Domů2007-09-4
Cesty temna - třetí část
3. dílCesty temna
Díl třetí
Cesta ke Světlu
1. Třetí možnost
Všichni o něm hovořili jako o Prorokovi. Ačkoliv to nebylo jeho pravé jméno, jemu to nevadilo. Bylo v tom cosi, co uspokojovalo jeho ego, a to mu dělalo radost. Nazval by to určitou formou odměny za to, co pro ostatní vykonal.
Na druhou stranu to, že i po své smrti zůstal se svými Divochy, byla hlavně jeho volba. Nechtělo se mu splynout se Sílou a nechat svůj lid napospas zbytku Galaxie. Rozhodl se je ochraňovat, jak jen to půjde.
Přesně tak se choval už za svého života, i když měl tou dobou dost omezené schopnosti. Když zemřel, jeho dovednosti mnohonásobně vzrostly. Zažil i spoustu nepříjemností, ale musel si přiznat, že se mu taková existence docela líbí.
Mnohdy se cítil smutný. Zvlášť, když pozoroval, jak se čas projevuje na těch, které měl rád. Tehdy ho na nějakou dobu pohltila melancholie.
Prorok, jak sám sobě také říkal, se většinu času zajímal hlavně o události v soustavách Omega. Řešil různé problémy, ke kterým i mezi Divochy občas docházelo. Dohlížel na to, aby všechno fungovalo tak, jak má.
Až v posledních desetiletích se začal zaobírat také tím, co dělají lidé na svých planetách a v soustavách, kde žijí. Tehdy ho to přitahoval jeho pozornost především kvůli vzrůstající hrozbě Zla. Temná strana a všichni její členové totiž zarytě nenáviděli Divochy.
Divoši si nenávist Temných rytířů zasloužili tím, že pomohli rytířům Síly schovat se před Zlem, když to potřebovali. Na základě této pomoci vzniklo spojenectví mezi Divochy a rytíři Síly, které bylo stále aktuální, ačkoliv si ho někteří museli nejprve připomenout.
A to nejen lidé, ale i mnozí Divoši.
To, že je lidé nazývali Divochy, mu ani moc nevadilo. Věděl totiž to, co žádný člověk. Slova pro člověka a divocha, které oni sami používali, měla původní význam obrácený. Divoši se tedy vlastně sami nazývali lidmi a lidem říkali divoši.
O původu slov toho však dnešní pokolení vědělo málo, takže nehrozilo, že by se to nějaký namyšlený člověk omylem dověděl.
Mezi oběma druhy totiž existovala utlumená řevnivost. Projevovala se však jenom občas a většinou šlo spíš o žerty. V časech, kdy hrozilo nebezpečí, všechny roztržky ustoupily stranou. S tím si Prorok rozhodně nemusel dělat starosti.
Jeho pozornost směřovala poslední dobou jiným směrem. Ačkoliv vlastně nikdy nebyl bojovník Síly, tak se se Sílou během svého života důkladně seznámil. Dokázal ji tehdy číst i usměrňovat, ale nikdy ji nevyužíval k boji.
Celkově vzato on sám nikdy nebojoval. Narozdíl od ostatních Divochů ani nevyznával militaristický styl života.
Většina divošských kmenů se prakticky vůbec neúčastnila žádných válek. Přesto byl boj téměř nedílnou součástí jejich života.
Již od mládí mnoho Divochů trávilo volný čas bojovým cvičením. Díky tomu měli Divoši neustále k dispozici mnoho potenciálních členů své kmenové armády.
K jejímu svolání však docházelo jen výjimečně. Největší bitvy, kterých se Divoši zúčastnili, byly ty, co vybojovali po boku rytířů Síly. Od chvíle, kdy se obě civilizace navzájem objevily sice často docházelo k menším potyčkám. Žádná z těchto šarvátek ale nikdy nepřerostla ve vážnější konflikt.
Navzdory svému militarizmu byla většina Divochů mírumilovná. Oproti lidem měli trochu jinak uspořádaný žebříček hodnot.
Divoši si velmi cenili bojové zdatnosti, ačkoliv, když ji měli uplatnit, museli být přesvědčeni o tom, že je to nezbytně nutné. Lidé narozdíl od nich válčili často jen proto, že to byl snazší způsob, jak získat to, co potřebovali.
S rytíři Síly měli společnou touhu po sebezdokonalení a snahu pomáhat ostatním. Navíc Divoši neradi viděli projevy Zla a nespravedlnosti.
Ačkoliv i mezi Divochy existují rozdíly, tak tohle jsou základní rysy Divošské povahy. Spojenectví mezi rytíři Síly a Divochy z toho vlastně logicky vyplývalo.
I teď mnoho století po své smrti používal Prorok Sílu často. Pomáhala mu sledovat, co se děje v soustavách Omega i mimo ně. Mohl tak odhalit blížící se nebezpečí a ochránit před ním své Divochy.
Občas mu Síla přinášela i vize. O tom, že se nějaká z nich blíží, věděl dopředu. Vize se u něj projevovaly zvýšením napětí a vnímavosti. Jak se jeho nervozita zvyšovala, tušil, že se vize blíží.
Přesně tak se cítil i nyní. Byl si jistý, že vize je teď blízko.
Zavřel oči a soustředil se na přicházející vizi. Pomalu se odpoutával od současnosti a zamířil do budoucnosti.
Překvapila ho mlha. A hlavně to, jak brzo se objevila. Nebylo to běžné. Obyčejně mlha začínala až u vzdálenější budoucnosti. Teď však mohl jasně spatřit jenom to málo, co se mohlo stát v následujících hodinách.
Mlha se začínala odvalovat. Chuchvalec po chuchvalci zanikal v temnotě. Cítil nebezpečí. Pak spatřil i jeho zdroj. Ze tmy se na něj dívaly velké zlé oči. Kolem černých zorniček hořely rudé plamínky.
Děsivá tvář posetá hlubokými jizvami. Pak si všimnul nezvyklého oděvu, který postava měla na sobě. Různé odstíny černé tvořily děsivou jednotu doplněnou dlouhým pláštěm bez kápě a bez rukávů.
Ta postava před sebe natáhla své ošklivé prsty a něco uchopila a zvedla to do výše. Došlo mu, že to je krystalový meč. Temná silueta se začala skřehotavě smát. Stiskla aktivační tlačítko a černou zubatou čepel obklopilo rudé silové pole.
A postava se smála…
Pak mu výhled překryl chomáček mlhy, a když zmizel, uviděl zas něco jiného. Děsivá postava pomalu kráčela k Akademii na Alfě-Tercii. Vstoupila dovnitř a tasila svůj meč. V hale bylo několik rytířů a mistrů Síly, kteří se také připravili k boji.
Sledoval, jak je jednoho po druhém bez obtíží přemáhá a jak je zabíjí tím nejbolestivějším způsobem. Přiběhli další rytíři Síly. Několika z nich se černou postavu podařilo zasáhnout, ale jejich krystalové meče jí jen prosvištěly, ale nezranily ji.
Vyděšení rytíři Síly ustupovali. I když se snažili bránit, nebylo jim to nic platné. Krev znovu stékala po zdech Akademie…
( – - – )
Obklopovala ho černota, ale pocit bolesti byl pryč. Chvíli nevěděl, kde je, ale pak se začal rozvzpomínat. Vybavil si, jak bojoval s nějakým mladíkem i to, jak souboj dopadl. Byl jsem zraněný, pomyslel si.
Postupně nabýval vlády nad svým tělem. Zjišťoval, že všechny šrámy, které utrpěl v souboji, jsou čistě zahojené. Pokusil se pohnout. Při pohybu ta rána na boku trochu pobolívala.
Odhodlal se otevřít oči. V místnosti, kde ležel, vládlo příjemné šero. Uvědomoval si, že se nalézá v paláci na Ný, který se svými vojáky dobyl. Pamatoval si všechno. Každý detail z toho, co tam dělal. Jak vraždil civilisty.
Jak dovolil Temným vojákům, aby plenili podle libosti. Jak se kouř z vypálených domů vznášel nad ohořelými těly mrtvých žen a dětí…
Dělalo se mu z toho špatně. Hnusilo se mu to, čím byl předtím.
Jeho oči konečně přivykly na zdejší šero a on spatřil toho mladíka, se kterým bojoval. Viděl Nika, jak sedí nedaleko od něj a medituje.
O tom, že rytíři Síly meditují, aby se uklidnili, věděl z doslechu. Temní rytíři nikdy nic takového nedělali. Jejich schopnosti vycházeli z moci Temné strany Síly.
Stačilo dát volnou ruku hněvu a nenávisti a Temný rytíř mohl v mžiku udělat to, kvůli čemu musel rytíř Síly dlouho meditovat. Za jednoduchost této cesty však všichni Temní rytíři draze platili.
„Konečně ses probral,“ promluvil Nik tiše.
„Jak dlouho?“ zeptal se Jaši.
„Skoro šest standardních hodin,“ odpověděl Nik. „Byls hodně vyčerpaný a ta rána byla příliš hluboká…“
Jaši se pomalu zvednul do sedu a zády se opřel o kamenný pilastr. „Trochu to bolí…“ podotkl, když si všiml, jak ho Nik sleduje.
„A ještě nějakou dobu bude,“ souhlasil Nik, „Podařilo se mi to zaléčit jenom z části, byl jsi příliš slabý.“
„Děkuju ti,“ řekl Jaši.
„To ty jsi zvolil tuhle cestu, i když nebude lehká,“ odpověděl Nik.
„Já vím…“ uznal Jaši.
Nik se zamyslel: „Musíme odsud rychle zmizet, doufám, že můžeš chodit…“
Jaši si stoupnul a popošel o několik kroků: „Jo, pude to. Co se vlastně děje?“
„Bitevní loď,“ řekl Nik, „teda to, co z ní zbylo, padá z orbitu…“
Jaši přikývl. Nik se taky zvednul a oba společně vyšli z místnosti. Prošli do dlouhé chodby, ve které Nik Jašiho porazil.
„Tamtudy ne,“ řekl Jaši. „Je tam další past…“
Nik přikývl a obrátil se. Prošli až ke vchodu do pevnosti v Nikových stopách. Končící nocí začaly proletovat první hořící trosky.
Nik vykoukl ven a pak se ze svého počítače napojil na palubní počítač své stíhačky. Chvíli něco nastavoval.
„Kdes přistál?“ zeptal se Jaši.
„Kousek za městem…“ odpověděl Nik.
Jaši se nemusel ani dívat ven, aby věděl, jak tam situace vypadá. Síla mu ji popsala dokonale. Musel přiznat, že jeho spojení se Sílou bylo slabší než předtím. Cítil se ale mnohem lépe.
„Tak daleko v tomhle ani nedojdem,“ odhadoval Jaši.
„Snažím se sem dovést stíhačku přes autopilota…“ vysvětlil Nik. „No vypadá to, že máme problém…“
„Jaký?“
„Zdá se, že loď je poškozená, doufám, že tady mají nějaké kryty,“ Nik chvíli přemýšlel a odhadoval situaci. Mohl bych padající trosky odklonit pomocí Síly tak, aby nás nezasáhly. No snad to půjde.
„Mám lepší nápad,“ promluvil Jaši, jako by četl Nikovy myšlenky. „Moje stíhačka je v hangáru pod pevností…“
„Tak fajn, jdeme tam,“ souhlasil Nik, kterému se trochu ulevilo. Už jsem začínal mít pocit, že se odsud nedostanem.
Jaši vedl Nika chodbami pevnosti, které znal docela dobře. Když totiž připravoval tuhle akci, hrála stará pevnost ve všem důležitou roli. Věděl, kam poslal hlídat své Temné vojáky a věděl, že bez dovolení své stanoviště neopustí.
Necítil se zatím dost silný na to, aby se vystavil setkání s těmi, se kterými tak dlouho bojoval na stejné straně. Jednou to ale budu muset udělat, připomněl si.
Ačkoliv nechal střežit většinu cest k hangáru, Temní vojáci neměli hlídat samotný hangár, kdyby se Nik rozhodl přistát právě tam. Oklikou se dostali dovnitř. Porůznu tu parkovalo několik planetárních vznášedel.
Uprostřed stála jeho černá stíhačka. Byl to zvláštní model, který si nechal vyrobit podle svých potřeb. V kokpitu sice bylo jediné sedadlo, ale do prostoru za ním se dalo přidat druhé.
Wartor běžně létal jen s jedním, protože stíhačka měla lepší vlastnosti. Měl ale takový pocit, že se mu druhé místo může někdy hodit.
„Tohle je přece jednomístná loď,“ ozval se Nikův překvapený hlas za ním. Jaši pomocí Síly ucítil, jak Nik položil dlaň na rukojeť svého meče…
„Vejdeš se do zadu, neboj…“ uklidňoval ho Jaši. Cítil, že Nik zas ruku odtáhl. Chápal, že mu Nik příliš nevěří.
Jaši přistoupil ke stíhačce a odklopil kryt kokpitu. Vysunul sedačku dopředu, aby mohl Nik nastoupit. Nik se protáhl dozadu a Jaši si sednul na přední místo.
Uchopil ovládací páku a motory nastartovaly. Ucítil jemné chvění, když se stroj vznesl několik centimetrů nad zem.
Jakmile se kokpit uzavřel vymanévroval s lodí z hangáru a pak ji rychle zvedl vysoko do atmosféry. Soustředil se na Sílu, aby se vyhnul padajícím troskám bitevní lodi. Jeden velký hořící kus o několik vteřin později rozdrtil větší část pevnosti.
Jakmile Jaši vyletěl na orbit, vyrovnal stíhačku a zeptal se Nika, kam má letět.
„Na Alfu-Tercii,“ oznámil mu Nik, „poletíme rovnou do Akademie…“
( – - – )
Zatímco letěli hyperprostorem, trochu se prospal. Cítil, že Risa spí i teď, ale on už byl vzhůru a sledoval šmouhy světla kolem kokpitu. Doufal, že neudělali nějakou hloupost, když nehlásili velmistrovi, kam poletí.
Spoléhal se ale na to, že kdyby velmistr cítil, že se něco děje, varoval by je, jak to udělal již mnohokrát.
Cesta k jejich cíli trvala dlouho. I přes rychlejší jádro hypermotoru a pohodlné sedačky se už těšil, až odsud bude moct vylézt.
Počítač pomalu odečítal čas, který jim zbýval, než zpomalí před svým cílem. Pak se konečně šmouhy ustálily v jednotlivých bodech jasných hvězd. Malá zapadlá soustava kdesi v neznámém vesmíru na ně už čekala.
Luboš převzal řízení od autopilota a obletěl okrajový prstenec asteroidů, který obklopuje každou soustavu. Skenery mu říkaly, že soustavu tvoří jedno pohasínající slunce a tři malé planety.
Temný rytíř se nacházel na té, která obíhala nejblíže chladnému slunci. Luba tedy zamířil rovnou tam. Věděl, že Risa potřebuje víc spánku než on, takže se ji rozhodl vzbudit, až před přistáním.
Malá tečka před lodí se postupně zvětšovala. Odhalovaly se mu tak modré oceány a zelené pevniny, které místy přikrývaly bílé mraky. Čekal bych mnohem nepřívětivější planetu, pomyslel si vzhledem ke zkušenostem s jinými úkryty Temných rytířů.
Prolétl do atmosféry a snesl se pod mraky, které přikrývaly malý kontinent. Počítač ho naváděl k místu, kde měl být Temný rytíř.
Vyslal jemnou vlnu Síly k Rise, aby ji probudil. Risa cosi nesrozumitelného zamumlala a protáhla se.
Pod nimi se už rýsovaly tmavě zelené stromy, které pokrývaly pobřeží kontinentu. Obzor protrhávaly vysoké štíty bílých hor. Letěli stále ještě nad mořem a Luba sledoval stísněná ústí fjordů, které se podle senzorů zařezávaly hluboko do kontinentu.
Vletěl do jednoho z nich. Potemnělé lesy pokrývaly strmá úbočí hor. Voda pod stíhačkou byla pozoruhodně čistá. Senzory mu říkaly, že na celé planetě je jen několik menších osad. Žádná velká města, pomyslel si Luba.
Blížili se k cíli. Risa se konečně probrala a se zájmem se dívala na okolní krajinu. Vrcholky hor, jenž tento fjord svíraly pokrývaly bílé ledovce, od kterých se odráželo mírné slunce.
Luba korigoval let, aby stíhačka nenarazila do nějakého stromu nebo skály. Za dalším zákrutem se objevila masivní pevnost.
„Tak mám takový pocit, že jsme přestřelili,“ odhadoval Luba.
„Udělám podrobný sken,“ řekla Risa, „třeba to není tak hrozné, jak to vypadá.“
„Tady bych čekal tisíce Temných vojáků…“ zděsil se Luboš.
„No,“ zamyslela se Risa, „určitě by se sem vešli, to ale ještě neznamená, že tu jsou…“
Luboš snížil rychlost stíhačky a prohlížel si vysoké černé věže Temné citadely vytesané do skály, která uzavírala jedno z ramen fjordu.
Celá stavba na něj působila děsivě.
„Podle skenu tam je kolem třiceti lidí,“ zamyslela se Risa. „To zvládnem, ne?“
„No, jestli to nejsou samí Temní rytíři tak jo…“ odpověděl Luba, kterému se trochu ulevilo. Mohutnost pevnosti v něm skutečně vzbuzovala dojem, že je plná Temných vojáků.
Luboš navedl stíhačku dál od pevnosti a přistál s ní na břehu zátoky, ze které nebylo na pevnost vidět, i když ji od ní dělil jen úzký hřeben.
„Nemůžeme přistát hned u hlavního vchodu, takže se tady budem muset trochu projít,“ vysvětloval Luba.
Risa to chápala. Jejich stíhačku chránilo Divošské cestovní maskování. To ochrání před senzory, ale neoklame lidské oči, připomněla si. A parkovací maskování se za letu použít nedá…
Oba dva mladí rytíři vystoupili ze své stíhačky a rozhlédli se po okolním lese. Oproti klimatizovanému kokpitu jejich lodi tu bylo docela chladno. Termopláště je však zahřály. V lese vládlo příjemné ticho.
Jen když občas zafoukal studený horský vítr, zašuměly v něm koruny stromů. Vydali se hlouběji do lesa. Terén začal okamžitě stoupat.
2. Děsivá budoucnost
Stál v mlze. Přitahovalo ho to neznámé, co se skrývá za ní, ale nedařilo se mu skrz ni prohlédnout. K něčemu podobnému už dlouho nedošlo. Od chvíle, kdy si uvědomil, že je vyvolený, neměl problémy s luštěním vizí.
Tahle vize však byla jiná. Mlha, která ho obklopovala, mu bránila v tom, aby zjistil, co se mu vize snaží říct. Nechápal, co zapříčiňovalo tu mlhu. Podle jeho úsudku pro to nebyl žádný důvod.
Takhle nečitelné vize si pamatoval z doby, kdy se Zlo snažilo uchvátit moc v Galaxii. Zlo však bylo téměř zničeno. Věděl, že se mimo Galaxii skrývá několik desítek Temných rytířů ve svých černých pevnostech.
Byl si ale jistý, že ti teď řeší jiné problémy. Tím, že Temný vévoda zemřel, aniž by určil následníka, se rozpoutal chaos, který pohlcoval Temnou stranu.
A to bylo přesně to, o co se Nik celou dobu snažil. Téměř určitě věděl, že Temní rytíři, kteří teď mezi sebou bojují o moc, se o dění v Galaxii nebudou starat.
Když Temní rytíři nespřádají své tajné plány, kdo tedy?
Odpověď se skrývala zašifrovaná ve vizi, která ho nyní obklopovala. Ve vizi, kterou viděl jako jednolitý chuchvalec husté bílé mlhy.
Snažil se naladit svou mysl tak, aby mlhu z vize odstranil. Výsledek byl však stále stejný. Až najednou se mu zdálo, že závoj mlhy na okamžik poodhalil nějaký obraz.
A pak zase.
…ulice Centrálního města. Obyvatelé prchají před pluky Temných vojáků a Temných rytířů, kteří pochodují bývalou metropolí Vesmírné Unie. Z mnoha budov stoupá kouř a některé jsou v troskách.
Nad hlavami pochodujících vojáků přelétávají černé stíhačky a bombardéry, které občas zničí další z budov ve městě.
Odpor Uniálních vojáků je zlomen. Mnoho z nich se vzdává, ale Temní vojáci ani Temní rytíři je nešetří. Několik uniálních vojáků se snaží postavit pochodující mase na odpor, ale je to marné. Obrovská bojová vznášedla pod sebou drtí utíkající lidi…
Mlha opět zhoustla. Co to má znamenat, ptal se sám sebe. Ano, něco takového se mohlo stát, ale já to přece zastavil tím, že jsem porazil Temného vévodu a ukázal mu jeho Světlou stranu! Nechápal to.
Mlha zas na chvíli zmizela.
…na prostranství kolem Akademie se bojuje. Několik uniálních vojáků a rytířů Síly se zoufale brání přesile. Temní vojáci spolu s Temnými rytíři útočí a postupují blíže k budově.
V nejhorší vřavě rozeznává sebe a své přátele. Bojují s postavou v černém plášti bez rukávů a bez kapuce. Její vlasy vlají ve větru a tvoří tak jakousi pohyblivou hranici kolem jejího zjizveného obličeje.
Oči plné tisíců drobných plamínků připomínají Temné krystaly.
Postava v černém se kolem sebe ohání zubatým krystalovým mečem. Je si jistý, že ten meč je velmi starý. Rozsévá kolem sebe zkázu a bolest.
Vidí, jak Lubošův meč pronikne tělem postavy v černém, ale ta se jen skřehotavě zasměje a pak rozpůlí Luboše svým krystalovým mečem.
Nik zatne zuby a snaží se neznámého útočníka setnout, ale ten ho odhodí pomocí Síly pryč. Nik rychle vyskočí a běží za svými kamarády, kteří teď bojují s černou postavou sami.
Nestihl to. S’Leni padla k jeho nohám s propálenou hrudí. Napřáhl se k úderu, ale jeho meč jen neškodně proletěl tělem té strašlivé postavy.
Bezmocně sledoval, jak zubaté ostří osázené červenými krystaly a obalené rudým silovým polem setnulo Martinovi hlavu.
Zděšenou Risu pak postava v černém elegantně probodla a vychutnala si dlouhý pohled do jejích pohasínajících očí.
Rozhlédl se kolem sebe. Ostatní rytíři Síly byli mrtví. Velmistrovo bezvládné tělo leželo u vchodu do Akademie. Nad ním stojící Temný rytíř se škodolibě smál.
Všude kolem něj stáli jen Temní rytíři a Temní vojáci. Postava v černém se napřáhla ke smrtícímu úderu.
„Nééééééééé…“ zakřičel.
( – - – )
Jaši klidně pilotoval svou stíhačku a s rozvážně se vyhýbal asteroidům na hranicích soustavy Alfa. Pozoroval černý vesmír před sebou a vzdálené planety. Alfa-Tercie byla docela malá tečka.
Tak malá, že nedokázal rozeznat jediný kontinent. Když opustil pole asteroidů a proletěl kusem prázdného prostoru dostal se blízko k Alfě-Sextě. Tato planeta stejně jako její měsíce neměla trvalé osídlení.
Svým vzhledem ho však upoutala. Jednalo se vlastně o plynného obra, jak mu sděloval jeho počítač. Obepínaly ho široké barevné prstence.
Trochu loď zpomalil, aby si vychutnal pohled na vzdálené slunce, které se vynořilo zpoza Alfy-Sexty. Jeho paprsky přitom krásně prozářily prachové kotouče, což jim dodalo zas trochu jinou barvu.
Pak upravil kurz směrem k Alfě-Tercii. Cítil, že Nik medituje, takže ho nechtěl rušit, dokud nebudou namístě.
Pak však zaslechl tlumené zasténání. Zbystřil pozornost a snažil se pomocí Síly zjistit, co se děje. Zdálo se mu, že Nik má nějakou vizi. Pole Síly kolem něj jen vířilo.
Věnoval se dál řízení stíhačky, když zaslechl výkřik. Nikův výkřik. Nechápal co se děje. Rozuměl tomu slovu, i tomu, co znamená, když se takhle vysloví. Nik cítí bolest, došlo mu.
„Niku?“ řekl pomalu. „Co je ti?“
Nik se v zadní části kokpitu držel za hlavu a usilovně před něčím zavíral oči. Pak zatřepal hlavou, jako by to už bylo pryč. Jaši ale cítil v Síle, že tomu tak není.
„Měl jsem ošklivou vizi…“ promluvil konečně Nik. „Ale už je to pryč…“
„Jsi si jistý?“ zeptal se Jaši.
Nik se na chvíli zamyslel: Měl bych mu věřit. Už jednou mi přece zachránil život a to by přece Temný rytíř neudělal. Dokud ale neuvidím, jak meč v jeho ruce zmodral, nemůžu si být jistý. Pak začal pomalu vykládat.
„Viděl jsem postavu v černém plášti bez kápě a bez rukávů se zubatým krystalovým mečem v ruce…“ odmlčel se. „Byli tam ještě další Temní rytíři a vojáci. Útočili na Akademii tady v soustavě Alfa… Já… viděl jsem, jak zabíjí rytíře Síly a přitom je sám nezranitelný…“
Jaši poslouchal a přemýšlel. O té postavě nic nevím. Ale ten meč mi je povědomý… „Jak přesně vypadal ten meč?“
„Krystalový meč z černého kovu osázený rudými krystaly,“ popisoval Nik. „Nejzvláštnější byla ta čepel. Byla zahnutá stejně jako jiné meče, akorát, že nebyla tak hranatá. Na předním ostří byly takové zářezy… prostě zuby. Nic takového jsem ještě neviděl…“
„Ale já ano,“ řekl Jaši. „To je Démon Temnoty.“
„Démon Temnoty…“ opakoval Nik zamyšleně.
„Přesně tak, je to obřadní meč Temného vévody,“ vysvětloval bývalý Temný rytíř, „symbol jeho moci…“
„Temný vévoda je přece mrtvý, navíc jeho meč zmodral,“ řekl Nik. „Bojoval jsem s ním a takový meč jsem neviděl.“
Jaši se usmál: „Jak jsem říkal, obřadní meč. Velice starý a plný Zla a Nenávisti. Ten se jen tak netahá každý den. Až na čas obřadů neopouští tajnou svatyni, kde je uložen.“
„Ty víš, kde je ta svatyně?“ zeptal se Nik pomalu. Pozorně sledoval Jašiho reakce, aby odhadl jestli bude mluvit pravdu.
„Ne,“ zavrtěl Jaši hlavou. „Jedině Temný vévoda to věděl. Opravdu to nevím…“
Nik přikývl. „Budu si o tom muset promluvit s velmistrem. Tohle se mi vůbec nelíbí… Vysvětlovalo by to ty zamlžené vize… ale…“
Jaši se vyhnul vesmírnému přístavu a sestoupil do atmosféry Alfy-Tercie. Navedl pak svou loď na jedno z menších letišť, kam pravidelně přilétaly transportéry z orbitálních přístavů. Přistál v krytém hangáru a pak vystoupil.
Nik se také vyškrábal z kokpitu a pak se společně odebrali na zastávku vznášedel před letištěm. Nastoupili do prvního vznášedla, které tam přiletělo a nechali se zavézt k Paláci rytířů Síly.
Vystoupili na prostranství před Akademií. Jaši tu ještě nikdy nebyl. Při některých svých misích navštěvoval sice soustavy uvnitř galaxie, ale v centrální soustavě byl poprvé. O Akademii slyšel jen zkazky, které kolovaly po Černé zemi, jež byla jeho domovem.
Prohlížel si vysokou budovu, jejíž čtyři věže vystupovaly z širokého podstavce, který pokrývaly rozlehlé zahrady.
Slunce právě vystoupalo nad úroveň okolních budov, takže se jeho paprsky krásně leskly na oknech budovy i na jejích kovových částech.
Nik se rychle proplétal davem turistů, který si tuto historickou budovu prohlížel a Jaši měl, co dělat, aby ho stačil následovat. Oba dva vstoupili dovnitř.
Několik rytířů a mistrů, kteří se procházeli vstupní halou, strnulo a překvapeně civělo na nové příchozí. Jaši cítil, jak se jejich ruce neznatelně připravují do pozice, ze které by mohly snadno tasit meč, kdyby bylo potřeba.
„Promiň,“ ozvalo se Jašimu v hlavě. Byl to Nikův hlas. I Jaši ovládal tento způsob komunikace, takže ho nepřekvapilo, když jej Nik použil. „Nebývá zvykem, aby sem vstupoval někdo… oblečený jako… Temný rytíř…“
„Chápu,“ odpověděl mu Jaši. „Mám zůstat venku?“
„Ne, velmistr bude potřebovat mluvit i s tebou,“ řekl Nik. Aby uklidnil znepokojené rytíře vyslal do okolní Síly jednoduchý vzkaz: Teď je náš přítel, i když býval Temným rytířem…
Doufám, že jsem nic nepřehlédl… řekl si k sobě.
I Jaši zachytil vzkaz, který proběhl polem Síly. Přítel…zaradoval se. Dlouho jsem žádného neměl…
Nik pak zavedl Jašiho ke kabině turbovýtahu. Vstoupili dovnitř a zanechali za sebou překvapené rytíře a zadumané mistry.
Kabina se rozjela nahoru. Trvalo jim ještě několik minut, než se pak propletli změtí chodeb, schodišť a postranních chodbiček do blízkosti svatyně Síly.
Nik věděl, že velmistr bude tam. Odhadoval také, že o nich velmistr ví.
Jaši se zaujetím sledoval nápisy, které pokrývaly některé části chodeb. Nerozuměl těmto jazykům. Věděl, že rytíři Síly stejně jako Temní rytíři měli tajné jazyky, kterými se mezi sebou domlouvali a nikdo jiný jim nerozuměl.
„Co je tam napsáno?“ odvážil se zeptat Nika.
„To jsou jména všech rytířů, mistrů a studentů Síly, kteří byli zabiti během války, kterou jste rozpoutali…“ odpověděl Nik.
Jaši se cítil provinile. I předtím, když byl Temný, ho občas trápily zbytky jeho svědomí. Pronásledovaly ho noční můry. Na to všechno však znal lék, který teď ale nemohl využít. Nedokázal by znovu začít vraždit jen tak pro zábavu, když dostal druhou šanci.
Nik zavedl Jašiho až ke svatyni. Vstoupili dovnitř. Jaši zaregistroval, že všudypřítomné modré světlo je v této místnosti ještě příjemnější. Líbilo se mu tam.
Velmistr meditoval před zdrojem modrého světla a zadumaně ho sledoval. Nik se posadil vedle něj a Jaši zůstal rozpačitě stát.
„Můžeš si sednout,“ vybídl ho Nik. „Všichni tady sedí. V sedě se nejlíp medituje.“
Jaši se tedy posadil vedle Nika.
„Přivádí mě sem něco znepokojivého,“ začal Nik.
„Jaši byl Temným rytířem Wartorem-Gu-Korou, který zorganizoval přepad soustavy Ný…“ ozvalo se ve velmistrově hlavě.
„A co to je?“ zeptal se velmistr zvědavě.
„Ano, také jsem na to přišel, už jsi ale byl na cestě…“
„Měl jsem vizi, která mě vystrašila,“ pokračoval Nik.
„Tvrdí, že to udělal proto, aby pomstil svého mistra,“ sděloval Nik. „Chtěl pomstít to, že Temný vévoda přešel na stranu světla…“
„Hmmm…“ zamyslel se velmistr. „Pověz mi něco o té vizi…“
„Bojovali jste spolu, ale ty jsi ho nezabil…“
„Připomíná mi to časy, kdy hrozil útok Zla…“
„Zranil jsem ho. V tu chvíli jsem mohl vidět cokoli, co skrývala jeho mysl,“ říkal Nik. „Našel jsem třetí možnost i pro něj. Nedokázal jsem ho zabít…“
„Pokračuj…“ vybídl ho velmistr.
„To, co jsi udělal bylo správné,“ souhlasil velmistr. „Jsi si ale jistý, že je teď skutečně na naší straně?“
„Nejprve jsem viděl mlhu,“ vyprávěl Nik. „Pak se na několik okamžiků protrhla a já spatřil boje v Centrálním městě…“
„Řekl bych, že ano, ale je potřeba to ještě prověřit…“
„Tady se neválčilo od konce Druhé Temné doby,“ zamyslel se velmistr. „Vize ti nejspíš odhalovala možnou budoucnost…“
„Co navrhuješ?“
„Také si myslím,“ pokračoval Nik. „Viděl jsem boje před Akademií. Rytíře Síly proti rytířům Temna a Temným vojákům…“
„Test krystaly…“
„Hmmm…“ zamyslel se velmistr.
„Ano, to je pravda,“ souhlasil. „Siločivné krystaly odhalí k jaké straně se přiklání…“
„Vedla je postava v černém ozbrojená starodávným mečem, který Temní vévodové používali při svých obřadech. Jaši mi o něm vyprávěl. Podle všeho je dosud někde ukrytý, ale jen Temný vévoda může vědět kde.“
„Až skončíme, provedu test…“
„Kdo ta postava mohla být?“ zeptal se velmistr.
„Dobrá,“ souhlasil velmistr. „Má ti pomoct některý mistr?“
„Nemám tušení…“ přiznal Nik.
„Ne, zvládnu to sám,“ odpověděl. „Bude to tak lepší.“
„Já si myslím, že to byl Temný vévoda…“ ozval se Jaši.
„Z čeho tak usuzuješ, Jaši?“ zajímal se velmistr.
„Temný vévoda by přece měl být mrtvý, ne?“ ozval se v Nikově hlavě velmistrův hlas.
„Hlavně kvůli tomu meči,“ odpověděl Jaši. „Jen Temní vévodové vědí, kde ho hledat a jak se k němu dostat… nikdo jiný…“
Velmistr pokýval hlavou.
„Je tu ještě něco,“ ozval se Nik.
Velmistr ho vyzval tázavě zvednutým obočím, aby promluvil.
„Ta postava byla nezranitelná…“ řekl Nik opatrně. „Viděl jsem sebe a další, jak s ním bojují, ale vždy, když jsme ho zasáhli, krystalový meč jen proletěl jeho tělem a jemu se nic nestalo.“
„Chceš říct,“ vyděsil se velmistr, „že není způsob, jak ho zabít nebo jak se před ním bránit?“
„Zdá se, že na něj krystalové meče neplatí…“ zamyslel se Nik. „Viděl jsem umírat rytíře Síly… svoje kamarády…“
„Já také viděl něco podobného…“ ozval se prorokův hlas.
„Musíme vymyslet, co s tím budeme dělat,“ rozhodl velmistr. „Nemůžeme přece čekat, až se něco takového stane…“
„Nevím sice, jak ho zničit,“ pokračoval Prorok. „Dokážu mu ale zabránit, aby se objevil v soustavách Omega. Jeho existence je vlastně jen zhmotněná mysl v poli Síly. Dokážu vytvořit kolem soustav Omega bariéru, kterou nepronikne.“
„Musíme evakuovat všechny rytíře a mistry do soustav Omega a přesunout Akademii na Omegu-P-Primu,“ rozhodl velmistr.
„Kolik na to máme času?“ chtěl vědět Nik.
„Těžko říct,“ odpověděl Prorok. „Jakmile najde ten meč, může udeřit téměř okamžitě…“
„Dobrá, musíme začít, co nejdřív…“
( – - – )
Martin a S‘Leni se nenápadně potloukali nedaleko sídla Intergalaktické banky na Betě-Kvartě. Martin pomocí Síly sledoval, co se děje uvnitř budovy a S’Leni se už duševně připravovala na blížící se souboj s Temným rytířem.
Věděla, že k tomu dojde, jakmile ho najdou. A také věděla, že to nebude jednoduchý soupeř. Doufala, že by si na něm mohla vyzkoušet svoji novou bojovou techniku, kterou studovala. Díky Martinovi ji také mohla konečně praktikovat.
Boj se dvěma krystalovými meči byl tím nejtěžším a také nejnebezpečnějším způsobem boje na krystalové meče. Tato technika vyžadovala velké schopnosti těch, kdo ji používali. S’Leni musela ovládat dvě nebezpečné čepele tak, aby zasáhly nepřítele a ne ji samotnou.
Riziko, že by se sama napíchla na svůj meč, bylo mnohem větší než u boje s jednou čepelí. Celé to navíc bylo velmi fyzicky vyčerpávající. Potřebovala při tom velkou rychlost a obratnost.
Střídavé údery pravou a levou čepelí mohly být úspěšné jen, když následovaly krátce po sobě. Poté, co se S’Leni naučila takhle bojovat, získala nad svými soupeři velkou převahu.
Věděla, že je jediným rytířem Síly, tedy až na Nika, který tuhle techniku ovládá. Kromě ní to dokázali všichni členové rady a několik dalších zkušených mistrů. Většina z nich však dávala přednost boji s jednou čepelí a dvě používali jen výjimečně.
Výhodou toho způsobu boje byly také jeho obranné možnosti. Dvě čepele ji dokázaly chránit před útokem z více stran najednou. Stejně tak se mohla současně bránit ale také útočit. Její soupeři to však najednou nedokázali, takže se většinu času jen bránili.
S’Leni navíc potřebovala častěji cvičit než kdy dřív. Mohla při tom pilovat různé detaily, které ji v souboji ještě víc posílí. A už brzy nastane chvíle, kdy si to budu moct vyzkoušet na silném soupeři, pomyslela si.
„Tak to vypadá,“ ozval se jí Martinův hlas v hlavě, „že se vrchní poklaní vydal na výlet…“
„Kam jde?“ zeptala se S’Leni.
„Ke stanovištím transportérů,“ odpověděl jí. „Tudy…“ naznačil jí cestu. Musíme se držet blízko, aby se nám neztratil…“
Oba rytíři postupovali davem lidí směrem ke stanovišti transportérů. Martin věděl, že čekat na další transport by znamenalo komplikace. Mohl by se nám zatím ztratit… Zároveň se obával, že na sebe na palubě transportéru narazí, což by byl ještě větší průšvih.
Nastoupili do transportéru a celou cestu k orbitálnímu přístavu zůstali v kajutě na druhém konci, než byl pokladní. Martin cítil, že pokladní vystoupil, jakmile transportér v docích přistál.
Počkali a palubu opustili jako poslední. Martin stále udržoval kontakt se Sílou, která mu říkala, kde pokladní právě je.
„Chce se nalodit do bankovní fregaty,“ oznámil S’Leni.
„Musíme ke stíhačce, abysme je mohli sledovat,“ odpověděla mu.
„Ne, mám lepší nápad“ nesouhlasil Martin. „Schováme se na té lodi.“
„Cože?“
„Proplížíme se na palubu a tam se ukryjeme,“ vysvětloval jí Martin.
„Jak se tam chceš dostat,“ zeptala se S’Leni nevěřícně. „Všechno, co je spojené s Intergalaktickou bankou je dobře hlídané. Ale jejich fregaty jsou hlídané nejlíp ze všeho!“
„Tak zaprvé: s jejich elektronickým zabezpečením si poradí můj počítač. Zadruhé: ochranka se spoléhá na elektroniku. A zatřetí: nečekají, že se bude někdo snažit proniknout na loď. Tolik lidí se už spálilo, že by něco podobného zkoušel jenom šílenec…“ odpověděl jí Martin.
„Nebo ty…“ dodala S’Leni.
„No, já myslel, že půjdeš se mnou,“ ušklíbl se Martin, „ale jestli mě chceš sledovat ze stíhačky… tak klidně.“
„No to víš, že jo…“ povzdechla se S’Leni. „Zase se dostaneš do potíží a jak tě pak budu zachraňovat.“
Martin se usmál.
„Tak jdem, ne?“ vybídla ho S’Leni.
O několik minut později už byli uvnitř fregaty a navíc na takovém místě, kde je nikdo jen tak nenajde.
„Tos už ale vážně přehnal,“ zděsila se S’Leni, když jí došlo, kam ji Martin vede.
„Pod svícnem je největší tma…“ zazubil se. „Navíc, jak sama vidíš, lodní trezor je prázdný, takže není vůbec žádný důvod, proč by sem někdo chodil.“
„No, doufám, že nebudou chtít uklízet…“
Oba ucítili, jak loď přešla na nadsvětelnou rychlost. Rytíři se pohodlně uvelebili na lavice pro strážce trezoru, kteří tu nebyli. Martinův počítač mezitím komunikoval s veškerým monitorovacím zařízením sejfu a nutil ho vysílat správné údaje…
Let byl překvapivě krátký. Ani ne celou standardní hodinu.
„Vypadá to, že jsme stále někde uprostřed Galaxie,“ oznámil S’Leni, když loď opustila hyperprostor.
„Proč nezapneš určování polohy přes rytířské satelity?“ zeptala se S’Leni. „Teď už bude zase fungovat.“
„Prozradilo by nás, protože by to zachytila lodní radiostanice,“ vysvětlil Martin. „Budem muset počkat, až nás vyloží.“
Další zachvění lodi jim prozradilo, že prolétají atmosférou. Následovalo ještě klapnutí kovu o kov a pak zvuk vypínajících se motorů.
„Nikam nepospícháme,“ řekl Martin, když se S’Leni zvedala. „Počkáme si, až všichni vystoupí.“
S’Leni přikývla a protáhla se, aby rozhýbala své svaly.
Po několika minutách opustili fregatu. Ocitli se v prostorném hangáru. Stálo tu ještě několik dalších fregat, všechny lambdánské výroby v barvách intergalaktické banky.
„Kde to jsme?“ zeptala se S’Leni.
Martin sledoval displej svého počítače: „Lambda-Sekunda…“
„To by dávalo smysl,“ přikývla S’Leni.
„Támhleta fregata vypadá opuštěně,“ rozhodl Martin. „Zatím se schováme tam, měli bysme si promluvit s velmistrem a nechtěl bych, aby nás někdo rušil.“
Rytíři přeběhli k druhé fregatě a vstoupili dovnitř. Martin vybral jednu místnost, odkud začali vysílat. Na displeji jeho počítače problikl nápis vyhledávám stanici a pak se objevil další, který oznamoval aktivaci režimu PDMT.
Velmistr vypadal znepokojeně.
„Doufám, že nerušíme,“ začal Martin.
Velmistr se usmál a zavrtěl hlavou jako že ne.
„Byli jsme na UA-535, vzpouru vyvolal regent a využil ji ke svému útěku, mistr Jaffar’Al’Wig je mrtvý. Stopovali jsme regenta podle radiomajáku policejní lodi až k sídlu Intergalaktické banky na Betě-Kvartě. Zdá se, že banka je ve všem namočená až po uši. Sledovali jsme vrchního pokladního banky a teď jsme na Lambdě-Sekundě,“ shrnula S’Leni.
Velmistr chvíli přemýšlel: „Cítím, že máš u sebe Jaffarův meč, Martine.“
„Ano,“ přikývl, „dal mi ho předtím než zemřel.“
„Modrý záblesk je dobrý meč, Martine, věřím, že ho použiješ správě…“ říkal velmistr.
„Zdá se, že regent je tady na Lambdě,“ ozvala se S’Leni, „najdeme ho a jestli se nám vzdá převezeme ho do jeho nového domova…“
„Obávám se,“ řekl velmistr, „že útěk bývalého regenta už není naším nejvážnějším problémem.“
„Velmistře?“ nechápal Martin.
„Rytířům Síly teď hrozí veliké nebezpečí,“ vysvětloval velmistr. „Rada rozhodla o okamžitém přesunu Akademie a všech rytířů a mistrů do soustav Omega pod ochranu Proroka…“
S’Leni na velmistra překvapeně vytřeštila oči.
„Kvůli čemu přesně?“ zeptal se Martin.
„Prorok a Nik měli znepokojivé vize o novém nepříteli,“ oznámil jim velmistr. „Nepříteli tak mocném, že ho nikdo z nás zatím neumí porazit…“
„Máme tedy letět do soustav Omega?“ zeptal se Martin.
„Ne přímo,“ odpověděl velmistr. „Nedaří se mi navázat spojení s Lubošem a Risou. Chtěl bych, abyste se po nich poohlédli a řekli jim, co jsem řekl vám.“
„Dobře,“ přikývla S’Leni. „Kde je máme hledat?“
„Naposledy byli na palubě naší vesmírné stanice nad planetou Temných rytířů,“ odpověděl velmistr.
„Najdeme je,“ řekl Martin.
3. Démon Temnoty
Cítil vzrůstající zlost. Musí přece existovat způsob, jak uchopit ten meč! Tento pokus nesl číslo pět set šedesát tři. A neúspěšných výsledků bylo přesně tolik co pokusů. Zloba v něm dosáhla takové míry, že ji nutně potřeboval nějak vybít.
Jenomže bez meče to nejde, rozčiloval se. Sám se až divil kolik opuštěných krystalových mečů se po celé galaxii válí. Jak se však zdálo, začínaly docházet. Byly tu samozřejmě i meče živých rytířů Síly.
On je však nechtěl varovat. Měl několik plánů pro různé situace. Nejvíc se mu zamlouval ten, který počítal s momentem překvapení. Znamenalo to totiž nejvíc mrtvých rytířů Síly. A on by navíc mohl být ten, který si většinu z nich podá…
Takovéhle myšlenky ho uspokojovaly. Teď však měl sto chutí dostat nějakého rytíře Síly do ruky. Když si představoval, jakým způsobem by ho týral, než by mu dovolil umřít, trochu se mu od nashromážděného vzteku ulevilo.
Jeho mysl vyhledala další meč. Přesunul se k němu a začal si ho prohlížet. Stejný jako všechny ostatní ztracené rytířské meče. Rozšiřující se lesklá kovová čepel s kosodélníkovými průřezy pro odlehčení.
Opakoval se tentýž výsledek. Tentokrát se naštval natolik, že část své zloby předal do pole Síly. Vznikla z toho docela hezká bouře, která pak několik dní řádila na povrchu planety. Trochu se mu ulevilo.
Stále to však nebyl ten správný pocit uspokojení z vybité zlosti. Necítil kolem sebe pach spálené krve. Neviděl mrtvoly zmrzačené krystalovým mečem. Nic z toho, co mu dělalo tak dobře, tu nebylo.
A proto se necítil dobře.
Připadal si mizerně. Místo abych zabíjel rytíře Síly a koupal se v jejich krvi, sháním po celé Galaxii krystalový meč!
V jeho mysli se však pomalu líhla jedna zajímavá myšlenka. Začalo to takovým tušením, že hledá na špatném místě. Cosi mu radilo, že by se měl odebrat do Říše Temných rytířů a zkusit štěstí tam. Postupně zjišťoval, do jaké soustavy se má přesunout.
Ano, říkal si pro sebe spokojeně. Je tam svatyně a v ní se ukrývá meč. A já jsem jediný, kdo ví, kde přesně ta svatyně leží. Už si před očima představoval, jak v ruce svírá ten meč. Démon Temnoty… hmm…
Začal se smát. Přenesl se na onu planetu. Objevil se přímo uprostřed svatyně. Od meče ho dělily dva kroky. Díval se na něj, jak leží na kamenném podstavci v podobě sochy klečícího výrobce meče.
Byl také jediný, kdo věděl, že člověk, který meč vyrobil, se pomalu rozkládá uvnitř svého kamenného vězení doslova šitého na tělo.
Přistoupil blíž a napřáhnul ruce. Jeho prsty se pomalu přibližovaly k rukojeti meče. Vzdálenost mezi nimi se krátila každým okamžikem. Konečně, zaradoval se. Konečně zas držím meč, který mi právem patří.
Se zaujetím si prohlížel zubatou čepel z černého kovu. Rudé krystaly krvechtivě žhnuly. Stiskl aktivační tlačítko a Démon temnoty se rozzářil.
Obklopilo ho červené světlo doplňované bzučením krystalového meče. Švihnul mečem kolem sebe, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá.
A teď, řekl si s ďábelským úsměvem na své zjizvené tváři, bude pomsta moje…
( – - – )
Velmistr zkoumavě pozoroval Nika, který seděl vedle něj. Jaši na ně čekal venku, dokud zasedání rady neskončí. Všichni členové rady seděli ve svatyni v kruhu kolem zdroje modrého světla. Prorokova mysl tu s nimi byla přítomna také.
Nik zatím radě převyprávěl to, co viděl ve své vizi a to, co z toho vyvozoval. Prorok jim pak sdělil svůj názor. Velmistr vyčkával.
„Zdá se,“ shrnula mistryně L’Wu, „že neznáme způsob, jak tu tajemnou postavu zabít.“
„V tom případě,“ doplnila ji mistryně Xin’Pu, „by bylo velice nebezpečné pokoušet se o konfrontaci.“
„Souhlasím,“ přikývl mistr Gwi-Sati. „Vypadá to, že se budeme muset stáhnout do soustav Omega.“
„Zdá se, že to teď pro nás bude jediné bezpečné místo,“ kývl mistr Hu-Fe-J.
„Vzdát se bez obrany?“ zeptala se mistryně Gri-Shi překvapeně.
„Nevíme ani, před čím přesně se to máme bránit,“ vysvětloval Gwi-Sati. „Dokud toho nebudeme znát víc, nebudeme ani vědět, jak se máme bránit.“
„Přesně tak,“ přikývl velmistr, „exil v soustavách Omega nám umožní zjistit o té záhadné postavě něco dalšího.“
„A navíc,“ doplnila mistryně Raši-Oma, „nemůžeme riskovat životy rytířů a studentů.“
„Uvědomujete si, že tím ale vydáte obyvatele Galaxie Zlu napospas?“ zeptala se Gri-Shi.
„Čeho dosáhneme tím, že se tady necháme všichni pozabíjet?“ zeptal se mistr Hu-Fe-J. „Ty lidi tím nezachráníme.“
„Navíc, když žádný rytíř nezbyde,“ dodala Xin’Pu, „bude to Tma navěky.“
„Ano, to je pravda,“ přikývl velmistr, „To, že teď nevíme, jak to porazit, neznamená, že na to někdy nepřijdeme.“
„Doufám,“ dodala mistryně Gri-Shi, „že to ale nebude trvat dlouho.“
„To si přejeme všichni,“ řekla L’Wu.
„Takže dohodnuto,“ uzavřel velmistr. „Evakuaci zahájíme ihned. Vy dohlédnete na Akademii na Alfě-Tercii a dopravíte její studenty spolu se zdejšími rytíři a mistry do bezpečí na Omeze-P-Primě.“
Všichni mistři přikývli na souhlas.
„Já poletím do soustavy Ró a postarám se o zasvěcené,“ rozhodl velmistr.
„To bude velmi nebezpečné velmistře,“ promluvil Nik. „Evakuace celé soustavy zabere mnoho času. Dovolte mi letět s vámi.“
„Pro tebe mám jiný úkol, Niku,“ odpověděl velmistr. „Musíš otestovat Jašiho a pak ho bezpečně dopravit do soustav Omega.“
Nik přikývnul, protože chápal, že Jašiho znalosti by jim mohly hodně pomoct.
„Než začala schůze rady,“ oznámil jim ještě velmistr. „Hovořil jsem s rytíři a mistry, kteří plní mise na různých místech galaxie. Kromě jednoho páru se mi podařilo kontaktovat všechny a poslat je do bezpečí.“
„Kdo se neohlásil?“ zajímal se Nik.
„Luboš a Risa,“ odpověděl velmistr. „Jejich počítač byl mimo dosah. Řekl jsem o tom i Martinovi se S’Leni. Pokusí se je najít.“
Nik přikývl a přemýšlel. Měli být přece na vesmírné stanici nad planetou Temných rytířů. Stranou nebezpečí.
„Ze soustavy Ró je nebudu moct koordinovat,“ pokračoval velmistr, „postaráš se o ně, Niku?“
Nika překvapilo, že ta slova byla určena jemu. Něco takového byla pro rytíře Síly veliká čest. A jeho potěšilo, že mu velmistr natolik důvěřuje.
„Dobře velmistře,“ odpověděl.
„V tom případě to je všechno,“ oznámil jim velmistr a všechny propustil.
( – - – )
„Jak je chceš najít?“ zeptala se S’Leni, když Martin ukončil rozhovor s velmistrem. „Velmistr sám je nenašel, tak jak je chceš najít?“
„Nemělo by to být zas až tak těžké,“ zamyslel se Martin. „Zkusím jim zavolat a uvidíme.“
S’Leni se tvářila dost skepticky. Martin sledoval nápis na monitoru počítače, oznamující vyhledávání stanice.
„Nemůžu zaměřit jejich počítač,“ konstatoval.
„Co jsem ti říkala…“
„To znamená, že nejsou v téhle galaxii ani na planetě Temných rytířů, kde máme také síť vysílačů,“ vysvětloval Martin.
„No, tak to nám fakt pomohlo…“ řekla S’Leni ironicky.
„Pochybuju, že by se tak daleko dostali bez své lodi,“ pokračoval Martin v hlasitém uvažování. „Vzhledem k tomu, že jejich stíhačka má taky vysílačku, neměl by být problém je najít.“
„Já jsem nevěděla, že naše počítače umí komunikovat s lodní vysílačkou,“ řekla S’Leni.
„No, nepoužívá se to, ale funguje to na stejném principu, stačí když změním parametry vysílání,“ vysvětloval.
Martin začal nastavovat, co přesně má jeho počítač hledat. Nějakou chvíli mu trvalo, než se dobral k uspokojivému výsledku.
„Zdá se, že teď už bude místo jiných počítačů vyhledávat lodní vysílačky,“ řekl Martin spokojeně. „Bez jejich volacích znaků se ale dál nedostanu.“
„V centrálním počítači v Akademii by se to dalo sehnat,“ odpověděla S’Leni a ze svého počítače se tam napojila. „Aha, tady to je. Posílám to na tvůj.“
„Fajn. Teď už zbývá jediná věc,“ prohlásil Martin. „Integrovaný vysílač má příliš malý dosah, takže se musíme napojit na externí anténu.“
„Čí?“
Martin se rozhlédl kolem sebe. „Doufám, že Intergalaktická banka ze svých fregat neodmontovala kvůli bezpečnosti vysílačky…“
S’Leni přikývla.
„Tudy.“ Martin se zvedl a vyšel ven z kajuty. Procházeli několika chodbami, až se dostaly na můstek.
„Mělo by stačit, když se napojíme na palubní počítač,“ rozhodl, „nějakou dobu bude trvat, než prolomím jejich hesla, takže doufám, že o nás nikdo neví.“
„No nevím, mám ti takový divný pocit…“
S’Leni přiložila ruce na rukojeti svých krystalových mečů a ostražitě se rozhlížela. Její pohled padl na malou kameru, která na ně ze stropu shlížela.
„Blokuješ pořád ještě jejich špehovací systémy?“ zeptala se Martina.
„Ne, proč?“
„Tahle loď není zřejmě natolik bez dohledu, jak jsme si mysleli…“vysvětlila.
Martin se podíval na kameru. „Cítím problémy.“
S’Leni přikývla.
„Jsem v jejich počítači,“ oznámil Martin. Všechny monitory na můstku se rozzářily. S’Leni sledovala, jak po některých z nich běhají postavičky ozbrojené výbojovými zbraněmi a s výmluvnými znaky BSIB na uniformách.
„Zdá se, že máme společnost,“ oznámila S’Leni.
„Co?“
„Bezpečnostní síly Intergalaktické banky,“ upřesnila.
„Kolik?“
„Hodně.“
„Doufám, že si nemyslí, že jsme…“
„…je chtěli okrást?“ doplnila S’Leni. „Když se na ně tak koukám, tak na cvičení to nevypadá.“
„Mám je!“ řekl Martin triumfálně.
„No, spíš oni mají nás, už obklíčili celou fregatu…“
„Myslím Luboše a Risu,“ vysvětlil Martin. „Podařilo se mi spojit se s jejich stíhačkou…“
„A…“
„Nejsou tam…“ řekl Martin. „Mám jejich souřadnice. Je to pěkně daleko za okrajem Galaxie.“
„Fajn, letíme tam…“ oznámila S’Leni a přeběhla k pilotnímu křeslu.
„Nechceš tu fregatu… ukrást, že ne?“ zeptal se Martin.
„Ty vojáčci venku si to myslej, tak bych jim to nerada komplikovala vysvětlováním, že tady nic nekrademe, i když jsme se jim nabourali do počítače a tak…“ mezitím uzavřela všechny dveře vedoucí do fregaty a zapnula motory.
„Nevypadaj, že by se jim to líbilo,“ konstatoval Martin při pohledu na postavičky zuřivě gestikulující na jednom z monitorů.
Z vysílačky fregaty se ozval nepříjemný hlas: „Únosci fregaty IB-548731, okamžitě ukončete odletový manévr a vzdejte se. Nemáte šanci uniknout…“
„Kecy,“ procedila S’Leni skrz zuby a vypnula palubní vysílačku.
„Myslíš, že na nás budou střílet?“ zeptal se Martin znepokojeně.
„A z čeho?“
„No ta druhá fregata vypadá, že taky startuje,“ odpověděl Martin.
„Běž támhle k tomu monitoru, zaměř kameru na ně a zmáčkni zelené tlačítko,“ přikázala mu.
„Doufám, že víš, co děláš. Vypadá to jako ovládání palubních děl.“
„Přesně to to taky je,“ oznámila mu S’Leni.
„Nemyslím si, že je musíme zabít,“ oponoval Martin.
„Když trefíš jeden z motorů, tak už neodstartují, ale taky by se jim nemělo nic stát,“ vysvětlila S’Leni.
Martin opatrně zaměřoval křížek uprostřed obrazovky na kryt pravého motoru startující fregaty. Pak stiskl zelené tlačítko na vrchu páky. Z rohů obrazovky vyšlehla dávka zelených výbojů, které se zaryly do kovového těla fregaty.
Loď se naklonila na pravou stranu a bezmocně dopadla na vzletovou plochu. Martin sledoval, jak se jedna z dělových věží otáčí k nim. Zaměřil tedy ještě rychle na ni a opět stiskl spoušť. To co zbylo z dělové věže by se dalo přirovnat k několika kusům zprohýbaných a roztavených plastových plátů.
„Tak fajn, teď můžem klidně zmizet,“ usmála se S’Leni. „Kam mám letět?“
Martin ji ukázal souřadnice na displeji svého počítače. S’Leni přikývla a nastavila kurz. Jakmile opustili soustavu, přešla jejich vypůjčená fregata na nadsvětelnou rychlost.
4. Zkouška
Nik procházel prázdnými chodbami Akademie. Bylo mu smutno stejně jako těm rytířům, kteří už odešli. Zůstat by však znamenalo zemřít, říkal si. A zbytečná smrt tisíců rytířů Síly by nikomu neprospěla. Tedy kromě Zla.
Cítil Jašiho přítomnost. Muž v černém se do držel, aby se tu neztratil. Musím ten test provést, přemýšlel. Už jsem to odkládal příliš dlouho. Procházeli zrovna chodbou, jejíž stěny pokrývala jména padlých rytířů a mistrů Síly.
Povzdechl si. Zlo se tady určitě zas vyřádí. Akademie přežila už několik Temných dob. Akademie totiž nebyla jen budova, ale hlavně celý systém rytířské výchovy. Věděl, že vyučování se může odehrávat prakticky kdekoliv.
Přesto ta budova měla svůj význam. Když v ní zrovna sídlili rytíři Síly, znamenalo to, že v Galaxii panuje klid a mír. Teď však zase přichází stín… Co jsem udělal špatně, že jsem mu umožnil přijít.
Došli do prostorného sálu, který sloužil ke cvičným soubojům. Z jedné strany do místnosti vnikalo světlo pohasínajícího dne na Alfě-Tercii. Večerní bouře s modrými blesky se blížila. Teď po ní zůstane jen tma…
„Tady se rytíři Síly cvičí?“ zeptal se Jaši.
Nik přikývl. Položil ruku na Jašiho meč, který měl stále u pasu. Dával si přitom dobrý pozor, aby nezničil ani neoslabil Zlo, které se skrývalo v jeho krystalech.
„Tohle byl tvůj meč,“ řekl Nik.
Jaši se na něj upřeně díval. Přemýšlel, o co Nikovi může jít.
„Je to poslední místo, kde ještě vládne Zlo, které bylo v tobě,“ pokračoval Nik.
Jašimu začalo svítat. Zkouší mě, říkal si. Myslel jsem, že mi věří!
„Aby se tvoje cesta ke Světlu uzavřela, musíš to Zlo zničit,“ oznámil mu Nik.
Jaši sledoval, jak k němu Nik vztahuje napřažené ruce, na nichž měl položený meč. Meč, který zabíjel vše živé s takovou potěchou, jakou z toho měl on sám.
Natáhl pravou ruku, aby meč uchopil. Jakmile se dotkl rukojeti, ucítil strašlivou bolest. Chtěl meč pustit, ale Nik mu to nedovolil.
Zlo ukryté v meči ho ničilo a připomínalo mu, kdo byl. Viděl všechny lidi, které tím mečem zabil, jak na něj jeden po druhém ukazují prsty: Ty, ty jsi to byl! Chtělo se mu vykřičet svou bolest do okolního světa.
Nik ho donutil, aby rukojeť meče stiskl ještě pevněji. Bolest zesílila a blížila se svému vrcholu. Cosi hluboko v něm se probudilo a našeptávalo mu to, aby pochopil, že Zlo se zničit nedá.
Aby se s ním spojil.
Podíval se Nikovi do očí. Jeho vlastní pohled zračil jedinou otázku: Proč? Nikovy oči ho klidně pozorovaly. Viděl v nich soucit. Zdálo se mu, že Nik cítí jeho bolest také. Proč mi tohle děláš?
Nesnesl se dál dívat do jeho očí. Když však zavřel své, ucítil ještě silnější volání Zla. Ozývalo se v něm jeho staré Zlé já.
Vidíš, co jsem ti říkal, začalo jeho Zlé já.
Chtějí ti oplatit to, co jsi jim udělal, pokračovalo. Spoj se se mnou a společně ho zabijeme a pomstíme se mu za jeho opovážlivost!
Ne, říkal Jaši.
Jestli nezabiješ ty jeho, zabije on tebe… vyhrožovalo mu jeho Zlé já.
Ne, to není pravda…
Copak necítíš tu bolest? Víš sám, že je to pravda!
S přemáháním otevřel oči. Nik stál pořád předním a tisknul jeho ruku na rukojeť krystalového meče, který teď zářil jasně fialovým světlem. Oheň i blesky.
„Vidíš ten meč? Dokonči to,“ vybídl ho Nik. „Vydrž ještě chvíli.“
Zabije tě, našeptávalo mu jeho Zlé já. Až meč zmodrá zabije tě…
Nevěřím ti, proč by to dělal?
Nikdy neuvěří… zrádci… jeho Zlé já zjevně sláblo.
Ale uvěří, opáčil Jaši a pozoroval, jak čepel zmodrala. Pohlédl na Nika, který se ně něj usmíval.
„Věděl, jsem, že uspěješ,“ řekl klidně.
Jašiho ruka pořád ještě křečovitě svírala modrý krystalový meč. Povolil svůj stisk a deaktivoval meč. Pak si ho připnul k opasku.
„Tak to bysme měli,“ řekl Nik. „Teď musíme za Lubošem a Risou.“ Zatímco zkouška probíhala, jeho mysl je našla. Znal souřadnice, ale bál se, že to je příliš daleko.
„To jsou tvoji kamarádi?“ zeptal se Jaši.
Nik přikývl. „Jsou v nebezpečí, ale nevědí o tom, musíme je varovat.“
( – - – )
Velmistr neklidně přecházel na můstku galaktického křižníku sem a tam. Trvá to příliš dlouho, pomyslel si. Sledoval řady stíhaček, které směrem k hlavnímu hangáru naváděla obsluha křižníku.
Pak pohlédl na neklidný povrch Ró-Kvarty, odkud k nim proudy stíhaček mířily. Velmistr cítil rytíře a mistry v jejich kokpitech. Cítil i jejich otázky, kterými byla nasáklá zdejší Síla. Já to také nečekal.
Velmistr znal hlavní příčinu potíží, které při evakuaci měli. Byla jimi samotná soustava Ró se svými anomáliemi, které podstatně omezovaly možnosti komunikace. Všichni, které se mi podařilo najít, jsou tady, říkal si.
Je jich tady však mnohem víc. A někteří z nich o ničem nevědí. Byl si jistý, že mistryně Elista dělá, co může. Zná to tu mnohem lépe, než já.
„Velmistře,“ oslovil ho rytíř Síly, který křižník pilotoval.
„Ano?“
„Zdá se, že jsme naložili všechny, kteří na Ró-Kvartě byli,“ oznámil.
„Dobrá,“ přikývl velmistr. „Dohlédnu na ostatní. Jakmile se přesunu na fregatu, můžete odletět.“
„Velmistře?“ rytíř Síly, kterému patřila ta slova, byl zjevně překvapený.
„Jsme tu příliš dlouho,“ vysvětlil. „Bylo by moc riskantní zůstávat tady, když můžete odletět. V soustavách Omega, budete v bezpečí.“
„Jak si přejete, velmistře,“ řekl rytíř a začal připravovat křižník na odlet. Věděl, že cesta do soustav Omega bude dlouhá. A podle toho, co zatím zjistil, chápal, že jim hrozí veliké nebezpečí.
Velmistr na nic nečekal a odešel do hangáru. Použil jednu z mnoha rytířských stíhaček, co tam stály, aby se dostal k fregatě na druhém orbitě.
Když jeho stíhačka přistávala v hangáru fregaty, křižník právě odlétal ze soustavy. Jakmile vylezl z kokpitu, prošel chodbami až na můstek.
Stála tam známá postava v rytířském plášti. Už několik let ji neviděl, ale přesto ji bezpečně poznal. Mistryně Elista se k němu otočila čelem.
„Velmistře?“ zeptala se překvapeně.
„Neodletím odsud, dokud tu s námi nebude poslední rytíř z Ró,“ řekl pevně.
„Vidím, že tě nemá smysl přesvědčovat o opaku,“ odpověděla žena.
„Jsem velmistr, měl bych tu být,“ řekl přesto.
„Já vím, ale je to nebezpečné,“ odpověděla.
„A co teď není?“ zeptal se. Nečekal žádnou odpověď.
„Všem, co jsou mimo dosah jsem nechala vzkaz na jejich počítačích i v Síle,“ řekla Elista. „Bude ale nějakou dobu trvat, než se dostanou do míst, kde si ho budou moct vyzvednout.“
„Čas je proti nám,“ odpověděl.
„Je to… vážně tak špatné, jak se říká?“ zeptala se Elista.
„Nik říká, že ta postava z jeho vize nejde zabít,“ potvrdil velmistr.
„Takže je to tak vážné,“ zachmuřila se Elista.
Velmistr mlčel a pozoroval planetu pod lodí. Jeho oči zaregistrovaly jednu opozdilou stíhačku, která stoupala k orbitu. Zaslechl hlas rytíře na můstku, který ji naváděl do hangáru fregaty.
„Kolik jich zbývá?“ zeptal se. I tak věděl jakou dostane odpověď.
„Pořád ještě hodně.“
A přitom je tak málo času, posteskl si.
( – - – )
Obklopoval je hustý les. Vysoké štíhlé tmavě zelené stromy jim zakrývaly výhled na okolí. Nacházeli se na vrcholku hřebene mezi dvěma rameny fjordu. Bylo tu mnohem chladněji, než u vodní hladiny.
Na několika místech pokrýval lesní půdu bílý sníh. Místy z něj vykukovaly chomáčky nízkých rostlin se zkřehlými roztřepenými listy. Na nebe pokryté šedými mraky nebylo vůbec vidět. Vládlo tu lesní šero stírající rozdíly mezi tmou a pouhým stínem.
Výstup na vrchol hřebene jim zabral víc času, než si mysleli. Temná citadela se teď však nacházela již nedaleko. Opatrně sestupovali po příkrém srázu. Z jednolité hnědi kmenů vystupovaly zelení obalené větve.
Na téhle straně kopce potkávali víc zasněžených míst. Občas jejich oči odhalily i nějakou tu skálu, která rozčleňovala terén.
Luboš sledoval Sílu, která mu říkala, kudy má jít. Potřeboval se do budovy dostat zadem a využít momentu překvapení.
Když předtím zkoumal celou pevnost, zjistil, že cesta dovnitř by mohla vést větracími šachtami, které ústily na povrch nedaleko od nich.
Najít je, pro něj nebylo příliš těžké. Risa použila svůj krystalový meč, aby jim otevřela cestu dovnitř. Luba tasil meč a skočil dovnitř jako první. Nějakou dobu klouzal šachtou, která vedla kamsi dolů.
Pak vypadl uprostřed prázdné chodby. Rychle aktivoval svůj krystalový meč. Jeho modré světlo mu pomohlo trochu se zorientovat. Ustoupil ke stěně z černého kovu, aby uvolnil místo Rise, která už byla také na cestě.
Dívka dopadla rovnou na nohy a taky hned zažehla svůj meč. Uskočila pak na druhou stranu chodby, než byl Luba.
„Tak to bysme měli,“ ozval se Lubovi v hlavě Risin hlas.
„Cítím problémy,“ odpověděl Luboš a prudce se otočil. Bylo to akorát v čas, aby zachytil svým mečem dávku červených paprsků. Tak rychlý útok nečekal, takže je jenom odrazil stranou.
Další sled červených výbojů pak ale přesně vrátil Temnému vojákovi na konci chodby. Jakmile jeho tělo dopadlo na zem, ozval se poplašný zvonek a chodbu ozářila červená výstražná světla.
„No, tak to nám moc nevyšlo…“ řekl Luba.
S’Leni se rozběhla dál chodbou a Luboš se držel blízko ní. Narazili na dva vojáky a pak se dostali do kontrolní místnosti.
„Temný rytíř je nahoře,“ řekl Luboš, „cítím jeho přítomnost…“
„Výtah,“ odpověděla Risa na otázku, kterou Luba ani nestačil vyslovit.
Rytíři se otočili čelem k výtahové šachtě. Podle všeho se zdálo, že výtah je na cestě. Když se jeho dveře otevřely, spatřili dva Temné vojáky. Než však stačili cokoliv udělat, Risa skočila před ně a postarala se o ně.
Nastoupili si a nechali se dovézt do nejvyššího patra citadely. Věděli, že Temný rytíř čeká právě tam. Podle toho, co zjistili ze Síly, se zdálo, že tam nikdo jiný není.
Ocitli se v prostorné místnosti oválného tvaru. Z jejích oken byl krásný výhled na zdejší zalesněnou krajinu i fjord pod citadelou. Místnost takřka zela prázdnotou. Několik kusů obvyklého nábytku a počítačový terminál. Nejspíš se jednalo o stejný typ, jaký našli na planetě Temných rytířů.
Tenhle však nebyl maskovaný. Postava před ním se otočila. Černý plášť, krystalový meč u pasu a zlověstný výraz o ní sděloval vše.
Rytíři se od sebe vzdálili, aby měli lepší pozici a víc prostoru.
Temný rytíř je oba pozoroval. Byl to muž středního věku s hnědými vlasy a modrýma očima. Zřejmě se mu to celé vůbec nezamlouvalo.
Pomalu sáhl pro svůj meč a připravil se k boji. Rytíři Síly zaktivovali své meče, které měli při cestě výtahem vypnuté. Utkalo se dvojí světlo: modré a červené.
Luboš měl rád uvolněný střeh s čepelí meče skloněnou k zemi mírně od těla. Věděl, že jeho protivníci ho díky tomu často podceňují. Risa používala vyzývavý střeh. Temný rytíř držel svůj meč před sebou a vyčkával.
Pak nečekaně zaútočil. Luboš si uvědomil, že proletěl několik metrů vzduchem a zastavil se až o zeď. Tak tenhle to prokoukl, řekl si.
Risa se mezitím do Temného rytíře pořádně pustila. Používala oblíbenou techniku mladých rytířů, která kombinovala rychlé střídání prudkých úderů v dlouhém sledu zakončeném výraznou koncovkou.
V Risině případě šlo o nebezpečný útok na hlavu protivníka. Luboš sám radši bojoval rozvážnějším stylem. Snažil se o krátké pečlivě mířené údery a bodnutí, která při odrážení vyžadovala také velkou pozornost.
Ne kvůli své rychlosti, jako tomu bylo v Risině případě, ale kvůli své nebezpečnosti. Luba se vyhrabal na nohy a rozběhl se k Temnému rytíři. Zdálo se, že Risa se Temnému rytíři svými schopnostmi vyrovná. Luba ale věděl, že to může být dost nebezpečná lest.
V chladných pohybech Temného rytíře a jeho omezení se na obranu totiž byla léčka jasně vidět. Luba přiběhl akorát včas. Risa se teď při jednom výpadu příliš odkryla a Temný rytíř se toho rozhodl využít. Špička jeho meče se už chystala zakousnout do Risina těla, když ji zastavila Lubova čepel.
Temný rytíř se teď ocitl skutečně v úzkých. Risa na něj dorážela z jedné strany a Luba z druhé. Všichni cítili, že je pouze otázkou času, kdy udělá svou poslední chybu.
Poté, co odrazil další Risin útok, se chystal zastavil i Lubošův úder, ale Risa už opět útočila. Temný rytíř na okamžik zaváhal a pak znovu odrazil její meč.
V tom okamžiku mu však Luba zasadil přesně cílenou ránu do břicha a Temný rytíř zaúpěl bolestí. Světlo v jeho očích pohaslo a on klesl na kolena.
„Můj pán mě pomstí…“ zašeptal těsně před tím, než mu Risin meč setnul hlavu.
Luboš se podíval na mrtvé tělo Temného rytíře a pak na Risu. „Co tím myslel?“ zeptal se jí. „Znělo to děsivě…“
„To nevím,“ řekla Risa, „ale myslím, že to brzo zjistíme.“
Komentáře
Přidání komentáře...