Domů2007-08-17
Cesty temna
1. dílCesty temna
Příběh šestý
Cesty temna
Prolog
Konečně jsem volný, pomyslel si Temný vévoda, když jeho mysl opustila krystal, který si sám vybral jako své dočasné vězení. Jako zálohu, že jeho Zlo nezahyne.
Cítil se teď mnohem lépe. A ti rytíři Síly si myslí, že mě zničili, uchechtl se pro sebe. Na svůj omyl jednou doplatí, řekl si. Jeho mysl se vznášela v poli Síly.
Soustava Ró pro něj neměla žádné tajemství. Narozdíl od rytířů Síly dokázal prohlédnout všechno.
Anomálie mu nevadily. Jeho nenávist byla klíčem ke všem místům, jejichž obraz v Síle byl pokroucený.
Byl si vědom své výhody. Naposled prozkoumal bývalou Temnou svatyni. Mrtvé Xianovo tělo leželo nedaleko krystalu, ve kterém vězel zatavený Bílý rozbřesk.
Dlouho čekal na tuhle chvíli. Jeho skutečné tělo bylo už dávnou mrtvé. Jeho mysl spjatá s tímto tělem se před tisíci lety spojila s jinými myslemi Temných vévodů do jediného celku.
Dokázal něco, co nikdo jiný před ním. Jeho tělo bylo mrtvé. Jeho mysl se stala součástí Praotce Temných rytířů. Kopie jeho mysli však existovala v poli Síly a byla volná.
Mohl se pohybovat z jakéhokoliv místa v Galaxii kamkoliv se mu zachtělo.
Uvědomoval si svou moc, i když ho dosud spoutávalo mnoho různých omezení.
Byl si ale jistý, že jednoho dne přijde na to, jak je překonat. A věděl, že na ten den budou rytíři Síly hodně dlouho vzpomínat, jako na konec své éry.
Tedy, jestli to přežijí, dodal.
Věděl, že ten způsob najde. A narozdíl od smrtelných lidí on má času, kolik bude chtít.
Dny, týdny, měsíce, roky, staletí…
Čas, který v Galaxii plynul, pro něj nic neznamenal. Jeho mysl plně chápala základní podstatu věcí.
Vesmír se svými dimenzemi, časem a prostorem, existuje uvnitř pole Síly. A to je důvod, proč je Síla klíčem k nesmrtelnosti.
Důvod, proč jeho mysl může žít věčně.
Důvod, proč jeho mysl bude žít věčně.
Důvod, proč ho nikdo z celého vesmíru nebude schopný zastavit, protože ti, co žijí ve vesmíru nedokáží chápat neomezené možnosti, které jim Síla poskytuje.
Mohl si s časem dělat, co se mu jen zachce. Mohl zpomalit jeho tok tak, aby si stihnul povšimnout detailů, které normální lidé ani nepostřehnou.
Jeho schopnosti se v tomto směru rovnaly celkovým možnostem. Překonal tím všechny rytíře Síly i Temna.
Dokázal i to, co oni ne. Když se nudil, mohl prostě zrychlit průběh času tak, aby to období přeskočil.
A nejlepší na tom všem bylo to, že svým jednáním nijak neovlivnil průběh času uvnitř vesmíru.
On totiž existoval mimo čas i prostor, mimo vesmír.
Neodvážil se pouze jediné věci. A to vrátit se do minulosti. Obával se totiž, že by se pak mohl ztratit ve smyčkách možných minulostí a budoucností, a že by už nikdy nenašel cestu zpátky.
Rozhodl se, že opustí pole Síly, které obklopovalo soustavu Ró a že se přesune někam jinam.
Něco takového pro něj bylo dílem vteřiny. V jednom okamžiku byla jeho mysl na Ró a ve druhém někde úplně jinde…
Díl první
Pavučina Temnoty
1. Bitva v Asfaltové zemi
Už nějakou dobu ho cosi vábilo do Asfaltové země. Přesnější by bylo říct jeho mysl, protože on teď už nic jiného než mysl vznášející se v poli Síly nebyl.
Cítil, že se v Asfaltové zemi schyluje k něčemu důležitému, co možná podstatně ovlivní budoucí vývoj. Když se na tu oblast zaměřil netrvalo mu dlouho, aby odhalil plán současného Temného vévody.
A musel uznat, že byl skutečně dobrý. Zákeřná nemoc sice nebyla jediným funkčním způsobem, jak přilákat pozornost rytířů Síly k Asfaltové zemi, ale bylo rozhodně zajímavé řešení. Řešení ve stylu Temných rytířů.
Způsob, který si současný Temný vévoda zvolil, v něm podporoval jeho Temnou stránku. Opět měl chuť začít zabíjet, nebo ještě lépe důkladně někoho mučit.
Bylo tu však něco znepokojivého, co Temný vévoda přehlédl, ale on ne. Ten malý problém se jmenoval Ari-Kabadza a byl vlastně ještě kluk, což ho na tom rozčilovalo nejvíc. Cítil z něj Sílu a co na tom bylo nejhorší i Dobro.
Jeho zachmuřená mysl pozorovala, jak čas plyne. Někdy pomalu, jindy rychleji. Rozhodl se, že se přesune blíž k Asfaltové zemi. Vzdálenost pro něj nic neznamenala, protože jeho tělo bylo už tisíc let mrtvé.
Přesto mu ale přišlo lepší být blízko centra dění.
Sledoval, jak všechno ve vévodově plánu hezky vychází. Tedy skoro všechno. Lidé vystavení vlivu těžko odhalitelného záření zmírali na záhadnou nemoc. Příjmy Asfaltové země prudce klesaly. Její armády slábly.
A pak ten kluk vyrobil sérum. I on cítil jeho vizi, ale nepodařilo se mu odhalit její zdroj. Naštěstí pro Zlo byla výroba séra velice zdlouhavá a rozhodně nemohlo vystačit všem. Na tom, že se rytíři Síly chytí do pasti, už to také nic změnit nemohlo.
Zdálo se však, že dosavadní objevy Arimu nestačí. S obavami sledoval, jakým směrem se ubírají Ariho výzkumy, a brzo si byl jist, že povedou ke katastrofě.
To ale nemůžu dopustit! Nějakou dobu bloumal nad způsobem, jak by s tím mohl něco udělat. Když ho jedna taková cesta napadla, už jen čekal na vhodnou příležitost.
Sledoval, jak ten kluk odjíždí pryč, aby provedl další výzkumy a testy. Pak přemístil svou mysl přímo do laboratoře pod královským městem. Byla prázdná, jak čekal. Věděl, že všechna data jsou v počítačích.
Soustředil k sobě Sílu a přidal k tomu trochu svého hněvu, aby měl výsledný výboj ten správný účinek. Věděl, že se tím na hodně dlouhou dobu vyčerpá, ale kdyby nejednal, vévodův plán by určitě ztroskotal. Takhle tu zbývalo ještě několik cest, které vedly k jeho úspěchu…
Výboj byl skutečně zničující. Vnikl do počítačů, kterými jen zběžně proletěl, aby se dostal ke krystalům s daty. Protože se nechtěl tolik unavit, rozhodl se zničit jen skutečně nebezpečná data. Uspěl, ale cítil, jak jeho kontakt s okolím a Sílou prudce slábne.
Jeho mysl byla najednou nepříjemně prázdná a celá jeho existence jakoby se scvrkla do malinkaté kuličky.
Trvalo to skutečně dlouho, než mohl znovu navázat kontakt s vnějším světem. Rychle zkoumal, co se změnilo. Ari skutečně k žádnému výsledku nedospěl a rytíři Síly už přijeli. Byli jenom dva a byli dost mladí.
To ho potěšilo. Naznačovalo to totiž, že velmistr past neprohlédl. Navíc cítil v blízkosti silného Temného rytíře. Dži-Guova přítomnost ještě víc posílila jeho spokojenou náladu. Ari ho ale zneklidňoval.
Cítil, že v tom chlapci je něco stejně mocného jako v Dži-Guovi. Narozdíl od rytířů Síly ale věděl, že skutečný kandidát na vyvoleného ani jeden z nich není. Dži-Gu o svých schopnostech nepochyboval, což ho trochu rozčarovalo.
To, jestli Ari ví, kdo je skutečný kandidát, si však mohl pouze domýšlet.
Věděl, že do okamžiku, kdy sklapne past zbývá už jen pár dní. A rytíři Síly dělali přesně to, co se od nich čekalo.
Upnuli se k víře ve falešného kandidáta, oznámili velmistrovi, že útok Zla na vesmírnou Unii povede nejspíš přes Asfaltovou zemi a postupně odkrývali tajemství asfaltové nemoci.
Když se v kosmickém prostoru Alfy-Tercie objevila většina Uniální kosmické flotily, zdálo se, že celogalaktické válce už nic nezabrání.
Zásadní chybu ve vévodově plánu však odhalil až nedlouho před rozhodující bitvou. S tím, že král Asfaltové země je člen Ligy, totiž vévoda nepočítal. Stejně jako s tím, že by si předvoj jeho armády nedokázal probít cestu Asfaltovou zemí.
Temný vévoda se příliš spoléhal na Dži-Gua, který zas nebyl tak schopný, jak si vévoda myslel. To, co mu z toho vyšlo, ho dost nepříjemně překvapilo.
Když sledoval, jak Dži-Gu udiveně civí na dvě kapky žhavého asfaltu mířící na jeho hruď, věděl, že celý plán založený na Dži-Guových schopnostech selhal tam, kde to nikdo nečekal. Tedy kromě Ariho.
Jak jen toho spratka nenávidím! pomyslel si.
( – - – )
Trvalo mu dlouho, než našel místo, kterým procházelo vlákno jeho mistra. To, málo co se mu podařilo ze Síly vyčíst, ho znepokojovalo. Mnohem víc však nerozuměl chování svého mistra po bitvě na Černé zemi, jak říkali své domovské planetě.
Byly to už dva roky a Temný vévoda se nepokusil o sebemenší kontakt s ním, nebo kýmkoli jiným. Nechápal to. Rytíři Síly nás tehdy porazili, přemýšlel, ale dost nás vyvázlo. Musíme se přece znovu sjednotit!
Zatím netušil, co svým postupem Temný vévoda sleduje. Je pravda, že o tom, co Temný vévoda chystá věděli běžní rytíři jen málo. On, Wartor-Gu-Kora, rozhodně nebyl pouze obyčejný Temný rytíř.
Před tou potupnou porážkou velel bataliónu Temných vojáků. Nebylo to pro něj zrovna lehké, protože mu starší Temní rytíři hodně záviděli. Trnem v oku jim byl hlavně jeho věk. Rozhodující však byla jeho nenávist a té měl v sobě opravdu hodně.
Na Temnou stranu ho přivedl sám Temný vévoda a provedl to tak, že ho za to upřímně nenáviděl. Zároveň mu ale byl vděčný za tu šanci, kterou mu tím poskytl. Jeho moc byla větší, než jaké by mohl jako šlechtic z Lambdy-Kvarty kdy dosáhnout.
Ne, že by pro rytíře Temna něco znamenal vděk. Na to, co pro něj Temný vévoda udělal, když v něm probudil jeho Temnou stránku, prostě zapomenout nemohl.
V hlavě teď však nosil mnohem závažnější myšlenky, než byly vzpomínky. Chtěl se nějak pomstít rytířům Síly za to, co provedli.
Zatím ale netušil, jak by je mohl skutečně citelně zasáhnout. Právě proto přišel za Temným vévodou. Myslel si, že by se v jeho zvrácené hlavě mohl urodit nějaký opravdu hezký plán. A doufal, že při jeho uskutečňování bude moct osobně prolít hodně krve rytířů Síly, které tak nenáviděl.
Wartor-Gu rozhodně nebyl hloupý. Měl několik nápadů, ale potřeboval je s někým probrat a hlavně potřeboval nové informace, protože se ty dva roky musel protloukat různě.
Wartor-Gu-Kora také věděl o jedné věci, o které rytíři Síly neměli ani ponětí. Znal polohu všech Temných citadel, které kdy Temní rytíři postavili zrovna pro takové časy, jako ty, co právě teď nastaly.
Temnota vždy přežije, vybavilo se mu.
A cest, jak toho dosáhnout bylo několik. Hlavní planeta Temných rytířů sice existovala jen jedna, ale Temných citadel byly tisíce.
Na každé z nich se nacházela posádka Temných vojáků, základní vybavení, komunikační přístroje a svatyně Zla. A on věděl, že někde se skrývají i Temní rytíři. Přítomnost několika z nich cítil a další alespoň tušil.
Každý sice směřoval ke svému vlastnímu cíli, ale jejich touha po pomstě byla stejná. Pouze Temný vévoda je dokázal všechny sjednotit, což byl další z důvodů jeho cesty do citadely Grah-Qurrpok za Temným vévodou.
Jeho malá těžko odhalitelná jednomístná stíhačka stylové černé barvy přistála na plošině z černého kovu. Nacházel se hluboko na dně veliké praskliny, jedné z mnoha, které brázdily povrch malé stinné planety.
Svižně se vyhoupl z kokpitu a prošel volným prostranstvím až ke vstupnímu portálu. Aby se dostal dovnitř musel vložit rukojeť svého krystalového meče do zvláštního zámku. Až pak se těžké dveře zasunuly do stěn.
Překvapilo ho, že tu nebyl jediný Temný voják. O vévodově přítomnosti však nepochyboval. Síla, která ho obklopovala se však od chvíle, kdy se s ním naposledy setkal, trochu změnila.
Našel ho v jednom z prostorných sálů uvnitř citadely.
Temný rytíř poklekl a čekal. Temný vévoda na něj zkoumavě hleděl, ale nic neříkal.
„Můj pane,“ promluvil nakonec Temný rytíř. Věděl, že tím porušil jeden ze základních zvyků. Tím, že promluvil jako první, neprojevil náležitou úctu k tomu, kdo měl větší moc. Váhání Temného vévody ho však znepokojovalo.
„Co chceš?!“ zeptal se Temný vévoda mírně.
Wartor-Gu-Kora jako by cítil vévodovu světlou stránku. To není možné, říkal si. „Můj pane, cítím něco zvláštního ve vaší Síle,“ promluvil zmateně.
„Ano,“ zamyslel se Temný vévoda, „objevil jsem něco, co změnilo můj život, cítím se mnohem volnější…“
Temný rytíř na něj nechápavě vyvalil oči.
„Když jsem bojoval s Nikem, ukázal mi třetí možnost… cestu světla…“ pronesl Temný vévoda zamyšleně. Je to opravdu úleva, řekl k sobě. Zlé sny už nepřichází tak často. A už brzy budou navždy zapomenuté.
„Ne… to snad ne… můj pane…“ Wartor-Gu byl stále více zmatený. Něco takového se přece nemohlo stát! zděsil se. Tomu nemůžu věřit.
„Můj meč, je stále ještě červený, ale cítím, že brzo zmodrá…“ v Temném vévodovi se najednou něco změnilo, „Nedokážu to zastavit… je příliš silný…“
Temný rytíř pochopil. Ten Nik za to zaplatí! řekl si. On převedl mého mistra ke světlu!!!
„Pomsti mě…“ pronesl temný hlas, který však rychle ztrácel sílu.
„Ano, můj pane…“ řekl Wartor-Gu a rychle se zvedl, protože už se dál nevydržel dívat na trosku Temného vévody před sebou…
( – - – )
Před oknem, ze kterého byla vidět velká část nehostinné planety pod nimi, stály dvě postavy v dlouhých tmavošedých pláštích. Hlavy obou dvou se skrývaly kdesi v šedých kápích. Jejich oči hleděly na povrch planety zjizvený krátery.
Uplynuly již tři roky od chvíle, kdy na tuto planetu vkročila noha nějakého člověka nebo Divocha. Stejná doba také uběhla od chvíle, kdy byli Temní rytíři poraženi a vyhnáni ze své planety.
Přesto šedý obr působil stále děsivě. Planeta samotná se od té doby skoro nezměnila. Dokonce i většina budov, které zde Temní rytíři vystavěli, zůstala ve stejném stavu. Síly Aliance je pouze prohledaly a posbíraly nějaké zajatce.
Celá planeta zůstávala pustá. Bylo jasné, že tam žádný Temný rytíř nezůstal, ale přesto ji rytíři Síly střežili. Stejně bedlivě jako soustavu Ró. Pořád ještě to bylo jedno z nejnebezpečnějších míst ve vesmíru.
V hlubokých lesích holých stromů a zapomenutých svatyních Zla, ještě teď bylo cítit Zlo.
Kolem šedé planety zahalené v tmavých mracích neustále kroužily stovky pátracích satelitů, které každou minutu neúnavně skenovaly povrch i prostory pod ním. Na hlavním orbitu se pak nacházela obrovská kosmická stanice.
Pláty lesklé oceli a silné plastové desky ji chránily před asteroidy, které často křížily dráhu této nehostinné planety. Otočné věže osazené výbojovými kanóny mířily jak na planetu tak do vesmíru.
Mohly čelit hrozbě na planetě i velkým asteroidům plujícím soustavou. Velký rotující vysílač stále mířil směrem k Alfě-Tercii. Udržoval nepřetržité spojení s Akademií.
Na stanici se neustále nacházelo několik desítek rytířů a mistrů Síly. I oni stejně jako satelity zkoumali planetu hluboko pod kosmickou stanicí.
Luboš s Risou tu však strávili teprve několik hodin. Oba přiletěli ve své rytířské stíhačce, aby splnili úkol, který jim velmistr zadal.
Patřili k úzké skupině rytířů Síly, kteří se zabývali tím, že pátrali po Temných rytířích, kteří před třemi lety uprchli. Říkalo se jim prostě: Pátrači. Jednalo se o dvojice rytířů sestavené tak, aby se dokonale využily jejich schopnosti v boji i v umění Síly.
Bylo velmi těžké skrývající se rytíře vypátrat, ale společně to už několikrát dokázali. Tahle mise ale bude jiná, to oba věděli.
„Velmistr o nás ví,“ ozval se Lubův hlas Rise v hlavě. Jeho ruka zároveň pevněji stiskla její. Bál se o ni. Nechtěl ji ztratit. Ví o tom, co je mezi námi, pomyslel si. A myslí si, že by to mohlo ohrozit naše pátrání.
„Láska mezi rytíři není zapovězená,“ odpověděla mu Risa. Přišlo ji, že si to Luba vykládá jako trest.
„Já… vím,“ povzdechl si. „Připadám si tady jako ve vyhnanství…“ Podíval se na odpudivě vypadající planetu. Nelíbí se mi tady…
„Hlavní je, že jsme spolu…“ zašeptal její hlas uvnitř jeho hlavy. Nesnesla bych být sama. Bez tebe…
„Vlastně je to dobře, budeme na sebe mít víc času…“ odpověděl Luba. Naklonil se k ní a políbil ji.
„Nezapomínej, že máme splnit úkol…“ Jemně ho od sebe odstrčila.
„Na planetě stejně zuří bouře,“ oponoval Luboš a znovu ji políbil. „Teď tam se stíhačkou nemůžeme…“
„Detektory počasí ji ještě nezaznamenaly,“ usmála se Risa. Co to na mě zkoušíš…
Luboš se podíval na plochý panel na stole, kde byla mapa přivrácené strany planety se snímky z družic. Po bouři skutečně ani stopy. Síla mu však říkala něco jiného.
„Zatím je na odvrácené straně,“ pokračoval. „Ale blíží se…“
Risa se usmála. „Myslela jsem, že máš větší fantazii…“
Luba jí chtěl odpovědět, ale přerušila ho znělka místního rozhlasu. Pak se ozval umělý počítačem vytvořený hlas:
„Zjištěna bouře o síle 15 na 13,48 až 16,72. Kvůli bezpečnosti doporučujeme nesestupovat do atmosféry během příštích deseti standardních hodin.“ Slova počítače ukončila další krátká znělka.
„Tak vidíš,“ řekl jemně, „teď už nikam nemůžeme…“
Jeho ruka začínala rozepínat Risin plášť, zatímco ji znovu políbil…
2. Mruk-Gu-Wara
Hledal cestu, jak by se mohl pomstít Arimu za to, že pohřbil tak nádherný plán, jehož cílem bylo vyvolání celogalaktické války. Aby mu skutečně mohl nějak ublížit, musel najít způsob, jak by mohl ovlivňovat dění ve vesmíru.
A to bylo velice složité. Jako dávno mrtvý člověk, který byl citlivý na Sílu, měl oproti normálním lidem jednu výhodu: mrtvé bylo jen jeho tělo. Ne každý bojovník Síly byl ale schopen toho, aby přežil svou vlastní smrt.
Mysli většiny mrtvých rytířů se prostě smířily se stavem věcí, se svou smrtí a se Sílou a splynuly s ní. Netoužily už pak mít něco společného se zjednodušeným světem, protože poznaly skutečné neomezené možnosti mimo něj.
Některé mysli ale tohle nechtěly a proto se Sílou prostě nesplynuly. Čekala je pak zvláštní existence na pokraji života a smrti. Pohybovaly se stále po tomto světě, ačkoliv od smrti jejich původních těl uplynuly už tisíce let.
Něco takového však nebylo jednoduché. Existovalo jen několik metod, jak toho dosáhnout, a on jednu z nich našel.
Ještě před svou smrtí přenesl svou mysl do siločivného krystalu v soustavě Ró. Vytvořil tak vlastně svou kopii. Vláda Temnoty se tehdy chýlila ke konci a on se natolik bál o svou pomstu, že se rozhodl právě pro tuhle pojistku.
Věděl, že to bude pomalé. Ale on sám při mučení nikdy nepospíchal. Uplynulo takřka tisíciletí a jemu se konečně podařilo to, co chtěl. Zfanatizoval několik rytířů Síly a jednoho z nich převedl na Temnou stranu.
Jeho akce samozřejmě neunikla velmistrovi, ale toho se nijak nebál. Tušil, že vlastně udělá to, co on sám kdysi Temný vévoda chtěl.
A tak se skutečně i stalo. Jeden rytíř Síly probodl krystal, ve kterém odpočíval, svým krystalovým mečem a uvolnil tak jeho mysl z jejího vězení.
Bylo to velice bolestivé procitnutí. Meč, který ho zasáhl, byl totiž Bílý rozbřesk. Jeho čepel pokrývaly tak mocné krystaly, že na jejich zničení jeho vlastní Zlo nestačilo. Naštěstí se mu ale podařilo uniknout dřív, než byl zničen sám.
Tímto odvážným činem mu nic netušící rytíři Síly otevřeli spoustu dalších možností.
Při hledání své pomsty ho napadla taková věc. Doufal, že to vyjde. Jako mysl, která se volně pohybuje Sílou nezávislá na prostoru a téměř i času, byl schopný zhmotnit se jako nějaká osoba.
Takové zhmotnění je však velmi nepříjemná věc, protože by to znamenalo, že bude mít najednou velmi omezené možnosti. Navíc udržování nějaké podoby by pro něj bylo velmi vyčerpávající.
Proto se rozhodl, že k tomu bude směřovat postupně.
Jako první krok své cesty si zvolil, že pronikne do mysli nějakého Temného rytíře. Proto se přesunul na jednu dost ošklivou planetu v soustavě hodně daleko od okraje Galaxie. Na té planetě totiž sídlili Temní rytíři.
Tu planetu vybral před tisíci lety jako místo vynuceného exilu osobně. Teprve po několikaletém putování vesmírem od soustavy k soustavě si vzpomněl na zapadlou planetu, na které se nacházela bezvýznamná základna Zla.
Odlehlá planeta dokonale splňovala jeho požadavky. Stačilo jen rozšířit stávající komplex budov, které tam stály. Vyhovovalo mu i starobylé Zlo, které nasycovalo Sílu v Pevnosti.
I nyní byla tato planeta hlavní základnou Temných rytířů, i když si mezi tím vybudovali mnoho dalších úkrytů.
Dlouho sondoval rytíře na planetě a hledal toho pravého. Věděl o jednom, jehož tělo by mu dalo skutečně obrovské možnosti, ale ten teď hnil kdesi v Asfaltové poušti. Mohl by se vrátit časem, ale to by rozpoutalo tak velký chaos, že by i on nejspíš zanikl.
A zaniknout on rozhodně nechtěl. Chci existovat, protože jedině tak se můžu mstít, přemítal.
Pak tu byl současný Temný vévoda, v něm cítil veliké možnosti. Ještě větší, než v Dži-Guovi. Problém spočíval právě v tom, že by pro jeho plány byl příliš soběstačný a nepovolný.
Potřeboval někoho slabšího, kdo by toho o svých budoucích možnostech ještě moc nevěděl. Někoho mladého…
Pak ucítil jeho stopu v Síle. Chlapec kolem patnácti let. Plný nenávisti. Plný hněvu. Nějakou chvíli ho zkoumal. Měl dost velké rezervy, o kterých nic netušil. Byl tu ale takový malý háček. Ten kluk byl kdysi rytíř Síly jménem Mruk.
Bál se, že ačkoliv přestoupil na Temnou stranu, přece jen bude poznamenán svou světlou minulostí.
Po Dži-Guovi to však byla ta nejvýhodnější možnost. Konečně budu moct jeho prostřednictvím mučit a trápit jiné lidi, konečně budu moct znovu pocítit tu rozkoš ze zabíjení! Sledoval chlapce až do jeho pokoje.
Tam pronikl do jeho mysli, zatímco se mladý Temný rytíř oddával nenávisti, která v něm sídlila.
Vzal na sebe podobu mlhavé postavy v černém s děsivýma červenýma očima. V tomto těle uvnitř hochovy mysli se cítil obzvlášť dobře.
Chlapcova mysl si ho všimla. Temný rytíř ztuhl. Strašlivá postava v černém se plížila jeho myslí. Připomínalo mu to děsivou vizi, ale on přesto věděl, že je to skutečnost.
„Kdo jsi?!“ vykřikl vyděšeně. „Co po mně chceš?!“
„Jen pomalu, můj mladý příteli,“ ozval se skřehotavý hlas v jeho hlavě. Naháněl mu strach, až se mu na těle dělala husí kůže.
„Ty se mě bojíš, Mruk-Gu,“ nebyla to otázka, spíš jenom konstatování. „Ne ty mě, ale ostatní nás se budou bát?“
„Nás?“ divil se Mruk-Gu pořád ještě trochu vyděšeně.
„Ano nás,“ zachechtala se postava, „Kdysi jsem byl velice mocným Temným rytířem a ty teď budeš mít tu čest… být mým žákem…“
„Já?“
„Ano, ty… Mruk-Gu-Wara… naučím tě to, co jiní nedokáží, získáš moc, o které by se ti ani teď nesnilo…a jednou chlapče… se možná staneš… i samotným Temným vévodou…“
Mruk-Gu nevěděl, co na to má říct. Toužil po moci snad víc než ostatní Temní rytíři. Prahnul po pomstě… a být Temným vévodou… to by vůbec nebylo špatné.
„Ano, budu tvým žákem, mistře…“
Temná postava se zasmála: „Říkej mi třeba… Stín…“
„Mistře Stíne, co mám teď udělat?“
„Hm,“ zamyslela se temná postava, „teď budeš poslouchat každé mé slovo, chlapče…“
( – - – )
Malá rychlá fregata se řítila hyperprostorem. Šlo o nejmodernější typ, který vyvinuli inženýři v soustavě Lambda jen krátce před invazí jednotek Aliance. Vyrobili pouze tři a všechny tři teď byly ve Wartorových rukou.
Od pádu Lambdy uplynuly již tři roky, ale žádný jiný výrobce nepředvedl lepší model. Všechny Lambdánské fregaty byly rychlé a velmi dobře vyzbrojené. Tahle měla navíc Divošské maskování.
Právě to, že Lambda získala takovou technologii, stálo za útokem Aliance a Spojených kmenů.
Wartor stál na můstku své vlajkové lodi. Fregaty plné Temných vojáků postupovaly přesně podle jeho plánu. K jejich cíli jim zbývalo už jen několik hodin.
Zabralo to spoustu času, než shromáždil dostatek Temných vojáků, které bude při přepadu potřebovat. Z jeho původního batalionu skoro nikdo nezbyl. Některé si vypůjčil od jiných Temných rytířů, kterým nalhal, že ho tím úkolem pověřil sám Temný vévoda.
Byl to účinný způsob, jak umlčet jejich protesty a přimět je k poslušnosti. Ne s každým si však mohl dovolit jednat takhle. To bylo také hlavním důvodem jeho zdržení.
Nejtěžší však bylo získat lambdánské fregaty. Věděl, že bez nich nemá útok šanci na úspěch, proto se nebál přistoupit i k trochu nekonvenčním akcím.
Jednu ukradl z oběžné dráhy nad Temnou citadelou Haat-Gu-Morgul, dost nebezpečnému Temnému rytíři přímo pod rukama. Další získal za malou službičku pro jejího majitele.
Dostal seznam jmen. Jeho úkolem bylo sehnat několik desítek otroků, kteří museli přesně odpovídat požadavkům svého budoucího pána. Majitele té poslední zabil v souboji, když mu ji odmítl půjčit.
Teď tedy mohl konečně uskutečnit to, co tak dlouho plánoval. Jakmile se jeho lodi dostanou do soustavy Ný, využijí své maskování, aby se skryly před flotilou, která Ný brání.
Pak v ten nejvhodnější okamžik zaútočí ze zálohy. Wartor-Gu díky svým schopnostem dobře věděl, jaká jsou obranná opatření soustavy Ný. Největší problém pro jeho tři fregaty bude galaktická bitevní loď na orbitu Ný-Kvinty.
Kromě ní vlastní nezávislá soustava ještě tři hodně staré křižníky a pět fregat vyřazených před lety z Uniální flotily. Když soustředí první útok na bitevní loď, tak si se zbytkem poradí dřív, než si zmatení vojáci Ný uvědomí, odkud na se ně střílí.
Slabou planetární obranu pak zlikvidují komanda jeho Temných vojáků. Silné rušičky na palubách fregat zabrání Ný volat o pomoc, dokud se jeho stíhači nevypořádají s přenosovými satelity, bez kterých je transgalaktické vysílání nemožné.
Všechna tato bezpečnostní opatření vymyslel kvůli tomu, aby se o jeho akci nedozvěděla vesmírná Unie ani jiný stát. Zároveň kolem celé soustavy vytvořil těžko proniknutelnou bariéru Síly, která oklame většinu rytířů.
Věděl však, že jednoho zcela jistě ne. A tím byl Nik. O to mu právě šlo. Když jeho mysl zkoumala pole Síly s vlákny, dokázal odhalit všechny významné rytíře a mistry Síly, o kterých věděl, že existují.
Vypátral vlákna členů rady. Dokonce odhalil i stopu samotného velmistra, která se mu však chvílemi ztrácela. Z toho tedy usuzoval, že jeho bariéru dokáže prohlédnout velmistr jen při hluboké meditaci.
A samozřejmě Nik, jeho cíl. Nikovo vlákno totiž v Síle vůbec nenalezl. To ho trochu znepokojilo, protože poprvé pocítil obavy, jestli na něj bude stačit. Doufal však, že to zvládne.
Cílem celého úderu bylo právě přivolání Nikovy pozornosti k soustavě Ný. Chtěl ale přilákat pouze Nika ne desítky rytířů Síly. Věděl, že Nik odhalí jeho přítomnost na Ný a věděl, že se rozhodne tam vypravit.
A až přiletí, přichystám mu tady jedno malé překvapení… Wartor-Gu-Kora stojící na můstku lambdánské fregaty zahalený ve svém černém plášti se škodolibě usmál…
( – - – )
S’Leni spěchala chodbami Akademie na Alfě-Tercii. Vyhýbala se hloučkům studentů, kteří na ni trochu překvapeně hleděli. Zpytavé poryvy Síly, které k ní vysílali, se vracely se stejnou odpovědí: Teď nemám čas.
Kdyby to bylo jindy, něco takového by uvítala jako podnět k zajímavé hře. Byl to její způsob, jak mohla ty mladé trochu poškádlit, ale zároveň i procvičit.
Teď však na nic takového nebyl čas. Měla jsem tam už být, vyčítala si. Setkání s velmistrem, kterého se měla s Martinem zúčastnit, začínalo právě teď.
Trochu zklidnila svou mysl a směrem k velmistrovi vyslala omluvnou vlnu Síly. Konečně se dostala do patra, kde stavěl turbovýtah. Od svatyně Síly ji však stále dělilo ještě mnoho kroků. Opět kličkovala chodbami mezi studenty i několika jinými rytíři.
Ztlumené světelné panely tu ozařovaly podlahu z šedých strukturovaných plastových desek. Před tím, než se rytíři Síly vrátili do Akademie na Alfu-Tercii, museli celou budovu důkladně opravit.
Unie sice ve válce nebyla, ale regentova moc byla veliká. Pro něj nebyl problém, aby našel způsob, jak si zachovat čistou tvář, ale zároveň rytířům Síly do té jejich plivnout. A tak se stalo, že na několika místech budovy vypukl požár.
Protože rytíři Síly v té době řešili mnohem důležitější věci, příliš se těmi nešťastnými náhodami zabývat nemohli.
Poničení budovy byl hlavní důvod, proč se v její vnitřní výzdobě objevily nové kontrastní prvky. Nezničené části Akademie vypadaly zcela stejně jako kdysi. Ty, které však poškozené byly, změnily dost podstatně svůj vzhled.
Základní styl podsvícení zůstal po celé budově stejný. Světlé stěny přerušoval podélný tmavší pás, ve kterém se ukrývaly světelné panely a modré pulzory. Tmavá podlaha stejně jako světlé stropnice byly zachovány.
Narozdíl od původních interiérů však plastové desky v rekonstruovaných částech nebyly hladké. Jejich povrch byl strukturovaný do různých ornamentů. Většinou šlo o velmi staré druhy písmen v různých pradávných jazycích.
Kromě rytířů Síly jen málokdo dokázal přeložit, co bylo na stěnách napsáno. V různých jazycích a různých druzích písma se tu často vyskytovala dvě slovní spojení. V překladu znamenaly: rytíř Síly a mistr Síly…
Zdi zrestaurovaných místností a chodeb Akademie totiž pokrývala jména padlých rytířů a mistrů Síly, obětí války, která měla vynést Zlo do čela Galaxie.
Všichni rytíři i mistři kolem těchto nápisů procházeli s úctou. Stejně tak i S’Leni, i když kráčela nezvykle rychle. Na jednom místě se však zastavila. Různými jazyky a různými písmeny tu stálo: Ari-Kabadza, rytíř Síly…
Nebyla sama, protože na tomhle kousku chodby, se zastavovalo hodně rytířů. V celé Akademii nebyl nikdo, kdo by neznal Ariho a nevěděl o tom, co pro rytíře Síly udělal. Ari byl mezi rytíři velice vážený.
Pak prošla ještě kouskem chodby a konečně vklouzla do kabiny turbovýtahu, který se rozletěl podél věže Akademie až k patru, kde mladá žena vystoupila.
Prokličkovala chodbami, až se konečně dostala ke svatyni, kde už na ní Martin s velmistrem čekali.
Vstoupila dovnitř a omluvně sklopila hlavu. Velmistr i Martin seděli před zdrojem modrého světla, které ozařovalo stěny místnosti.
I tady se starobylá písmena spojovala ve slova v dávno mrtvých jazycích, kterým rozuměli jen rytíři Síly. Dominovalo jim jedno jméno: Tara-Ju, mistr Síly, člen rady…
„Tak už se přece posaď,“ vyzval ji velmistr vlídně.
S’Leni ho uposlechla a sedla si vedle Martina.
„Když už jsme tu konečně všichni,“ pokračoval velmistr, „mohu začít se zadáním vaší nové mise…“
S’Leni si uvědomovala velmistrovu mírnou výtku a trochu se začervenala.
„Od svého zatčení a následného uvěznění před třemi lety byl bývalý regent Unie držen ve vězení na Uniálním asteroidu UA-535…“
Oba rytíři zamyšleně poslouchali. Tohle by mohla být zajímavá mise, pomyslela si S’Leni.
„Vězení je velice dobře zabezpečené,“ říkal dál velmistr. „Nechybí tam ani ty nejmodernější bezpečnostní prostředky. Všechno jsme si samozřejmě před regentovým uvězněním prověřili…“
„Kde je tedy chyba, velmistře?“ zeptal se Martin.
„Chyba je v tom, že tam před dvanácti standardními hodinami vypukla vzpoura,“ oznámil rytířům velmistrův zachmuřený hlas. „Mistr Jaffar’Al’Wig, který tam byl přítomen jako pojistka mi odeslal krátkou správu, ze svého počítače. Od té doby se však neozval…“
„Myslíte si,“ přemýšlela S’Leni, „že se mohlo něco stát?“
Velmistr se na chvíli zamyslel: „Zkoušel jsem tam nahlédnout při meditaci, ale něco silného mi brání, abych se soustředil na to místo.“
„V tom případě se tam podíváme osobně…“ navrhl Martin.
Velmistr se usmál: „Proto jste taky tady…“ Po chvíli dodal: „Snažte se zjistit, co se stalo s mistrem Jaffarem’Al’Wigem a kde je regent. Od CGS máme povolení převézt ho na jiné Uniální vězení na UA-741. Něco mi ale říká, že to až tak jednoduché nebude…“
3. Bitva v soustavě Éta
Podle standardního času, který pro něj však nic neznamenal, uplynul od událostí v Asfaltové zemi téměř rok. Ano, v Galaxii zuří válka, říkal si, ale míra chaosu stále není dostatečná. Pořád je ještě málo nenávisti, zloby a utrpení mezi lidmi.
Jeho existence byla během poslední doby zajímavější. Když cítil, že ho jeho nový žák potřebuje, přemísťoval se z místa, kde zrovna byl do jeho mysli. Občas si také našel trochu času sám, aby mohl rozvíjet jeho schopnosti.
Občas ho ale žádosti jeho učedníka vyrušovaly od přemýšlení a jeho hlavního cíle. Nevěnoval se mu zcela, protože nedávné události ho znepokojovaly.
Současný Temný vévoda objevil cestu, která zažene Unii do války. O tom, že to bude fungovat, nepochyboval. Jestli to ale vyjde, přemýšlel. Rytíři Síly si své problémy totiž uvědomovali také.
Temný vévoda spoléhal na svoje nové vojáky. Mocné bojovníky, kteří dokáží částečně používat Sílu. Věděl, že tím dokáže zvrátit poměr sil v Galaxii. Normální armády se jim zdaleka nevyrovnají a rytíři Síly budou mít s jejich likvidací také problémy.
Byl tu však faktor, který Temný vévoda podcenil, stejně jako kdysi on. Soustavy Omega a Divoši, kteří tam sídlí. On osobně Divochy obzvláště nenáviděl. Byli hodně vysoko na jeho žebříčku nenáviděných věcí.
Žebříček začínal prostým slovem Dobro, hned pod ním jako jeho představitelé rytíři Síly, pak Divoši, potom takové nepříjemné věci jako světlo a některé jiné osoby včetně sebe samotného.
Důvod, proč Divochy nenáviděl byl prostý. Byli to oni, kteří pomohli rytířům Síly, po té, co prošli Krvavým soumrakem, když jim nabídli azyl. Další důvod byl, že spolu s rytíři Síly zaútočili na Ró i Divoši. To oni mě tehdy porazili, rozčiloval se.
Naštěstí přišel na způsob, jak současného Temného vévodu, před možnými problémy varovat. Rozhodl se, že k tomu využije svého nového učedníka. Protože byl Mruk-Gu ještě dost mladý a měl poměrně nízké postavení, nemohl za vévodou přímo.
Měl ale jinou možnost, jak ho informovat. Jeho úkolem bylo totiž shromažďovat zprávy od špiónů v jedné ze spřátelených soustav.
Na chvíli svého učedníka opustil, aby zjistil vše potřebné o snahách rytířů Síly navázat kontakt s Divochy. Jakmile velmistrův posel vyrazil, oznámil to Mruk-Guovi a ten už se postaral o to, aby se zpráva donesla k vévodovým uším.
To, že tím poslem byl ten spratek Ari, ho velice potěšilo. Zvlášť, když si představoval, co s ním Temný vévoda asi udělá…
Ačkoliv výsledek mohl na první pohled vypadat uspokojivě, jen on věděl, že to ve skutečnosti byla další porážka. Pro jeho učedníka to sice znamenalo větší vážnost, ale on si mohl být téměř jistý, že vévodův plán nevyjde.
Ve chvíli, kdy zjistil, že Ari Temnému vévodovi unikl a dostal se na jednu planetu v soustavách Omega, pocítil obrovskou zlost.
Záchvat vzteku a nenávisti ho naštěstí přepadl mimo mysl jeho učedníka, takže se projevil jen silnými poruchami v toku Síly. Kdyby totiž měl v ten okamžik někoho po ruce, tak by hodně bolestivě zabíjel…
Na celé věci ho zarazila ještě jedna věc. Když sledoval Ariho cestu zjistil, že mu něco brání v tom, aby se jeho mysl pohybovala v prostoru soustav Omega. Soustředil se tedy na to, co je příčinou takové neobvyklosti.
Ke svému překvapení odhalil existenci někoho sobě podobného… jenomže dobrého. Věděl tedy, že mysl někoho, kdo kdysi cítil Sílu, je kdesi v soustavách Omega. A věděl taky, že schopnosti toho druhého budou odpovídat jeho vlastním.
Což je velmi znepokojující, došlo mu.
Sledoval další vývoj v Galaxii. Vévodův plán zpočátku vycházel. Alianční síly byly rozdrceny v bitvě u Éty. Soustava byla obsazena jednotkami Zla. Obrana na planetách byla sice urputná, ale proti Temným vojákům neměli šanci.
Zatímco zbytky Aliančních vojáků prchaly, Temný vévoda se předčasně radoval z vyhrané bitvy. On však cítil, jak lodi změnily kurz k soustavám Omega. Nemohl sice vidět, co se tam pak stalo, ale byl si jistý, že protiúder na sebe nenechá dlouho čekat.
Situace v hlavním městě byla velice napjatá. Přípravy na vstup do války právě začínaly. Temný vévoda se těšil na celogalaktickou válku.
Pak došlo k události, která se mu vůbec nelíbila. Na Étu přiletěl jeho učedník jako velitel grupy Temných vojáků, kteří se už začali připravovat na útok Unie.
Nedlouho potom začal protiúder.
Cítil také Ariho přítomnost, takže svou mysl zaměřil na něj. Byl s ním ještě jeden rytíř Síly. Mohl by být pro naši věc velice nebezpečný, uvažoval. Naštěstí ale o svých možnostech nemá ani tušení.
Z toho, jak jednal Ari, mu však došlo, že Ari o možnostech toho druhého ví. A co bylo ještě horší, že je hodlá probudit.
Sledoval boj dvou rytířů Síly proti přesile a obával se toho, co se stane, až boj skončí způsobem, jakým Ari chtěl.
Když pak konečně viděl Ariho smrt, pocítil obrovské uspokojení. Díval se na Ariho tělo stejně jako ten druhý chlapec. Tak tebe, Niku, teď budu důkladně sledovat…
( – - – )
Pozoroval příboj, který se blížil ke břehu. Moře pulzovalo v různých odstínech modři. Postupující vlnu zakončovala bílá pěna.
Žlutavá záře vycházejícího slunce probarvovala obzor. Několik bílých mraků dostávalo od paprsků probouzejícího se slunce také ten žlutavý nádech.
Příliv se blížil. Cítil to, říkala mu to Síla i zkušenost.
Chladné slunce vysílalo své paprsky přes hřebeny běžících vln. Jeho odlesk se mu snažil oslnit oči, ale jemu to nevadilo.
Mírný větřík, který vál od moře, čechral koruny nedalekých koranů. Stvoly trávy ševelily svou tajemnou píseň, zatímco se o ně otíral. Pláž pokrytou barevnými oblázky zaléval stoupající příliv.
Nik ležel na pláži, jak to měl po ránu ve zvyku. Zatím nenašel krásnější místo a to procestoval mnoho soustav v celé galaxii i mimo ni. Na některých z nich bylo jeho tělo, na spoustě z nich však byla jeho mysl.
Většinu dní trávil poslední roky tady, na Omeze-P-Primě. Místní Akademie pořád stála, i když už to nebylo hlavní Sídlo rytířů Síly. Přesto tu žili mistři i rytíři. Cvičilo se tu i několik studentů.
A mezi nimi byli i první Divoši.
Nik věděl, že z nich jednoho dne budou velice dobří rytíři a mocní bojovníci. Doufal však, že dalšího boje už nebude zapotřebí. Něco hluboko v něm mu ale říkalo, že to všechno ještě zdaleka neskončilo.
Prožil tři relativně klidné roky. Věděl, že Temní rytíři docela nevymizeli, ale také pečlivě sledoval jejich mistra. Temný vévoda si nakonec vybral správnou cestu. Možná, že se dala najít i jiná, ale udělal dobře, uvažoval Nik.
Vévoda přerušil kruh, který trval nejspíš od vzniku Temné strany. Žák se stával mistrem a ten zas praotcem. Teď již ale nebyl ani žák, ani mistr…
Nik se ale trochu bál, že tenhle kruh je možné obnovit. Neměl by však už být tolik silný…
Zbývalo pouze několik chvil, než první nenasytné vlny dosáhnou na jeho nohy. Jeho ranní rituál se blížil ke své druhé části. Až ho začne moře zaplavovat, přejde k pravidelné ranní meditaci. A až ji skončí, bude se muset vrátit do místní akademie.
Za svými povinnostmi.
S vlnou, která se dotkla prstů na jeho nohou však přišlo něco nečekaného. Ne, nebylo mu to neznámé, jen to již dlouho necítil.
Zpozorněl. Napnul své smysly a posílil své spojení se Sílou. Cítil, že se děje něco znepokojivého. Něco, co se mu nelíbilo. Něco špatného. Jeho vycvičená mysl přešla do hluboké meditace.
Promítnul si před sebou celou galaxii a proložil jí vlákna, takřka ve stejném okamžiku, kdy začal. Postupně vylučoval nitky, co to nezpůsobily.
Pak ho konečně našel. Temný rytíř… pomyslel si. Tak tady jsi… Soustředil svou mysl na soustavu Ný, kde právě probíhal nerovný boj.
Proč ale útočí na soustavu na okraji galaxie, kde skoro nic není a nikdo se o ni nezajímá? divil se.
Viděl s jakou hrozivou silou vtrhli dobře vycvičení Temní vojáci na planety v soustavě. Cítil strach a utrpení mezi jejími obyvateli.
Cítil rozkoš s jakou se Temný rytíř v jejich čele oháněl svým krystalovým mečem. Viděl jeho rudé ostří, očima těch, kteří mu padli za oběť.
Musím to zarazit! Musím tam letět a zastavit ho!
Pozoroval ho, jak ve svém černém plášti stojí na hromadě trosek a mrtvých těl a směje se. Ten škodolibý smích naplňoval jeho uši, až to pro něj bylo takřka nesnesitelné.
Zkáza, jakou Temný rytíř rozséval mezi nevinnými lidmi, ho pobuřovala.
Vytrhl se z meditace a vyskočil do vzduchu. Ještě dřív než, začal znovu klesat, jeho vlhký oděv uschnul. Dopadl měkce přímo k místu, kde na pláž vstupovala pěšinka, co vedla k nedaleké Akademii.
Ovládl své emoce a vykročil do pralesa…
( – - – )
Obklopoval ho kokpit jeho stíhačky. Pozoroval kontrolky před sebou a monitor, ze kterého se na něj dívala tvář letového kontrolora.
„Připraven k odletu,“ ohlásil se mu.
„Odpouštím vzduch,“ odpověděl kontrolor.
Luboš ucítil jemné chvění řídící páky, které způsoboval vzduch unikající z malého hangáru, a pevněji ji stiskl.
„Otevírám vzduchotěsná vrata,“ oznámila mu tvář na obrazovce palubního počítače. Nedaleko před nosem stíhačky se dva pláty lesklé oceli zasouvaly do plastových stěn a odhalovaly hvězdnaté nebe a část šedé planety.
„Startuji motory,“ řekl Luboš a levou rukou stisknul startér. „Motory běží,“ dodal.
„Start povolen, šťastnou cestu,“ odpověděl kontrolor.
Luba se usmál a kývl. Opatrně vyvedl svou loď na orbit. Na skle kokpitu se rozsvítila síť, která mu vyznačovala doporučenou cestu k cíli.
Za svými zády cítil posilující Risinu přítomnost.
„Tak jsem si říkal, že začneme v Temné svatyni,“ promluvil k ní.
„Bylo to jejich hlavní centrum,“ doplnila ho, „třeba tam něco najdeme.“
Usmál se. Jako by mi četla myšlenky… „Celou planetu už stejně stokrát prohledali, co si vlastně velmistr myslí, že tady najdem?“ zeptal se.
„Já nevím,“ zamyslela se Risa. Její hlas dostal ihned vážnější podtón. „Na Akademii máme počítače a v nich spoustu dat…“
„Myslíš, že by tam mohlo být taky něco takovýho?“ dovtípil se, kam dívka míří.
„Přece museli mít nějaké záznamy…“ pokračovala Risa.
Ozvalo se nepříjemné pípání výstražného systému.
„Asteroid…“ řekli oba téměř současně.
„Je na kolizní dráze,“ dodal Luba, „změním kurz.“ Co má tohle znamenat?! Koridor by měl přece být čistý!
Mírně přitáhl řídící páku a loď začala stoupat. Kdyby asteroid nebyl rozžhavený od průletu atmosférou, jejich oči by ho ani nezaregistrovaly.
Luboš se vrátil na původní kurz.
„To je zvláštní,“ zamyslel se, „počítače na stanici nastavují kurzy tak, abysme se asteroidům vyhli…“
„Tak to vypadá, že jim to tentokrát nevyšlo,“ nadhodila Risa.
„Zkus podrobně naskenovat celou oblast, nad kterou jsme letěli…“ požádal Risu.
„Jsme moc daleko,“ oznámila mu.
„Dobře, vrátím se tam,“ Luboš provedl prudký obrat a pak začal kroužit nad místem, kde potkali asteroid.
„Fajn, už to je,“ řekla. „Bude trvat nějakou dobu než, je počítač srovná se skeny z družic a vyhodnotí.“
„V pořádku, zatím se rozhlédneme po té svatyni,“ odpověděl. „Už tam skoro jsme.“
Pod stíhačkou už se zřetelně rýsovaly Temné hory a šedé pláně poseté krátery. Vstup do svatyně však nebyl vidět ani z bezprostřední blízkosti natož z výšky v jaké oni letěli.
Luboš jemně manévroval se stíhačkou mezi stěnami úzkého kaňonu, který vedl ke vstupu do svatyně. U jeho konce zastavil svou stíhačku ve vzduchu a pomalu ji nechal dosednout na šedý prach.
Přistávací nožky se dotkly šedé země a rozvířený vzduch s sebou strhl prach pokrývající tuto nehostinnou planetu.
Vstup do pevnosti, ve které se nacházela i svatyně Temna, byl od nich vzdálený jen několik skoků. Přesto však mezi černými lávovými kameny neviděli vůbec nic, co by ho mohlo alespoň vzdáleně připomínat.
Sklo kokpitu se odklopilo a oba dva vyskočili z kabiny. Jakmile se od lodi trochu vzdálili, zaktivoval její počítač automaticky parkovací mód a zapnul parkovací maskování.
Přistoupili až ke skupině černých lávových kamenů. Povrch většiny z nich byl pórovitý tak, jak tomu bývá u lávových kamenů na téhle planetě.
Dva z nich však pokrývaly nezvyklé znaky, které do nich kdysi vyryla něčí ruka. Delší pohled jim odhalil i dotekový zámek. Luboš ho vtlačil dovnitř a kameny, které ve skutečnosti tvořily dveře se odsunuly do stran.
Vstoupili do pevnosti, jejíž chodby pokrývaly prastaré rytiny. Z celého prostoru na ně dýchalo pradávné Zlo.
„Jak myslíš, že to tu může být staré?“ ozval se Risin hlas v Lubošově hlavě.
„Těžko říct,“ zamyslel se Luboš, „určitě několik tisíc let. Takováhle výzdoba se používala někdy v době Staré galaxie.“
„Ty víš, co jsou ty znaky zač?“ podivila se Risa.
„Tuším, že je to nějaký druh obřadního písma, ale to je asi tak všechno,“ odpověděl jí.
Zatím prošli až do středu pevnosti. Ocitli se před dalšími dveřmi, které uzavíral opět starý dotekový zámek. Luboš ho zatlačil dovnitř a dveře se poslušně uklidily do stěn. Vstoupili do rozlehlé místnosti.
„Tak to je tedy ono…“ zamyslela se Risa.
„Temná svatyně,“ doplnil ji Luba. Ten krátký hypnokurz o téhle planetě, byl od velmistra dobrý nápad, pochvaloval si Luboš.
„Působí to tu na mě děsivě,“ řekla Risa.
„Se mnou se nemusíš bát,“ uklidňoval ji Luboš a jemně ji uchopil za ruku.
„Musí tady být nějaký počítačový portál…“ přemýšlela. „Slyším vodu…“
„To je Temná fontána,“ vysvětlil Luba. „Je uprostřed místnosti, tam co končí sloupořadí…“
„Tam by to mohlo být…“
„Myslíš v té fontáně?“ divil se Luba.
„Ale ne…“ usmála se, „někde blízko… pojď.“
Prošli mezi sloupy až doprostřed místnosti. Nebylo tu skoro vůbec vidět. Malá okénka kdesi ve výšce stačila pouze na to, aby děsivě osvětlovala hrozivý strop síně. A dvě pochodně u vstupního portálu už dávno vyhořely.
„Zkusím to tady prohledat počítačem…“ navrhla Risa. „Mohl by najít nějaký způsob komunikace.“
„Tohle místo prohledávali nejvíc,“ zakroutil Luba hlavou.
„To ano, ale nevěděli, co mají hledat… navíc, když se zaměřím na úzkou oblast, můžu to skenovat dost podrobně.“ Její prsty už kmitaly po klávesnici počítače. Vždycky se něco přehlídne, napadlo ji.
Oba chvíli stáli a jen tak se dívali do děsivé tmy kolem sebe. Luba objal Risu kolem ramen v ochranném gestu.
„Počítač něco našel…“ zajásala Risa. „S největší pravděpodobností jiný počítač… neznámý typ chráněný hesly, ale to nebude problém…“
Usmála se na Luboše, který její úsměv spíš tušil, než aby ho v té tmě tady skutečně viděl. Najít její ústa pro polibek za odměnu mu však nedělalo vůbec žádný problém, i kdyby byl docela slepý…
4. Blízko smrti
Cítil, jak ho jeho učedník zoufale volá. Okamžitě se přenesl prostorem k němu a zjistil, že je v pořádném průšvihu. Stál nedaleko od skalnatého srázu zepředu obklopený několika Divochy a dvěma rytíři Síly.
Jeho grupa Temných vojáku ležela v krvi roztroušená na pláni poseté zčernalými stromy. Kombinace zuhelnatělých stromů s pahýly větví a mrtvol Divochů a Temných vojáků, působila děsivě i na něj.
Na některých místech stoupaly z vraků vznášedel sloupy černého dýmu. Oblaka jedovatých výparů porůznu putovala přes pláň podle toho, kam je zrovna hnal vítr.
Cítil, že jeho žákovi jde o život. Dva rytíři Síly se rozestoupili trochu do stran, aby pokryli každý jednu možnou únikovou cestu. Divoši si připravili své bleskomety. Mruk-Gu pevněji stiskl rukojeť svého červeného krystalového meče.
Přemístil se do jeho mysli. Cítil, jak je jeho učedník napjatý a plný nenávisti, což mu v boji dodá potřebnou sílu. Zároveň ale cítil něco, co tam nemělo být. Strach.
„Mistře, co mám dělat, je jich příliš mnoho…“ zeptal se Mruk-Gu.
„Udeř nejprve na ty Divochy,“ proradil mu, „ať se koupou ve své krvi dřív, než se k tobě dostanou rytíři Síly, pak znič i je…“
„Tohle je bude hodně bolet…“ zašklebil se Mruk-Gu.
V ten okamžik Mruk-Gu s pomocí Síly vyskočil a dopadl přímo doprostřed hloučku Divochů. Ohnal se svým krystalovým mečem a většina z nich už ležela na zemi. Unikli jen dva, kteří po něm hned začali střílet.
Zachytával svým mečem zelené blesky a jednoho z nich zardousil pomocí Síly. To už se ale jeden z rytířů dostal až k němu a začal na něj útočit. Druhý mu spěchal na pomoc a Divoch po něm zuřivě střílel.
Opět vyskočil do vzduchu a trochu škrábnul jednoho rytíře svým mečem. Pomocí Síly ho pak odhodil a začal se zabývat druhým, než se ten první vzpamatuje.
Cítil, jak se jeden ze zelených blesků blíží, k jeho tělu zprava. Uhnul proto doleva, ale tam narazil modrou čepel. Ucítil strašlivou bolest v břiše, ale ještě se zvládnul napřáhnout k úderu, kterým by rytíře dokázal zabít.
Druhý rytíř ale použil Sílu a odhodil ho pryč tak rázně, že přepadl ze svahu. Než jeho tělo dopadne na zem zbývá mu ještě dlouhý let vzduchem.
„Mistře,“ zachroptěl Mruk-Gu, „já… umírám…“
„Zpomal svůj pád…“ odpověděl.
„Nejde to… nemůžu současně bránit své smrti a pádu… na to nestačím…“ mluvil potichu.
„Ale já ano…“ řekl.
„Jak… můj mistře…“ vysoukal ze sebe Mruk-Gu.
„Ovládnu přímo tvé tělo…“ odpověděl mu a začal k sobě stahovat okolní Sílu. Cítil, jak Mruk-Guova mysl rychle slábne. Jeho tělo umíralo. K zemi zbývalo ještě několik nekonečných vteřin letu.
Jeho žák už sotva dokázal udržet životně důležité funkce svého těla. Část nashromážděné Síly tedy použil k tomu, aby zabánil tělu umřít. Pak začal brzdit pád.
I pro něj to bylo velice těžké. Ale přesto se mu to povedlo. Mruk-Guovo tělo dopadlo na dno strže dostatečně pomalu na to, aby ho to nezabilo. Nepodařilo se mu sice zabránit několika menším zraněním, ale to se teď nestaral.
Oslabená mysl jeho žáka se nyní stáhla kamsi pryč. Teď to byl Stín, kdo kontroloval jeho tělo. Konečně ho mohl začít léčit. Věděl, že pro ty, co by se na jeho nové tělo dívali z okraje propasti, bude mrtvý.
On však zvýšil jeho regenerační schopnost a stavěl jednu novou buňku za druhou, až se mu podařilo zacelit ty nejnebezpečnější rány.
Stahoval k sobě stále více Síly a část z ní používal k zamaskování svých obnovujících se životních funkcí.
Cítil, jak rytíři Síly odcházejí přesvědčeni o jeho smrti.
A jemu se zatím podařilo vyléčit veškerá zranění svého nového těla…
Konečně měl i on tělo jehož prostřednictvím bude moct zasahovat do dění v Galaxii. Zbývalo mu ještě dostat se ze soustavy Éta. Doufal, že to v poválečném zmatku nebude zase natolik těžké.
( – - – )
Nik seděl pohodlně v kokpitu své stíhačky a jeho oči sledovaly šmouhy hvězd, kolem kterých prolétal. Jeho mysl se toulala mimo jeho tělo a sledovala dění v galaxii. Tahle nová schopnost, které nevládl dlouho, mu velmi pomáhala.
Částí své mysli ovládal své tělo, ale její většina se pohybovala polem Síly po celé galaxii. A kdyby chtěl, mohl se vydat i dál do vesmíru. Nevěděl o nikom až na Proroka, kdo by dokázal to samé.
Mělo to velikou výhodu. Mohl totiž být na dvou místech současně. Mohl své tělo nechat kráčet lesem, ležet na pláži nebo třeba i řídit hvězdnou stíhačku, když nepotřeboval složitě manévrovat, zatímco se jeho mysl proháněla po celé galaxii.
Jeho mysl se také nemusela omezit na pouhé přihlížení a mohla i jednat. Tedy samozřejmě pomocí Síly, bez které by nic z toho nešlo.
Mohl také vstoupit do mysli jiného rytíře a klidně s ním mluvit. Což bylo ještě pohodlnější a bezpečnější než pouze přenášet pomocí Síly svá slova.
V okamžiku, kdy by se jeho tělo ocitlo v problémech, dokázal by se téměř ihned vrátit, aby mu mohl pomoct.
Zatímco jeho tělo mířilo ve stíhačce nadsvětelnou rychlostí do soustavy Ný a ještě nějakou dobu mu to bude trvat, jeho mysl už tam byla.
Sledoval, jak se většina Temných vojáků stáhla zpět do svých fregat, které chránilo ukradené divošské maskování. Cítil pak i to, jak se dvě z fregat nabraly nadsvětelnou rychlost a zamířily ze soustavy pryč.
Chvíli je sledoval, aby se ujistil, že se už neukáží a pak se přesunul zase na Ný. Hledal teď Temného rytíře, který stál za celým útokem, a jak se mu zdálo, nehodlal se z Ný jen tak stáhnout.
Temný rytíř zabral se svými vojáky hlavní pevnost na Ný-Kvintě a zabarikádoval se tam. Mohla by to být past, pomyslel si Nik. Pečlivě tedy prozkoumal celou soustavu, jestli tam není skrytý nějaký háček.
Jenže žádný tam nebyl. Jeden Temný rytíř a několik oddílů Temných vojáků, zamyslel se. Nebezpečné to je, uvažoval, ale past v tom nevidím. Vím, do čeho jdu…
Už si naplánoval i velice dobrou cestu, která ho od stíhačky dovede k Temnému rytíři a umožní mu vyhnout se přílišnému zabíjení, které jako rytíř Síly neměl rád.
Doufal, že po té, co to nějak vyřeší s Temným rytířem, se jeho vojáci sbalí a vrátí, odkud přišli.
On asi opravdu chce, abych ho tu našel, docházelo mu. Proč? Bude mě chtít zabít. Mohl si ale spočítat, jakou má šanci, když jsem porazil jeho mistra…
Rozhodl se však, že musí soustavu Ný osvobodit, protože aby ji teď okupoval Temný rytíř, na to nemá nárok, ať to je kdo chce.
Jeho tělo se už blížilo k soustavě Ný. Ještě tedy naposledy zkontroloval celou soustavu a pak se vrátil ke svému tělu.
Když byl zase uvnitř, cítil se tak nějak stísněně. Postupně zjišťoval, že pro jeho mysl je forma jeho tělesné existence stále víc svazující. Přemýšlel nad tím, jestli by to dokázal stejně jako Prorok.
Myslel si, že ano. Až přijde ta chvíle…
Pomalu položil svou ruku na řídící páku. Mohl to všechno udělat pomocí Síly a ještě chvíli si užívat ten opojný pocit, když se nacházel mimo své tělo. To by však bylo příliš lehké… napomenul se. Snadné cesty jsou pro rytíře Temna, připomenul si.
Palubní počítač začal snižovat rychlost a ze šmouh se postupně stávaly zase malé tečky, jednotlivé hvězdy. Jeho stíhačka chráněná nejnovějším divošským maskováním se vynořila nedaleko soustavy Ný.
Proletěl pásem asteroidů do vnitřní soustavy. Jeho senzory odhalily schovanou fregatu na oběžné dráze Ný-Tercie, která však nemohla vidět jeho, protože měl novější verzi maskování. Chtějí mě tím zmást, nebo se úmyslně drží stranou?
Provedl svou stíhačku kolem ledové planety Ný-Sexty a zamířil k hlavní planetě soustavy: Ný-Kvintě.
Na jejím orbitu se ještě stále držely trosky rozstřílené bitevní lodi. Senzory mu říkaly, že to však nebude trvat dlouho a loď spadne na planetu. To, že se trosky pohybují po sestupové dráze, mu říkala i Síla.
Počítač se pokoušel vypočítat místo dopadu trosek, ale vyšla mu hodně široká oblast. Pevnost, kam měl namířeno, se však nalézala mezi nimi.
Nesmím se tam zdržet dlouho, problesklo mu hlavou.
Opatrně navedl svou stíhačku na sestupovou dráhu a začal klesat mezi modré mraky Ný-Kvinty. Jakmile se dostal pod ně, zamířil ke kontinentu, kde stála pevnost, ke které mířil. Snížil výšku letu a nakonec přistál kousek stranou od trosek zničeného hlavního města soustavy Ný.
Vyhoupl se z kokpitu a poodstoupil od lodi. Sledoval, jak jeho stíhačka přešla na parkovací režim a docela splynula s okolím.
Přetáhl si šedou kápi svého pláště přes hlavu a vydal se do ulic zničeného města. Procházel mezi troskami budov a vyhýbal se hlídkám Temných vojáků. Na některých místech hořelo a občas narazil i na mrtvá těla domorodců.
Tak ten se tady vyřádil, řekl si smutně, když sledoval tu spoušť. Pevnost na kopci nad městem však byla téměř nedotčená. Opatrně se proplížil až k jejímu zadnímu vchodu.
Pozoroval masivní budovu na kopci. Její střední křídlo mělo zhruba oválný tvar a tyčilo se do výšky několika pater. Ze dvou stran z něj proti sobě vybíhala boční polooválná křídla, která byla o něco nižší než hlavní trakt.
Její architekt při stavbě použil veliké bloky bílého kamene s jemným modrým žilkováním. Z hladkých obvodových zdí vystupovaly sloupy ze žlutého kamene s tmavě modrými žilkami, které celek krásně doplňovaly.
Spodní patra žádná okna neměla. Do vyšších podlaží však vedla vysoká obdélníková okna.
Když procházel kolem stáže u dveří, na chvíli se dohasínajícím večerem Ný-Kvinty mihla svítící modrá čepel jeho krystalového meče.
Vstoupil do pevnosti vybudované v nezaměnitelném stylu Nýské architektury. Široké chodby a sály zastřešovala nepravidelná mírně prohýbaná klenba.
Kráčel po chodbách a procházel prostorné sály pevnosti. Podle potřeby zapínal svůj krystalový meč a srážel s ním k zemi překvapené Temné vojáky.
Konečně se dostal k sálu, kde na něj čekal Temný rytíř. Chvíli si s odstupem prohlížel vstupní portál tvořený dvěma sochami, které podpíraly půlkulatý štít zdobený kamenným reliéfem. Pak přistoupil o krok blíž a senzory dveří ho zaznamenaly.
Dveře před ním se otevřely a on spatřil čekajícího Temného rytíře…
( – - – )
Jeho oči pozorně sledovaly průletový koridor a jeho ruka na řídící páce jemně korigovala směr letu dvojmístné rytířské stíhačky. Pomocí Síly sledoval pohyby asteroidů a kontroloval, jestli je cesta skutečně bezpečná.
Martin a S’Leni právě prolétali ve své stíhačce příletovým koridorem, který vedl k asteroidu UA-545. Oba dva se s obavami dívali na obrovské kolosy, které míjely jejich loď. Oba dva také využívali své schopnosti k tomu, aby se přesvědčili o tom, že koridor se při jejich průletu nezavře.
Průletový tunel před asteroidy chránilo redukované pole Wulfovy energie, které vytvářely jednotlivé bóje. Jejich řetězce se táhly od asteroidu UA-545 až na okraj celého asteroidického roje.
Jednotlivé kusy skály se pohybovaly a narážely do sebe, zatímco oni prolétali kolem nich. Jak se asteroidy blížily k průletovému tunelu, začínaly se projevovat účinky redukovaného Wulfova pole.
Jejich rychlost se snižovala a tunel se zároveň pomalu odsouval v směru, kterým se pohyboval zpomalující asteroid. Když se konečně zastavil, vydal se zas na zpáteční cestu. Při průletu takovýmto koridorem na ně číhalo mnoho nebezpečí, protože koridor nebyl nehybný.
Počítač udával zmenšující se vzdálenost k UA-545. Oba rytíři si oddechli, když ve zdraví přistáli na plošině u hlavní věže celého komplexu.
Sledovali, jak se celá plošina zasunula do hangáru a jak za nimi zapadly těžké kovové dveře. Pak se začal napouštět vzduch.
Konečně mohli vystoupit. To už k nim přicházel uvítací výbor. V čele stála velitelka vězení a po jejím boku mladší zástupce. Nechybělo ani několik vojáků.
„Konečně jste dorazili,“ přivítala je velitelka. „Ztratili jsme veškeré spojení s dolními podlažími. Máme velké problémy udržet se i tady na povrchu.“
„A mistr Jaffar’Al’Wig?“ zeptal se Martin.
„Byl v podzemí, když vypukla vzpoura,“ vysvětlovala velitelka, „střežil vstup k regentově cele. Spolu s několika našimi vojáky.“
„Potřebujeme se tam podívat,“ promluvila Risa.
„To bude asi problém,“ odpověděla velitelka, „nemám dost vojáků na obranu, natož na útok. Nevíme, jak se to stalo, ale vězni jsou velmi dobře ozbrojení.“
„Výtahy do nižších pater stále fungují,“ doplnil ji zástupce, „mohli bychom vás dostat do patra, kde je regentova cela. Podle mapy tam snad trefíte…“
„Dobře, to by snad mohlo vyjít, jakmile najdeme mistra Jaffara a zjistíme, co se stalo s regentem, vrátíme se zpátky,“ odpověděl Martin.
„Vemte si tohle,“ řekl zástupce a podal Martinovi svoji vysílačku, „výtah musíme vyzvednout zpátky na povrch hned, jak z něj vystoupíte…“
„To je v pořádku… můžeme vyrazit,“ usmál se Martin.
„Pojďte za mnou,“ řekl jim zástupce a společně se vydali k výtahovým šachtám.
Postupně odhalovali, jaký zmatek v celém vězení vládne. Na některých místech byly patrné známky po boji. Na podlaze ležela i mrtvá těla vojáků, která zatím nikdo neměl čas odklidit, protože se přednostně odnášeli zranění.
Vstoupili do výtahu a dveře kabinky se za nimi zavřely. Obklopily je těsné plastové stěny. Pak už začali klesat do hloubi asteroidu.
„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ poznamenal Martin ke S’Leni.
„Trochu boje na procvičení neuškodí,“ usmála se S’Leni.
„Nerad bojuji…“
„Protože tě každý hned porazí a pak tě musím zachraňovat,“ poškádlila ho.
„Už tam skoro jsme,“ řekl Martin, kterému Síla oznámila, že výtah začíná zpomalovat.
„Tak fajn, jdeme na to…“
Dveře kabinky se otevřely a S’Leni se s aktivovaným mečem vyřítila do místnosti, která byla nejspíš kontrolní stanoviště. Teď tam však čekalo několik ozbrojených vzbouřenců, kteří zjistili, že výtah míří k nim.
Martin věděl, že si s nimi jeho kamarádka poradí, takže oznámil do vysílačky, že už vystoupili. Výtahové dveře se opět zavřely a výtah rychle zmizel kamsi nahoru.
S’Leni se právě vypořádala s posledním vzbouřencem.
„Nemáme zas tolik času…“ zazubil se Martin, který mezitím vytáhl svůj rytířský počítač, kam si nahrál z hlavního portálu mapu. Ještěže ty počítače fungujou, pomyslel si.
Pak se oba rozběhli chodbami směrem k regentově cele. S’Leni se starala o vzbouřence a Martin zase o cestu.
Obklopovaly je chodby vytesané ve skále a malé síňky, které byly zřejmě cely. Konečně se dostali do bloku s označením přísně střežené, kde se měla nacházet regentova cela. Zastavili se na kontrolním stanovišti.
„Cítím mistra Jaffara…“ ozval se Martinův hlas uvnitř S’Leniny hlavy. „Je zraněný… Musíme rychle za ním, už nemá moc času…“
„Tak jdem!“
Opět běželi spletí chodeb ve skále. Ležela tu spousta mrtvých vojáků, jejich zbraně však byly pryč.
„Podívej,“ řekla S’Leni naléhavě, „některé zabil krystalový meč…“
„Regent!“ došlo Martinovi.
„Myslíš, že je někde tady?“ zeptala se S’Leni.
„Necítím ho…“ konstatoval Martin.
Běželi dál až se dostali do chodby vedoucí k regentově cele. U chladné kamenné stěny tam seděla schoulená postava.
Martin cítil mistrovu slábnoucí přítomnost. Věděl, že i mistr o nich ví.
„Mistře, Jaffare,“ oslovil ho Martin.
Starý mistr vzhlédl. Jeho tvář byla plná bolesti a v jeho očích se usídloval prázdný pohled.
„Martine…“ zachroptěl, „…umírám… nestačil jsem na něj… on… utekl… měl meč… nevím, jak se k němu… dostal.“
Martin přistoupil k mistrovi blíž a začal pomocí Síly zkoumat jeho zranění…
„Nech mě umřít…“ zarazil ho mistr, „už je… pozdě… Vezmi si…můj meč… vezmi si… Modrý záblesk… nesmí tu zůstat…“ Mistrova pravá ruka zašátrala po zemi a uchopila rukojeť starého krystalového meče. Podal ho Martinovi…
„Chtěl si ho… vzít…“ zasmál se mistr, „ale… nemohl… nikdo… Temný… nemůže…“
Mistrova hlava klesla zpět na jeho prsa. Martin cítil, že mistr Jaffar’Al’Wig zemřel…
Martin svou levačkou pevně svíral prohnutou rukojeť Modrého záblesku. Prohlížel si ladné linie toho elegantního meče.
„Máme nejvyšší čas odsud odejít,“ řekla S’Leni jemně.
„Musíme najít regenta…“ souhlasil Martin.
„Jak myslíš, že mohl odsud utéct?“ zeptala se S’Leni.
V tu chvíli Martinovi před očima proběhl poslední vzkaz od umírajícího mistra. Viděl to, co on. Regent si červeným mečem otevřel dveře své cely. Boj. Vzbouřenci v zádech a Temný rytíř vepředu.
A příliš nízká chodba na to, aby mohl uskočit před letícími paprsky…
„To on stojí za tou vzpourou…“ odpověděl Martin, „měla to být cesta, jak by se odsud dostal… a taky mu to vyšlo.“
Komentáře
(Vašek - Mail - WWW)
škoda, že je to samý sci-fi. To nějak moc nemusím :( jinak bych se i začetl. ale určo pokračuj
Přidání komentáře...