Domů2007-01-23
Akademie rytířů Síly
1. dílTakže pokračování předešlého příběhu je tady...
Akademie rytířů Síly
Příběh druhý
Akademie rytířů Síly
Díl první
Mlha
1.Procitnutí
Tohle probuzení bylo bolestivé. Nemohl si vybavit jiné, se kterým by ho porovnal, ale tušil, že se řadilo k těm nejhorším v jeho životě. Hlava mu třeštěla jak nikdy. Dost dlouho mu trvalo, než si vůbec dokázal uvědomit celé své tělo.
Když přišel na to, že taky má nějaké oči, nedalo mu to a pokusil se je otevřít. Něco se ho snažilo varovat, aby to nedělal. Ucítil bolest a zároveň spatřil něco málo z rozmazaného blízkého světa. Proti té tmě, co doteď obklopovala jeho mysl, byla i ztlumená světla v místnosti šok.
A zase temnota. Než si troufnul znova, uplynulo několik vteřin, snad i minut. Už věděl, jakou bude muset překonat bolest, ale touha po poznání okolního světa ho naváděla, aby její nabídku přijal.
Jeho víčka se začala zlehka zvedat. Jak se štěrbina zvětšovala, prostor, co ho obklopoval, začínal dostávat svůj smysl. Nejdřív to byl jen takový úzký, rozmazaný proužek. Pak už se ale fleky přibližovaly něčemu, co již kdysi viděl.
Stejně ale nedokázal říct, kde to bylo. Navíc, ani nevěděl, jak ty tvary nazvat. Znovuobjevení zapomenutého totiž přicházelo pomalu.
Vlevo nad svým tělem rozeznal plastový kryt regenerátoru. Když se jeho oči nedokázaly podívat tak doprava, jak chtěl, uvědomil si, že má i krk. Pootočil tedy hlavou. Zachroptěl bolestí. Dokonce mám i hlas, napadlo ho.
Snažil se ještě něco říct, ale jeho hrdlo opustilo jen další nesrozumitelné zachroptění.
Opět upřel svou pozornost na oči. Teď všimnul i pravého okraje regenerátoru. Zadíval se tedy skrz čirý plast do potemnělé místnosti. Najednou se odkudsi z jeho mysli vynořila slova. Chvíli bádal nad jejich významem a pak je začal přiřazovat jednotlivým věcem, které spatřil.
Tak támhleto je židle, řekl si při pohledu na těleso u stěny s opěradlem a jednou nohou, která se při zemi rozdělovala na tři. O pár minut později byl schopný pojmenovat každou věc, kterou rozeznal svým zrakem.
Pak ucítil takový zvláštní záchvěv. Byl mu povědomý, ale oblak mlhy, co ležel na jeho hlavě, mu bránil, aby si vzpomněl. Ale ani ten mu nakonec nezabránil, aby na to přišel. A tak poznal Sílu. Jeho mysl mu říkala, že se s ní zná už dlouho. Cítil, jak na něj Síla působí a to mu pomohlo uklidnit se.
Zhluboka se nadechl. V hrudníku, který už pozapomněl na větší námahu, ho trošku zapíchalo.
Teď k jeho mysli připluly otázky. Kde to jsem? Jak dlouho tady už jsem? A kdo vlastně jsem? Otázky se proplétaly jeho takřka prázdnou hlavou. Chvíli se schovávaly v husté mlze, která ji naplňovala. Jindy zas kroužily jenom v tom místě kolem něj, kde bylo čisto.
A on nevěděl, co na ně říct. On vlastně vůbec nevěděl, kde je. Ano, dokázal sice pojmenovat, každý kousek téhle místnosti, ale netušil, čeho je ta místnost vlastně součástí. Bylo mu jasné, že leží v regenerátoru. Ale co to ten regenerátor vůbec je? Nevěděl.
Lekl se toho, že to neví. Jak je možné, že neví? Pocit nevědomosti ho doslova děsil. Cítil v sobě totiž velkou touhu vědět.
Další záchvěv Síly. Uklidnil ho stejně dobře jako ten předchozí. Jak tam tak ležel zvrátil hlavu zase zpátky. Obrátil svůj pohled pryč od místnosti, kde byl a potlačil bolest, které projela od hlavy, celým jeho tělem.
Jak tak postupovala přes jeho čelo až ke konečkům prstů na nohou, poznával jednotlivé části sebe samého. Zkusil pohnout rukou. Pak nohou. Šlo to. Zjistil, že je vlastně v pořádku. Tedy až na tu hlavu. Celá mu třeští a ve spáncích mu buší krev.
Bolelo ho, když se pohnul a tak se radši nehýbal.
Přemýšlel. Snažil se odpovědět na nějakou z těch otázek. Vnímal záchvěvy Síly a nechával se jimi uklidňovat. Líbilo se mu to. Jak Síla projížděla jeho tělem, ještě víc poznával z čeho se skládá.
Nevěděl, co Síla dokáže, ale její přítomnost mu byla příjemná. A byla to Síla, kdo mu pomohl zodpovědět jednu otázku.
Prostor kolem jeho mysli se rozšířil, jak mlha o několik krůčků ustoupila. I když se mlha stáhla jen o pár malých krůčků, přesto se zaradoval.
A z toho nově objeveného místa v jeho vědomí k němu připlulo jedno slovo. Vlastně to bylo jméno. Pohladilo ho a už u něj zůstalo.
Garen.
Síla mu řeka, že je to jeho jméno. Byl spokojený. Garen, tak se tedy jmenuju, pomyslel si. Teď už věděl kdo je.
Zavřel oči a usnul.
( – - – )
„Jak mu je?“ zeptal se černovlasý chlapec zdravotníka. Stáli ve zdravotním středisku v padesátém patře východní věže. Zdravotník něco dělal s počítačem a dlouho se neměl k odpovědi.
Černovlasý chlapec pohlédl na řadu stejných dveří, které vedly k pokojům s regenerátory. Věděl, že Garen je v jedné z těch kójí. Pátral tedy v Síle, kde přesně leží.
Zdravotník zachytil jeho pohled a konečně promluvil: „Jeho tělo už je skoro v pořádku, ale něco se stalo s jeho pamětí…“
„To jako, že si nic nepamatuje?“ chlapec si vzpomněl na to, jak Garen padal. Uskočil před krystalovým mečem, ale ztratil stabilitu. Pak mu podklouzly nohy. Stáčel se zrovna do klubíčka, když mu rozhoupaná kladina narazila do hlavy.
Pak žuchl na matrace v aréně a už se nezvedl. Mistři, kteří pozorovali cvičný souboj, se k němu přihnali. Zdravotnická služba přispěchala s nosítky. Jak tak nosítka putovala vzduchem, stékal Garenovi po tváři tenký proužek krve…
„Náraz nejspíš způsobil blokaci jeho vzpomínek, může to za chvíli zmizet, nebo…“ zdravotník se zahleděl na chlapce.
„Chápu… nebo to bude trvat hodně dlouho…“
„Počítač, říká, že se už probral, ale dnes tě za ním ještě nemůžu pustit,“ zdravotník se odmlčel, „jak se jmenuješ?“
„Luboš,“ odpověděl černovlasý chlapec.
„Dobře, Luboši, přijď zítra, to už bys s ním mohl mluvit.“
Luboš se otočil a odešel. Jak tak kráčel chodbou ven z ošetřovny, pozoroval dveře, které mu uhýbaly z cesty. Světelné panely na chodbách byly narozdíl od zdravotního centra stažené na minimum.
Dva běžící modré pulsy ho vedou příjemným přítmím. Cítí Sílu, která naplňuje zdejší prostory a nechává se jí vést a uklidňovat.
Nechápe, proč Garen spadnul. Jistě, byl to skutečně namáhavý souboj, jeden z nejtěžších. Sám se bojovat na kladině ještě neodvážil. Představa houpajícího se úzkého pruhu plastu a kovu, několik metrů nad podlahou arény, mu naháněla husí kůži. Ale Garen je dobrý šermíř.
Vlastně nejlepší z ročníku. A nebyl na kladině poprvé. Tak proč? Úzká kladina spojená řetězy se stropem se i při sebemenším pohybu studentů kýve všemi směry. To je právě smysl cvičení.
Síla pomáhá udržovat stabilitu, protože naznačí, kam se kladina příště vrtne. Ten souboj je tam vlastně jako doplněk. Jde o to, že student musí rozdělit svou mysl, část zkoumá soupeře, část se soustředí na boj a poslední díl udržuje rovnováhu.
Navíc mistři jen tak někoho tohle cvičení dělat nenechají. Jenom ty nejlepší. Co se tam teda stalo? Luboš zahlédl, jak Garen zaváhal, držel meč moc nahoře. Mruk toho využil a seknul mu po nohách. A Garen vyskočil. Proč jenom skákal?!
Chtěl se asi dostat od Mruka dál, ale neodhadl dobře pohyb kladiny. Chodidla se mu sesmekla a pak…
Před Lubošovýma očima projel zase ten obraz, jak vznášející se nosítka putovala vzduchem a Garenovu tvář barvil pramínek krve. Oči měl sevřené a světlé vlasy slepené červenou krví…
Luboš zahnul doprava a ocitl se na schodišti. Tady přece měla být jenom chodba?! Rozhlédl se a zjistil, že došel dál, než si myslel.
Taková začátečnická chyba, blesklo mu hlavou. Jak jsem jen mohl přestat myslet na cestu?! Otočil se a přešel ke správné odbočce.
Asi bych měl meditovat a všechno si to probrat, napadlo ho. Jestli tam teda trefím! Ušklíbl se.
2.Zlé oči
Když otevřel oči podruhé, už to tak nebolelo. Jen párkrát zamrkal, než se obraz zaostřil. Obklopoval ho známý prostor regenerátoru. V hlavě mu jenom nepříjemně hučelo. Po předchozí bolesti už ani stopy.
Ponořil se do své mysli. Spatřil obraz sebe samotného uprostřed prázdného kruhu ohraničeného mlhou. Přivolal Sílu. Nechal se jí chvíli laskat a pak jí zadal jednoduchý úkol.
Kruh volného prostoru se zvětšil. Mlha zase ustoupila jen o několik kroků, ale Garena to nesmírně potěšilo. A teď ty otázky, pomyslel si. Kdo jsem, už vím. Takže teď je na řadě: Kde jsem? Síla mu odhalila význam slova regenerátor.
Mlha ještě kousek poodstoupila, až se z ní vynořila slova. Spousta slov. A s nimi i jejich význam. Takže jsem na ošetřovně. Zvláštní slovo. Co se tady asi dělá?
Z mlhy k němu přiletěla odpověď: Aha, léčí se tu zranění lidé. Následovala logická otázka: Já jsem tedy zraněný?
Pak si vzpomněl na bolest v hlavě. Tak takové to je, být zraněný. Bolest znamená zranění. Pocítil spokojenost. Když to jde tak dobře, zkusím to s další otázkou. Jak dlouho tu jsem? Zaslechl tikot hodin kdesi ve své hlavě. Tik, tak, tik, tak…
Je tedy noc, došlo mu. Ale jak to, že není tma? Další chuchvalec se odvalil. Palác rytířů Síly, co je to? Neznal odpověď, tak vyslal Sílu.
Chvilku to trvalo, než se Síla vrátila. Nezklamala ho. I tentokrát s sebou nesla odpověď. Před očima spatřil vysokou budovu. Čtyři věže, které stoupaly do neuvěřitelné výšky. Podél rohů každé věže se zvedaly prosklené sloupy.
Vyrůstaly ze společného podstavce a končily ve věžičkách na rozích věží. Čtyři věže, na každé čtyři věžičky se střechou ozdobenou čtyřmi trny.
Okolo budovy se rozestupovaly široké zahrady, které zakrývaly výhled na většinu podstavce. Jeho skosené stěny byly vidět sotva z půlky. Tam, kde končily zahrady, přecházela budova znovu ve skosené stěny.
Po několika metrech se budova konečně setkala se zemí. Při pohledu z okolí nebyl podstavec skoro vidět, zato z náměstí, před hlavním vchodem, vynikla budova celá.
Garen pozoroval ten obraz dlouho. Byl mu povědomý. Síla k němu přiřadila i název: Palác rytířů Síly. Svět okolo ho už nezajímal. Celá budova ho fascinovala. Soustředil se jen na ni. Podstavec, který jako by se zvedal z nekonečných řad vznášedel, která ho oblétala.
Pak světle a tmavě zelené stromy a kvetoucí keře. Vysocí obři i sotva viditelní trpaslíci. Dál zas jen šedá, místy světlejší místy tmavší, plastocelová zeď.
Přechod vrchního podstavce ve věže byl takřka neznatelný. Jak věže stoupaly do oblak, začínaly být nejasnější a nejasnější. Obklopoval je závoj nízkých mraků. Věžičky, které zdobily rohy věží se před jeho zrakem chvílemi ukrývaly v hustých mracích.
Tak to je tedy palác rytířů Síly. Zajímavá budova. Tak nějak přitažlivá a známá…
To, co zjistil mu vyhovovalo. Rozhlédl se po prostoru kolem sebe a usmál se při poznání, že je daleko větší, než při jeho prvním probuzení.
Zamyslel se. Najednou ho obklopil chlad a strach. Zamrazilo ho. Zpotil se a chloupky na jeho těle zvedly. Roztřásl se.
Z mlhy se vynořovaly dvě oči. Velké, černé a zlé. Přibližovaly se k němu a děsily ho. Zlé, černé oči pod hněvivě staženým hustým obočím.
Jeho tělo se roztřáslo ještě víc. Zježené chloupky obléval studený pot. Jeho tep se zrychlil. Slyšel své srdce, jak bije silněji, hlasitěji a rychleji.
Počítač, který ovládal regenerátor, zaznamenal změnu chlapcova tepu. Vypustil tedy do jeho vnitřní části přesně stanovené množství uklidňujících látek.
Ty oči už byly skoro u něj. Zlo a zášť z nich přímo sršela. Chtěl se od nich odtáhnout pryč, ale nemohl se ani hnout. Ležel bez hnutí. Kapičky potu se slévaly v pramínky a ty pomaloučku stékaly po jeho rozpáleném těle.
Cítil jejich chlad. Už se tolik netřásl, protože uklidňující látky začaly působit. Ale ty oči byly pořád u něj. Jejich přítomnost se mu ani zdaleka nelíbila, ale ať se snažil sebevíc, ony ne a ne zmizet.
Jako by s ním ty černé zlé oči chtěly zůstat až dokonce jeho života…
( – - – )
Ve dveřích ošetřovny se objevil sám velmistr. Prošel do místnosti následován množstvím Síly, která se ho neustále držela.
Zdravotník neznatelně znejistěl. Velmistr přistoupil blíž k němu a urovnal si dlouhé vlasy, které mu spadaly až na ramena. Zdravotník se mírně uklonil, jak to vyžadoval zvyk. Velmistr mu oplatil uklidňujícím úsměvem.
„Jak se daří Garenovi?“ jemný tón velmistrova hlasu se špetkou Síly vrátil zdravotníkovi ztracený klid.
„Je mu dobře. Rána na hlavě se zaholila,“ odpověděl.
Velmistr se zamyslel. „Jiná zranění nemá?“
„Ne,“ řekl zdravotník, „Ten náraz do hlavy ale způsobil blokaci paměti, velmistře.“
„Takže ztratil paměť?“
„Ne tak docela, jenom k ní nemá přístup…“
„Hm…“ velmistr chvíli nemluvil. „Jak dlouho může trvat, než si zase vzpomene?“
„To se dá těžko říct,“ vykrucoval se zdravotník, „může si vzpomenout zítra nebo za týden…“
Velmistr přikývl: „Chápu.“
Zdravotník mlčel.
„Můžu se na něj podívat?“ zeptal se za chvíli.
„Ano,“ odpověděl zdravotník, „teď zrovna spí…“
„Nebudu ho budit,“ usmál se velmistr.
Zdravotník přešel k jedněm ze dveří. Naznačil, že chlapec leží vevnitř. Velmistr tedy vstoupil. Světla v kóji byla ztlumená. Jeden světelný panel pod regenerátorem ozařoval podlahu, druhý nade dveřmi jen chabě blikal.
Velmistr se posadil na židli u stěny. Pozoroval, jak se Garenův hrudník rytmicky zvedá a zase klesá.
Zkřížil ruce na prsou a přemýšlel. Sám ten cvičný souboj neviděl, něco o něm zjistil v Síle a něco mu řekli mistři, kteří souboji přihlíželi.
To, že se nějaký student při výcviku zranil, se stávalo každou chvíli. Pár hodin v regenerátoru a všechno zase bylo tak, jak má být. Na blokaci paměti ale regenerátor nestačil. Taková věc je komplikovanější.
A navíc teď! Závěrečné zkoušky už klepou na dveře. A Garen jako nejlepší student byl velmistrovým favoritem. Byl? Teda pořád ještě je.
Jak ale složí zkoušky, když si nic nepamatuje?! Velmistr věděl, že všechny ty údaje někde v jeho hlavě jsou. Ale Garen se k nim nemůže dostat. Několik let hypnovýuky a intenzivních cvičení.
Velmistr si povzdechl. Uvidíme, jak mu bude, až se probere. Vstal a vyšel z kóje.
„Kdy ho propustíte?“ zeptal se zdravotníka na ošetřovně.
„Za dvě hodiny bude jeho tělo úplně zdravé, pak ho převezeme na normální pokoj. Budou se muset udělat nějaké psychotesty a podle nich…“
„Dobře,“ velmistr mírně sklonil hlavu.
Zdravotník se taky uklonil.
Velmistr opustil ošetřovnu a zmizel v tmavé chodbě. Jestli si brzo nevzpomene, budu muset svolat radu. Bylo by škoda, aby tak nadějný student skončil jako zdravotník nebo údržbář. Nebo aby dokonce odešel pryč…
Velmistr kráčel dál. Budu si muset ještě o všem znovu promluvit s mistry. Možná, když pochopím, co se tam stalo, pomůže mu to.
Tyhle blokace jsou spíš psychické, než aby za to mohl jen úder do hlavy.
Velmistr vstoupil do výtahu a nechal se vyvézt do spojovací chodby. Rychle jí prošel a zmizel v jiném výtahu.
( – - – )
Když Luboš vstoupil do tréninkové místnosti, Martin a S’Leni už na něj čekali. Čas si krátili cvičným soubojem na krystalové meče.
Luboš je nechtěl rušit a tak se posadil ke stěně a pozoroval je. Martin právě zkusil dolní výpad. S’Leni ho přeskočila sekla po něm zezadu. Martin se ještě stihl otočit a její meč zastavit.
Bzučící čepele obalené silovým polem se do sebe zakously. S’Leni pomalu stlačovala Martinův meč k zemi. Pak s ním prudce cloumla a stříbrný meč odletěl o pár metrů dál doprava.
S’Leni namířila svůj meč Martinovi na hrdlo a ten zvedl ruce.
„Vzdávám se,“ řekl sklíčeným hlasem a zazubil se na Luboše, který k nim mezitím přistoupil. S’Leni sklonila svůj meč a deaktivovala ho.
Martin si přitáhl svůj pomocí Síly a uklidil ho do pochvy na opasku.
„Čau, kde ses flákal?“ zeptala se S’Leni, která si Luboše všimla až teď.
„Narozdíl od vás jsem měl ještě hodinu,“ odpověděl trochu rozzlobeně.
„No, já zapomněla, že ses zaměřil na znalosti,“ ušklíbla se S’Leni.
„Zato ty sis kdovíproč usmyslela, že se budeš ohánět mečem nejlíp ze všech…“ poškádlil ji Luboš.
„Tebe porazím ještě dřív než stačíš aktivovat svůj meč,“ odsekla S’Leni hněvivě.
Luboš chtěl něco kousavého říct, ale Martin ho předběhl.
„Jak je Garenovi?“ zeptal se.
„Z nejhoršího už je venku,“ řekl Luboš.
Martin se usmál.
„Ale má nějak zablokovanou paměť,“ dodal dřív, než stačili Martin nebo S’Leni něco říct.
„Aha,“ S’Leni to trochu překvapilo, „co to znamená?“
„No, kdyby ses nesoustředila jen na mávání krystalovým mečem, možná by sis to vybavila,“ odpověděl jí Luba s úšklebkem.
S’Leni ho stihla tvrdým pohledem.
Luboš jí to teda vysvětlil.
„Takže, to si jako nemusí vůbec vzpomenout?“ zeptala se pak.
„No, hm…“ Luboš nevěděl, co má říct. „Vzpomene si, ale bude to nějakou dobu trvat…“
„Jak dlouho?“ zeptal se Martin.
„Nevím,“ odpověděl Luboš popravdě.
„Jak se mu to vlastně stalo?“ zeptal se Martin.
„Uskočil před Mrukovým mečem, ale dopadl špatně a sklouzl z kladiny. Ta ho pak praštila do hlavy,“ popsal Luboš, co viděl.
„Myslíš, že by za tím mohl být… Mruk?“ S’Leni řekla poslední slovo hodně potichu, ale přesto jí oba chlapci dobře slyšeli.
„Proč by to ale dělal?“ nechápal Martin.
„Nemá přece Garena rád,“ odpověděla S’Leni.
„No dobře, ale aby se ho kvůli tomu pokusil zabít?! To snad ne!“ Luboš si nechtěl připustit, že by tady v akademii mohl jeden ze studentů zkusit druhého zabít.
„Já vím, zní to šíleně, ale…“ S’Leni udělala rozčílené gesto.
„Rytíři Síly se přece nesnaží jeden druhého zabít, nebo zranit…“ zkusil ji uklidnit Martin.
„Mruk ale ještě není rytíř Síly,“ odsekla S’Leni.
„Uvědomuješ si, že jestli máš pravdu a Mruk se skutečně pokusil Garena úmyslně zabít, tak je to velice vážné…“ Luboš zvedl tázavě obočí, S’Leni mlčela.
„Já vím, znamenalo by to, že Mruk je… zlý… temný…“ zakoktala potichu S’Leni.
„Na to by ale přece někdo musel přijít, nemyslíš?“ ohradí se Martin.
„Třeba se dokáže…“ chvilku trvalo, než S’Leni přišla na to pravé slovo, „skrývat.“
„Jako myslíš, tak dobře, že by to ani velmistr neodhalil?!“ Luboš na ní vrhl udivený a zpytavý pohled.
„No, to asi ne,“ uznala S’Leni. „Ale, co když na to Garen přišel a právě proto se ho tam Mruk pokusil zabít?“
„To zní líp, ale jak to chceš oznámit velmistrovi,“ podivil se Luboš. „To jako za ním přijdeš na zasedání rady a řekneš: Dobrý den, velmistře, jeden z vašich studentů je temný a zlý a pokusil se zabít druhého?!“
„Jak tě taková hloupost mohla napadnout?!“ zděsí se S’Leni.
„Mě?! Snad tebe, ne?“ ohradí se Luba.
„Já myslím, jako to jít za velmistrem…“
„No a jak to teda chceš vyřešit, hm?“
„No přece sama…“
„Vždyť nic z toho nevíme jistě,“ vložil se do rozhovoru Martin.
„Právě, že nic z toho nevíme jistě,“ probodne ho S’Leni pohledem. „Nejdřív to zjistíme a pak teprv půjdeme za velmistrem, možná…“
„Hm,“ rezignoval Luboš. „Asi bysme nejdřív měli opravdu zjistit, jestli to je pravda, než za někým půjdem. Ono by to totiž bez důkazů znělo dost divně…“ dodal.
„No dobře,“ usmál se Martin, „ale stejně mi to přijde přitažený za vlasy…“
3.Hrozba
Jakmile se probudil, zjistil, že je někde dočista jinde než předtím. Místo v regenerátoru, ležel na úplně normálním krytém zdravotnickém lůžku.
Rozhlédl se. I tady panel v rámu dveří jen slabě zářil. Postel na druhé straně místnosti zela prázdnotou. Zkusil se otočit na bok. Už jsem v pořádku, napadlo ho, když nepocítil, žádnou bolest.
Prohlédl si místnost. Byla skoro stejná, jako ta minulá. Podobné šedé stěny, přerušované tmavším pásem, o který se dalo opřít. Pod ním byly také skryté další, nyní vypnuté, světelné panely.
Ještě chvíli se bavil zkoumáním pokoje, pak ale přivřel oči a soustředil se na sebe. Znovu se před ním objevily ty zlé, černé oči.
Bál se jich. Svolal proto k sobě Sílu a požádal ji o radu. Síla ho opustila a vydala se do mlhy hledat odpověď. Garen chvíli vyčkával. Jak se Síla nevracela, začínal být nervózní. Přítomnost těch očí ho děsila.
Konečně ho Síla znova obklopila. Nesla s sebou zajímavou odpověď. Medituj! Garen chvíli přemýšlel nad významem toho slova.
Tušil si, že je to něco velice pozitivního. Ale jak? zeptal se Síly. Pak si najednou vzpomněl na postup.
Zavřel oči. Lehl si na záda a složil si ruce pod hlavu. Pohodlně se natáhl a uvolnil každou část svého těla. Začal zhluboka dýchat.
Uvědomoval si každý nádech a jeho vědomí se zvolna ponořilo do meditace. Jeho tělo bylo zvyklé, tak mu stačilo pouze ukázat začátek. Dál už všechno postupovalo samo.
Cítil, jak se celý povznesl. Líbilo se mu to. Jeho vědomí se nořilo hlouběji a hlouběji. Obklopoval ho hřejivý pocit klidu a porozumění sobě samotnému.
Teď už dýchal klidně. Meditace byla skoro u konce. Pootevřel oči. Přiměl svou mysl, aby se vrátila zpátky do jeho těla.
Zase potkal ty oči. Teď už se jich ale ani v nejmenším nebál. Vyzrál na ně. Rozhlédl se okolo. Prostor v mlze byl větší. Tohle musím zkoušet častěji, řekl si, když poznal, jaký měla meditace účinek na mlhu.
Jak se tak rozhlížel, připlul k němu z dálky nějaký obraz. Blížil se k němu. Spatřil před sebou aktivovaný modrý krystalový meč. Pak jeho silovým polem projela fialová vlna.
Byl to jen krátký záblesk. Docela podobný poruše. Ale on věděl, co to znamená. Příchod ZLA!
Kde se vzal, přikradl se k němu opět chlad. A s ním i strach. Pak se vynořily i ty oči. Garen si je s tím mečem spojil. Zlé černé oči. Jak nádherně ladily k tomu meči. Meč, který poznal Zlo v těch očích už nyní zcela zčervenal.
Z modrého se stal červený. Garenovi se okamžitě vybavil význam těch slov. Krystalový obvod meče je citlivý na Zlo. Dotkne-li se aktivovaného meče někdo zlý, siločivné krystaly zčervenají.
Není to hned, chvíli to trvá. Krystal meče si pamatuje Dobro a proto nejdřív zfialoví. Garen se otřásl. Na těle mu naskákala husí kůže a celého ho oblila vlna studeného potu. Dokonce se začal i trochu třást.
Najednou ale mlha ustoupila. Vzdálila se od něj někde dost daleko, jinde méně. A z těch míst, kde předtím byla, k němu teď připlouvaly různé vzpomínky.
Zahlédl nějaké dva smějící se chlapce a jednu dívku, vzpomněl si, že to jsou jeho přátelé. Vybavil si i jejich jména. Teď už byl zase klidný a šťastný…
( – - – )
V zahradě ještě vládlo šero, když se sešli. Teprve se rozednívalo. Tak brzo tu jako obvykle bylo skoro prázdno. Mnohočetné listy vysokých stromů spolu s jejich kmeny a větvemi na zem vrhaly tmavší a světlejší stíny.
Mírný větřík šelestit ve větvích stromů a pohyboval s jejich listy. To uvádělo do pohybu i mozaiku stínů na zemi.
Blízký kvetoucí keř vysílal až k nim svou omamnou vůni. Jeho velké rudé květy zářily do okolí. Provoz v okolí byl zatím klidný. Do zahrady tedy doléhal jen slabý ruch, zčásti odstíněný protihlukovou bariérou.
Rozbřesk se už nebezpečně přiblížil a oni pořád ještě mlčeli. Těch několik proužků volného nebe mezi mrakodrapy nabývalo ranní modré barvy.
Ptáci zatím ještě stačili svými hlasy překřičet motory vznášedel, ale to se mělo brzy změnit. Koruny stromů stále zaléval jejich sladký zpěv. Protože ale dosud vládla noc, nebylo je vidět jen slyšet.
Jak v zahradě pomalu přibývalo světla a temná čerň se proměňovala v šeď, vystupovaly z jednolitého pozadí tmavé kmeny stromů. Některé z nich už obrostly zeleným mechem, který naznačoval jejich stáří.
Jak se ubývající temnota stahovala do korun stromů, zanechala pod nimi dvě tmavé stopy. Jedna z nich byla v barvě té nejtemnější noční černi a odstín druhé se moc nelišil od okolní šedi.
„Podezřívají tě,“ pronesl temný hlas dospělého muže v kápi. Okolí jakoby se v ten okamžik ponořilo zpátky do černé tmy.
„Kdo,“ zeptal se chlapec stojící před ním. Jak se pohnul, odhalil šedý plášť světlé nohavice jeho kalhot.
„Hlavně ta dívka,“ odpověděl muž. Zřejmě mu nedělalo vůbec žádné problémy udržovat ve svém hlase takovou zlost a šířit tak do svého okolí strach.
„S’Leni??“ dělal to přece kvůli ní. Tak jak to, že mě podezírá hlavně ona?! Nechápal to. Síla kolem něj zavířila pochybami.
„Ano, tak jí říkají,“ zamračil se muž, „má ho ráda stále víc a víc.“ Řekl to hlavně proto, aby mohl chlapce snáze ovládat. To ale neznamenalo, že by to nebyla pravda.
Chlapec zrudnul. Kousnul se do rtů a zarytě mlčel. I přes okolní šero bylo vidět naběhlé žíly na jeho krku. V tu chvíli s ním cloumal veliký vztek.
„Ale to není tak důležité,“ řekl po chvíli muž. Už ho skoro mám tam, kde ho chci mít, pomyslel si. Pro jistotu ještě dodal svému výrazu na přesvědčivosti tím, že hněvivě stáhl své obočí.
„Jak to?“ podivil se chlapec. Teď už byla nejistota znát i na jeho tváři, ne jen v Síle kolem něj.
„Ten kluk, co se kolem něj pořád motá, to on mi dělá starosti,“ mužův hlas by drsný. V duchu se škodolibě smál.
„Luboš!“ pronesl chlapec hlasem plným nenávisti. Oči mu zlostně zaplály. „Neměj strach, postarám se o něj!“
„Tentokrát to ale musíš udělat pořádně,“ zahromuje muž. Nenávist, kterou bylo z chlapce cítit, mu dělala radost.
„Vždyť jsem to udělal přesně, jak jsi chtěl!“ odsekne chlapec. Jeho zlost už jen čekala na podnět, aby se na někom vyřádila.
„To ano, ale málem poznal, žes použil temnou Sílu!“ varoval ho muž. Musíme být opatrní, pomyslel si.
„Proč jí nesmím používat, je tak silná…“ v chlapcově hlase byl slyšet hluboký obdiv, ale i začínající závislost.
„Ze stejného důvodu, jako to nemůžu udělat sám!“ ohradil se muž příkře. „Protože by to poznali, hlupáku. A my Garena musíme dostat! Je velice důležitý!“
„No dobře,“ pronesl chlapec temně, „udělám to i bez temné Síly!“
( – - – )
Takže Garena převezli na normální pokoj, usmál se Luboš, když zaklapnul počítač a schoval ho do kapsy. Ze svého pokoje zamířil rovnou do hlavního výtahu.
Sjel až dolů do hlavní haly a celou ji prošel, aby se dostal pod východní věž. Počkal, než se otevřely dveře výtahu a vstoupil dovnitř. Přelétl ještě jednou halu svým zrakem, ale pak už se dveře začaly nekompromisně zavírat.
Nahlásil, že chce do padesátého patra. Ve výtahu to zabzučelo a už letěl nahoru. Pohyboval se tak rychle, jak jen to zeslabené pole Energie umožňovalo. Když ho výtah vyhodil v požadovaném patře do tmavé chodby, na chvíli se zarazil. Postupoval hlouběji do budovy až dorazil k vnitřnímu výtahu.
Nade dveřmi svítilo: Výtah nefunkční. Porucha? Chvíli na nápis překvapeně civěl. To je přece ne…
Luboš se prudce otočil a spatřil před sebou asi tak desetiletého kluka. Vypadal zmateně a trochu vyděšeně. Povzbudivě se na něj usmál, protože se bál, že ho možná vyděsil právě on.
„Ahoj, nevíš, prosím tě, jak se dostat do čtyřiapadesátého?“
„Třicet kroků rovně, pak doprava a na konci chodby doleva, padesát kroků rovně pak vpravo a tam jsou schody,“ odpověděl mu Luboš.
„Dík,“ řekl kluk a zmizel.
Aha, teď už vím! Výcvik nováčků! První úkol je vyznat se v budově. Každý se má někam dostat a tam něco vyzvednout, nebo doručit. Celý jeden den se pak toulají po baráku roznášejí vzkazy typu, pošli ho do stodvacátého druhého v západní věži, zrovna, když vylezl až pod střechu severní věže. Luba se usmál. A mistři jim to ještě komplikují tím, že zastaví většinu vnitřních výtahů.
Vydal se tedy tam, kam nasměroval toho nováčka. Panely v chodbách vysílaly stejné modré pulsy. Kromě osvětlených rámů dveří tam ale byla stejně skoro tma.
V jednapadesátém zahnul Luba na hlavní chodbu. Než se dostal ke zdravotnické části, potkal ještě dva nováčky. Jednoho kluka a jednu holku. Ani jeden z nich se ho ale na nic neptal, jenom po něm vrhli ztýraný pohled.
Bez povšimnutí prošel zdravotnickým oddělením až ke Garenovu pokoji. U terminálu před pokojem požádal o návštěvu a počítač mu vyhověl.
Přistoupil tedy ke dveřím a zadal kód, který mu oznámil počítač. Dveře se schovaly do stěn a on vstoupil do malé místnosti se dvěmi lůžky naproti sobě.
Garen ležel nalevo od něj a kupodivu nespal. Luba se na Garena usmál a ten mu to oplatil stejně.
„Čau, Garene, tak jak ti je?“ začal Luba.
„Nazdar, Lubo, už jsem myslel, žes na mě zapomněl,“ Garen se pořád ještě usmíval.
„No já myslel, že zapomenout jsi měl ty?“ Luboš byl trochu vyvedený z míry.
„Pár věcí si pamatuju, ale jinak samá mlha,“ posteskl si.
„Mám tě pozdravit od S’Leni a Martina.“
„Jo dík, jak se vám vede?“ zeptal se Garen.
„My jsme v pohodě, S’Leni už zase porazila Martina při šermu a já jsem tady málem zabloudil,“ Luba se usměje.
Garen se na Lubu zazubil.
„Pamatuješ si,“ vyzvídal Luboš opatrně, „něco z toho… když jsi spadnul.“
„Něco mě praštilo do hlavy a pak jsem se probral až v regenerátoru,“ odpověděl Garen.
„Já spíš myslel, než jsi spadnul,“ opraví se Luba.
„No,“ zamyslí se Garen, „vlastně ani nevím, odkud jsem spadl…“
„Z kladiny v tréninkové místnosti,“ vysvětlí Luba.
„Bolelo to pěkně,“ řekne Garen, „ale teď už je to dobrý.“
Luboš se usmál, nevěděl totiž, co má říct.
„Co jsem tam dělal?“ zeptá se Garen.
„Cvičil jsi s Mrukem v šermu.“
Garenovi se ukáže před očima Mrukův obličej. Delší hnědé vlasy, černé obočí, velké černé oči. Velké zlé černé oči! Garen se otřese.
Luba se na něj nechápavě podívá: „Je ti něco?“
„Ne, to je dobrý,“ odpoví Garen rozechvělým hlasem. Velké černé oči!
„Určitě?“ podiví se Luboš.
„Jo,“ řekne Garen teď už pevněji.
„Tak dobře, ale kdyby něco, mě to můžeš říct,“ usmál se na Garena.
„Já vím,“ Garen se zazubil.
„No, já už budu muset jít, za chvíli mi skončí návštěva. Tak se měj, čau…“
„Ahoj.“
4.Útok
Luboš odrazil útok na svoji hlavu perfektním horním krytem, ale Mruk to zřejmě čekal. Zkusil pro změnu útok na nohy. Luboš předvedl zdařilý dolní kryt a o půl kroku odstoupil. Najednou kmitl Mrukův meč jen kousek od jeho hlavy.
Co to dělá?! Chce mě snad skalpovat? Další úder už směřoval přímo na jeho tvář. Luba nastavil horní kryt, ale Mruk v poslední chvíli úder stočil níž.
Lubovi nezbývalo nic jiného než skočit stranou. Když letěl vzduchem, ucítil žár krystalového meče, jen kousek od levé ruky.
Dopadl na zem, ale hned se zvedl. Oddechl si, že se mu podařilo uniknout z nebezpečí , aniž by ochutnal Mrukův meč.
„Dost!“ řekl mistr, který zápas sledoval. „Teď obráceně.“
Luba přistoupil k Mrukovi a zaútočil. Na hlavu, na nohy. Obě rány Mruk dokonale vykryl. Luba zkusil bodnout. Mruk máchl svým mečem a vyrazil Lubovi zbraň z ruky.
Mrukův meč se opět nebezpečně přiblížil k jeho tváři. Luboš pozoroval jasně modré bzučící silové pole krystalového meče. Ocelová čepel se pod ním tajemně leskla. Snažil se odhalit Mrukovy úmysly, ale vůbec se mu to nedařilo.
„Snad bys mohl použít Sílu a přivolat si meč k sobě,“ poradil mu mistr.
Luba ukázal na meč a sledoval, jak letí k jeho ruce. Aktivoval ho a znovu zaútočil. Na hlavu, na nohy. Zkusil zas na hlavu a pak seknul. Mruk jeho meč zadržel dost daleko od těla a pak ho odstrčil.
Luba si zhluboka oddechnul. Začínal už ztrácet trpělivost. Tak znova! Na nohy, na hlavu. Zkusil něco podobného, co Mruk. Zdánlivě zaútočil na nohy, ale pak čepel zvedl a zamířil na hlavu.
Mruk před sebou rychle zatočil mečem a zachytil Lubošův meč zespoda. Pak ho přitlačil k zemi.
Tak tohle mi bude trvat dlouho. Mistr si netrpělivě odkašlal. Luba se snažil vyprostit svůj meč zpod Mrukova, ale nešlo mu to.
Mruk svůj meč škodolibě zvednul a sledoval, jak se Luboš otočil kolem své osy. Luba ale přešel plynule do dalšího útoku. Na hlavu, na nohy, na nohy, na hlavu, na hlavu, na nohy, sek!
Tak tohle Mruk skutečně nečekal. Měl co dělat, aby stihnul včas uskočit dozadu. Po tvrdém dopadu, stihl Luboše zlým pohledem a pomalu vstal.
Vztekle se díval na svůj zhaslý meč a nejspíš přemýšlel o tom, v jakém stavu má Luboše poslat na ošetřovnu, aby si tam pobyl co nejdéle.
„Dost!“ zasáhl do souboje mistr. „Zase obráceně, teď naposledy.“
Luboš stál připravený ve středu arény a pevně svíral svůj meč. Mruk pomalu kráčel k němu. Najednou se rozeběhl a zaútočil.
Horní kryt, dolní kryt, a co teď?! Aha hlava, horní kryt. Mruk to zkusil znovu na hlavu, tentokrát s větší silou.
Luboš jeho ránu odrazil a pak ještě dvě další zase na hlavu. Chce mě snad zatlouct do země?! Tentokrát zkusil Mruk bodnout. Luboš se snažil napodobit Mrukovu reakci na bodnutí a dokonce i uspěl.
Na chvíli zaváhal. Mrukův meč mu opět proletěl kousek nad hlavou. Tak a co uděláš teď? Mruk použil osmičku. Luboš tedy střídavě přehazoval svůj meč zleva doprava a pomalu ustupoval.
Věděl, že na takovýhle útok je nejlepší trpělivost. Čekal na svou příležitost, až Mruk udělá chybu.
Mruk osmičku postupně snižoval. Teď už musel Luba chvílemi čepel i otáčet. A ještě níž! Luboš odrážel jeho výpady s čepelí k zemi.
Najednou Mruk seknul Lubošovi po hlavě. Luba nasadil upravený horní kryt, ale Mruk ránu zamířil na jeho ruku.
Luboš tedy máchl mečem do strany a stlačil protivníkův meč k zemi. Dva modré meče se do sebe zakously a zlověstně zasyčely.
Vtom ale Mruk nečekaně deaktivoval svůj meč. Výsledná reakce na zrušení jednoho z polí odhodila Lubovu ruku doprava. Mruk se ušklíbl a rozmáchl se k ráně. Znovu ho aktivoval a narazil Lubův meč.
„Dost!“ zakřičel mistr. „To bylo proti pravidlům!“
Mruk poslušně sklonil svůj meč a vypnul ho. Luba taky uklidil svůj meč a setřel si z čela pot. Tak tohle teda bylo něco! Vždyť mě mohl zabít! Ne mohl. On chtěl!
Lubošovi zastydla krev v žilách. Několikrát se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Mistr už stál u nich.
„Co to mělo znamenat, Mruku?!“ zeptal se ho nechápavě. „Tohle je přece cvičný souboj! Ten má nějaká pravidla! Uvědomuješ si to?!“ Mistrův hlas naplňovaly obavy a zklamání.
„Ano,“ Mruk nasadil provinilou tvář.
„Budu to muset nahlásit radě,“ oznámil mu ledovým tónem.
Mruk sklopil oči.
„A teď běžte, hodina už skončila.“
( – - – )
Jakmile dorazil Luboš do svého pokoje, shodil ze sebe všechno oblečení a zamířil do sprchy. Ještě se třásl při pomyšlení na Mrukův meč, který se nezadržitelně blížil k jeho čelu.
Vlastně mu bylo špatně. Nechápal, že se tady mohlo něco takového stát. Tady na akademii! Jeden student se pokusil zabít druhého! Byl hodně rozrušený, ale věděl, že se musí ovládat.
Už ve sprše se trochu uklidnil a když pak usedl doprostřed pokoje k meditaci, cítil se opět docela fajn. Všechno si to v hlavě srovnal. Dobře, Mruk se mě pokusil zabít nebo aspoň zranit, ale proč?
Jaký k tomu měl důvod? Rozmýšlel se. Může tušit, že ho podezříváme? A i kdyby ano, jen proto by to snad neudělal!
Zaslechl zapípání svého počítače. Kdo to může být? Vytáhl počítač z kapsy a odklopil monitor. Aha, S’Leni. Docela v tu chvíli zapomněl, že se zpráva o tom, co se stalo v aréně už určitě roznesla po celém paláci.
Usmál se: „Čau, S‘Leni“
„Ahoj, Lubo, můžem s Martinem přijít?“ S’Leni svůj hlas ovládala dobře, Luboš by málem nepoznal, jak moc se o něj bojí.
„Jo klidně, teď už nic nemám,“ odpověděl Luboš.
„Dobře, za chvíli tam budem.“ S’Leni se taky usmála a pak její tvář zmizela.
Luba schoval počítač zpátky do kapsy a protáhl se. Dneska mu to dalo docela zabrat. Večer bych si měl ještě trochu zacvičit.
Při meditaci si rozebral souboj s Mrukem úder po úderu, ale nic neobvyklého nenašel. Párkrát mu proletěl Mrukův meč blízko hlavy, ale to vysvětloval tím, že se mu Mruk pokoušel ublížit.
Ucítil, jak se blíží S’Leni s Martinem, tak jim pomocí Síly otevřel dveře.
„Čau, Lubo,“ pozdravili oba dva. Luboš kývnul.
„Co se stalo v tělocvičně?“ zeptala se S’Leni hned u dveří. „Slyšela jsem nějaké zvěsti, ale…“ pokrčila rameny.
Martin Luboše zvědavě pozoroval. Čekal, jak jeho kamarád odpoví.
„No, začínám mít takový pocit, že si asi měla pravdu…“ odpověděl Luba.
„Dyť sem ti říkala, že se ho pokusil zranit,“ přeruší ho S’Leni.
„Neudělal ti něco?“ zeptal se starostlivě Martin.
„Ne, párkrát mi mávnul mečem kousek před očima, ale jinak…“ Luboš podpořil své vysvětlení uklidňujícím výrazem.
„Har-Tur říkala, že si mistr Hji-Y-Fu bude na Mruka stěžovat,“ S’Leni vrhla na Lubu nechápavý pohled. Zřejmě jí to nepřipadalo tak jednoduché, jak se jí Luboš snažil naznačit.
„Porušil pravidla. Vypnul meč, když jsem mu ho zablokoval a pak zase seknul. Málem sem to nestih vykrýt,“ vysvětlí Luboš.
„Nevíš, proč to udělal, vždyť přece pravidla moc dobře zná?“ udivil se Martin.
„Nemám zdání,“ přiznal Luba. „Napadlo mě, že by třeba moh vědět, že ho podezříváme kvůli Garenovi, ale…“
„Jak by na to přišel?!“ doplnila S’Leni.
„No, to mi připomíná, že sem mluvil s Garenem…“ nadhodil Luba.
„Jak mu je?“ zeptala se S’Leni nedočkavě.
„Byl v pohodě, už ho dokonce převezli na normální pokoj,“ usmál se Luboš.
„A co ta paměť?“ vyzvídal Martin.
Luboš se na chvilku zamyslel. „Z toho souboje si skoro nic nepamatuje, ale na nás si vzpomíná. Cítil jsem z něj Sílu, takže to není zas tak špatný.“
„Kdy ho pustí?“ starala se S’Leni.
„Zatím nevím nic přesného, ale snad brzo,“ řekl Luboš. „Jo a ještě vás od něj mám pozdravovat.“
„Dík,“ usmála se S’Leni.
„Nepůjdem už na večeři?“ navrhl Martin. „Než tam bude nával?“
„Tak jo,“ souhlasili oba.
Komentáře
Přidání komentáře...