třeskaly o sebe ve stále rychlejším tempu. Jaši pomalu ustupoval, protože mu nic jiného nezbývalo. Několika úderům se vyhnul, ostatní odrazil svým mečem.
S’Leni přiběhla k bojující dvojici a začala na Temného vévodu útočit ze zadu. Brzo ale musela přejít do obrany.
Nik se trochu vzpamatoval a rozběhl se k Temnému vévodovi. Už byl skoro u něj, když postava v černém najednou zmizela.
Vynořila se nedaleko Luboše a Risy. Risa k němu vzhlédla. Aškhar’Gathan si požitkářsky prohlédl těžce zraněného chlapce a pak se podíval na dívku, které tekly po tváři slzy. Její ruka šmátrala po mechu kolem sebe a hledala rukojeť svého krystalového meče.
Našla ho právě v čas. Rychle si stoupla a aktivovala jeho modrou čepel. Zastavila jím úder, který mířil na Lubošovu hlavu.
„Jestli chceš zabít jeho, musíš nejdřív zabít mě!“ řekla zuřivě.
„Ale ne,“ řekl Aškhar’Gathan skřehotavě, „v tom se pleteš. Ty zůstaneš živá…“
Další úder sklonil tak, aby ho Risa nedokázala vykrýt. Risa ve zpomaleném prožívání času viděla, jak se rudá zubatá čepel pomalu blíží k Lubošově tělu. Ne ty nesmíš umřít, řekla si v okamžiku, kdy se rozhodla.
Vrhla se dopředu, do cesty krystalovému meči.
Nik běžel k nim, jak nejrychleji to dokázal. Věděl, o co se Risa snaží. Odrazil se a skočil. Prodlužoval svůj skok pomocí Síly tak dlouho, až se dostal k Rise. Srazil ji k zemi a zvedl svůj meč do horního krytu.
Démon Temnoty se zakousl do jeho meče, ale pole Energie mu nedovolilo projít dál. Aškhar’Gathan zlostně zavyl.
„Jak dojemné…“ pravil s opovržením svým skřehotavým hlasem.
„Teď ale zemřete všichni.“
Napřáhl se k úderu.
Prorok říkal, že mu dokáže zabránit, aby se zhmotnil v soustavách Omega, uvažoval Nik rychle. Musí být způsob, jak to udělat i tady…
Stáhnul k sobě okolní Sílu.
Démon Temnoty se nezadržitelně blížil. Jaši a S’Leni utíkali k nim, ale byli příliš daleko a běželi moc pomalu.
Mám jenom jeden pokus, uvědomil si Nik. Jestli selžu, je konec…
Zbývalo několik centimetrů k tomu, aby se Démon Temnoty zakousl do jeho těla, které bylo první na řadě.
Jašimu chybělo ještě několik skoků a on už věděl, že dorazí pozdě. S’Leni klopýtala kdesi za ním a její nohy se sotva stačily vyhýbat zrádným kořenům a plochám pokrytým umrzlým sněhem, který nebezpečně klouzal.
Teď, řekl si Nik. Na své kůži už cítil žár blížícího se krystalového meče. Věděl, že silové pole meče mu co nevidět začne pálit tělo.
Zatímco se kolem něj vytvářel Štít ze Síly, Aškhar’Gathan zastavil svůj pohyb a znejistěl. Všichni s překvapením sledovali, jak se tělo Temného vévody začíná rozplývat.
Jeho podoba bledla a splývala se okolní tmou. Nakonec zmizel i jeho krystalový meč. Risa vzhlédla k Nikovi, který ji stále ještě jednou rukou tisknul k zemi.
„Myslíš, že je to… pryč?“ zeptala se ho.
„Snad jo,“ přikývl Nik.
„Navždycky?“ zeptala se S’Leni, která konečně doběhla až k nim.
„Obávám se, že ne,“ řekl Jaši.
( – - – )
Cítil, jak ho cosi žene pryč. Bránil se tomu, ale věděl, že se jeho podoba vytrácí. Ten kluk vytvořil bariéru ze Síly, kterou mi brání, abych se tam zhmotnil! pomyslel si zlostně.
Ocitl se kdesi v poli Síly. Byl naštvaný, protože si zatím nestihl pořádně užít. Prohledával celou galaxii. Skoro všichni rytíři Síly se schovávají v soustavách Omega, pomyslel si. Za tím svým Prorokem…
Jeho pozornost však upoutala osamocená rytířská fregata letící hyperprostorem. Začal se usmívat. Je napůl cesty z Ró do Omegy, uvažoval. Budu mít dost času, zasmál se. A je tam velmistr…
Aškhar’Gathan se zhmotnil uprostřed ubytovací části fregaty. Věděl, že většina rytířů Síly je právě tady. A teď už mě nic nezastaví…
Zažehnul Démona Temnoty. Oblilo ho červené světlo, které přerušilo přítmí, jenž panovalo na chodbě. Vydal se k nejbližším dveřím. Rytíř Síly, který spal uvnitř kajuty, stačil akorát vyskočit z postele a napřáhnout ruku po svém meči.
V dalším okamžiku o ni totiž přišel. Aškhar’Gathan mu zarazil svůj krystalový meč do břicha a pomalu ho začal párat odspoda dolů.
Zatímco poslouchal bolestné kvílení mladého rytíře, které pro něj bylo jako rajská hudba, vypukl na lodi poplach.
Nechal umírajícího rytíře dopadnout na zem a otočil se zpět do chodby. Z kajut vybíhali rozespalí rytíři a mistři. Někteří z nich drželi v rukou krystalové meče, jiní se jen šli podívat, co se děje.
Rozhodl se, že se vydá třeba napravo. Vyběhl z kajuty a zpomalil své vnímání času, aby si to řádění mohl pořádně užít.
Mával svým mečem na všechny strany, ale přitom si dával záležet na tom, aby jeho oběti před smrtí musely hodně trpět.
Usekané končetiny odletovaly kamsi pryč. Chodbou se šířil zápach spálené krve a strachu. Jemu se to líbilo. Neozbrojené rytíře si obzvlášť vychutnal. Většinou je odrazil pomocí Síly proti ostré hraně, aby si rozbili lebku.
Někdy je zvednul do vzduchu a pak jim zlomil vaz. Jiné prostě propíchl svým krystalovým mečem a pak je nechal v bolestech umřít.
Ubikacemi se šířil křik a bolestivé skuhrání zmrzačených a umírajících rytířů Síly. Pro jeho uši to byly ty nejkrásnější zvuky, které kdy slyšel.
Po stěnách stékala horká krev a po zemi se mezi mrtvými a uťatými částmi těl plazili umírající rytíři. Pro něj to byla doslova pastva pro oči.
Začal se smát. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že v téhle části lodi jsou už všichni mrtví, nebo právě umírají.
Na své tváři vykouzlil spokojený škleb a vydal se dál. Na jiné chodbě narazil na osamělého mladého rytíře, který se tam procházel.
Toho si vychutnám, řekl si pro sebe. Chlapec pomalu kráčel chodbou zády k němu. Dlouhé hnědé vlasy mu splývaly až na ramena. Aškhar’Gathan si byl jistý, že chlapec o něm neví. Pro sebe se usmál.
V dalším okamžiku se zhmotnil kousek před mladým rytířem. Chlapec strnul. Temný vévoda něco takového čekal. Chlapec však skoro okamžitě tasil svůj krystalový meč a zaktivoval ho. To ho trochu překvapilo.
Rytíř Síly držel meč před sebou, ale Aškhar’Gathan cítil, že se klepe strachy. Škodolibě se usmál. Pak se rozpřáhl k úderu a seknul po něm svým mečem.
Nechal si záležet na tom, aby chlapec jeho úder zvládl vykrýt.
Chvilku s ním bojoval. Provedl několik nezdařilých výpadů a vykryl chlapcovy útoky. Bavilo ho takhle si s ním pohrávat.
Pak se najednou zhmotnil za ním, a když se chlapec otočil, pomalu ho bodnul do břicha. S potěchou se díval, jak se chlapcovy zorničky rozšířily překvapením a jeho rty sevřely bolestí.
Vytrhl svůj meč z rány a sledoval, jak chlapec klesl na kolena. Pak mu jediným úderem setnul hlavu…
Tenhle byl dobrý, ohodnotil jeho výkon.
( – - – )
Nik se zvednul ze země a obhlížel situaci. V lese už vládla naprostá tma a on skoro nic neviděl. Jeho kamarádi byly jen temné siluety mezi jinými temnými siluetami stromů. Risa se už zase skláněla nad Lubošem a snažila se udržet jeho životní funkce u normálu.
S’Leni si protahovala potlučená záda a rovnala potrhaný oděv. Jaši se ostražitě rozhlížel a pravou rukou stále svíral svůj krystalový meč.
Martin ležel o kousek dál na zemi a snažil se přimět svou nohu, aby ho poslechla a konečně ho zvedla ze země.
„Umírá,“ řekla Risa rozechvělým hlasem, „už ho nedokážu dlouho udržovat naživu.“
Nik cítil dívčin úpěnlivý pohled, který směřoval k němu. Všichni věděli, že ho Nik dokáže vyléčit. Nik měl ale jeden závažný problém.
„Když ho začnu léčit, nebudu nás moct chránit před Temným vévodou,“ řekl potichu. „A tentokrát bysme už nemuseli vyváznout.“
„Loď!“ vykřikla S’Leni a rozběhla se ze svahu dolů.
„Přiletěli jsme fregatou,“ vysvětlil Martin. „Čeká dole u vody na brzdících tryskách.“
„Určitě tam je regenerátor,“ přikývl Nik.
Jaši přistoupil k Rise a klekl si vedle Luboše.
„Vystřídám tě,“ řekl tiše.
Risa se na něj chvíli nedůvěřivě dívala. „Tak dobře,“ řekla nakonec.
„Jenom nevím, kde tady chce S’Leni přistát,“ uvažoval Martin.
Skoro ve stejném okamžiku zaslechli hukot motorů přibližující se fregaty. S’Leni ji naváděla nad vrcholky stromů nedaleko od místa, kde stáli její přátelé.
„Co to…“ divila se Risa, když zahlédla sérii výbojů, které zkropily nedaleký les. Následoval ohlušující praskot padajících stromů.
Pak se rozsvítila přistávací světla fregaty, která ozářila vzniklou mýtinu. S’Leni spustila fregatu co nejníže a potom otevřela vstupní dveře.
Risa se rozběhla k lodi a za chvíli se vrátila s nadnášenými nosítky. Společně s Jašim na ně převalila Luboše pak ho odnesli do lodi.
Nik došel k Martinovi a pomohl mu vstát. Podepřel ho a odvedl ho dovnitř. Jakmile byli na palubě. S’Leni zavřela dveře a vzlétla.
Nik dovedl Martina až na ošetřovnu, kde už Luboš ležel v regenerátoru. Jaši s Risou byli stále u něj a Jaši udržoval jeho základní životní funkce.
Martin se posadil do druhého regenerátoru a Nik nastavil léčebný proces. Pak se na něj povzbudivě usmál a odešel na můstek za S’Leni.
„Jak je na tom Luba?“ zeptala se ho.
„Je to špatné,“ odpověděl Nik. „Regenerátor na všechno nestačí, takže mu Jaši musí pomáhat. Myslím si ale, že by se z toho měl dostat.“
„A Martin?“
„Je to jenom škrábnutí, brzo bude v pořádku,“ odpověděl.
„Jakmile se odsud vymotám poletíme do soustav Omega,“ řekla S’Leni.
„Fajn, já se zatím postarám, aby nás cestou nerušily žádné přízraky…“ usmál se Nik. Jeho tvář přesto zkalil přízrak smutku, protože si připomněl, co hrozného za tu chvíli zažili.
( – - – )
Mistryně Elista zaslechla vzdálený výkřik. Rychle se rozběhla směrem, odkud zvuk slyšela. Síla všude kolem vřela Zlem, nenávistí, strachem a smrtí.
Pro jistotu si připravila svůj krystalový meč. Minula křižovatku dvou chodeb, když ji cosi uťalo ruku, kterou svírala meč. Dál v chodbě spatřila mrtvé tělo nějakého rytíře. Napravo od sebe cítila něčí přítomnost.
Instinktivně uskočila doleva. Místo, kde končil pahýl její pravé ruky, ji příšerně pálilo. Napřáhla před sebe levačku a přitáhla k sobě svůj meč i se zbytkem ruky. Uvolnila stisk prstů, které jí už nepatřily a aktivovala meč.
Pomalu se zdvíhala ze země a pozorně přitom sledovala černou postavu, která se k ní blížila. Viděla její zubatý krystalový meč. Věděla přesně, kdo to je. Bylo jí jasné, že se právě dívá do očí své smrti.
Zbytky sil zmobilizovala k obraně, o které věděla, že bude zbytečná. Aškhar’Gathan si důkladně prohlížel svou další oběť.
I tuhle si vychutnám, říkal si.
Mistryně stála před ním a věděla, že ho nedokáže zastavit. Přesto se ale nehodlala jen tak vzdát. Temný vévoda se napřáhl k úderu a Elista stále vyčkávala.
První úder směřoval na její nohy. Vykryla ho stejně jako další dva, které následovaly rychle po prvním.
Aškhar’Gathan se usmíval. Odmrštil mistryni dál do chodby a s uspokojením sledoval, jak se jako hadrová panenka otlouká o tvrdé plastové stěny.
Pomalu došel až k ní.
Mistryně si k sobě přitáhla krystalový meč, který jí vypadl, a namáhavě vstala. Znovu se připravila k obraně.
Aškhar’Gathan se ušklíbl a pomocí Síly jí vytrhl meč z ruky. Mistryně uskočila dozadu, ale přesto její tělo ucítilo žár rudého krystalového meče. Jeho zuby ji trhaly na kusy a šílená bolest ji nutila k výkřiku.
Z úst se jí však vydralo pouze smrtelné zachrčení.
Aškhar’Gathan se otočil zpátky a podíval se na přicházejícího velmistra. Prohlédl si ho odshora dolů.
„Teď jsi na řadě ty,“ zaskřehotal.
Velmistr se smutně podíval na Elistino mrtvé tělo a pak tasil svůj krystalový meč. Stiskl aktivační tlačítko a kolem krystalového obvodu se rozšířilo modré silové pole. Modré světlo ozářilo jeho bílé rytířské oblečení i jeho prošedivělé vlasy a vousy.
Souboj mohl začít.
Velmistr přešel do vyzývavého střehu, i když obvykle dával přednost přirozenému. Postava před ním se ušklíbla.
Démon Temnoty rudě plál. Jeho červené krvelačné světlo se mísilo s modrou barvou velmistrova meče a tvořilo různé fialové odstíny.
Aškhar’Gathan provedl krátký výpad, aby si ověřil velmistrovy reflexy. Starý muž jeho úder zachytil a přeměřil si ho skrz zkřížené krystalové meče.
Temný vévoda trhl mečem do strany a velmistrův meč odletěl do sousední chodby. Velmistr vyskočil do vzduchu a přeskočil černou postavu, která mu bránila v přístupu k jeho meči. Rychle ho pak přitáhl k sobě a vykryl další výpad.
Pak se přikrčil před úderem mířícím na jeho hlavu a přitom sekl Temnému vévodovi po nohách. Jeho meč jimi neškodně prosvištěl.
Velmistr rychle stočil svůj meč zpátky do střehu, ale i tak byl moc pomalý. Aškhar’Gathan ho škrábl svým mečem do nohy a velmistr bolestně zasykl.
Nasadil ještě zarputilejší výraz a pokračoval v boji.
Další úder vykryl a pak ustoupil o několik kroků zpátky. Temný vévoda skočil blíž k němu a velmistr proti němu použil Sílu. Výboj Síly však s Temným vévodou ani nepohnul.
Obrátil se ale proti velmistrovi, který pocítil sílu svého vlastního úderu, když klouzal po hladké podlaze chodby skoro až na její konec.
Sotva se zvednul na nohy, Aškhar’Gathan už zase stál před ním. Prvnímu úderu se vyhnul, druhý zachytil svým mečem, třetí mu však usekl zápěstí volné levé ruky.
Aškhar’Gathan se zašklebil a mrštil s velmistrem o protější stěnu. Následoval výpad, který by velmistra rozpůlil, kdyby neuskočil stranou.
Zvednul se z podlahy a zastavil úder, který mu mířil na hlavu. Několika dalším výpadům se vyhnul a nebezpečné bodnutí odklonil čepelí svého meče.
Věděl, že se musí držet zpátky, protože svého nepřítele nedokáže zabít. Pomalu couval ven z chodby, ale Aškhar’Gathan pomocí Síly zavřel dveře, kterými chtěl velmistr projít. Teď už byl opravdu v úzkých.
Přízrak se na něj zašklebil a napřáhl se k ráně. Velmistr pochopil, že bránit se už nemá cenu. Sklopil ostří svého krystalového meče a odhalil tak Temnému vévodovi svoje hrdlo. Další úder směřoval přímo tam.
Velmistr zavřel oči a povolil stisk své pravé ruky. Jeho krystalový meč padal k zemi. Jeho kovové tělo se lesklo v jasném světle světelných panelů. Jeho krystaly žily svou nekonečnou bouří modrých blesků.
Démon Temnoty se blížil k velmistrovu hrdlu. Aškhar’Gathan se rozhodl, že si velmistrovu smrt pořádně užije. Zpomalil své prožívání času na minimum a vedl svůj krystalový meč co nejpomaleji.
Démon Temnoty se už skoro dotkl velmistrova těla, když Temný vévoda ucítil, velice silné pole Síly. Cítil, jak se jeho tělo rozkládá a mizí…
Komentáře
Přidání komentáře...