Domů2007-01-14
Volání temných krystalů - čtvrtá část
4. dílVolání temných krystalů
Díl čtvrtý
Krvavý soumrak
1. Triumf Zlého krystalu
Luboš sledoval Garena spletí chodeb. Začínal se ztrácet. Světlovlasý chlapec co chvíli zabočil do nějaké postranní chodby. Jednou to bylo vpravo, po druhé zas vlevo. Občas narazili na schodiště. Někdy po něm vystoupili do dalšího patra, jindy ho jen bez povšimnutí minuli.
Dost se divil, že se Garen ještě neztratil, ale zdálo se, že jde najisto. Teď se zastavili u dveří výtahové šachty. Když vstoupili do kabiny, Luba se rozhlédl a skrz průhlednou šachtu turbovýtahu viděl Centrální město.
Byli dost vysoko od země, až se mu z toho zatočila hlava. Zatím mu to celé připadalo jak sen. Ne jak ty noční můry, co se mu zdály, sotva zamhouřil oči, ale jako opravdový sen takový, jaký by měl být. Takové sny bych si nechal líbit, pomyslel si.
Nejlepší na tom všem ale bylo to, že to byla skutečnost.
Výtah se dal do pohybu a zastavil se až o několik desítek pater výš. Chlapci prošli do chodby, která vedla ke svatyni. Chodba vedla do nitra věže, takže ji musely ozařovat ukryté panely a všudypřítomné modré pulzy.
To byla další věc, co se mu tady líbila. Modré světlo je hezké. Garen se zastavil.
„Tak tady to je,“ oznámil Lubošovi. „Pamatuješ si cestu?“
„No ani ne,“ odpověděl Luba.
Garen se usmál: „Já jsem si ji také napoprvé nepamatoval.“
„To se mi ulevilo…“ poznamenal.
„Mám počkat tady, nebo jít s tebou?“ chtěl vědět Garen.
„Pojď se mnou,“ odpověděl Luboš.
„Tak fajn.“
Garen postoupil ještě o krok a dveře před ním se rozlétly do stěn. Ze svatyně proniklo na chodbu několik paprsků modrého světla.
Chlapci vstoupili dovnitř a Garen se posadil na podlahu před zdroj modrého světla uprostřed místnosti. Luboš následoval jeho příkladu.
Velmistr seděl naproti nim a zadumaně se díval do modrého světla.
„Co vás sem přivádí?“ zeptal se velmistr.
Garen se podíval na Luboše a ten promluvil.
„Když spím, často se mi zdají takové zvláštní sny…“ začal rozpačitě. Okolní prostředí mu dodávalo na odvaze, takže pokračoval. „Jsou děsivé, bojím se kvůli nim zavřít oči, aby se zas nevrátily.“
„To je zajímavé,“ zamyslel se velmistr. „A co vidíš v těch snech?“
„To je různé,“ odpověděl Luba. „Začalo to tím, že jsem letěl ve stíhačce k nějaké planetě. Bylo tam takové zvláštní město a všude tam chodili takoví divní lidé… podobní těm, co jsou tady…“
„Asi nějaké město rytířů Síly,“ doplnil velmistr, „pokračuj…“
„Pak jsem mluvil s nějakou ženou a ta mě poslala na jinou planetu. Doletěl jsem tam a nějaký muž, mi řekl, že můžu jít kam chci,“ líčil Luba. „Procházel jsem se po lese, když jsem uviděl takový zvláštní červený krystal. Najednou mi byla zima, udělalo se mi zle a když jsem se ho dotknul, strašně to bolelo…“
„Hmm… to mohl být jedině krystal nabitý Temnou Sílou,“ zamyslel se velmistr. „Takové jsou jen na Ró.“
„Těch kamenů tam bylo víc, tvořili nějakou cestu,“ pokračoval Luboš. „Šel jsem za nimi, až jsem se dostal do nějaké jeskyně. Vešel jsem dovnitř a tam na mě zaútočilo několik postav. Měly takové divné svítící meče a já měl taky podobný ale vlnitý…“
„A to všechno, co mi říkáš, je pravda?“ zeptal se velmistr.
„Ano,“ odpověděl chlapec.
„V tom případě jsi právě vyřešil to, na co ti nejmoudřejší z nás nemohli přijít,“ odpověděl velmistr. „Pamatuješ si, jak se dostat do té jeskyně?“
Luboš přikývl.
„Dobře. V tom případě musím rychle na Ró,“ konstatoval velmistr. „Poletíš se mnou a ukážeš mi, jak najít tu jeskyni?“
Luba zase přikývnul. „A co Garen?“ zeptal se pak.
„Hm,“ zamyslel se velmistr, „ten může letět s námi…“
( – - – )
Velmistr stál spolu s oběma chlapci na můstku malé rytířské fregaty, která letěla na Ró pro zásilku krystalů. Pilotoval ji jeden mladý rytíř Síly, na kterého dohlížel mladý mistr. Loď se řítila hyperprostorem, jak nejrychleji to šlo.
Velmistr se totiž potřeboval na Ró-Undecimu dostat rychle. Z toho, co mu zatím vyprávěl Luboš a z toho, co se dozvěděl od mistryně L’Wu, si už dokázal odvodit, co se tam vlastně děje.
Temné krystaly, říkal si pro sobe. Jak mu řekla mistryně L’Wu, dokážou Temné krystaly probudit v rytířích jejich temnou stránku. Někdo dokáže vzdorovat snáze, jiný hůře. Když jich tam je ale tolik, je to pro normální rytíře moc těžké odolat jim.
Přemýšlel, co udělá. Mistryně říkala, že dávka Světlé Síly Zlo v krystalech zničí, opakoval si velmistr to, co věděl. Několik silných mistrů by snad mohlo mít šanci…
Hodně mistrů na Ró bylo skutečně dobrých, to velmistr věděl. Jeho první volba padla na mistryni Elistu, která měla celou soustavu na starosti. Samozřejmě s sebou vezmu i mistra Tara-Ju, přemítal dál. A mistra Uxo’D’otha z Ró-Undecimy.
„Za chvíli přejdeme na podsvětelnou rychlost, velmistře,“ oznámil pilot.
„Dobře,“ odpověděl velmistr, „vysaďte nás na Ró-Undecimě.“
„Jak si přejete,“ odpověděl mistr, který se ujal řízení a zahájil přechod na podsvětelnou rychlost. Ze šmouh, které obepínaly příď fregaty se staly během chvíle zase hvězdy a nedaleko od lodi už se rýsovaly jednotlivé planety soustavy Ró.
Na hlavním monitoru se zároveň objevil spletenec barevných čar, který vyznačoval bezpečný příletový koridor. Pilot se ho držel a neodvažoval se z něj vybočit.
Luboš i Garen se zatajeným dechem sledovali, jak pod nimi ubíhá pás asteroidů. Pak proletěli kolem nějaké planety a zamířili k jiné, kde zahájili sestupový manévr.
„To je ta planeta, o které se mi zdálo,“ řekl Luba velmistrovi.
„Já vím,“ usmál se, „tady jsou ztracení rytíři.“
Fregata přešla na orbit a pak začala klesat k povrchu planety. Luboš si ji velice dobře pamatoval ze svého snu. Temně modré oceány omývaly břehy několika roztroušených pevnin.
Některé z nich byly větší, jiné menší. Mnoho z nich zcela pokrýval led. Fregata mířila k nevětšímu kontinentu, který z části zahalovaly mraky.
Jakmile proletěli hradbou mraků, objevilo se před nimi město u jezera. Fregata přistála na plošině před hangárem a poté, co vysadila všechny cestující, zase vzlétla. Luboš sledoval, jak zakroužila nad jezerem a pak se mu ztratila v bílých mracích.
Na přistávací ploše na ně už čekala mistryně Elista s mistry Uxo’D’othem a Tara-Ju. Všichni v dlouhých šedých termopláštích a s batohy na zádech připraveni vyrazit.
„Vyrazíme hned, velmistře?“ zeptala se Elista. „Jestli ano, mohli bychom tam být zítra ráno.“
„Ano, myslím, že si musíme pospíšit,“ souhlasil velmistr.
„Musím tam jít s vámi?“ staral se Luboš. Při vzpomínce na své sny se mu tam ani moc nechtělo. Ještě teď si dokázal živě představit tu bolest, kterou tehdy cítil.
„Zůstaneš tady s Garenem,“ odpověděl velmistr, „Ró je dost nebezpečná pro někoho tak mladého jako jste vy dva. Ve městě se však nemáte čeho bát.“
„Dobře,“ souhlasili oba chlapci.
Mistr Tara-Ju podal velmistrovi jeho batoh se základním vybavením a pak se všichni čtyři vydali podél jezera.
( – - – )
„Podle toho, co mi Luboš řekl o svých snech, tak tady zabočil Xian do lesa,“ řekl velmistr poté, co obešli jezero. „Nedaleko odsud by měl téct nějaký potok a tam začíná stezka krystalů.“
„Jak jsme mohli přehlédnout něco tak nebezpečného?“ zeptal se mistr Uxo’D’oth. „Vždyť Zlo se nám teď může klidně vysmát do očí!“ A určitě to taky teď dělá, dodal k sobě.
„Po tisíc let chrání rytíři Síly soustavu Ró,“ zamyslela se mistryně Elista, „a jak je vidět tak se stále dá najít něco, co nás zastihne nepřipravené.“ Což je velmi znepokojující, protože to znamená, že jsme selhali.
„Soustava Ró je nejnebezpečnější místo v Galaxii,“ podotkl mistr Tara-Ju. Tímhle to jenom potvrzuje.
„Tak jednoznačné to zas není,“ odporoval velmistr. „Opravdu tady číhá veliké nebezpečí, které sem zavleklo Zlo. Nebezpečná je naše nevědomost.“ Protože to byla právě ona, která zavinila, že se tohle všechno mohlo stát.
„Nebezpečí se dá snadno čelit, pokud ho je vidět,“ promluvila Elista.
„Tady však vidět není,“ doplnil mistr Uxo’D’oth.
Velmistr se usmál: „A právě proto je nebezpečné.“ Dohromady ty tři věty dávají staré přísloví, zamyslel se. Zvláštní…
„Nabízí se tady taková otázka,“ zauvažoval mistr Tara-Ju, „Kdybysme o tom věděli, bylo by to stále nebezpečí?“
„Nejspíš ne, pokud bysme zabránili, aby mohlo někomu ublížit,“ odpověděla mistryně Elista zadumaně.
Zatímco se mistři mezi sebou bavili, došli k zurčícímu potoku.
„Cítíte to?“ zeptal se mistr Uxo’D’oth.
„Smrt, strach, chlad…“ konstatovala mistryně Elista.
„Zlo ukryté v krystalu,“ vysvětlil mistr Tara-Ju.
„Přesně tak, tady začíná stezka, která by nás měla dovést až do té jeskyně,“ souhlasil velmistr.
Celá skupinka pak přešla na druhý břeh a vystoupila na skálu nad potokem. Tam spatřili první rudě žhnoucí krystal.
„Skutečně, jako by k nám mluvil,“ řekla Elista. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila… je to vskutku lákavé, připustila, ale vede to do záhuby…
„Netušil jsem, že by krystaly mohly být tak mocné,“ zamyslel se mistr Uxo’D’oth. Bylo by nebezpečné nechat svou mysl otevřenou jejich volání.
Velmistr přistoupil ke krystalu blíž a napřáhl k němu ruku. Z okolí k sobě přivolal trochu Síly a vyslal ji ke krystalu. Červené plameny se ztratily pod údery modrých blesků.
„Obávám se, že tohle budeme muset udělat se všemi krystaly, na které dnes narazíme,“ oznámil velmistr. Což nás velice zdrží, zvlášť jestli jich tam je opravdu tolik, jak říkal Luboš.
„Podle mistryně L’Wu se Temná Síla v nich zase obnoví, je to tak?“ zeptal se mistr Tara-Ju.
„V případě, že je krystal v dosahu dalšího, který je nabitý silněji,“ upřesnil velmistr. „Právě proto musíme zničit Zlo ve všech.“
„To může trvat velmi dlouho,“ zamyslel se mistr Uxo’D’oth.
„Možná bysme se měli rozdělit,“ navrhla mistryně Elista. Čím kratší dobu budou ztracení rytíři vystaveni volání krystalů tím lépe.
„Dobrý nápad,“ souhlasil velmistr. „Já a mistr Tara-Ju půjdeme rovnou do jeskyně, abysme tam byli co nejdřív.“
„Dobrá,“ přikývla mistryně Elista, „Já se s mistrem Uxo’D’othem postarám o ty krystaly.“
Velmistr a mistr Tara-Ju tedy vyrazili napřed. Očima stále sledovali červenou stezku a šli tam, kam je vedla.
Jak postupovali hlouběji do hor, začínalo se ochlazovat a měnily se také stromy, které rostly v okolním lese. Červená stezka ale zůstávala.
( – - – )
Dva malí chlapci se procházeli po rytířském městě na Ró-Undecimě. Pro oba dva to tu bylo zcela neznámé. Blížil se večer a vzdálené slunce ozařovalo svými chladnými paprsky hladinu jezera. Byla docela klidná, jen občas ji zčeřil slabý závan větru. Zdejší atmosféra působila na oba dva skutečně zvláštně.
Les za jezerem hrál všemi barvami. Místy převládala zlatá, místy červená, někde zas oranžová, nebo žlutozelená. Les se zvedal až k horám na obzoru, kde přecházel v tmavě zelený porost. Kousek nad bělavými vrcholky hor, které nedávno pokryl první sníh, zářilo slunce.
Rytířské město u jezera bylo malé. Jednu vysokou věž obklopovalo několik skladů a hangár, před kterým stála přistávací plošina.
Kovové části budov se leskly v zapadajícím slunci, narozdíl od matné šedi plastových bloků. Po městě se procházelo několik osamocených mistrů a pár skupinek rytířů.
Všichni z nich tušili, že se na Ró v posledních dnech něco stalo. Že zmizelo několik rytířů, to samozřejmě věděli všichni. Co kdyby náhodou některý z nich věděl něco, co by mohlo pomoct při jejich hledání?
Nikdo ale netušil, co za tím vším stojí. Zpráva z posledních hodin, že se velmistr se třemi mistry vydal do hor, stačila již oběhnout celou soustavou. Způsobila, že všichni teď byli hodně napjatí, protože věděli, že velmistr to určitě vyřeší.
Další senzací pro místní rytíře byli dva jedenáctiletí chlapci v oděvech rytířů Síly. Někdo tak mladý na Ró totiž dosud nebyl. Navíc bylo znát, že oba dva jsou teprve studenty Síly a nemají ani skutečné krystalové meče.
Všem tedy vrtalo hlavou, proč je s sebou velmistr přivezl. Nejspíš o tom něco vědí, mysleli si mnozí z nich.
Luba s Garenem se ale drželi od ostatních trochu stranou.
Garen se sice nemohl vynadívat na všechny věci kolem, protože pro studenty bylo Ró skutečně téměř neznámou soustavou. Luba zas nenápadně pokukoval po hangáru se stíhačkami, protože vždycky chtěl nějakou stíhačku pilotovat.
Garen zachytil jeho pohled. „Chtěl by ses proletět?“ zeptal se.
Luboš přikývl. „Myslíš, že by to šlo?“
„Nevím, tady asi ne, velmistr říkal, že v okolí je hodně nebezpečno,“ odpověděl Garen zamyšleně.
„Ty myslíš, že by nás mohli sestřelit?“ vyzvídal Luba.
„To asi ne, ale říká se, že když vyletíš z koridoru tak selžou všechny přístroje a ty spadneš a zabiješ se,“ vysvětloval. Některé dohady o nebezpečnosti Ró se dostaly i mezi studenty.
„Ty umíš pilotovat stíhačku?“ zeptal se Luboš.
„No, už sem to párkrát zkoušel,“ přiznal Garen. „Hodiny létání jsme ještě neměli, ale Huxal mi několikrát dovolil letět s ním a když jsme byli ve vzduchu, tak jsem mohl i pilotovat.“
„Já jsem vlastně až do dneška na palubě žádné hvězdné lodi nebyl,“ řekl Luba smutně.
„Z toho si nic nedělej, teď to rychle doženeš,“ usmál se Garen.
„Rytíři Síly se učí létat?“ vyptával se Luboš.
Garen se zase usmál: „Ano, každý rytíř má v hangáru nad Alfou-Tercií svoji stíhačku, aby se mohl dostat, kam bude potřebovat. Při plnění některých misí se rytíři dostali až za okrajové prstence.“
„Páni,“ podivil se Luboš, „to musí být úžasné.“
„Hlavně to ale je dost nebezpečné,“ řekl Garen.
„Byl jsi tady už někdy?“ ptal se Luba.
Garen zavrtěl hlavou: „Sem na Ró smějí jenom zasvěcení. Kromě velmistra a členů rady, kteří jsou většinou na Alfě-Tercii, tu ostatní žijí pořád, takže toho o Ró ani moc nevím.“
„Stejně je to zvláštní,“ zamyslel se Luboš, „předevčírem jsem o rytířích Síly skoro nic nevěděl a teď jsem jedním z nich.“
„U mě to bylo podobné,“ zavzpomínal Garen. „Bydleli jsme v jiné soustavě, a když jsme přiletěli na Alfu-Tercii, šli jsme si prohlídnout palác rytířů Síly. Jeden mistr tehdy zjistil, že jsem citlivý na Sílu a tak jsem tam už zůstal.“
„Takže jsi od té doby neviděl své rodiče?“ zeptal Luba.
„Ne,“ odpověděl Garen. „Většina rytířů už je nikdy neviděla. Ti, co to zkoušeli, říkají, že už si s rodinou moc nerozumí. Ostatní prostě Sílu moc nechápou. Ale jestli se ti bude někdy stýskat, tak velmistr ti návštěvu určitě povolí.“
Při zmínce o rodičích Lubošův obličej zesmutněl. Vzpomněl si na svojí matku, jak v jejich bytě visela ze stropu. Jak jí blesky ozařovaly tvář. Jak ji vynášeli na vznášejících se nosítkách…
„Co je ti?“ zeptal se Garen, který si změny v Lubošově chování všimnul.
„To nic…“ odpověděl Luba, „teď se mi o tom nechce mluvit…“
„To chápu…“ řekl tiše. Ani já nejsem moc šťastný, když mám mluvit o rodičích…
( – - – )
Kráčeli po zužující se stezce mezi vysokými skalami. V černém kameni, na který občas dopadl nějaký zbloudilý paprsek ranního slunce, rudě žhnuly Zlé krystaly. Další lemovaly cestu a hořely tím svým výhrůžným požárem.
Velmistr šel první a mistr Tara-Ju ho sledoval, protože nemohli kráčet vedle sebe. Kdesi nad nimi právě vycházelo slunce, ale tady dole ve strži byla pořád takřka tma. I když přesnější by bylo rudé výhrůžné přítmí.
Krystalová záře je zvláštní, pomyslel si velmistr. Každou chvíli plápolá jinak. Jako skutečný oheň, ale mnohem výhrůžnější.
Stezka se dál zužovala přesně tak, jak Luboš říkal. Za další zatáčkou se skály vysoko nad nimi opět spojily. Po několika skocích se zas rozdělily, ale už bylo jisté, že k jeskyni zbývá jen pár minut chůze.
Stěny se k sobě přiblížily natolik, že muži už začínali mít problémy mezi nimi projít. Celkově na ně to místo působilo velice stísněným a nepříjemným dojmem.
Za další zákrutou se objevil černý vchod jeskyně.
Ze skal tu vystupovalo tolik krystalů, že stěny místy vypadaly jak z ohně. Jen tu a tam vyčníval nepříjemný černý kámen.
Oba muži se zastavili až u vchodu do jeskyně. Dlouho se nerozmýšleli a opatrně vešli dovnitř. Obklopila je klesající chodba, ve které valem ubývalo i to málo světla, co se sem z venku dostalo. Chvílemi ve stěně zasvítil výhrůžný plamínek červeného krystalu.
Chodba se začala spirálovitě stáčet kamsi do hlubin hory. Ve stěnách i stropě byly teď krystalové žíly mnohem častější. Jejich žár připadal mužům také intenzivnější.
„Slyšíte, jak nás volají, velmistře?“ ozval se hlas mistr Tara-Ju uvnitř velmistrovy hlavy.
„Ano, příteli,“ odpověděl velmistr stejným způsobem, „Teď už chápu, proč jim mladí rytíři nedokázali vzdorovat.“
„Je to skutečně těžké, velmistře,“ řekl mistr Tara-Ju s obavami.
Velmistr chvíli mlčel. „Zlo dokáže být mnohdy skutečně lákavé,“ souhlasil. „Ale není silnější než Dobro.“
„Já vím, velmistře,“ přikývnul mistr Tara-Ju. Ale přesto, ta moc, co se mi teď nabízí a stačilo by tak málo… Ne! okřikl se mistr.
Sestupovali hlouběji do nitra hory. Jejich oči si brzy zvykly na ten zvláštní druh červeného šera, který tu panoval. Teď už dokázali rozeznávat výstupky ve skále, o které by jinak mohli zakopnout. Oba dva sladili své mysli se Sílou, která tu měla takový divný nádech.
Konečně chodba přestala klesat. Po několika skocích se před nimi otevřela obrovská tmavá prostora. Jeskynní dóm byl velice dlouhý, a ani jeden z nich neviděl až na druhý konec. Ze stropu vysoko nad nimi se dolů spouštěly černé krápníky olemované hořícími krystaly.
I černé kamenné stěny se jen hemžily rudými žilkami, ve kterých žhnulo Zlo jako skutečný oheň. Jen temná podlaha zůstávala volná.
„Cítíš jejich přítomnost, mistře?“ zeptal se velmistr.
„Ano, zdá se, že jsou tu tři,“ poznamenal mistr Tara-Ju.
„Jsou zatím dost daleko, ale už o nás vědí,“ pokračoval velmistr.
„Jdou k nám,“ řekl mistr Tara-Ju. „Myslíte, že s námi budou chtít bojovat?“
„Obávám se, že ano,“ zamyslel se velmistr. „Nesmíme je zranit. Jestli měla mistryně L’Wu pravdu, tak jsou jenom poblouznění.“
„Jak je z toho ale dostaneme?“ ptal se mistr Tara-Ju.
„To je přece jednoduché,“ usmál se velmistr, „stačí zničit Zlo v krystalech.“
„Už se blíží,“ pokračoval mistr Tara-Ju.
„Dobrá,“ přikývl velmistr, „já se pokusím zničit zlo v krystalech, ty mě kryj.“
V tu chvíli se jen kousek od nich rozsvítily tři fialové meče. Tři vyzývavé střehy. Jejich fialové světlo se smísilo z červenou září krystalů všude okolo a ozářilo mladé obličeje bojovníků. Mistr Tara-Ju přejížděl očima z jednoho na druhého.
Byli tu všichni až na Ultara a Xiana. Kde mohou být? Mistr nad tím ale nemohl dlouho přemýšlet, protože se rytíři přiblížili až k němu. Rychle tasil svůj meč a přešel také do vyzývavého střehu. Cítil, že by ho jeho protivníci neměli ohrozit.
Jsou ale tři, připomněl si. To by to mohlo trochu zkomplikovat. Mistr cítil, jak k sobě velmistr stahuje všechnu Sílu, která tu je, ale stále jí ještě neměl dost pro svůj úder. Budu je muset na chvíli zaměstnat.
První fialový meč třískl o jeho modrou zářící čepel. Mistr ho bez problémů odrazil a pak vyvedl útočníka z rovnováhy takovým malým šťouchnutím pomocí Síly.
Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. Dívka zaútočila zleva a chlapec zprava. Mistr první útok vykryl a druhému se vyhnul. Pak zasypal dívku sérií krátkých a rychlých úderů a donutil ji, aby se stáhla.
Odrazil chlapcův útok a pak se kryl před mečem toho druhého, který se konečně zvedl ze země.
„Vydrž ještě chvíli,“ slyšel velmistrův hlas. „Už to nebude dlouho trvat.“
Souboj začínal nabírat na intenzitě. Dívka skočila před mistra a ti dva chlapci ho napadli zezadu. Mistrův modrý meč rychle kmital ze strany na stranu a odrážel nebezpečné výpady. Zatím se zdálo, že má všechno pod kontrolou.
Projevovala se ale mírná převaha mladých rytířů, kteří se občas nechali unést svým hněvem a chovali se pak jako skuteční Temní rytíři. Mistr cítil, že velmistr je téměř připravený. Jemně tedy pomocí Síly odhodil dívku o pár metrů dál a úspěšně vykryl útoky obou chlapců.
Pak vyskočil do vzduchu a dopadl hned za ně. Podařilo se mu vyrazit meč jednomu z nich z ruky a přitáhnout si ho, takže teď mohl bojovat se dvěma.
Neozbrojený chlapec se stáhnul a zlostně celý souboj pozoroval. Dívka se mezitím vyhrabala na nohy a zaútočila na mistra. Mistr jednou čepelí odrážel její výpady a druhou se bránil před chlapcovými útoky.
Velmistr konečně shromáždil dost Síly, aby ji mohl vyslat proti Temným krystalům. Uklidnil svou mysl a začal kolem sebe vysílat modré vlny. Jedna za druhou narážely do stěn a zarývaly se hluboko do žhnoucích krystalů.
Zpočátku se zdálo, že to na oheň nemá žádný účinek. Jak ale velmistr posílal další vlny Světlé Síly, začínaly se mezi plameny objevovat modré blesky. Krystaly postupně zfialověly a nakonec zmodraly.
Mistr odrazil další dívčin útok a chystal se odrazit fialovou čepel toho chlapce, když ta se najednou zastavila.
„Mistře, Tara-Ju!“ uslyšel chlapcův zaražený hlas. „Já… promiňte mistře…“ Chlapec sklonil hlavu. Také dívka zastavila svůj útok a zahanbeně vypnula svůj meč a začala se omlouvat. Druhý chlapec také procitl ze svého poblouznění a udiveně všechno sledoval.
Po stěnách jeskyně se táhly žíly modrých krystalů, ve který se to jen míhalo modrými blesky…
( – - – )
Stáli v prostorné kruhové jeskyni. Po stěnách se vinuly ostré černé krápníky. Na špičce je zakončoval malý červený krystal. Strop síně mizel, kdesi vysoko nad nimi posetý malými červenými tečkami.
V tomto sále však nebyla taková tma, jako jinde. Uprostřed čouhal z černé země jeden veliký rozeklaný krystal.
Tvořila ho řada ostrých hran, které lemovaly jeho dva navzájem se obtáčející kusy. Celý krystal plál jako v jednom ohni. Plameny, které v něm šlehaly, ozařovaly celý dóm.
Celé místo působilo už od pohledu zle. Ostré hroty krápníků vypadaly jako obludné tesáky připravené zakousnout každého, kdo se sem odváží vstoupit. A pak ten krystal uprostřed. Něčím byl tak zvláštně děsivý.
Před krystalem klečely dvě postavy. Obě v dlouhých termopláštích a obě s kápěmi přes hlavu. Zahalovalo je okolní mlžně červené světlo. Jejich oči se upínaly ke krystalu, který k nim promlouval svou zlou řečí.
„Můj pane,“ říkal Ultar pomocí Síly ke krystalu před sebou. „Dnes nadešel den, kdy se k naší věci připojí další rytíř.“
„To rád slyším,“ odpověděl mu krystal. „Třeba bude tak silný, abych se mohl spojit s jeho myslí…“
„To zcela určitě, můj pane,“ odpověděl Ultar hrdě. „Xian je velice schopný…“
„Hmm, Xian…“ zamyslel se krystal, „ano, cítím v něm velikou zlost… ano, ale zatím se neproměnila v nenávist, to musíme napravit, můj učedníku…“
„Ano, můj pane, jak poroučíš,“ uklonil se Ultar. „Xiane, předstup před našeho pána a oddej se mu…“ vyzval ho.
Druhý stín sklonil hlavu až docela k zemi a připravil se na nadcházející zkoušku. Ultar se zvedl a přistoupil k němu.
„Hm,“ zamyslel se krystal, „Cítím, že s sebou máš mocný meč…“
„Ano, můj pane,“ odpověděl Xian, „To je Bílý rozbřesk…“ Ty slova, která říkal Síle v něm na chvíli obnovily vzpomínky na to, co bylo předtím. Volání krystalu, ale bylo silnější.
„Pak tedy mu dnes změníme jméno,“ pronesl krystal škodolibě. „Stane se z něj… Krvavý soumrak…“ Další slova krystalu zanikla ve škodolibém smíchu.
„Jak poroučíš, můj pane,“ odpověděli oba chlapci.
„Cítíte to?!“ zeptal se krystal znepokojeně, „Někdo ničí mou svatyni! Zastavte je!!!“
Ultar se otočil směrem ke vstupu do svatyně, odkud sem letěly vlny dobré Síly jedna za druhou. Na nic nečekal a tasil svůj meč.
Za chvíli vešli do jeskyně velmistr a mistr Tara-Ju. Oba postupovali s aktivovanými krystalovými meči. Jejich čepele modře svítily a to modré světlo se teď mísilo s červenou září krystalu a dodávalo mu fialový nádech.
„Velmistr,“ konstatoval Ultar. „Už nějakou dobu se těším na to, až budu moct změřit své nové síly s vámi. Xiane, postarej se o mistra Tara-Ju!“
Xian tasil svůj meč, ale mistr Tara-Ju mu ho pomocí Síly vyrval z ruky.
„Nedovolím, aby Zlo znečistilo Bílý rozbřesk!“ pronesl přitom výhrůžně.
„No, jak se zdá, budeme to muset vyřešit sami,“ pokračoval Ultar. „Braň se!“
Jedním skokem se přemístil před velmistra a začal na něj zběsile útočit. Jeden rychlý výpad sledoval druhý a krystalové meče o sebe jen třeskaly.
Velmistr doufal, že se mu toho chlapce podaří zachránit, takže se zatím jen bránil. Nedělalo mu žádné potíže reagovat na chlapcovy výpady ve stejně rychlém tempu. Střídavě odrážel útoky na nohy i ruce a hlavu.
Ultar pak velmistra přeskočil a několikrát po něm seknul svým mečem, když letěl vzduchem. Velmistr jeho výpady odrazil a otočil se přitom čelem k místu, kde Ultar přistál, aby mu zabránil zasáhnout ho zezadu.
Ultar alespoň zkusil odhodit velmistra pryč pomocí Síly. To mu však také nevyšlo, protože velmistr se velmi účinně kryl.
Oba dva pak pokračovali v boji na krystalové meče. Ultar se očividně snažil velmistra zabít, ale tomu se dařilo jeho výpady odrážet.
Ultar se nakonec rozhodl usmažit velmistra plameny, které vyslal levou rukou. Velmistr je ale odrazil a nasměroval do stropu, kde opálily několik černých krápníků.
Velmistr už postupně začínal ztrácet trpělivost. Ultarův červený meč bil do jeho modrého ve snaze prolomit jeho obranu a zasadit mu smrtící ránu.
Muž zatím stále ustupoval, ale nezdálo se mu, že by se chlapec, který dosud pořád útočil, nějak výrazně vyčerpal.
Ultarův meč teď prosvištěl velmi blízko velmistrovy hlavy. Tím, že ho velmistr neodrazil, ale jen se mu vyhnul, Ultar ztratil rovnováhu. Poté, co do něj velmistr pomocí Síly jemně strčil, proletěl několik metrů vzduchem.
Ultar však hned vyskočil na nohy a Silovým výbojem odhodil mistra Tara-Ju, který se k němu přiblížil s úmyslem odzbrojit ho. Pak se znovu rozběhl k velmistrovi a nepřestával na něj útočit dalšími výpady.
Velmistr, který odhalil protivníkovu slabinu, se jednomu z výpadů vyhnul a poté chlapce krátce bodnul.
„Promiň,“ zašeptal přitom velmistr.
Chlapec se skácel k zemi a na místě zemřel.
Xian celý souboj nechápavě sledoval. Během něj v něm soupeřila jeho dobrá stránka s okolním Zlem, které se ho snažilo dostat. Až po Ultarově smrti se mu však podařilo zcela procitnout z černého snu…
( – - – )
Poté, co mistryně Elista ucítila poruchy v okolní Síle, rozběhla se i s mistrem Uxo’D’othem dál po červené stezce směrem k jeskyni. Krystaly, které vyznačovaly stezku, jim před očima modraly.
„Zdá se, že velmistr uspěl,“ poznamenal mistr Uxo’D’oth pomocí Síly.
„Ano,“ souhlasila Elista, „cítím ale, že by mohl být v nebezpečí.“
Oba dva běželi ještě několik minut, až se konečně dostali ke vchodu do jeskyně, který teď lemovaly modré krystaly. Vešli dovnitř a prošli točitou chodbou, kterou ozařovala modrá krystalová záře.
Připomíná to tu Akademii, pomyslela si Elista. Akorát tu je větší tma.
Mistři vešli do prostorného dómu, který zdobily černé krápníky. Všude ve stěnách uvnitř modrých krystalů se míhaly modré blesky.
Prošli krátkým spojovacím tunelem až do menší kruhové místnosti, kde stál velmistr mistr Tara-Ju a čtyři ztracení rytíři. Pátý z nich, Ultar ležel na zemi mrtvý. Nebezpečí pominulo, oddychla si mistryně.
„Zlo v něm bylo příliš silné,“ poznamenal velmistr, když vytušil, na co se chce mistr Uxo’D’oth zeptat. Je mi to líto…
Mistr přikývnul: „Někdy je smrt ta lepší cesta…“ Asi to bylo opravdu nutné, pomyslel si mistr.
„Snad byla ještě lepší možnost,“ řekl velmistr smutně, „já ji ale nenašel.“
„Cítím, že Zlo však ještě zničeno nebylo,“ zamyslela se Elista. Cítím jeho přítomnost v tom… krystalu.
„To je pravda,“ souhlasil mistr Tara-Ju, „přežívá dále v krystalu…“
„A zdá se, že je velice silné…“ doplnil velmistr. Nevím, jestli ho dokážu zničit… ale musím to alespoň zkusit.
„Musíme ho zničit,“ řekl mistr Uxo’D’oth, „jinak se obávám, že se svatyně Zla znovu objeví…“
„Jak myslíte, že je to tu staré?“ zeptala se mistryně Elista.
Mistr Tara-Ju se zamyslel: „Řekl bych, že tohle je ten důvod, proč se Temným rytířům líbilo právě tady na Ró.“
„Ano, taky se mi to zdá,“ souhlasil velmistr. „Mohli to tu postavit někdy během druhé Temné doby.“
„Takže to tady rozjímal sám Temný vévoda?“ zeptal se mistr Uxo’D’oth.
„A odsud pak prchl pryč…“ doplnil ho mistr Tara-Ju.
„Měli bysme zabránit tomu, aby se sem mohl vrátit,“ navrhla mistryně Elista.
„Zkusíme společnou meditaci,“ řekl velmistr, „vy mě budete jistit a já se pokusím krystal zničit.“
Velmistr začal meditovat. Stejně jako minule začal sestupovat do hlubších sfér své mysli. Napojil se na Sílu a začal ji k sobě stahovat. Věděl, že na tom krystalu je něco zvláštního. Cítil jeho Sílu, která byla neobyčejně Zlá.
Konečně se mu zdálo, že nashromáždil dost Síly, aby se toho krystalu mohl zbavit. Začal k němu vysílat vlny dobré Síly. Jednotlivé silové výboje se ztrácely uvnitř krystalu. Vždy proskočilo několik modrých blesků ale vždycky je zas pohltily červené plameny.
„Takové tempo už dál neudržím,“ oznámil mistr Uxo’D’oth.
„Já také ne,“ přidala se mistryně Elista.
Velmistr ještě chvíli pokračoval, ale poté, co už ho nemohl podporovat ani mistr Tara-Ju, to musel vzdát.
Krystal i nadále plál jedním červeným plamenem.
„Musíme na to jinak,“ zamyslel se velmistr.
„Já ho zničím, vím jak,“ oznámil jim Xian. A vím, co mě to bude stát…
Mistři si ho překvapeně změřili. Velmistr, který tušil, co tím Xian sleduje, se hluboce zamyslel.
„Něco takového, je velice riskantní,“ varoval ho.
„Já vím velmistře,“ uznal Xian, „ale nikdo jiný to nedokáže…“
Velmistr pokýval hlavou: „Tak dobře.“
Mistři na něj vrhli překvapený pohled.
„My zatím půjdeme do vedlejšího dómu,“ řekl velmistr hlasem, kterému nešlo odporovat. Mistři i zachránění rytíři odešli a Xian zůstal s krystalem sám.
Přistoupil blíž ke krystalu a pořádně si ho prohlédl. Viděl jednotlivé plameny, jak tam tak zlověstně plápolají.
Tasil Bílý rozbřesk. Naposledy se podíval na jeho krásně zvlněnou čepel, která svítila jasně modrou krystalovou září.
Pak se napřáhl a vší silou bodl do krystalu. Žár způsobený silovým polem si protavil cestu skrz krystal. Současně s tím se krystal nabil Wulfovou energií, kterou vyzářil v podobě silného výboje.
Xian se ani nesnažil uskočit, protože věděl, že se výboj díky výbrusu krystalu šíří rovnoměrně všemi směry. Chtěl tedy alespoň zemřít čelem ke svému nepříteli.
Myslí Temného vévody projela nesnesitelné vlna bolesti, která ho osvobodila ze sevření krystalu. Jeho mysl se odpojila od krystalu, který teď už nepotřebovala a vydala se na pouť galaxií. Temný vévoda byl konečně volný.
Chlapcovo tělo zasažené výbojem už nedokázalo držet krystalový meč a bezvládně se svalilo k zemi. Jakmile jeho opálené prsty sklouzly z aktivačního tlačítka, Bílý rozbřesk se vypnul. Krystal začal opět tuhnout.
Jeho kontury teď narušilo několik pozvolna tekoucích proudů žhavé krystalové hmoty. Uvnitř rozeklaného krystalu navíc ještě vězel vlnitý Bílý rozbřesk, který v něm postupně zatuhl.
Skrz zraněné tělo krystalu proběhly první modré blesky…
Komentáře
Přidání komentáře...