Domů2007-07-12
Návrat do Asfaltové země - čtvrtá část
4.dílDíl první
Díl čtvrtý
Pád Zla
1. Planeta Temných rytířů
Martin stál na můstku divošského křižníku zalitého zeleným světlem. Loď zatím stále ještě letěla hyperprostorem. Vzdálenost k cíle se však rychle snižovala. Spolu se S’Leni byl Martin jediný Rytíř Síly široko daleko.
Ostatní se snažili vysvobodit Lubu a Risu ze zajetí. Síla mu říkala, že jim to jde dobře. Dokonce se mu podařilo krátce spatřit tu ledovou planetu. Spojení, které pomocí Síly navázal, bylo tak silné, že i cítil tamní ledový vzduch.
Podíval se po S’Leni. Ta zatím postávala o kousek dál a něco hledala v palubním počítači. Martin věděl, jak je S’Leni nadšená, že si konečně pořádně zabojuje. Na SCO si stěžovala, že jim tam Nik skoro nikoho nenechal.
Martina vyhlídka na budoucí střetnutí nelákala tolik jako S’Leni. Hlavním důvodem bylo, že se při soubojích necítil tak jistě jako ona. Nebyl by zas o moc horší, kdyby si víc věřil. Co mu ale chybělo v boji, to nahrazoval pomocí Síly.
S’Leni mu občas docela záviděla, když si dokázal s některými soupeři poradit pomocí Síly a nepotřeboval k tomu ani vytasit meč.
Teď se Martin pro změnu rozhlédl po můstku. Celému prostru dominovala veliká obrazovka v přední části. Právě teď na ní viděl záběry z čelních kamer. Prstenec šmouh obepínal zelenou příď lodi.
Ty šmouhy byly hvězdy, okolo kterých prolétali nadsvětelnou rychlostí. Kolem bočních stěn seděli u dalších meších obrazovek divošští důstojníci a piloti. Terminál hlavního počítače byl umístěn doprostřed podlouhlé kajuty.
Nízký strop podsvětlovala všudypřítomná zelená záře. Divošský kapitán seděl nedaleko od hlavního monitoru a něco zadumaně počítal.
Teď k němu přiběhl jeden důstojník a něco mu divošsky řekl. Martin divoštinu docela ovládal, takže si přeložil, že se s křižníkem někdo snaží navázat spojení. Význam několika slov však úplně nepochopil.
Netušil tedy, kdo přesně volá. Kapitán důstojníkovi odpověděl, aby přepojil obraz na hlavní monitor. Místo modrobílých rozmazaných hvězd se tam objevila veliká velmistrova tvář. Oba rytíři hned vytušili, proč je volá.
Velmistr začal hned obecnou řečí. Většina výše postavených divochů jí totiž velice dobře ovládala.
„Podařilo se nám vysvobodit Luboše a Risu,“ říkal velmistr. „Luboš byl zraněný, ale Nik ho vyléčil, takže se teď jenom trochu prospí a bude v pořádku. Naše flotila brzy přejde na nadsvětelnou rychlost a vydá se k planetě Temných rytířů. Risa je v pořádku, vyslal jsem ji s mistrem Hu-Fe-Jem zatknout regenta Unie…“
„Naše flotily dorazí na místo určení za tři standardní hodiny,“ vložil se do rozhovoru divošský kapitán.
„To budeme v půli cesty,“ přikývl velmistr.
„Máme zaútočit hned, nebo by bylo lepší počkat na podporu rytířů Síly?“ zeptal se kapitán.
Velmistr chvíli přemýšlel. Zřejmě vážil několik možností. „Snižte rychlost své flotily tak, abyste prodloužili čas, který strávíte na cestě. O hodinu a půl, možná dvě, to by snad mohlo stačit.“
„Dobře,“ souhlasil kapitán. „Víte něco bližšího o obraně planety?“
„Ne,“ zakroutil velmistr hlavou, „na to je ochranná bariéra Síly kolem ní příliš silná.“
„V pořádku, poradíme si s nimi,“ kývl kapitán.
Velmistr se uklonil a přerušil spojení.
Zbývajících pět hodin strávil Martin se S’Leni v kajutě. Zpráva o výsledku záchranné mise, byl jediný skutečný důvod, který je až doteď držel na můstku.
Ani jeden z nich se příliš nevyznal ve vedení hvězdných bitev, takže se divochům nechtěli plést pod nohy. Oba dva se důkladnou meditací připravovali na možné nebezpečí. Na planetě bude určitě hodně Temných rytířů.
Samotná přítomnost Temného vévody je děsila, protože ani oba dohromady by na něj nestačili. S vojáky, kteří ovládají Sílu by si snad měli poradit divoši, kteří se jim v bojovém umění vyrovnají.
Martin se sice bitvy na Étě neúčastnil, ale S’Leni tam byla. I z jiných zpráv o tamních bojích vyplývalo, že divoši jsou skutečně velcí válečníci.
Poté, co se flotila vynořila z hyperprostoru a zbavila se strategické obrany planety, se spolu s divošskými vojáky vmáčkli do jednoho transportéru. Cestou k potemnělé planetě sledovali zmenšující se hvězdné lodě nad sebou. Boj měl brzy začít, takže si ještě jednou zkontrolovali své meče.
Chvíli poté se spolu s vojáky vylodili na planetě Temných rytířů…
( – - – )
Risa zadumaně sledovala obličej mistra Hu-Fe-Je. Právě seděli v transportéru, který před krátkým okamžikem opustil hvězdný přístav nad Alfou-Tercií.
Dlouhé, hnědé, vlnité vlasy mistrovi splývaly až na ramena. Na rozdíl od většiny jiných mistrů nenosil vousy, takže nevypadal tak staře jako ostatní. Risa si až teď při bližším pohledu do mistrovy tváře uvědomila, že její společník má zelené oči.
Cesta ze vzdálené ledové planety až do Centrální soustavy trvala dlouho. Risu trochu štvalo, že si teď ostatní budou bojovat s Temnými rytíři a ona má jenom zatknout kancléře. A ještě k tomu s mistrem!
Ne, že by jí při téhle misi nehrozilo nebezpečí, ale s bojem, který teď nejspíš probíhal na planetě Temných rytířů, se to rozhodně nedalo srovnávat. Byla trochu zklamaná. Velmistr se o ni asi až příliš bál.
Já bych to přece zvládla! říkala si. I po tom zajetí. Velmistrovu rozhodnutí ale neodporovala. Vidí dál, než já, řekla si, když jí velmistr oznámil cíl její další mise, ví, co dělá. Přesto by ale radši bojovala s ostatními.
Mrzelo by ji, že by Luboš musel ležet na ošetřovně a nemohl bojovat s ní, ale měla by k němu blíž, než z Centrální soustavy. Mohl mě taky nechat zotavit se ze zajetí na lodi, napadlo ji. Docela by jí zajímalo, jestli velmistr něco tuší.
Transportér se snášel k povrchu Alfy-Tercie. Už proletěl skrz mraky a teď se pod ním rýsovalo Centrální město. Pořád však ještě byli příliš daleko na to, aby rozeznali jednotlivé budovy.
Hodiny, které tikaly kdesi v Risině hlavě, jí řekly, že už by mohla mít v počítači další zprávu ze sondy. Vyndala tedy z kapsy počítač, aby se přesvědčila, jestli regent náhodou neopustil planetu.
To, co zjistila jí nejspíš velice uspokojilo, protože se na mistra Hu-Fe-Je široce usmála a řekla mu:
„Je pořád tady, nejspíš nic netuší.“
Mistr přikývnul a také se na Risu usmál. I jeho trochu mrzelo, že se nemůže účastnit hlavní operace. On si však dobře uvědomoval, že zatčení regenta je také velice důležité. Hrozilo totiž nebezpečí, že by mohl utéct.
Horší však bylo, že se někteří mistři domnívali, že by mohl využít svého vlivu a ještě v poslední chvíli všechno zkomplikovat. A to nechtěl nikdo dopustit.
Transportér dosedl na přistávací plochu nedaleko sídla vlády Unie. Stříbrošedý mrakodrap zářil ve světle zapadajícího slunce. Blížil se čas večerní bouře s modrými blesky. Risa si pamatovala průběh takových bouří ještě dobře.
Byly to sice už dva roky, co rytíři Síly opustili Alfu-Tercii, ale její vzpomínky zůstávaly dosud živé. Risa prožila na Akademii jedny z nejšťastnějších let svého života. Něco podobného by se dalo říct o většině rytířů Síly.
Vystoupili z transportéru a vydali se k ocelové budově. Večerní vzduch byl těžký. Vlhkost, kterou v něm cítili, naznačovala, že k bouři dojde co nevidět. Zatím se však obzor teprve červenal.
Risa si připomenula symboličnost bouře. Mnoho rytířů Síly vidělo v pravidelných večerních bouřích obraz boje Dobra se Zlem. Po klidném dni došlo k nástupu Zla, který však rytíři Síly odrazili, aby mohl nastoupit další klidný den.
Když vstupovali do budovy, začala venkovní krajina temnět. Současně se objevily černé mraky a na zem spadly první těžké kapky.
Mistr Hu-Fe-J přistoupil k vojákům, kteří hlídali vstup do hlavního výtahu. Vojáci mu instinktivně zahradili cestu hlavněmi výbojových pušek.
„Jdeme za nejvyšším regentem, nechte nás projít,“ řekl pevným hlasem plným Síly. Vojáci hned srazili paty a uvolnili jim cestu.
Rytíři tedy nastoupili do kabiny výtahu. Risa se ještě naposled podívala skrz prosklenou vstupní halu na zatažené nebe. Nad mrakodrapy Centrálního města pluly veliké černé mraky. Až na tenký pruh červeně na západě, bylo celé nebe černé.
Už brzy je protnou modré blesky. Zatím se však dveře kabiny zavřely a výtah se dal do rychlého pohybu. Mířili do třistapatnáctého patra, kde by měl regent podle nejnovějších údajů sondy být.
Kruhová síň, ve kterém výtah zastavil, se nacházela z větší části pod prosklenou střechou. Oba rytíře upoutal úchvatný výhled na město za večerní bouře. Černé mraky se trhaly pod náporem modrých blesků.
Ostatní mrakodrapy byly doslova obaleny modrou jiskřící sítí, jak po nich blesky sjížděly hlouběji do ulice.
Od dalšího pohledu na nádherné světelné představení venku je vytrhl hrubý hlas.
„Co tady děláte, sem nikdo bez propustky nesmí,“ říkal velitel vojáků. Jeho hlas zněl tvrdě, ale přesto Risa věděla, že Síle tento muž odolat nedokáže. S lehkým úsměvem pak sledovala další mistrovy činy.
„Jdeme za nejvyšším regentem, jsme očekáváni,“ odpověděl mu mistr Hu-Fe-J. I tentokrát použil Sílu.
Na vojáky to zřejmě zabralo, protože se dál zajímali o něco jiného. Risa vytáhla počítač a vydala se podle signálu ze sondy do místnosti, kde byl regent. Vstupní dveře hlídali další dva vojáci, ale mistr Hu-Fe-J si s nimi poradil již osvědčeným způsobem.
Vstoupili do regentovy kanceláře. Byla to rohová prostorná místnost, která přiléhala k okrouhlé síni stěnou se vchodovými dveřmi. Protější stěna byla také zakulacená, protože ležela u obvodové zdi budovy. Celá místnost byla velmi přepychově zařízená, ale nepostrádala ani moderní prvky.
Ve stěně zela dvě mohutná okna, ze kterých byl dobrý výhled na většinu města. I odsud byla dobře vidět bouře, která venku zuřila se vzrůstající intenzitou. Mezi okny stál regentův stůl a za ním seděl sám nejvyšší regent.
Regent, vysoký šedovlasý muž přísného vzhledu, překvapeně vyskočil ze židle. Rychlost s jakou to provedl a pozice, do které se postavil, prozrazovala, že skutečně jde o bojovníka Síly. Lehkost a ladnost celého jeho pohybu dosvědčovala, že nejde o žádného nováčka, ale někoho velmi zkušeného.
Zlostné plamínky v šedých očích zase vypovídaly o tom, jakou cestu si tento muž zvolil. Bouře venku právě vrcholila. Mezi černými mraky, modrými blesky a červeným západem slunce se začínaly objevovat první trhliny, kterými svítily hvězdy.
„Co tu chcete?“ zasyčel regent. V jeho hlase bylo znát, jak moc se mu přítomnost nezvaných hostů protiví.
„Nejvyšší regente Unie,“ začal mistr Hu-Fe-J obřadně, „jako Temného rytíře a spojence Zla vás tímto jménem rytířů Síly a sil Dobra zatýkám…“
Regent se zlomyslně ušklíbl a probodl oba rytíře smrtpřejícím pohledem. Pak se mu v ruce objevil červený meč. Ani rytíři na nic nečekali a tasili své modré krystalové meče. Obě světla se střetla v urputném boji.
Zdálo se, že síly obou stran jsou vyrovnané. Vypadalo to na dlouhý a nebezpečný boj, takže se Risa rozhodla k překvapivému útoku.
Místo regenta zaútočila na nekrytou část krystalového meče a elegantním výpadem rozpůlila kovovou rukojeť regentova meče. Temný rytíř bolestně zaúpěl, protože mu Risin meč přejel po holé kůži a trochu mu popálil ruku.
Bylo dobojováno. Mistr Hu-Fe-J ještě zajatci nasadil paralyzační energopouta, ze kterých je i pro bojovníka Síly těžké se vykroutit. Teď už zbývalo vyřídit jen několik drobností…
( – - – )
Z hustých šedých mraků vypadlo několik desítek transportérů. Z veliké výšky se pozvolna snášely k povrchu planety. Planeta, jejíž tvář pokrývaly hlavně nehostinné pustiny místy poseté krátery, vypadala děsivě.
Planiny byly zcela holé a tvořil je černošedý popel. Jen místy z něj vyčuhovaly černé opálené kmeny stromů. Jednotlivé pláně od sebe oddělovaly vysoké černé štíty hor. Některé z nich byly už podle tvaru sopky.
Jiné dokonce i dštily oheň. Z hor stékaly místy lávové řeky. Rudá láva vypadala chvílemi jako krev. Jedovaté výpary, které se uvolňovaly z podzemí, toho zdejší atmosféře na dýchatelnosti moc nepřidaly.
Z vesmíru tahle planeta vypadala tak děsivě, že by nikdo dlouho neuvažoval, jestli je obydlená. Přesto právě teď na jedné veliké planině probíhala ohromná bitva. Při pohledu z transportérů to ale vypadalo jako světelné představení.
Tisíce vojáků v zelených uniformách bojovalo s ohromným počtem vojáků v černém. Červené výboje energie se křížily se zelenými blesky.
Celou scénu ještě doplňovali Temní rytíři v barvách noci s rudými krystalovými meči. Nechyběli ani rytíři Síly v šedobílých oděvech s modrými čepelemi svých mečů. Ti však byli jen dva.
Drželi se těsně u sebe v té největší vřavě a vzájemně se kryli před dotírajícími paprsky. Ani Temní rytíři to neměli lehké. Rozeklané zelené blesky se nedají krystalovými meči odrazit, ale jen pohltit. Souvisí to s tím, že je vytvořil jiný druh energie.
Temní rytíři tak přicházeli o svou největší výhodu při boji na dálku. Přes bojiště sice létalo i několik modrých paprsků, ale ty úmyslně směřovaly jinam. Alianční vojáci dobře věděli, jak nebezpeční jsou Temní rytíři.
Zelení a modří vojáci teď začaly vyvíjet velký tlak na síly Zla. Uprostřed planiny se jim podařilo vytvořit volný prostor.
Transportéry se snesly právě tam. Z každého transportéru se vyvalila skupinka rytířů Síly. Jejich bílé oděvy překrývaly šedé termopláště, ale přesto dokázaly celý obraz projasnit. Ihned aktivovali své modré meče a rozběhli se do boje.
Bitva pokračovala dál. Po celém bojišti létaly modré a červené paprsky doplněné zelenými blesky. Mezi tím vším se míhaly rychlé krystalové meče, které odrážely nepřátelské paprsky zpátky.
Světlá strana postupně získávala navrch. Vojáci Temna, kteří částečně znali umění Síly byli sice nebezpeční soupeři, ale proti takové přesile toho ani oni moc nezmohli. Rytíři Temna se však drželi i nadále dobře.
Boj se však postupně měnil v souboje jednotlivých rytířů Síly s rytíři Temna. Někdy vyhrávali jedni, jindy zas druzí. O tom, kdo nakonec vyhraje tuhle bitvu však nebylo pochyb. Poslední zbytky vojáků Temna se už rozutekly.
Brzy už na povrchu nezbyli ani rytíři Temna. Zdálo se, že bitva skončila. V tom se však otevřely tajné poklopy a z podzemí se vyvalily další tisíce černých vojáků a rytířů Temna. Bitva začala nanovo.
Celé bojiště opět křižovaly červené výboje a zelené blesky. Krystalové meče do sebe znovu narážely nebo se snažily odrážet dotěrné paprsky.
Tentokrát to byli rytíři Síly a Divoši, kdo ustupovali. Postupně se stáhli do malého prostoru kolem transportérů, odkud odráželi nepřátelské výpady.
Zdálo se, že nakonec vyhraje Zlo. V tom se však z nebe snesly zelené stíhačky a začaly z oblohy ostřelovat síly Zla. Zelené blesky dopadaly do řad nepřátel a působily v nich strašlivou zkázu.
Současně se stíhačkami se pod mraky objevily i další transportéry a dosedly na pláň nedaleko bojujících. Z jejich útrob se vyhrnuly oddíly Divochů, a když stíhačky zmizely, daly se do útoku.
Překvapené Síly Zla začaly ustupovat…
( – - – )
Nik cítil vévodovu blízkost. Byl to takový zvláštní pocit. Cítil chlad a Zlo. I když to tady bylo cítit úplně všude.
Tohle však bylo něco jiného. Na Zlu, které zaplavovalo celou planetu i všechny její podzemní prostory, bylo znát, že tu už je po tisíce let. Zato Zlo, které vycházelo z Temného vévody bylo mnohem energičtější.
Nik z Temného vévody cítil nezměrnou spalující nenávist ke všemu na světě. Ať už to bylo živé nebo ne. To by u Temného rytíře vévodova formátu nebylo vůbec nic zvláštního. Háček ale spočíval v tom, že Nik ve vévodovi spatřil i jeho zašlou světlou stránku.
Viděl ho totiž v jedné vizi jako malého chlapce. Mohlo to být asi tak před půl stoletím. Už tehdy se mu šlehaly v očích zlé plamínky, ale i přesto v něm ještě sídlilo Dobro. Když pak Nik viděl, co následovalo potom, bylo mu ho líto.
Dnešní Temný vévoda se jako mnoho dalších Temných rytířů stal obětí špinavé hry jiného příslušníka Zlého klanu. Byl to v té době ještě malý kluk a o své citlivosti na Sílu toho moc netušil.
To, že existuje nějaká Síla zjistil až v okamžiku, kdy mu zabila rodiče a jemu samotnému způsobila obrovskou bolest. Takhle vypadaly začátky toho nejzlejšího člověka v celé galaxii. I Nika se snažilo přetáhnout ke své věci několik Temných rytířů.
Takže velmi dobře věděl, co takový zápas obnáší. Na své setkání s Temným rytířem přímo v Akademii, když mu bylo čtrnáct, dosud nezapomněl. A o dostaveníčku s Ní na jedné z planet SCO se mu jednu dobu zdálo ještě častěji než o Ariho smrti.
Přesto se teď s tím člověkem musel utkat. A v to, že by v něm probudil jeho Dobré já, už takřka nemohl doufat. Na to by nejspíš nestačily ani jeho síly.
Stiskl oválný zámek pokrytý starými rytinami, který držel dveře zamčené. Šlo o takový ten zastaralý dotekový zámek, který se musel vtisknout do dveří, aby se otevřely. Nik si už několikrát položil otázku, jak je to tu staré.
Rytinovou výzdobu neviděl ani v nejstarších částech sklepů v Sídle rytířů Síly. Přitom ty sklepy mohly být možná až osm tisíc let staré.
Vstoupil do tmavé prostorné místnosti. Hned mu bylo jasné, že je to ta, kterou viděl ve své vizi. Síla mu říkala, že Temný vévoda tu na něj už čeká. Spatřil řadu obrysů černých sloupů, které vedly podélně místností až k Temné fontáně.
Zurčení vody doléhalo až sem. Doplňoval ho vévodův těžký dech, který všemu přidával na děsivosti.
Podlaha byla tvrdá a černá. Kousek nad ní se vznášel nejspíš nějaký mlžný opar, protože si Nik neviděl na nohy. Dvě pochodně se i nyní snažily osvětlovat portál vstupních dveří. Nik si ho důkladně prohlédl.
Zjistil, že výjev znázorňuje velikou bitvu mezi rytíři Síly a rytíři Temna. Nedokázal ji však přesně časově zařadit. Nejspíš šlo ale o bitvu před první Temnou dobou. Všimnul si, že nemají krystalové meče ale starší ocelové.
Když si prohlédl portál, pokračoval dál do místnosti. Šel mezi řadou sloupů, které více méně jen tušil. Síla mu říkala, že i je pokrývají nějaké rytiny, ale na to, aby je viděl, tu byla moc velká tma.
Kdesi vysoko nad ním pronikalo několika malými okny trochu světla. Stačilo však jenom na to, aby matně ozářilo děsivou klenbu.
To, co na ní bylo tak děsivé, si Nik uvědomil až po chvíli přemýšlení. Zdobily ji totiž posmrtné masky zabytých rytířů Síly. To, že šlo o rytíře Síly, poznal Nik podle zkřivené tváře mistra Tara-Ju, kterou mezi nimi také spatřil.
Je tu také někde moje tvář? napadlo ho. Jak jsem vypadal já, když mě zabili. Myšlenky, které ho při pohledu na nestvůrně se šklebící obličeje napadaly, se mu vůbec nelíbily. Rozhodl se tedy vykročit dál.
Zvuk vévodova dechu a bublající fontány byl stále hlasitější. Přesto mu ještě k vévodovi zbývalo mnoho kroků.
„Čekal jsem velmistra,“ pronesl vévoda sarkasticky. „Netušil jsem, že místo sebe posílá malé spratky.“
Nik na jeho řeč neodpověděl.
„I když mi to mohlo dojít potom, co mi poslal toho Ariho,“ pokračoval Temný vévoda posměvačně.
Vévodova slova Nika zasáhla. Vzpomínka na Ariho byla stále ještě příliš živá.
„Pohrát si s dalším malým klukem, mi ale vadit nebude,“ zařehtal se muž.
Nik ho stále ještě neviděl. Jeho slova, kromě té zmínky o Arim, však pouštěl rychle z hlavy.
„Myslím, že se spolu máme jako dva kandidáti utkat,“ prohodil Nik, zatímco se pomalu blížil k vévodovi.
„Jednoho kandidáta jsem už potkal,“ odpověděl vévoda škodolibým tónem, „nechoval se zrovna tak, jak by se od něj čekalo.“
Nik přesto vycítil, že vévodu jeho slova překvapila. Jeho další výpad měl jen zamaskovat údiv, který vévodu ovládl.
„No dobře, když chceš bojovat…“ připustil vévoda, „bude mi potěšením tě zabít. Tedy pokud bys nechtěl přejít k nám.“ Prostorem se rozlehl vévodův zlomyslný smích.
„Ke Zlu se nikdy nepřidám,“ řekl Nik klidně.
Vévoda tasil svůj meč. Červená čepel zabzučela dost blízko Nikovy hlavy. Přesto však stačil uskočit. Ještě když byl ve vzduch tasil svůj modrý meč. Pak dopadl na nohy a plynulým přechodem do dřepu se vyhnul dalšímu výpadu.
Teď se Nik znovu vztyčil a další dva seky pohodlně vykryl. Pak zkusil krátký výpad, ale vévoda jeho meč zablokoval. Oba bojovníci držely své meče zkřížené jen kousek od svých obličejů.
V očích jim byl vidět odraz zkřížených mečů. Zalévalo je jak červené tak i modré světlo. Nik měl v tu chvíli dobrou příležitost prohlédnout si vévodův obličej. Pokrývalo ho několik jizev od krystalového meče.
Další čtyři obzvlášť patrné jizvy přecházely přes vévodovo pravé obočí a část tváře. Držely se asi tak ve stejné vzdálenosti od sebe. Nikovi proběhla před očima krátká vize, která mu vše vysvětlila.
Asi tak desetiletým Temným vévodou zmítala neuvěřitelná bolest. Stál před ním škaredý muž v černém a z jeho napřažené ruky mu tryskaly proudy Síly, které naplno zasahovaly malého chlapce.
Ten už bolest nevydržel a přejel si zkroucenými prsty pravé ruky přes obličej. Jeho nehty se mu v tu chvíli zaryly hluboko pod kůži. Po obličeji mu stékaly proudy krve, ale bolest neustávala. Chvíli poté muže zabil…
Temný vévoda právě využil toho, že se Nik soustředil na vizi, a zaútočil. Vedl dva krátké výpady na Nikovo pravé rameno a jeho levou nohu. Nik první vykryl, před druhým ale musel uskočit.
Toho Temný vévoda využil a odhodil ho pomocí Síly na kamennou obrubeň fontány. Nik ucítil tupou bolest v zátylku a na okamžik ztratil vědomí.
Když se probral, stál už Temný vévoda nad ním a napřahoval se ke smrtící ráně. Nik na nic nečekal a uskočil stranou. Přivolal si svůj meč, který mu při pádu vypadl z ruky, znovu ho aktivoval a vyskočil na nohy.
Temný vévoda se na něj okamžitě vrhnul a zasypával ho rychlými ranami. Nik sotva stačil vytáčet svůj do potřebné polohy, aby protivníka odrazil.
Radši pomalu ustupoval a čekal, až to Temného vévodu unaví. Ani po několika minutách intenzivního šermování to nevypadalo, že by Temný vévoda ztratil část své energie. Nik se proto rozhodl využít svou převahu.
Během zlomku vteřiny vyskočil vysoko do vzduchu a ocitl se za překvapeným Temným vévodou. Ten zkusil zadní výpad naslepo, aby Nika zabavil, než se otočí. Něco takového však Nik přesně čekal.
Odrazil tedy rychle vévodův meč a seknul znovu. Jeho meč však jen sjel vévodovi po ruce, ale moc ho nezranil. Temný vévoda na zásah reagoval jen zatvrzelým zašklebením a dalším výpadem.
Mířil na nohy, takže Nik instinktivně vyskočil. Než se však nadál, objevil se ve vévodově druhé ruce další meč, který mířil přímo na jeho hlavu.
Nikovi nezbývalo než zkusit únik, který vyšel Dži-Guovi v Asfaltové zemi. Ve vzduchu se natáhl, takže mu oba vévodovy meče jen neškodně prosvištěly kolem těla. Zároveň vévodu kopl do obličej, což sice zrovna nezamýšlel, ale také mu to pomohlo.
Temný vévoda sletěl pozpátku na zem a jeden z mečů mu vypadl z ruky. Nik v klidu dopadl na zem a vévodův meč si přitáhl k sobě.
Pak ho přesně mířenou ranou zničil. To už byl ale Temný vévoda znovu na nohou, takže se Nik musel opět bránit. Boj byl ještě zuřivější než před tím. Oba bojovníci se navzájem přeskakovali.
Temný vévoda na Nika co chvíli zkoušel Sílu, ale Nik jeho útoky vždy úspěšně zablokoval Silovým krytem. Kdyby Nik nečerpal svou energii přímo za Síly, tak by ho tenhle styl boje brzy vyčerpal.
Temný vévoda však podle Nikových odhadů takové schopnosti neměl, takže jeho aktivita začala brzy ochabovat.
Nik si ale přesto počínal opatrně, protože cítil, že Temný vévoda bude mít ještě něco v záloze. Taky, že se nemýlil! Když se při jednom úskoku dostal od vévody trochu dál, vévoda také uskočil, což už samo o sobě znamenalo výstrahu.
Z jeho levé ruky pak vyšlehly plameny, které si to namířily přímo k Nikovi. Nik se zakryl Sílou, ale přesto pociťoval, jak se prostor kolem něho nebezpečně zahřívá. Jeho protivník to také cítil, takže svůj útok ještě zesílil.
Nik na to reagoval po svém. Prudce vyskočil do vzduchu a zároveň vyslal proti vévodovi pomocí Síly mrazící výboj.
Vévoda uskočil stranou, ale s útokem plameny musel přestat. Nik se totiž snesl přímo před něj a začal ho ohrožovat svým mečem, takže ho dostatečně zabavil. Znovu se rozhořel zuřivý boj na krystalové meče.
Tentokrát však Temný vévoda zjevně zaostával. Nikovi se podařilo zasadit mu ještě tři další lehké rány. Jeho protivníkovi se však podařilo Nikovi jen jednou trochu připálit vlasy. Přesto se však Temný vévoda nevzdával.
Hned při první příležitosti, kterou měl, proti Nikovi znovu použil plameny. Tentokrát však Nik jeho útok bez problémů zastavil. Dokonce se mu podařilo obrátit část ohně proti Temnému vévodovi.
Ten v poslední chvíli uskočil, ale i tak mu oheň olízl nohy. Nyní se bojovalo opět krystalovým mečem. Vévodův konec se však rychle přibližoval.
Poslední Nikovy rány odrážel už na kolenou opřený jednou rukou o zem. Další Nikův přesně mířený výpad proměnil vévodův krystalový meč v hromádku žhavých uhlíků, které se rozletěly kolem.
Temný vévoda se vyčerpaně svalil na zem. Nik sklonil čepel svého meče. I on byl unavený. Svým přerývavým dechem se snažil naplnit své plíce, které lačnily po dalších dávkách kyslíku.
„Zab mě,“ vypravil ze sebe Temný vévoda sípavě, „na co čekáš?!“
Nik neodpovídal.
„Kvůli tomu jsi přece tady! Tak už to skonči! Jinou možnost nemáš!“
Nik zvedl svůj meč. Jeho modrá čepel mu ozářila obličej, po kterém stékaly potůčky potu, které se v jeho modrém světle zaleskly. Jeho světlé vlasy, od potu celé mokré, teď dostávaly ten zvláštní modrý nádech, který jim dokázalo dát jedině silové pole krystalového meče.
Volnou rukou si přejel po čele a setřel kapičky potu. Když pak ruku opět volně svěsil podél těla, několik kapiček se oddělilo od jeho prstů a pomalu padalo k černé zemi. Jejich dopad na podlahu už Nik neviděl, protože se ponořily do temné mlhy.
Stiskl aktivační tlačítko, které zářilo stejně modře, jako vlastní čepel meče. Modré pole zmizelo.
Pak se otočil a beze slova odešel. Vévodův pohled visel na jeho těle a jeho myšlenky naplňovaly Sílu jediným přáním „Zab mě!“
Nik se zastavil až u portálu. Zastrčil svůj meč do pouzdra a otočil se čelem zpátky k vévodovi. Jeho tvář teď osvětlovaly dvě skomírající pochodně.
„Vždy jsou alespoň tři možnosti,“ řekl. Jeho chlapecký hlas se rozléhal po mohutné síni a dunivě doléhal k vévodovým uším. „Nikdy ne dvě a už vůbec ne jedna.“ S těmi slovy se obrátil k vévodovi zády a odešel pryč…
Epilog
Všude byla tma. Černočerná jednotná tma. Neexistovalo jediné místo, které by se lišilo od ostatních. Děsivá jednota temnoty vyplňovala celý prostor.
Nedalo se říct, jak velká místnost je obklopuje. Mistr a učedník. Stáli někde uprostřed. Oděni v černém, obklopeni černí. Jen oni dva věděli, co je to za místo. Jejich oči viděly jen tmu. Tma byla také to jediné, co vidět chtěli.
Nestáli o světlo, tedy aspoň si to oba mysleli. Hnusilo se jim, jací jsou, a proto měli rádi temnotu. Milosrdně zakrývala jejich zjizvené mysli. Oni ji ale o žádnou milosrdnost neprosili, a proto ji nenáviděli.
Nenáviděli ji stejně silně, jako nenáviděli sami sebe. Ne za to jací jsou, ale za to, jací by mohli být. Až příliš dobře si uvědomovali, co všechno ztratili. Proto se mstili. Mstili se rádi a dělali to často.
Užívali si pomstu. Líbila se jim, milovali násilí a vůni spálené krve. Vzrušovalo je bzučení krystalového meče, když se zakousnul do škubajícího těla oběti. Jen v těch chvílích dokázali na chvíli zapomenout na to, co by mohli být.
A právě pro ty krátké okamžiky klidu dělali to všechno. Vraždili nevinné a mučili, koho potkali, jen kvůli vteřinám zapomnění.
Bolestně si uvědomovali, že si vždycky zas vzpomenou.
Tma je chytila do své pasti a už nikdy je nepustí. Oba to věděli a oba celou svou myslí toužili, aby tomu tak nebylo. Dali by cokoli za to, aby se mohli vrátit.
Jejich moc byla obrovská. To jejich touha je dohnala tak daleko. Toužili po změně, a proto se jim podařilo dostat se tak daleko. Uvědomovali si svou moc a používali ji. A tvrdě za to zaplatili.
Nikdo na tom nebyl tak špatně jako oni. Jejich svědomí je mučilo. Ty tisíce mrtvých na ně ukazovaly svými kostnatými prsty ze všech stran. A oni to nemohli vydržet.
Utíkali se schovat za hradbu ještě větší brutality a násilí. To, co je včera dokázalo uspokojit, s nimi dnes už ani nepohnulo. Byli ztracení.
Oba si zvolili takovouhle cestu a oba toho celý svůj život litovali. Oba cítili to samé a přesto byli rozdílní.
Učedník kdysi zabil svého mistra a ten tu před ním teď stál. Z mistra se stal Praotec, z učedníka mistr. Kruh se teď měl uzavřít. Nikdo třetí tu však nebyl. Vhodný kandidát už dávno zemřel.
Z jeho těla se stal černý asfalt a mistr neměl ani tu možnost svého učně pomstít. Ten, kdo ho o tu radost připravil, za to zaplatil životem. Přesto tu však nebyl nikdo, kdo by ho nahradil.
Zdejší Sílu naplňovalo Zlo. Poslední Zlo, co v Galaxii zbylo. Oba dva teď měli odejít, ale mistr neměl své Zlo komu předat.
Chtělo se mu mstít. Cítil spalující nenávist a potřeboval ji ze sebe dostat. Zároveň v něm však hlodalo cosi jiného. On sám to nikdy nepoznal. Teď mu to však radilo, aby se zachoval jinak. A on tomu dopřával stále více sluchu.
Jeho prsty pevně sevřely jílec krystalového meče. On sám si ho kdysi vyrobil. Dokonale mu padl do ruky a hlavy rytířů Síly stínal jako divý, až krev stříkala všude kolem. Měl zemřít, ale přesto je na živu.
Měl by zemřít teď, rukou svého učedníka, ale nikdo takový tady není.
Pomalu vytáhnul meč z pochvy. Tmavá kovová čepel se zlostně zaleskla. Krvavě rudé krystaly krvelačně žhnuly.
Stiskl aktivační tlačítko.
Rudé pole obalilo čepel jeho meče. Červené světlo naplnilo nejbližší prostor kolem nich. Zaujal základní obraný postoj. Před očima mu svítilo známé červené ostří.
Sklopil meč proti sobě. Skrz silové pole proběhla fialová vlna. Pak druhá a třetí. Sledoval, jak jeho meč zfialověl.
Připravil se k úderu. V okamžiku, kdy se čepel dotkla jeho černého pláště, proběhla jí první modrá vlna. Když meč pálil jeho srdce, celý zmodral.
„Nééééé…“ zařval Praotec Temných rytířů nelidským hlasem.
Temný vévoda padl mrtev k zemi.
Komentáře
Přidání komentáře...