Domů2007-02-17
Akademie rytířů Síly - třetí část
3. dílAkademie rytířů Síly
Díl třetí
Nik
1.Útěk
Čekal až se ten kluk zase probere. Aby vše vyšlo tak, jak mělo, nezbývalo mu nic jiného. Zlo v něm potřebuje čas, aby dostatečně zesílilo. A on se rozhodl, že mu ho poskytne. Těšil se na ten okamžik, kdy za ním chlapec přijde.
Doufal, že to bude už brzy. Až se k nim přidá, mohou společně porazit Dobro a zadupat ho navždy do země. A chlapec bude jeho žákem. Sice jenom na začátku, ale i to mu vynese vážnost a moc.
Hlavně tu moc. To jediné po čem touží. I ten chlapec bude toužit jen po moci a udělá pro ni cokoliv. Bude stejný jako on, jako všichni ostatní Temní rytíři.
I z něho bude Temný rytíř! Myšlenky, které mu proudily v mozku, vykouzlily na jeho tváří spokojený úšklebek.
Věděl, že vítězství je takřka na dosah. Ten hoch přestává věřit svému okolí. Pochybuje o sobě i o ostatních, stejně jako o svém poslání. A cítí bolest. Ač to navenek nedává moc znát, cítí bolest silněji než většina ostatních.
A to je dobře. Pochyby a bolest způsobí utrpení. To zplodí nenávist. A nenávist ho donutí přijít za ním a pokleknout. Podvolit se Zlu a začít tvořit jeho dějiny.
Škodolibá spokojenost, která ho naplňovala, pronikala i do pole Síly kolem něj. Věděl, že je to nebezpečné. Jsou příliš blízko sídlu rytířů Síly, než aby to někdo jen tak přehlédl. Ale co, pomyslel si. Vítězství se nezadržitelně blíží.
Jak tam tak seděl a přemýšlel, poslala mu Síla dlouho očekávanou správu. Chlapec se probudil. Vidina této chvíle ho bavila už několik minut. Už se nemohl dočkat, až si s ním bude moct zase hezky pohrávat.
Přímo bažil po chvíli, kdy ho začne znova mučit. Už před sebou viděl chlapcovy vystrašené oči. Oči, které žadoní o milost, ale zůstává v nich i onen tvrdý a odhodlaný výraz rytíře Síly. To mučení měl ze všeho nejraději.
Nebylo to poprvé, ale dnes se na to nejvíc těšil. Jeho touha způsobovat ostatním bolest rostla s každým okamžikem. Přišlo mu dokonce, že by se bez mučení jiných nedokázal obejít. Ale jemu to nevadilo. Byl rád.
Když se chlapcovo tělo svíjelo bolestí, naplňoval ho pocit spokojenosti a zadostiučinění. I jeho cesta ke Tmě totiž začínala takhle. To byl hlavní důvod proč se takhle mstil.
I jeho tělo se svíjelo bolestí a nenávistí, která ho nakonec dovedla ke Zlu.
Vstal. Přešel ke dveřím a stiskl tlačítko, aby mu uvolnily cestu. Jak zastaralé, pomyslel si opovržlivě.
Chlapec ležel na lůžku skoro ve stejné pozici jako minule. Nezdálo se, že by se za tu dobu nějak zvlášť hýbal. V pootevřených modrých očích sídlil smutek. Splihlé světlé vlasy zakrývaly jeho zarmoucené čelo.
Muž si ho chvíli důkladně prohlížel. Všimnul si, že když ho chlapec spatřil, stáhnul bolestně rty. Temný rytíř se škodolibě zasmál. Ještě jednou přehlédl ustrašeného chlapce a pak vykročil směrem k němu…
Když muže spatřil, nasadil Garen trochu vylekaný výraz. Bál se bolesti, kterou pro něj mužův příchod znamenal. Sadistický úšklebek na tváři Temného rytíře mu naznačoval mnohé. Tentokrát se měl na co těšit.
Jak se rytíř blížil, Garenův tep se pomalu zrychloval. Skrytý strach narůstal. Nechápal jak to, že ho ještě nenašli. Museli si přece všimnout, že jsem pryč? Nebo ne? Co, když mě vůbec nehledají?
Podobné úvahy ho děsily stále víc. Těch několik málo metrů, které oddělovaly jeho lůžko ode dveří, přecházel muž snad věčnost. Teda, aspoň mu to tak připadalo. Uvědomil si, že bezděčně přešel do zpomaleného prožívání času.
Na těle se mu začaly objevovat první krůpěje studeného potu. Jeho dech se zrychloval. Krůpěje se slévaly v kapičky.
Muž se blížil. Kapičky stékaly po jeho těle a cestou přibíraly další kapičky. Tenhle úvod se Garenovi vůbec nezamlouval.
Potůčky ledového potu mu tekly po spáncích v rytmu bušící krve. Vypadá to, že se nemůže dočkat, až se do mě pustí, napadlo ho. Výraz tváře Temného rytíře byl vskutku výmluvný. To mu to dělá takovou radost?! Kdybych byl já Temný, dělalo by i mně takou radost mučit jiné?!
Zavřel oči, aby se schoval, ale v jeho mysli panovalo stejné pozdvižení jako venku. Muž teď stál přímo před ním. Garen se cítil zmateně a navíc ho ovládal veliký strach. Děsil se toho, co ho čeká, i toho, že se bojí.
Muž napřáhl ruku a Garenem zacloumala bolestivá křeč. Z ochraptělého hrdla se mu vydralo slabé zasténání. Hlubiny jeho mysli se ještě víc rozbouřily.
Z jakýchsi jemu neznámých končin k němu doplouvaly první výčitky vůči ostatním. Tušil, že to budou právě ony, které se jednou změní v nenávist.
Nemohl proti tomu ale nic dělat. Byl bezmocný. Chvílemi jako by se jen díval na své trpící tělo a vůbec ho nemohl ovládat.
Jak bolest rostla, házely s ním křeče po lůžku čím dál tím víc. Temný rytíř zatím vůbec nepovolil. Bolest se do teď pouze stupňovala. Žádná úleva, žádná pauza. Dohánělo ho to k šílenství. Už to nemohl déle snášet. Nechtělo se mu.
Už žádná další bolest! řekl si. Rychlost s jakou vyskočil z lůžka jeho samotného překvapila. Spokojený výraz Temného rytíře ale naznačoval, že s tím počítal.
„Teď!“ ozval se v jeho mysli známý hlas. Patřil Nikovi.
„Co teď?“ zeptal se Garen nechápavě. Vůbec nevěděl, co má Nik namysli.
„Dovolíš?“ zeptal se Nik zdvořile a pak Garenova ruka vystřelila kupředu. Mohutná vlna Síly smýkla Temným rytířem o zem.
Jeho nohy se daly do běhu.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Nika.
Nik se usmál. „Taková malá laskavost,“ prohodil.
„Netušil jsem, že dokážu použít tolik Síly najednou,“ podivil se Garen.
„No, ani on si nemyslel, že zajdeš tak daleko,“ zazubil se Nik.
„Já?“ nechápal Garen, „snad ty, ne?“
„No více méně, ano,“ přiznal se Nik. „Ale bez tvého těla bych to nedokázal.“
„Udivuješ mě,“ usmál se Garen.
Nik pokrčil rameny. „Fajn, a teď pokračuj ty.“
„V čem?“
„No třeba v tom běhu,“ odpověděl Nik. „To si myslíš, že za tebe budu všechno dělat já?! Mám ti přece jenom ukazovat cestu.“
„No dobře,“ souhlasil Garen. „Kam teď?“
„Doprava,“ odpověděl Nik bezmyšlenkovitě.
( – - – )
Z Martinova pohledu vyčetla S‘Leni, že uspěl stejně jako ona. Sešli se v hlavní hale v dolní části podstavce.
Rozlehlou místnost rozdělovalo několik řád štíhlých sloupů. Šikovně schované světelné panely dodávaly šedému plastu a kovu stříbřitý lesk.
Na mnoha místech přerušovaly šedou jednotu modré informační obrazovky. V rozích místnosti se ukrývaly šachty hlavních výtahů. Těmito místy procházelo neustále mnoho rytířů Síly.
Vždycky se jich několik vynořilo z výtahu a proběhlo halou k jinému, nebo zmizelo v některých dveřích. Narozdíl od ostatních místností paláce tu vládlo příjemné světlo. K panelům ukrytým na obvyklých místech se totiž přidávaly i ty na stropě.
Martin a S’Leni přešli z opačných konců místnosti k sobě. Propletli se mezi několika mladšími studenty a našli si klidnější místo.
Hned jak se S’Leni ujistila, že je žádný z mistrů tady neslyší, začala se Martina důkladně vyptávat.
„Narazils na něj někde?“
„No, tak kdybych ho někde potkal, asi bych ho vzal s sebou, ne?“ opáčil Martin ironicky.
„Prohlédl si všechno?!“ naléhala S’Leni.
„Jo,“ přikývl Martin. „Prochodil jsem Západní věž od střechy až po základnu, ale nikde tam nebyl.“
„A nezaslechl jsi třeba někoho o něm mluvit?“ nadhodila S’Leni.
„Ne,“ řekl rezolutně. „Nikdo o něm nic neříkal, dokonce jsem se i ptal, ale nikdo ho neviděl…“
„A přemýšlel si vůbec u toho?!“ vpadne mu S’Leni do řeči.
„No dovol!“
„Přece jsme si řekli, že o tom zatím nebudeme nikomu říkat!“ S’Lenin hlas zněl nahněvaně.
„To si jako myslíš, že sem každýmu na potkání vyprávěl, že se Mruk snaží Garena zabít, a proto ho teďka jako hledáme?!“ vyprskl Martin.
S’Leni radši nic neříkala.
„Nebo jako, že jsem šel za velmistrem a všechno mu to vyklopil?!“ rozčiloval se Martin.
„Ne tak na hlas!“ uklidňovala ho S’Leni. Postřehla totiž, že se za nimi mezitím už několik studentských hlav otáčelo.
„No jak jsem řek,“ pokračoval Martin mírněji, „nikde sem ho neviděl, nikdo o něm nic neslyšel.“
„A co Jižní věž?“
„No tak tu sem prolez taky celou, ale nikde ani stopy,“ odpoví unaveně Martin. „A co ty?“
„To samý,“ řekne S’Leni. „Jako by se do země propadl.“
„No tak to je docela blbý,“ konstatuje Martin. „Co s tim budeme dělat?“
S’Leni ho přejede tvrdým pohledem od hlavy až k patě.
„Nevim,“ odpoví.
„Asi bysme měli nejdřív za Lubošem, třeba už je dávno v jídelně,“ navrhne Martin.
„To si jako myslíš, že by nás nechal běhat po celym paláci, kdyby za nim přišel?“ zděsí se S‘Leni.
„No, bylo by mu to docela podobný,“ ušklíbne se Martin.
„To by teda byl bezvadnej fór,“ odsekne S’Leni. „Víš ty jak sem utahaná?“
„Já jsem taky prochodil půlku akademie, stejně jako ty,“ usměje se Martin.
„No já vim,“ přizná S’Leni.
„Radši půjdem za Lubou, ne?“ usměje se Martin.
„No, po tom chození bych to radši vzala výtahem,“ zazubí se na něj.
( – - – )
Když spolkl poslední sousto, rozhlédl se netrpělivě po místnosti. Garen pořád ještě nepřicházel a ani S’Leni nebo Martin nevolali. Pomalu ho to čekání přestávalo bavit.
S obědem si dával docela načas, aby nebyl tak nápadný. Teď už se ale jídelna začínala vylidňovat.
Jen, co odejdou ti opozdilci od sousedního stolu, zůstane tam už pouze on. Že já jsem ho nechal jít samotného, vyčítal si.
Byl rád, že už odpoledne nemá žádnou hodinu, ale neplánoval, že by volný čas strávil zrovna takhle. Kde ten Garen vězí?!
Zakoukal se ven do ulice, ale známý obraz ho už nedokázal zabavit. Věčně ujíždějící vznášedla byla sice pokaždé jiná, ale přece v něčem stejná.
Objednal si ještě jeden džus, aby to nevypadalo, že se tady v jídelně jen bezcílně poflakuje. Každý má svůj cíl, připomněl si jednu větu z výcviku.
Když mu služba přinesla džus, všimnul si zkoumavého výrazu na tváři té dívky. Asi bych už opravdu měl odejít, pomyslel si. Usmál se na ni, protože nevěděl, co jiného má udělat. Tušil ale, že to na její otázky neodpovědělo.
Jakmile tedy dopil, zvedl se a pomalu odešel ven. Chvíli se jen tak toulal po chodbách okolo jídelny, které teď zely prázdnotou. Šel pomalu a zatím neměl žádný cíl, protože opravdu nevěděl, co by měl dělat.
Přemýšlel, jak by mohl přispět k nalezení Garena. Připadalo mu, že svým kamarádům totiž vůbec nepomáhá. S’Leni a Martin tady teď někde běhají jak pominutí, uvažoval, a já se tu jenom tak flákám.
Zamířil teda k sobě do pokoje. Cestou se rozhlížel, jestli Garena někde náhodou neuvidí. Když ho obklopilo známé prostředí jeho pokoje, natáhl se na postel.
Neměl v úmyslu usnout, takže mu jeho únava ani nedělal nějaké problémy. Potřeboval si to v hlavě trochu srovnat.
Nevěděl, co má dělat, takže hledal odpověď v sobě. Jak tak meditoval, míhaly se mu před očima jednotlivé obrazy minulých hodin. Třídil se je a zkoumal je. Všímal si každého detailu, který by mu nějak mohl pomoct.
Viděl Garena odcházet směrem ke svému pokoji, sebe jak cvičil a pak Mruka. Mruk! Napadlo ho. Jestli mu něco udělal, měl by nejlíp vědět, kde teď Garen je.
Přemýšlel. Že by mi to řekl dobrovolně, nepřipadá v úvahu. Hledal nějaký způsob, jak z Mruka vytáhnout, co udělal Garenovi. Nic ho nenapadalo. Leda že bych se mu zmínil o tom, co vím!
Docela se mu ten bláznivý nápad zamlouval. Když už nic, aspoň se pokusí něco o Garenovi zjistit. Ale bude to dost nebezpečené, došlo mu. Mruk zkusil zabít Garena tak, proč by nezabil taky mě?
No ale na druhou stranu, třeba se dozvím, že to všechno byla jen nehoda a Garen se jenom ztratil. Uvidíme!
Zamířil tedy do Mrukova pokoje. Prošel několika málo chodbami, až se ocitl před jeho pokojem. Stisknutím tlačítka upozornil Mruka, že někdo čeká za dveřmi. Mruk mu kupodivu otevřel, ale vzápětí ucuknul.
„Co tady chceš?“ zeptal se ho nevrle.
„Potřebuju s tebou o něčem mluvit,“ odpověděl mu Luboš. Svůj hlas naplnil Sílou, aby mu dodala důraznost.
Mruk mu naznačil, aby vstoupil. Luboš si zvědavě prohlížel místnost a schválně Mruka napínal. Věděl, že je na tenkém ledě, a právě proto to dělal.
„No tak co je?!“ zeptal se Mruk po chvíli mlčení.
„Neviděls dneska Garena?“ zeptal se Luba.
„Ne,“ odsekl Mruk. „Co mi je po něm.“
Luboš se zas chvíli věnoval nepořádku v místnosti. Asi si tady moc neuklízí, pomyslel si. Místnost doslova přetékala věcmi. Možná, že to ani nebyl nepořádek, snad v tom kdesi vězel jakýsi prapodivný systém.
„To je všechno cos mi chtěl?“ vyštěkl Mruk za chvíli.
„Ne,“ řekl Luboš. „ještě na něco jsem se tě chtěl zeptat.“
„No tak ven s tím!“ vydralo se z Mruka netrpělivě.
Neumí se moc dobře ovládat, napadlo Luboše. „Opravdu jsi ho nikde neviděl?“
„Už jsem ti jednou říkal, že ne!“ odbyl ho Mruk.
„No, dobře, já ti chtěl pomoc, ale když nechceš…“ nadhodil Luba. Třeba se chytí, pomyslel si.
„Vo co de?“ zeptal se po chvíli Mruk podezřívavě.
„Hm,“ zamyslel se Luboš. „Slyšel jsem Hij-Šu, jak říkala, že tě viděla, jak jsi mluvil s Garenem dneska dopoledne.“
„A co má být,“ ohradil se Mruk, „tak jsem s nim mluvil.“
No vida, chytil se! zajásal Luboš. „Taky se proslýchá, že Garena hledá rada,“ teď už si Luboš úplně vymýšlel.
„Co tím jako chceš říct?!“ zeptal se ho Mruk.
Luboš se v duchu usmál. „No vzhledem k tomu, že seš poslední s kym Garen mluvil…“ teď pokrčil rameny, aby Mruka ještě víc rozhodil.
„Ty si jako myslíš, že mě budou podezřívat, že jsem mu něco udělal?!!“ Mruk vypadal docela vyděšeně.
No tak vida, určitě s tím má něco společného, pomyslel si Luba. „No já nevim, třeba si to budou myslet.“
Mruk mlčel.
„Víš, co by to znamenalo?“ nadhodil Luba.
Mruk na něj vrhl zlý pohled.
Luboš bezděky o krok ucouvl. Nasadil trochu vyděšený výraz.
„No,“ začal zase, „už jsem ti to řekl, tak radši půjdu.“
Už se měl k odchodu, když ho Mruk zarazil. „Počkej!“
Luboš se otočil a čekal. Už to skoro vyšlo!
„Ty si taky myslíš, že jsem mu něco udělal?“
Luba chvilku přemýšlel, aby ta slova měla ještě větší dopad. „Myslíš, že bych sem chodil, kdybych si myslel, žes to byl ty?“ odpověděl mu otázkou.
Mruk zrozpačitěl. „To asi ne.“
Luboš vyčkával. Nerad používal manipulaci, ale teď to bylo skutečně nutné.
„Hm,“ začal Mruk nejistě. „Já… já to fakt nebyl, věř mi. Nic jsem mu neudělal, jenom jsem ho za ním poslal…“
Luboš naslouchal, ale byl zároveň připraven na útěk, kdyby něco nevyšlo.
„Za kým?“ zeptal se obezřetně, aby se neprozradil.
„Za tím černým,“ odpověděl Mruk.
„Ty víš, kde teď je?“ pokračoval Luboš.
„No,“ zarazil se Mruk. „Měl jsem mu říct, aby šel do strojovny. To bylo všechno.“
„Dobře,“ usmál se Luba. „Jestli to je pravda, nemusíš se bát.“
Mruk sklopil hlavu. Luboš odešel. Mrukova reakce ho docela překvapila. Zatím si mysleli, že Mruk je mnohem temnější. Ale teď to vypadalo, že v něm zbylo docela hodně z rytíře Síly. Kdo je ale ten černý?!
Dost dlouho uvažoval o významu těch slov. Pak to ale pochopil. Temný rytíř!!!
2.V Centrálním městě
Po té, co za ním zapadly těžké kovové dveře, ocitl se v úplné tmě. Síla mu říkala, že ho Temný rytíř nepronásleduje. Nechápal to. Divil se tomu. Nebo jsem ho tolik vystrašil?
Zvolnil krok, aby si tělo odpočinulo. Jeho oči sice nic neviděly, ale Síla mu říkala, kam položit nohu. V té tmě, co ho obklopovala, se skrývalo něco děsivého.
„Proč mě nechal jen tak běžet?“ zeptal se Nika.
„Třeba si myslel, že splnil svůj úkol,“ odpověděl Nik.
„A povedlo se mu to?“ vyzvídal Garen.
Nik se zamyslel. Svraštil čelo a pak ho zase povolil. „Nevím,“ přiznal.
„Nevíš?“ zapřemýšlel Garen. „Já myslel, že víš o všem.“
Nik se neznatelně usmál. „I za poledního úpalu, když je čisté nebe, zůstávají v temném lese místa, kam se nedostane světlo.“
„Hm…“ zabručel Garen. Tohle mu něco připomínalo. „Kam dál?“ Síla mu totiž oznámila, že stojí na křižovatce dvou chodeb a on se reflexivně zastavil.
„Co třeba nahoru?“ napověděl Nik.
„No dobře, ale která cesta vede nahoru?“ zeptal se Garen.
Nikovi hrál na tváři pobavený úsměv. „Ta vlevo.“
„Jak to víš?“ ptal se Garen dál. „Síla říká, že klesá.“
Druhý chlapec se teď už zcela nepokrytě smál. „Ale pak se zvedá.“
„Je to nejkratší cesta?“ provokuje Garen. „Rád bych už konečně byl na čerstvém vzduchu.“
„Není nejkratší,“ odpoví Nik pomalu, „ale můžu ti říct, že je to dobrá cesta.“
„A co ta vpravo?“ popichuje pořád Garen. „Síla říká, že stoupá.“
„Kdyby ses víc soustředil,“ začal Nik s úsměvem, „řekla by ti, že končí nad propastí a k povrchu se vůbec nedostane.“
„A co kdybych šel rovně?“ ptá se Garen.
„No tak to by ses dostal tam, odkud jsi přišel,“ zazubil se Nik.
„No tak dobře, pudu do leva,“ uznal Garen.
„Jen běž,“ zazubí se Nik.
Garen vkročí do tunelu a po pár krocích mu podjedou nohy. Sklouzne se ještě o pár metrů níž, než se zachytí. Zhluboka vydechne a uvažuje, po čem to asi uklouzl. Pomalu se zas postaví na nohy.
„Tys o tom věděl!“ obviní Nika.
Nik se zas zazubí: „Jo!“
„Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ vyčítal Garen.
„O čem,“ Nik dělal, že nic neví.
„O tom že to tu klouže,“ odsekl Garen.
„Na to jsi přece mohl přijít sám,“ odpoví Nik klidně. „Nebo ty sis nevšiml, co ti říkala Síla?“
Garen beze slova vykročil dál. Byl docela rád, že nevidí kudy jde, protože mu to v mnohém připomínalo starodávnou stoku. Dneska sice už málokdo ví, že něco takového existuje, ale i o tomhle se studenti učili.
Když už takhle šel asi čtvrt hodinky, chodba přestala klesat. Narazil cestou sice ještě na nějaké odbočky, ale nevšímal si jich.
Pár kroků se teď brodil v jakési zapáchající vodě. Pak už ale cítil, že stoupá výš. Celou tu dobu mlčel a poslouchal své kroky, jak se odrážejí od kovových nebo plastových stěn. Bavil se tím, že se snažil bez Síly rozeznat, z jakého kovu je podlaha vyrobena.
Několikrát uspěl, ale mnohem víckrát se netrefil. Jak stoupal, vzduch se začínal čistit. Nebylo to sice moc patrné, ale přece jen cítil změnu.
„Tady zahni doprava,“ poradil mu Nik.
„Proč?“ ohradil se Garen, „když půjdu rovně, vylezu taky ven.“
„No jestli se chceš objevit uprostřed rušné ulice pod letícími vznášedly…“ načal Nik, „klidně můžeš. Mně zlomená ruka bolet nebude,“ dodal jen tak polohlasně.
„No tak, jo,“ souhlasil Garen. „Jak to, že já nevidím, co se stane?“
„Nesoustředíš se dost,“ odpověděl mu Nik. „Až moc se spoléháš na mě.“
Garen tedy zatočil doprava. Pochvíli se dostal k žebříku. Když se po něm vysoukal na povrch, objevil se v malé zapadlé uličce odklopené vysokými mrakodrapy.
Nikde nikdo a navíc už se pomalu začínalo smrákat…
( – - – )
Luboš si přečetl vzkaz od S’Leni. Čekají na něj v Martinově pokoji. Původně si myslel, že se zase sejdou v jídelně, teď už by se mezi příchozími na večeři ztratili. Takže ho zapípání počítače zastihlo v půli cesty do jídelny.
Otočil se tedy zpátky a nechal se vést modrým světlem. Cestou narazil jen na několik opozdilců jdoucích na večeři. Jinak bylo po chodbách docela prázdno. Bludiště, kterým procházel, mu připomínalo spletitost jeho vlastních myšlenek.
Cestou zahlédl také plášť nějakého mistra, ale to už došel až ke dveřím Martinova pokoje. Martin mu je pomocí Síly otevřel ještě dřív, než stačil stisknout oznamovací tlačítko.
Luboš tedy vešel dovnitř. S’Leni meditovala a Martin se zatím pohodlně natáhnul na lůžko. Oba měli zavřené oči, ale oba věděli, že vstoupil. Luba si sednul na židli u stěny a zadumaně si ty dva prohlížel.
Jak S’Leni, tak i Martin vypadali skutečně unaveně. Není divu, napadlo ho, vždyť prochodili celý palác!
„Tak co?“ zeptal se, když nikdo nic neříkal.
S’Leni mlčela, ale Martin mu odpověděl. „Nic,“ řekl stručně. „nikde jsme ho nenašli, nikdo ho neviděl, nikdo o něm nic neslyšel…“
„Hm,“ zamyslel se Luba.
„A co ty?“ vyzvídal Martin.
„No, do jídelny nepřišel, ale zjistil jsem něco jiného,“ začal pomalu.
„No tak nás nenapínej!“ naléhal Martin.
„Promluvil jsem si s Mrukem,“ Luboš mluvil potichu a zřetelně, aby mu oba dobře rozuměli. Chtěl, aby oba dobře pochopili to, co říká.
„Cože?!“ zděsila se S’Leni a vyskočila na nohy. Právě něco takového Luba čekal, takže ho to ani moc nepřekvapilo.
„Cos mu řek?“ divil se Martin. Vypadal překvapeně a jeho dosavadní únava jakoby z něj spadla.
„Prostě sem se ho zeptal, jestli o Garenovi náhodou něco neví…“ prohodil Luba jakoby nic.
„A von ti jako řek, že náhodou jo, a že to byl von, kdo mu ublížil?!!“ řekla S’Leni pochybovačně. Už nějakou chvíli ho sjížděla pobouřeným pohledem, který teď Lubovi připadal ještě rozčílenější.
„To víš, že ne,“ uklidnil ji Luba. „Nejdřív dělal, že nic neví, ale pak jsem ho nachytal…“
„Nachytal?“ divil se Martin. „Jak?“
„No prostě z něj nakonec vypadlo, že ho za ním jenom poslal…“ snažil se jim to Luboš vysvětlil.
„Za KÝM?“ zeptala se S’Leni důrazně. Lubovi se dokonce zdálo, že při tom použila Sílu, ale nebyl si tím úplně jistý.
„Říkal, že za tím černým,“ odpověděl Luboš. Chtěl je ještě chvíli napínat.
„A to má bejt jako kdo?“ chtěl vědět Martin.
„Taky jsem to nejdřív nevěděl, ale pak mi to došlo,“ Luba se trochu ušklíbne. „Temný rytíř.“
„Temný rytíř?“ ptá se Martin.
„To ale znamená…“ zamyslí se S’Leni, „…že je Garen ve velkém nebezpečí.“
Luba přikývne.
„Co by tady dělal Temný rytíř?!“ nechápe Martin.
„To je mi právě taky divný,“ odpoví mu Luba.
„Garen přece není nikdo důležitý…“ zamyslí se S’Leni. „Hm, myslím, kvůli komu by tolik riskovali?“
„Já fakt nevím,“ odpoví Luboš. „Lámu si s tím hlavu od tý doby, co mi to řekl, ale pořád mě nic nenapadá.“
„Takže teď už máme důkaz,“ prohodí Martin nadějně.
„No více méně ano,“ odpoví mu Luboš.
„Neměli bysme to přece jen vyřídit sami?“ navrhne S’Leni.
„Ne!“ umlčí ji oba chlapci.
„Možná, že porazíš nás, ale je tam Temný rytíř!“ odporuje Martin.
S’Leni mu odpoví tvrdým pohledem.
„Myslím si, že o tomhle by měl velmistr opravdu vědět,“ vysvětluje Luboš. „Třeba zjistí, proč to udělali.“
„No dobře,“ podvolí se S’Leni.
„Tak jdem za velmistrem,“ shrne Martin. „Nevíš, kde teď může být?“
„Řekl bych, že ve Svatyni,“ odpoví Luboš.
( – - – )
Garen se zhluboka nadechl hustého městského vzduchu. Proti tomu, co dýchal v podzemí, to byl učiněný balzám. Přešel k chodníku a opřel se o stěnu nějaké budovy.
Vychutnával svou nově nabytou svobodu. Ten pocit byl rozhodně příjemný. Rozhlížel se a pátral, jestli někde nezahlédne známou budovu akademie.
Nic však neviděl. Do ulic vstupovala tma, takže svítící pásy světelných panelů vystupovaly z okolního šera. Obloha se zatáhla.
„Vypadá to na večerní bouřku,“ prohodil Garen. „Nevíš o něčem, kde bych se mohl schovat?“
Nik se zamyslel. „Asi tak dva bloky odsud je krytá tržnice, snad nevzbudíš podezření.“
„Kterým směrem?“ chtěl vědět Garen.
Nik se zazubil: „Používej taky trochu Sílu.“
Garen teda vyslal Sílu a pak se rozběhl směrem k tržnici. Nebe zčeřily první modré blesky. Ovíjely se kolem mrakodrapů a sestupovaly hlouběji do ulic.
Garen běžel instinktivně středem ulice, i když věděl, že chodníky jsou bezpečné. Modré blesky ho uklidňovaly, ale zároveň mu naháněly strach.
Konečně doběhl k tržnici. Schoval se dovnitř a splynul s davem místních lidí. Když vstoupil vrhlo na něj několik z nich překvapený pohled, ale pak se mu už nevěnovali.
Brzy postoupil hlouběji do budovy a na dění venku už neviděl. Jen tak se procházel okolo regálů s animacemi zboží a snažil se nevšímat si ostatních lidí.
„Kde jsem?“ zeptal se Nika.
„V Centrálním městě, přeci,“ odpověděl mu Nik, který ho asi chtěl ještě chvíli škádlit.
„No to vím, ale jak se dostanu do akademie?“ vyptával se Garen dál.
„Vy tady nemáte žádnou dopravu?“ podivil se Nik.
„Dopravu máme, ale já nemám ani jedinou GFJ!“ řekl Garen nazlobeně.
„No tak to budeš muset jít pěšky,“ zazubí se Nik.
„Fajn, ale kam?“ pokračoval Garen. „Já to tady totiž moc neznám.“
„Tak použij Sílu,“ navrhne Nik.
„Rád bych,“ vysvětluje Garen, „ale poslední dobou se nemůžu nějak soustředit.“
„Chápu, potřeboval by sis to srovnat, co?“ uznal Nik.
„Asi bych měl meditovat,“ napadne Garena.
„To určitě,“ souhlasí Nik. „Ale s tím bych počkal. Nemůžeš si tady přece jen tak sednout a začít meditovat uprostřed všech těch lidí.“
„Myslíš, že by mi chtěli něco udělat?“ podiví se Garen.
„To asi ne,“ odpoví Nik. „Ale na meditaci potřebuješ klid.“
„No tak ten tady rozhodně nemám,“ konstatuje Garen.
„Myslím, že ta bouřka už přešla,“ řekne Nik. „Už můžeš jít ven.“
Garen tedy vyšel z tržnice ven na ulici. Vzduch po bouřce byl ještě čistější a na nebi svítily hvězdy. Docela hezká noc, pomyslel si.
„Kdo ty vlastně jsi?“ zeptal se Garen.
„Nik, rytíř Síly,“ odpověděl Nik, „to jsem ti přece už řekl, ne?“
„Jo, to jasně,“ usmál se Garen, „já myslel, abys mi o sobě pověděl něco bližšího.“
„Aha,“ Nik se zamyslel. „Co víš o počátcích nové Galaxie?“
„Nic moc,“ odpověděl Garen smutně. „Měl bych sice vědět o všem, někde to tady dokonce i mám, ale nemůžu si na to vzpomenout.“
„No,“ začal Nik, „narodil jsem se tady na Alfě-Primě. Je to už skoro devět století. Odmala jsem vyrůstal v akademii, na své rodiče si vlastně ani nepamatuju.
V Galaxii tehdy řádily poslední zbytky přívrženců Temných rytířů a navíc se GSP pokusil o odpor proti Celogalaktickému soudu. Hodně rytířů zemřelo, než se nám podařilo problém vyřešit. Pomohla nám Unie, i když bylo proti naší vůli, aby nasadili svou flotilu. Ale zachránilo nám to tenkrát život,“ vyprávěl Nik.
„Na povstání GSP si trochu matně vzpomínám,“ řekl Garen. „Něco z toho jsme opakovali. Ty jsi asi byl hodně mocný rytíř, že?“
Nik se usmál: „No, říkalo se to. Docela mi to šlo a bavilo mě to. Krátce potom jsme pochytali nebo rozprášili většinu spojenců Temných rytířů a do Galaxie se zase vrátil klid.“
„Říkal jsi, že jsi rytíř Síly, ty jsi se nestal mistrem?“ přerušil ho Garen.
„Ne,“ odpoví Nik.
Garen se na něj napjatě kouká.
„Zemřel jsem měsíc před tím, než jsem se měl předstoupit k mistrovským zkouškám,“ vysvětluje Nik.
„To je mi líto,“ omluví se Nik.
„V pořádku, měl bys to vědět. Plnil jsem takovou zvláštní misi. Dostal jsem se tehdy až mimo Galaxii. Do nějaké soustavy za vnějším prstencem. Nevím, co to bylo za soustavu, a tam se to stalo.
Potkal jsem tam totiž skupinku Temných rytířů. Nejspíš se tam schovávali, když museli utéct z Galaxie, netuším. Ale nebyli moc nadšení, když mě tam uviděli. Prostě jsem je nezvlád. Bylo jich na mě moc,“ Nik zmlknul.
Garen byl taky zticha.
( – - – )
„Mistře Hu-Fe-Ji,“ uvítal přicházejícího mistra velmistrův hlas. „Už jsme vše ostatní projednali, zbývá nám setkat se s Garenem.“
„Já vím, velmistře,“ pronesl mistr Hu-Fe-J omluvným tónem, „ale nikde jsem ho nezastihl.“
„Použil jsi počítač, mistře?“ promluví Gri-Shi.
„Ano, mistryně,“ odpoví Hu-Fe-J, „nejdřív jsem ho volal počítačem, ale nešlo ho zaměřit. Zkusil jsem za ním zajít osobně, ale jeho pokoj je prázdný.“
„To je divné,“ zamyslí se mistr Tara-Ju.
„Skutečně zvláštní,“ praví mistryně L’Wu, „nemá nějakou hodinu?“
„Ne,“ odpoví mistr Hu-Fe-J, „vyučování měl dopoledne, na odpoledne si nic neplánoval. Ale to by stejně nevysvětlilo, proč ho počítač nemůže zaměřit.“
„Musel by být velice daleko,“ odpoví mistr Gwi-Sati, „ale je pravděpodobnější, že má nějakou poruchu na počítači.“
„Myslím, že někdo přichází,“ promluví velmistr.
Dveře svatyně se otevřou a do svatyně vstoupí tři postavy. Velmistr si zvědavě všechny studenty prohlíží. Zdá se mu, že se cítí ustaraně.
„Potřebovali bychom s vámi mluvit, velmistře,“ řekne S’Leni.
„Dobře,“ kývne velmistr, „tedy mluvte.“
„Nebudeme rušit mistry z meditace?“ zeptá se Luboš.
Velmistr se usměje. „Ne, jim to nebude vadit.“
Studenti se posadili před velmistra. Nechali se uklidňovat modrým světlem, které vyplňovalo celý prostor svatyně.
„Jde o Garena,“ začal Luboš.
„O Garena?“ podivil se velmistr.
„Ano,“ přikývla S’Leni.
„Rada ho zrovna shání, třeba byste nám mohli pomoct,“ odpoví velmistr.
„To je právě ten problém,“ řekl Luboš, „ani my ho nemůžeme najít.“
„Takže nevíte, kde je?“ zeptal se velmistr trochu zklamaně.
„To ne,“ přiznal Martin.
„Ale zjistili jsme, že by za jeho zmizením mohl stát Temný rytíř,“ vysvětloval Luboš pomalu.
„Temný rytíř?!“ zděsil se velmistr. Při těch slovech sebou i ostatní mistři trhli. Všichni si překvapeně měřili studenty a čekali, jak to vysvětlí.
„Já vím, že to zní divně,“ souhlasil Luboš, „ale je to tak.“
„To je velice vážné,“ promluvil velmistr.
„Ten Temný rytíř ovlivnil Mruka, aby Garena vylákal do strojovny,“ pokračoval Luboš.
Velmistr se zamyslel. „To je podivné, Temný rytíř, který operuje přímo v sídle rytířů Síly.“
„Musíte nám věřit, velmistře,“ řekla S’Leni, „děláme si o něj starosti.“
„Hledali jsme ho po celé akademii,“ připojí se Martin, „ale nikdo o něm nic nevěděl a nikde jsme ho nenašli.“
„Já vám věřím,“ řekne velmistr, „nevím ale, jaký důvod má Zlo, že tolik riskuje. A navíc nechápu, jak to, že jsme na to nepřišli.“
„Najdete teda Garena?“ zeptal se Martin.
„Ano,“ ujistil ho velmistr.
„Myslíte si, že je naživu?“ obávala se S’Leni.
„Řekl bych, že je,“ odpověděl velmistr. „Nevím sice, jaký důvod pro to všechno Zlo má, ale mrtvý by jim určitě k ničemu nebyl.“
„A…“ S’Leni se zarazila, „nebude Temný.“
Velmistr se povzbudivě usmál: „Garen je silný, určitě Zlu odolá.“
S’Leni mu úsměv oplatila a sklonila hlavu.
„Rád bych si promluvil s Mrukem,“ řekl velmistr za chvíli, „třeba něco zjistíme.“
3.Hledání
Garen se snažil všemožně pročistit si hlavu. Zamířil proto ještě na mnohem opuštěnější místa, než kde byl před tím. Ocitl se ve spleti úzkých obslužných uliček nějakého průmyslového areálu. Narazil na pár zaparkovaných vznášedel.
Výrobní haly byly ale zcela zavřené. Ochladilo se. Světelné panely většinou jen tak blikaly. Z dálky sem doléhal ruch hlavní komunikace, ale tady nikdo nebyl.
Proti nebi se rýsovaly tmavé budovy, které nabývaly obludných tvarů. Snažil se spatřit něco mimo své nejbližší okolí, ale kromě několika špiček nedalekých mrakodrapů, neviděl nic. Pozoroval světelný panel proti sobě, jak se rozsvěcí a pak opět zhasíná.
Opřel se o chladnou stěnu výrobní haly a pomalu se po ní svezl do sedu. Byla mu zima. Měl na sobě jen kalhoty, tričko a vestu. Snažil se s chladem bojovat.
Myslel na svůj pokoj v akademii a na útulnou postel, ve které spával. Přitáhl si kolena blízko k tělu a položil si na ně hlavu.
Pořád se ještě nemohl dost soustředit, aby mu Síla řekla, kam má jít. Podařilo se mu ale s její pomocí zahnat zimu.
Ponořil se do své rozbouřené mysli. Zase spatřil mlhu v rozích i rozčeřenou hladinu svých vzpomínek a citů. Připadal si nemožně.
Zkoušky se blíží a já se ani nedokážu vrátit zpátky na akademii, když se ztratím! Přemýšlel. Necítil se ještě dost silný na meditaci, ale už mu bylo lépe.
Pozoroval Nika, který vedle něj seděl a mlčel. Rozhodl se, že si v mysli udělá pořádek. Začal rovnat vzpomínky a uklidňovat emoce.
Vstoupil hluboko do své mysli, ale pořád to ještě nebyla meditace. Pomáhalo mu to. Cítil silnější spojení se Sílou, než před tím. Začal zkoumat své okolí.
Síla mu říkala, že je někde v průmyslové čtvrti. To je od akademie pěkně daleko, pomyslel si. Snažil se vybavit si, kudy všude chodil. Dařilo se mu to jenom od jeho útěku z té kobky, kde ho Temný rytíř držel.
Neměl ale ani ponětí, jak daleko už předtím od akademie vlastně byl. Rozhodl se, že si tedy ještě trochu odpočine a pak vyrazí zpátky. Cítil, že už ví, jakým směrem se má vydat.
Až teď mu došlo, že mu ten Temný rytíř musel vzít meč a počítač. Snažil si vybavit, kdy ho naposledy měl. Nakonec si vzpomněl, že mu Temný rytíř vzal meč hned, když ho potkal, kdy mu ale sebral počítač, to netušil.
Když se probudil v kobce, už ho neměl. Nadechl se a ještě víc se zklidnil. Ať se snažil sebevíc, nevzpomínal si.
Nakonec to vzdal. Musel být nejspíš v hlubokém bezvědomí, když to udělal. Pohlédl na Nika. Chlapec vedle něj stále mlčel.
„Už si trochu vzpomínám,“ navázal konverzaci Garen.
„To je dobře,“ řekl Nik, „chvíli jsem si myslel, že ti budu muset vyčistit hlavu.“
„To bys dokázal?“ podivil se Garen.
„Myslím, že ano,“ souhlasil Nik. „měl bych to zvládnout.“
„Dokázal bys mi třeba vrátit paměť?“ Garen teď mluvil hodně pomalu, tohle by vyřešilo většinu jeho problémů.
„Myslím si, že kdybys mi s tím trochu pomoh,“ odpověděl Nik, „tak snad ano.“
Garen se na Nika usmál. „Udělal bys to teda?“
Nik chvíli přemýšlel. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „Pomůžu ti s tím, musíš se ale co nejvíc uklidnit.“
„Jak to mám udělat?“ zeptal se Garen.
„Zkus meditovat,“ odpověděl mu Nik. „Potřebuju ale, aby ses dostal opravdu hluboko.“
„Fajn,“ usmál se Garen, „to snad nebude takový problém.“
Garen začal pravidelně dýchat. Chvíli mu trvalo, než seřídil rychlost svého dechu tak, jak potřeboval. Pak několika nepravidelnými nádechy a výdechy navodil meditační stav. Jeho tělo reagovalo až doposud kupodivu dobře.
Ponořoval se hlouběji. Hranice mlhy se přibližovala. Uvědomoval si teď každou část svého těla, její funkci i to, co právě teď dělá. Jen párkrát se dostal tak daleko v meditaci. Přesto ale pokračoval ještě dál.
Klesal hlouběji do své mysli. Mlha teď byla už skoro nadosah. Uvědomoval si dokonce i práci jednotlivých buněk ve svém těle.
„Dobře, Garene,“ pochválil ho Nik, „zkus se dostat až do té mlhy.“
Hranice mlhy teď byla už docela blízko. Stačilo, aby natáhl ruku, a dotkl by se jí. Teď už viděl jen molekuly, které ho tvořily.
Mlha se blížila. Už cítil její vlhkost a dokonce i spatřil osamocené chomáčky, které ho už obklopovaly.
Klesnul ještě hlouběji a dolní část jeho těla zmizela v mlze. Podíval se tam, kde tušil své nohy, ale kromě mlhy nic neviděl. Vystrašilo ho to.
„Klid, Garene, neboj se,“ Nikův hlas zahnal strach daleko od něj.
Teď se už do mlhy ponořil až po ramena. Cítil, jak k němu Nik vysílá uklidňující proudy Síly. Bylo těžké udržet tenhle stav delší dobu, ale jemu se podařilo ponořit ještě hlouběji do mlhy. Teď už nic jiného než mlhu neviděl.
Stále cítil Nika nablízku, ale neviděl ho. Obklopilo ho obrovské množství Síly nabité spoustou energie. Mlha začala řídnout.
Ještě před chvílí si pro samou mlhu neviděl ani na špičku nosu, ale teď už rozeznával i své ruce. Mlha pořád ustupovala. Řídla a ztrácela se.
„Vydržíš ještě chvíli?“ zeptal se ho Nik.
„Ano,“ přitakal Garen.
Mlha zmizela. Garen se rozhlížel kolem sebe, ale nikde po ní nebylo ani stopy. Začal zase pomalu stoupat.
Jak se tak rozhlížel, spatřil to, co hledal. Zkusil si vzpomenout. Ano! Všechny mé znalosti z hypnovýuky! Měl ohromnou radost.
Podíval se na Nika. „Díky“
„Není zač,“ odpověděl Nik. „Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct.“
( – - – )
Velmistr stál na chodbě a díval se z okna, rukou si přidržoval rukojeť svého krystalového meče. Už uplynulo několik hodin, co rozdal příslušné pokyny. Teď čekal na výsledky.
Sledoval pomalý pohyb hvězd po čistém nebi. Měsíc už dávno zmizel z obzoru. Ztmavlé budovy mrakodrapů se rýsovaly proti světlejšímu nebi.
Všichni tušili, jaký výsledek bude mít pátrání, jen on to ale věděl skoro jistě. Už jen pár minut ho dělilo ho od chvíle, kdy bude mít naprostou jistotu.
Síla, kterou k sobě svolal, čekala na jeho pokyn. On zase čekal, až se vrátí mistři. Mezitím se uklidňoval a shromažďoval ještě víc Síly.
Kdyby mu Síla neřekla, že venku začal foukat vítr, nepřišel by na to. Mrakodrapy se pod jeho nápory ani nehnuly a zvukotěsná okna dovnitř nevpustila žádné charakteristické zafičení. Síla mu ale dokázala říct i o tom, co jeho smysly neodhalí.
Stačí se jí jen zeptat. Už hodně dlouho cítil nutkání se Síly zeptat. Zároveň ho ale od toho něco zrazovalo. Zrazovalo možná není to nejlepší slovo. Něco mu říkalo, aby ještě chvíli počkal.
Díky množství Síly, které už nashromáždil, věděl takřka o veškerém dění v akademii a nejbližším okolí. Kdyby jí zadal určitý úkol, dokázala by pokrýt celé město.
Stále ale vyčkával.
Konečně do chodby vstoupil hlouček mistrů. Jejich výraz naznačoval výsledek jejich hledání. Velmistr zamířil zpět do svatyně. Skupinka mistrů ho následovala.
„Co jste zjistili?“ zeptal se velmistr, když všichni pohodlně usedli před zdroj uklidňujícího, modrého světla.
„Nikde jsme ho nenašli,“ opověděl mistr Tara-Ju.
Velmistr přikývl. „Pak ho tedy budu muset vyhledat jinak.“
„Má vám rada s hledáním nějak pomoct?“ zeptala se mistryně Gri-Shi.
„Ne,“ řekl velmistr, „tohle musím udělat sám.“
„Může se tedy rada rozejít?“ zeptala se L’Wu.
„Ještě jedna věc,“ zadržel je velmistr. „Chtěl jsem mluvit s Mrukem.“
Slova se ujal mistr Tara-Ju: „Hledali jsme Mruka, ale nenašli jsme ho.“
„Zkoušeli jste mu volat na počítač?“ zeptal se velmistr.
„Ano, velmistře,“ přikývl mistr Hu-Fe-J. „Jeho počítač nešlo zaměřit.“
„Chtěl bych se zeptat rady na její názor ohledně Mruka,“ pronesl velmistr.
„Podle toho, co jsme zjistili, si už zvolil svou cestu. A tím pádem se s námi rozešel,“ odpověděl mistr Gwi-Sati.
„Podle čeho tak rada usuzuje?“ zeptal se velmistr.
„Mluvili jsme s jeho spolužáky,“ začne L’Wu, „říkali, že se poslední dobou choval divně. Často prý někam na kratší dobu mizel. Také jsme mluvili s Lubošem. Řekl nám o rozhovoru, kdy se mu Mruk zmínil o Temném rytíři.“
„Zvláštní ale je,“ přerušil jí mistr Tara-Ju, „že jemu nepřišel Mruk tolik temný, když s ním mluvil.“
„Hm, třeba se už tehdy rozhodl a kryl se, aby nás odlákal a mohl uprchnout,“ nadhodila Gri-Shi.
„Nejdůležitější ale bylo,“ pokračuje mistryně L’Wu, „že jsme si prohlédli záznam cvičného souboje Mruka a Garena na kladině. Jen chvíli před tím, než Garen spadl, projel Mrukovým mečem krátký fialový záblesk.“
„To potvrzuje, že se Mruk vydal cestou Zla a z akademie utekl,“ shrne Tara-Ju. „Počítač nejspíš zničil, abychom ho nemohli najít.“
„Toho jsem se obával,“ uzavře velmistr.
( – - – )
Když dal Síle pokyn, pocítil úlevu. Síla se vydala pryč od budovy, aby prozkoumala město. Teď musel opět čekat. Ale už ne tak dlouho.
Síla se vrátila. Našla ho. Velmistr cítil Garenovu přítomnost. Síla s sebou přinášela i chlapcovy emoce. Byla naplněná únavou, stísněností a přešlým strachem. Kromě toho ale velmistr také pocítil nezdolnou naději.
Velmistr tedy opustil budovu. Udržoval stále kontakt s Garenem a vysílal k němu uklidňující proudy Síly.
Zamířil k zastávce veřejného vznášedla a počkal, než přijede. Posadil se na jedno ze sedadel a sledoval míhající se mrakodrapy, které lemovaly silnici.
Kromě něj tu nikdo nebyl. Vznášedlo řídila automatická jednotka a on byl jedině rád, že ho nikdo nevyrušuje. Část mysli soustředil na Garena, částí sledoval cestu. Jak to, že se dostal tak daleko? ptal se sám sebe.
Kolem vznášedla ubíhaly stovky skoro stejných mrakodrapů. Vozovku přetínaly pruhy světelných panelů.
I přes všechny snahy automatické jednotky a supermoderní stabilizátory letu cítil, jak se vznášedlo chvěje pod nápory větru. Venku už začínala být pěkná zima. Do rozednění zbývalo ještě pár hodin a do té doby teplota určitě ještě klesne.
Snažil se zjistit, jak na tom chlapec je, ale zdálo se, že se cítí docela dobře. V poli Síly proběhlo několik vzruchů.
Velmistr rozeznal slabou Garenovu odpověď na jeho uklidňující volání. Překvapilo ho, že mu je vůbec schopen odpovědět.
Bál se, že Zlo nad ním zvítězilo, ale pak by nedávalo smysl, že ho volá. Vznášedlo zpomalilo. Ladně sklouzlo do pruhu blíž chodníku a během pár chvil docela zastavilo. Velmistr přistoupil ke dveřím.
Počkal chvilku, než se otevřely, a pak vystoupil. Obličej mu ofoukl studený vzduch. Zachumlal se hlouběji do rytířského pláště, který se rychle přizpůsobil jeho požadavkům a začal ho hřát.
Stál před vchodem do nějaké továrny. S kódem chránícím dveře si nedělal moc velké starosti a vstoupil dovnitř.
Uvítala ho potemnělá výrobní hala. Jen na několika místech slabě blikaly záložní světelné panely. Procházel mezi stojícími stroji.
Ve své mysli stále sledoval Garena a cestu. Už byl blízko. Jeho kroky duněly na kovové podlaze. Z šera vystupoval osvětlený rám únikových dveří.
Opět vstoupil do volného prostranství. Stál na dvorku obklopeném ze všech stran výrobními halami. Ve světle poblikávajících panelů spatřil v jedné z obslužných uliček schouleného Garena. Vykročil k němu.
Již nějakou dobu cítil v Síle uklidňující velmistrova slova. Snažil se jim odpovídat. Potěšilo ho, že mu to docela jde.
Začínala mu být zima. Pomáhal si sice Sílou, ale teď už to nezvládal tak dobře. Byl unavený a vyčerpaný. A to se projevovalo i na jeho schopnostech ovládat Sílu. Podíval se na své zkřehlé prsty a sledoval páru, která mu stoupala od úst.
Věděl, že velmistr už jde, a byl rád. To něco zlého, co v něm vytvořil Temný rytíř, teď vyklízelo pozice. To, že se velmistr blíží, že na něj nezapomněli, ho posilovalo. Přinutil Sílu, aby ho ještě víc hřála.
Síla ho upozornila, že velmistr přichází. Zvedl hlavu a natočil ji směrem k velmistrovi. V mihotavých záblescích chabého světla rozeznal velmistrovu usměvavou tvář. I on se na něj usmál.
Velmistr přistoupil až k němu. Chvíli si ho prohlížel a pak se na něj zeširoka usmál. Garen pocítil proud Síly, který prozrazoval velmistrovu radost.
„Asi ti je zima,“ řekl velmistr.
Garen jen přikývl. Ve skutečnosti byla zima jen jeho tělu. Jeho mysli to ale nevadilo. Velmistr si sundal plášť a podal ho Garenovi.
Chlapec vstal a zabalil se do tmavého pláště. Speciální látka pocítila nedostatek tělesného tepla a začala ho okamžitě hřát. Bylo mu příjemně.
„Budeš mi muset povědět, co všechno se stalo,“ začal po chvíli velmistr, „ale to teď počká. Myslím, že nejvyšší čas vrátit se zpátky do paláce.“
„Asi ano, už jsem se vynadíval na nebe až dost,“ zazubil se Garen.
„Tak pojď, půjdeme,“ velmistr k němu vyslal další dávku hřejivé Síly. Garen cítil, jak jeho ztuhlé svaly zareagovaly na velmistrův pokyn.
Držel se po velmistrově boku a sledoval cestu, kterou šli. Museli chvíli počkat na veřejné vznášedlo, ale pak už jeli rovnu do akademie.
Cestou Garen velmistrovi řekl všechno, co si pamatoval o Temném rytíři. Zlo v něm se vztekle odebralo do nejvzdálenějších koutů jeho mysli a zlostně tam vše sledovalo…
( – - – )
V místnosti byla tma. Několik málo slabých, světelných panelů sotva stačilo proměnit tmu u vstupních dveří ve změť šedi. Sledoval, jak různé stroje vytvářely spletité stíny.
Z jednolité černi občas povystoupily nezřetelné obrysy nějakého zařízení. Už si všimnul, že za to může poblikávající světelný panel napravo od něj.
Takováhle tma mu vyhovovala. Nepravidelné proudění vzduchu dokazovalo, že tu je někde porušená izolace.
Polem Síly probíhaly temné vzruchy. Cítil jeho přítomnost, i když byl ještě pořád dost daleko. Těšil se na setkání s ním, ale zároveň se ho bál.
Čekal. Jeho oči si za tu dobu už přivykly temnotě. Zjistil, že i přes veškerou tmu vidí. Rozeznával tvary věcí okolo sebe a tušil vzdálené stěny místnosti.
Napětí v něm rostlo. Tma okolo jakoby houstla. Temná Síla, která ho obklopovala, mu přinášela obrovské sebeuspokojení.
Přejel rukou po krystalovém meči, který měl připnutý přímo na opasku, a pohladil jeho krystaly. Temně červené krystaly. Jaká příjemná změna, pomyslel si. Svými prsty se také dotkl černé látky svého pláště.
Cítil její jemnost. Další hezká změna. Už měl dost těch hrubých plášťů a světlých rouch. Oddal se Temnotě a byl připraven jí sloužit.
Teď rozeznal i přítomnost toho druhého. Síla kolem něj vířila očekáváním. V tom, co teď přijde spatřoval nový smysl svého života.
Síla říkala, že už musí být velmi blízko. Cítil, jak nenávist v něm roste, když shromažďuje víc Síly. Až do konečků prstů doléhala její přítomnost.
Uvědomoval si svou moc. Byla větší, než kdy měl. Větší, než jakou by vůbec mohl získat. Ale pořád nicotná ve srovnání s ním.
Už se nemohl dočkat, až jeho moc ještě vzroste. Donutil Sílu, aby kolem něj vytvořila atmosféru zla a chladu. Takové okolí ho velmi uspokojovalo.
Jeho zbystřené smysly rozeznaly záchvěvy podlahy pod dunivým krokem blížících se mužů. Síla k němu promlouvala spalujícím zlem. A on ho toužil ovládat.
Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupil on. V místnosti se setmělo, všechny světelné panely rázem zhasly. Chlad, který dosud vytvořil, se ještě prohloubil. Síla přetékala Zlem a nenávistí. Temný vévoda přišel.
Rytíř, který stál po boku Temného vévody, mu naznačil, aby poklekl. Udělal to s radostí. Sklonil hlavu a čekal, až Temný vévoda začne.
Místo něj ale promluvil rytíř. „Odpusť mi můj pane, že jsem tě zklamal,“ jeho hlas zněl pokorně a zlomeně. Nejspíš už spolu o tom mluvili před tím a tohle bylo jen divadlo pro něj.
Skrz Sílu projel obrovský hněv a nenávist. Temný rytíř padl na zem. Temný vévoda promluvil: „Myslel jsem, že výsledek tvého úkolu bude lepší.“ Hněv v Síle se zmírnil. „Ale přesto mě to, co jsi udělal plně uspokojilo.“
Temný rytíř se zvedl ze země, ale nadále zůstal klečet. „Jak to, můj pane? Ten chlapec přece utekl!“
„Jenom tak odsunul svůj příchod k nám,“ jistota v hlase Temného vévody ho vyděsila. „Zlo v něm začalo svou práci a nic už ho nezastaví!“
„Můj pane, jak se mu ale podařilo shromáždit okolo sebe tolik Síly?“ Temný rytíř se teď krčil před ohromnou postavou Temného vévody.
„Vsadím se, že použil Temnou Sílu,“ odpověděl vévoda.
Temný rytíř sklopil hlavu a už nic neříkal.
„Když jsi plnil svůj úkol, narazil jsi ještě na něco?“ nebyla to otázka, spíš jen vybídnutí k pokračování v rozhovoru.
„Ano, můj pane,“ odpověděl Temný rytíř, „Našel jsem zdroj Zla a nenávisti.“
„A přivedl jsi ho s sebou?“
„Ano, můj pane, támhle je,“ a ukázal směrem k němu.
Temný vévoda se otočil tam, kam mu rytíř ukazoval. „Kdo jsi?“ zeptal se tvrdě.
„Jsem Mruk, můj pane, tvůj věrný služebník!“
4.Pochybnosti
Hned po snídani se Garen sešel se svými kamarády ve svém pokoji. Garen už při jídle poznal, že jsou jeho přátelé velmi nedočkaví, ale přesto je ještě napínal.
Teď sledoval S’Lenin napjatý výraz, kterým ho vybízela, aby už konečně začal mluvit. Trochu se pousmál, ale nevěděl, čím má vlastně začít.
„No, tak Garene,“ nevydržela to nakonec S’Leni, „to ti ten Temný rytíř vyříz jazyk?“
„To, ne,“ odpověděl Garen.
„Věděl jsi, že se tě Mruk pokusil zabít?“ nadhodil Luboš, aby Garenovi pomohl.
„Ze začátku ne, došlo mi to, až když jsem se probudil v té kobce,“ odpoví Garen a vrhne na Luboše vděčný pohled.
„Ty sis teda vůbec nepamatoval, co se stalo, než jsi spadnul?“ zeptal se Martin.
„No,“ Garen se zamyslí, „postupně se mi to vybavovalo jako střípky mozaiky, ale trvalo mi, než jsem je složil.“
„Myslíš, že věděli, že si nebudeš nic pamatovat?“ dotazovala se S’Leni.
„Udělali to schválně,“ řekl Garen.
„Proč?“ divil se Luboš.
„Chtěli, abych se k nim přidal,“ vysvětlil Garen.
„Doufám, že se jim to nepovedlo!“ poznamenal Martin.
„To si myslíš, že bych tady ještě seděl, kdyby uspěli?“ zazubil se Garen.
„Mruk tady taky byl,“ řekla S’Leni tiše.
„Protože mě měl nalákat k tomu rytíři,“ řekl Garen, „a navíc se nerozhodl hned, že se k nim přidá.“
„Co tě vlastně tak vyděsilo při tom souboji?“ chtěl vědět Luboš.
„Slyšela jsem,“ skočí mu do řeči S’Leni, „že se stalo něco divného s Mrukovým mečem.“
„On totiž trochu zčervenal,“ odpověděl Garen, „no a pak sem zpanikařil.“
„Proč jsi nám to hned neřekl?“ zděsil se Martin.
„Já jsem si to totiž srovnal až včera,“ vysvětlí Garen.
„No dobře,“ uklidní je Luboš, „jak si ale utek tomu Temnému rytíři?“
Garen se trochu zarazí, pak ale přeci jen promluví: „Já jsem totiž potkal Nika…“
„To je kdo?!“ přeruší ho S’Leni.
„Jeden starý rytíř Síly,“ odpoví Garen záhadně.
„To tam za tebou jako přišel a vysvobodil tě odtamtud?“ diví se S’Leni.
„No, tak nějak,“ zazubí se Garen.
„Jak to teda bylo?“ ptá se Luboš zvědavě.
„On už je totiž asi tak tisíc let mrtvý,“ dá se Garen do vysvětlování, „takže jeho mysl vstoupila do mé a prostě mi s tím pomohl.“
Luboš se na něj rozpačitě podíval. Martin a S’Leni na něj nechápavě civěli. Garen se zhluboka nadechl.
„Když zemřel stala se jeho mysl součástí Síly a teď se prostě rozhodl, že mi s tím pomůže,“ pokusil se jim to znova vysvětlit.
„Aha,“ zdálo se, že Luboš už to aspoň trochu pochopil. Martin a S’Leni si ale vyměnili další nechápavé pohledy.
„To si tě vybral jen tak?“ podivila se S’Leni.
„Všechno má přece svůj důvod,“ odpověděl jí Garen.
„Tak proč teda? Nemyslíš, že je to zvláštní?“ řekl Martin.
„Chtěl mi pomoct,“ vysvětlil mu Garen, „říkal něco o tom, že se mě Zlo pokusilo ovlivnit, a proto se on se mnou spojil, aby mi mohl ukázat cestu.“
„A on je teď jako pořád s tebou?“ S’Leni zvedla tázavě obočí.
„Ano, je v mé mysli,“ odpověděl jí Garen.
„Stejně mi to ale připadá divné,“ pokrčila S’Leni rameny.
„To mě taky,“ usmál se Garen, „proč se Zlo snaží dostat zrovna mě? A proč si Nik vybral zrovna mě? Myslím, že mohl třeba taky pomoct Mrukovi, aby ho udržel na jeho cestě.“
„Třeba si myslí, že jsi nějak důležitý,“ napadne Luboše.
„Asi jo, taky mě to napadlo…“
( – - – )
Svými prsty opět pocítil žár krystalového meče. Uvědomil si, kolik už uplynulo času od doby, kdy ho aktivoval naposled.
To bylo ještě před tím, než se setkal s Temným rytířem. Jeho život se během několika posledních dnů převratně změnil.
Zahloubal se do sebe. Stále cítil Nikovu posilující přítomnost. A někdy, když se opravdu soustředil, zřetelně viděl cestu, kterou mu ukazoval.
Většinu z toho, co se stalo ještě docela nechápal, ale jedno mu bylo jisté. To, co se stalo, už nemůže zvrátit. Vykročil k cíli, který sice nikde neviděl, ale přesto o něm věděl, že tam někde je.
Procházel sérií změn, které ho více či méně ovlivňovaly. To, že si dokázal vzpomenout, ho naplnilo nadějí, že u zkoušek uspěje.
Teď, když mohl srovnávat se svou minulostí, zjišťoval, jak moc postoupil na své cestě. Jeho spojení se Sílou bylo mnohem silnější, než kdy předtím.
Také ve cvičných soubojích o hodně pokročil. Důležité ale bylo, že ve svém životě pocítil nový prvek.
Byly to právě vize, které dosud ještě nezažil. Slyšel toho o nich hodně od svých starších kamarádů, kteří se už stali rytíři.
Mnohokrát mu popisovali své pocity, když je navštívila vize. Ptal se na ně dokonce i mistrů. Z jejich odpovědí pochopil, že jsou to obrazy různých míst v čase a prostoru. Věděl, že mohou být buď z budoucnosti, nebo z minulosti.
Pamatoval si také dobře, že mu mistři říkali, že vize jsou jen informativní. Ukazují budoucnost, která se může stát, když se bude vše vyvíjet dosavadním směrem.
A z mnoha hodin, které se problémem budoucnosti zabývaly, vyplývalo, že svými činy může budoucnost změnit. Přesto všechno, co o vizích věděl, byly pro něj jednou velkou neznámou.
Kdysi se zeptal jednoho mistra, proč ještě žádnou vizi neměl. Mistr mu vysvětlil, že vize přijdou jen za rytířem, který je na ně připravený. Řekl mu, že jen ti nejnadanější studenti Síly, mají občas mlhavé vize.
Od té doby tedy toužil setkat se s nějakou vizí. A ten okamžik právě před chvílí nadešel. Vize byla krátká ale překvapivě jasná.
Skoro nic si z ní nepamatoval. Jediné, co utkvělo v jeho mysli byly pocity. Překvapila ho radost a láska, která z té vize doslova čišela.
I on sám byl rád, že jeho první vize byla právě takováhle. Několik starších kamarádů se mu svěřilo, o svých vizích. Většina z nich se řadila spíš k těm lepším, ale některé by si nepřál zažít.
To, co se s ním v poslední době dělo, přisuzoval svému setkání s Nikem. Seznámili se již před pár dny, takže se už o něm stihl leccos dozvědět. Stále ale zůstávala jedna otázka nezodpovězená.
Proč si vybrali zrovna mě?
Mohl si dovolit takhle přemýšlet jen proto, že mu mistr Xi-Ť-Ing dal čas na vyzkoušení svého meče. Ten meč, který mu vzal Temný rytíř, samozřejmě nikde nenašli. Takže mu dali nový.
Krystalové meče musely být sice všechny stejné, ale přesto se od sebe trochu odlišovaly. Rozdíl mezi nimi byl právě v krystalech.
Čiré krystaly, které vytvářely pole Wulfovy energie, jsou citlivé na Sílu. Jde o to, že při kontaktu se Sílou barevně reagují na pól Síly.
Temná strana Síly barví krystal červeně a Světlá strana Síly modře. Krystal si dokonce pamatuje, kdo se ho dotkl naposledy a udržuje v sobě zbytkový náboj Síly. To je také důvod, proč meč, který se dostane do kontaktu se Zlem nejprve zfialoví.
Když tedy Garen dostal nový krystalový meč, musel se spojit se Sílou uvnitř. Teprve, když si na sebe oba zvykli, mohl s ním Garen bojovat.
To, že dnes Garen cvičil přímo s mistrem a ne s jiným studentem jako obvykle, způsobilo rozhodnutí rady. Velmistr se chtěl ujistit, že si Garen skutečně na všechno vzpomněl.
Síla, která Garena obklopovala, vířila jistotou. Byl přesvědčen, že uspěje. Garen se tedy zhluboka nadechl a dal se do boje…
( – - – )
Mistr Xi-Ť-Ing s ním byl skutečně spokojený. On se přitom stále ještě divil, na co všechno si vzpomněl. Když odešel z arény, zamířil do svého pokoje.
Osprchoval se a převlékl se. Měl ještě pár minut volného času, tak zkusil trochu meditovat. Uklidnil se a ponořil do svého vědomí. Jeho mysl byla čistá a klidná. Procházel jí a jen místy dolaďoval drobné problémy.
Hodiny, které neustále tikaly v jeho hlavě, mu včas oznámí, kdy má zase odejít. Aby si mistři mohli být jisti, že si opravdu vzpomněl, připravili pro něj několik zvláštních hodin. Jednu z nich už měl za sebou a ta další se blížila.
Čas na meditaci právě vypršel. Zvedl se tedy pozvolna z lůžka a vykročil ven z místnosti. Nechal se pohltit příjemným modrým světlem, které ovládalo všechny zdejší chodby.
Část jeho mysli jako obvykle sledovala cestu do učebny a zbytek se toulal někde úplně jinde. Hodina, které se měl zúčastnit nepatřila zrovna k jeho nejoblíbenějším.
Ne, že by Galaktické vztahy nebyly zajímavé, ale jemu se zdály nudné. Všechny údaje, které potřeboval, měl v hlavě, takže je jenom donekonečna kombinoval a opakoval. Vadilo mu, že se nenaučí nic nového.
To, že jsou jeho závěry správné, věděl už dlouho, tak nechápal, proč by mu je měl někdo každou chvíli kontrolovat. Stejná data, stejný závěr, myslel si, nebo ne? Právě to nekonečné opakování známých věcí se mu na tom nejvíc nezamlouvalo.
Přesto, že se mu na hodinu vůbec nechtělo, neměl v úmyslu se opozdit. To by totiž vedlo úplně k něčemu jinému. Musel by pak mistrovi vysvětlit, co ho zdrželo. A vykládat mu, že se mu na hodinu nechtělo, není zrovna nejlepší nápad.
Jak tedy čas ubíhal, blížil se k učebně. Cestou potkal několik dalších studentů, kteří mu s uznalým pohledem ustupovali z cesty.
Tohle před tím neznal. A popravdě o to ani moc nestál. Kromě velmistra a svých kamarádů nikomu neřekl, co se stalo, ale přesto o tom věděl skoro každý. Ostatně čemu se diví, zprávy se tu šíří rychle.
Sledoval plastové stěny chodby. Těch několik posledních hodin, co musel absolvovat, a zkoušky mu starosti nedělaly. Zajímalo ho spíš, proč si Nik vybral zrovna jeho a z jakého důvodu po něm Zlo šlo.
Když měl volnou chvíli, vyptával se na to Nika. Pokaždé se ale dočkal skoro stejné odpovědi. Nik tvrdil, že Zlo je asi přesvědčeno o jeho důležitosti.
Zkoušel se taky zeptat svých kamarádů, ale ani z nich nic jiného nedostal. Čím můžu já být důležitý? Velmistra se ovšem ještě nezeptal. Možná, že by to měl taky zkusit.
Ta část mysli, co sledovala jeho kroky, mu oznámila, že už se blíží ke svému cíli. Rázem přestal přemýšlet o podobných věcech a pročistil si mysl.
Dveře do učebny už na něj čekaly. V okamžiku, když se k nim přiblížil, se ukryly do stěn, a on mohl vstoupit dovnitř…
( – - – )
Tak na tuhle hodinu se Garen opravdu těšil. Bylo to totiž jeho letošní poslední vyučování. Až do zkoušek bude mít volno.
Zbývalo mu uspokojit mistryni Ja-Hu při hodině čtení Síly. Nic těžkého a navíc ho to i bavilo. Celkově se cítil skvěle.
Jediné, co ho trápilo, byly jeho nezodpovězené otázky. Už měl mnohokrát v úmyslu zeptat se velmistra, ale shon mu v tom zabránil.
Až si tohle odbude, zbyde mu na rozhovor s velmistrem víc času. A pak se ho určitě zeptá. Z Nika nevytáhl zatím nic nového.
Staré dohady o své důležitosti a pak pár informací z Nikova života. Je škoda, že až si zvolím svou konečnou cestu, Nik odejde, pomyslel si. V poslední době pociťoval, že k Nikovi hodně přilnul.
S kamarády si sice také rozuměl, ale u Nika našel pochopení úplně ve všem. Proč mi jenom nechce říct, kvůli čemu si Zlo vybralo právě mě?
Kdykoliv Garen meditoval, skončilo to tím, že se znova Nika vyptával. Stejné otázky, stejné odpovědi.
Tím, že ho takhle Nik neuspokojoval, v něm vzrůstala veliká touha a netrpělivost. Někdy mu i dokonce překážela při soustředění na Sílu.
Věděl, že s tím musí něco udělat, ale v tomhle mu Nik nijak přímo nepomáhal. Radil mu sice, jak lépe meditovat, ale neodpovídal na jeho otázky.
No tak, Niku, proč nic neříkáš?! Častokrát se snažil odvést svou mysl někam jinam, přestat na to myslet, ale vůbec to nepomáhalo.
Vždycky znova skončil tam, kde začal. Když neměl co dělat, to se ale stávalo jen málokdy, sledoval, jak se život na akademii mění.
Jistě, blížily se zkoušky. To byla jedna věc, ale Garen cítil také něco jiného. Všiml si, že hodně mistrů v poslední době akademii opustilo. Ti ostatní, co tu zbyli, byli ještě míň sdílní, než obvykle.
A i Garenovi starší kamarádi začínali být v některých otázkách málomluvní. Ne, že by byl v akademii nedostatek informací, ale studenti toho věděli nejméně ze všech.
Garen cítil, že je něco ve vzduchu. Obavy, které ho naplňovaly pronikly i do okolní Síly. A to se je snažil skrýt co nejhlouběji v sobě.
Když se ráno bavil s Lubou, S’Leni a Martinem, ptali se ho, co ho trápí. Řekl, že nic, ale nevypadali zrovna na to, že by mu věřili.
To, že o jeho obavách věděl Nik, nebylo nic zvláštního. Ale to, že si z nich nic nedělal, Garena překvapilo.
Někdy se divil, že přes všechno to přemýšlení tady někde nezabloudí. Něco v jeho mysli ho vyburcovalo a oznámilo mu to, že je u cíle…
Komentáře
Přidání komentáře...