DomůVolání temných krystalů
1. dílUf, takže dofám, že to nějak přežije převod z wordu na web (hlavně ta kurziva)... A snad se to bude aspoň někomu líbit. Případné komentáře jsou vítané...
PS autorská práva vyhrazena 
Volání temných krystalů
Příběh první
Volání temných krystalů
Prolog
Uprostřed vysokého dómu osvětleného mlžně červeným světlem stála postava zahalená v černém plášti. Bylo velice těžké ji rozeznat od okolních stěn posetých černými krápníky. Přesto však byla její přítomnost zřejmá.
Po stěnách běžely tisíce krápníků zakončených červenými krystalky. Pokrývaly i strop, který zastřešoval celý dóm kdesi ve výšce. Uprostřed této zvláštní kruhové prostory trčel ze země rozeklaný krystal.
Podobal se rukám, které se navzájem snažily obtočit a temné postavě sahal až k ramenům. Celý zářil červeným světlem, které z něj vycházelo. Důkladnější pohled odhalil, že uvnitř krystalu hoří nekonečný požár rudých plamenů.
Postava byla pohroužena hluboko ve svých myšlenkách. Černá kápě jí zakrývala skoro celý obličej.
Zdejší Síla vířila všemi odstíny Zla, nenávisti, bolesti a strachu. Jedině sám Temný vévoda mohl své okolí nasytit tak zlou Sílou. Skutečně, je to on!
Do místnosti teď chvatně přišel mladý Temný rytíř a postava v černém se otočila. Temný rytíř okamžitě padl na kolena hluboce se vévodovi ukláněl.
„Můj pane,“ začal Temný rytíř, „musíte rychle odletět, dokud je ještě čas.“
„Jak se vyvíjí bitva?“ zeptal se vévoda klidně.
„Můj pane,“ odpovídal Temný rytíř, „zatím je držíme v okrajových prstencích, ale nebude to trvat dlouho, než se jim podaří prorazit.“
„Zatracení rytíři Síly!“ zaklel Temný vévoda, „měli jsme je tenkrát všechny pozabíjet! Věděl jsem, že se zase vrátí!“
„Můj pane,“ pokračoval Temný rytíř, „jenom rytíře Síly bysme zastavili, ale oni s sebou mají bojovníky ze soustav Omega, na ně nestačíme.“
Temný vévoda zlostně zavrčel. „Ani netuší, jakou udělali chybu,“ pronesl potichu, „mé schopnosti jsou mnohem větší než ty jejich, postarám se o to, aby se tenhle den zapsal do dějin ne jako vítězství rytířů Síly, ale jako začátek jejich pádu!“
„Můj pane, jestli se chcete rytířům Síly pomstít, musíte přežít a uprchnout odsud,“ naléhal Temný rytíř.
„Máš pravdu,“ souhlasil Temný vévoda, „musím přežít.“
Temný vévoda pak přistoupil ke krystalu a promluvil k němu: „Ty se teď staneš mým pokračovatelem, kdyby se mi nepodařilo uniknout, budeš to ty, kdo uštve rytíře Síly!“
Pak zvednul pravou ruku a položil ji na planoucí krystal. „Tahle svatyně bude na dlouhá léta zapomenuta a až to budou rytíři Síly nejmíň čekat, obnoví zas svou činnost.“
Temný vévoda položil na krystal i svou levou ruku. Pak zavřel oči a přenesl svou mysl i se svou nenávistí do krystalu. Záblesk prudkého červeného světla ozářil celou jeskyni.
Plameny v krystalu hořely ještě intenzivněji.
„Můj pane, je čas,“ řekl Temný rytíř.
„Ano, je čas,“ opakoval Temný vévoda.
Pak se obrátil a odešel.
Plameny v krystalu hořely dál svou píseň nenávisti, bezpečně ukryté před zraky všech, dokud po tisíci letech nenadejde jejich čas…
Díl první
Setkání se smrtí
1. Zmizelí rytíři
Zjistil, že sedí ve stíhačce. Vždycky chtěl pilotovat hvězdnou stíhačku a teď viděl celý kokpit docela jasně. Oběma rukama pevně svíral řídící páku a očima sledoval barevná světýlka na palubní desce.
Obklopoval ho pohodlný prostor kokpitu nabitý tou nejmodernější technikou. Přes průhledný kryt kabiny si prohlížel chladný vesmír.
Tisíce hvězd na něj mrkaly jiskrnými očky, která se jasně třpytila. Pak si všimnul zvětšující se planety před sebou. Rozhodl se na ní přistát. Upravil kurz stíhačky směrem k planetě. Jak před ním ta neznámá planeta rostla, zamyšleně si ji prohlížel.
Viděl modré oceány, zelenohnědé pevniny s několika ostrůvky žlutých pouští a to vše místy překrývaly bělošedé mraky. Od bílé polární čepičky se odráželo sluneční světlo.
Přibližoval se. Když vstupoval do jejího stínu, spatřil nádhernou koronu slunečních paprsků v barvě duhy, které na chvíli zaplály kolem černého boku planety.
Na skle kokpitu se mu zobrazila zelená síť naznačující sestupový koridor. Nedělalo mu velké potíže udržet svou loď mezi zelenými vlákny. Přišlo mu, že je pilotem už hodně dlouho. Dopřál si ještě poslední pohled na hvězdy a pak už vletěl pod mraky.
Sestupový koridor byl hodně pozvolný, takže se brzo dostal zpátky na osvětlenou polokouli planety. Přeletěl nad mořem a pak tam dole v hloubce kdesi pod sebou spatřil zelené obrysy nějaké pevniny.
V dálce se černě rýsovalo nějaké město. Sestupový koridor vedl přímo k němu. Poslechl naváděcí zařízení a hladce dosedl na připravenou přistávací plošinu, i když se mu chtělo ještě chvíli létat.
Vypnul motory a odklopil kryt kokpitu. Po přistavených schůdcích slezl na kovovou plošinu. Rozhlédl se po okolí. Nalevo se rozprostírala volná krajina. Proti bílému obzoru se ostře rýsovaly vrcholky kopců.
Husté lesy na kopcích přecházely ve svěží louky blíže ke městu. I na tu dálku mu bylo jasné, že jsou plné květů. Louky se svažovaly k hladině mohutné řeky lemované zvláštními vysokými stromy. Měly zlatavé listy a právě to mu připadalo divné.
Nad tím vším putovaly přes jasné nebe ojedinělé bílé mráčky, které chvílemi ale vždy jen na okamžik překryly slunce.
Samotné město se tyčilo na skále nad řekou. Plošina, na které přistál, a ještě dvě další se vypínaly až nad hučící řeku. Na pravé straně své lodi už dlouhou chvíli tušil město. Několik kovových mrakodrapů se tyčilo kamsi do nebe.
Většina budov však byla nižší. Sem tam spatřil i nějakou tu žlutozelenou korunu mohutného stromu. Jen pár skoků před ním se na své okolí šklebila otevřená vrata stíhačkového hangáru. Spatřil tam několik mechaniků, jak kontrolují motory jedné stíhačce.
Rozhodl se, že si trochu víc prohlédne to město. Byl zvědavý, protože tu ještě nikdy nebyl. A on rád objevoval neznámá místa. Přešel kolem hangáru a vystoupal po schodech na vyvýšenou terasu.
Teprve teď mohl správně odhadnout, jak je město rozlehlé.
Spatřil řady různě velkých plastokovových budov ubíhajících do dálky. Mezi nimi ulice lemované stromy. Na nich se ale k jeho úžasu procházelo jen několik osamocených chodců. Jejich zjev ho zarazil.
Všichni na sobě totiž měli stejné tmavě šedé pláště s kápěmi. Zpod plášťů jen nepatrně vykukovalo spodní bílé oblečení. A všichni ti divní lidé v pláštích měli u pasů připnutá pouzdra s meči. Nic takového ještě neviděl.
Věděl, jak vypadá taková výbojová puška, ale o lidech s meči u pasu ještě za svůj krátký život neslyšel…
( – - – )
Modré světlo příjemně vířilo kolem a přispívalo tak k jeho uklidnění. Celou svatyni prosycovala Síla, která jako by byla spojená s tím modrým světlem. Neveliká místnost v jedné ze čtyř věží paláce rytířů Síly na Alfě-Tercii byla svědkem mnohých rozhovorů. Ten dnešní se ale hodně lišil od těch předchozích.
Velmistr uvolněně seděl na měkké podlaze obložené zvláštním druhem plastu před zdrojem modrého světla a meditoval, když se ho začal dožadovat jeho počítač. Nestávalo se často, aby někdo velmistra volal, aniž by to on čekal. Trochu rozladěně tedy ukončil svou meditaci a vylovil z kapsy pípající počítač.
Ještě než stiskl tlačítko přijmout hovor, podíval se, který rytíř ho volá. Byla to mistryně Elista. V duchu si vybavil její přátelskou tvář s hnědýma očima orámovanou světlými vlasy. Na chvilku se zamyslel. Elista chodila na Akademii o dva ročníky níž než on. Hned, co prošla závěrečnými zkouškami, se stala jednou ze zasvěcených.
To znamená, že ji tehdejší velmistr vybral, aby střežila soustavu Ró. Stát se zasvěceným to byla pro každého rytíře jedna z nejvyšších poct. Znamenalo to velké rozšíření možností, spoustu nových vědomostí, ale také veliké nebezpečí.
O tom, co skutečně ukrývá soustava Ró, věděli kromě zasvěcených jenom členové rady a samozřejmě velmistr. Ostatní mistři měli jakousi mlhavou potuchu o číhajícím Zlu, rytíři nanejvýš občas zaslechli pár narážek v rozhovorech mistrů a pro studenty byla soustava Ró hlavně lákavým a tajemným neznámem.
Na Ró existovala spousta anomálií i z hlediska Síly, takže i pro velmistra bylo velice obtížné tamní Sílu číst. To byl hlavní důvod, proč ho Elistino volání tolik překvapilo. Velmistr zároveň věděl, že by mu někdo z Ró nevolal jen tak. Když se tedy konečně odhodlal stisknout tlačítko, byl hodně napjatý.
Na monitoru počítače se objevila Elistina tvář. Byla o trochu starší, než si ji velmistr pamatoval, ale pořád vypadala velice dobře.
"Velmistře," promluvila Elista a sklonila hlavu.
"Ano, Elisto," odpověděl velmistr.
"Máme tady problém," ozval se Elistin hlas. Obraz na chvíli vypadl, pak se znovu objevil, ale byl mnohem zrnitější.
Podle poruch na signálu a neznatelného pozadí za mistryní ve světlém oděvu, usuzoval velmistr, že Elista je na nějaké lodi, která právě prolétá atmosférou. "O co jde," řekl. Co by mohlo skrývat Ró, o čem my nevíme? ptal se velmistr sám sebe. Tak málo toho zas nebude, odpověděl si.
"Během minulých dvou dnů se nám tu ztratili už tři nováčci," odpověděla mistryně.
"Zkoušeli jste je hledat?" zeptal se velmistr. Každou chvíli se nějaký rytíř ztratí, uvažoval, většinou se ale zas vynoří.
"Ano, ale bezvýsledně. Nějak se mi to nezdá," pokračovala, "mám takový pocit, že tohle není obyčejné zmizení, ale... řekla bych, že za tím je něco víc než... hmm…obvyklé důvody."
Velmistr dobře věděl, na co Elista naráží. Ani on nebyl jako rytíř jiný. Navíc na Ró nejsou ani obvyklá zmizení moc častá. "Mám poslat někoho z rady, aby to vyšetřil?"
Mistryně chvíli přemýšlela. Pak konečně promluvila: "Radši ano, přece jen... je tu prostě něco divného." Nic konkrétního, ale něco se mi prostě nezdá, přemýšlela. Nevím, jak bych to popsala, je to prostě divné…
"Hmm," zamyslel se velmistr.
"Koho navrhuješ jako vyšetřovatele?" zeptala se pochvíli Elista.
"Zavolám mistra Tara-Ju, ten jediný je teď volný," odpověděl velmistr. A taky by to měl zvládnout…
Mistryně kývla hlavou. "Snad to vyřeší..." obraz opět několikrát přeskočil. "Budu muset končit, blížíme se k hluché oblasti..." po chvíli dalšího šumění a prskání se na obrazovce ukázala hláška: "Stanice mimo dosah"
Velmistr si povzdychl. Tři ztracení rytíři, to už začíná být vážné. Pomocí Síly vyslal signál mistrovi Tara-Ju, že s ním chce mluvit. Mistr ho stejným způsobem ujistil, že přijde. Velmistr čekal a přemýšlel. Co by za tím mohlo stát? Na takovouhle otázku se nabízela jedna samozřejmá odpověď: Zlo.
Ale teď? divil se. Už několik dlouhých století o Zlu prakticky nikdo neslyšel. Ano, občas se někde objeví náznaky, pomyslel si, ale Temného rytíře jsem naposled viděl já... kdysi... Vzpomněl si na Ní. A na to, jak ji tehdy nechal uniknout. Ani Ona ale nebyla skutečným Temným rytířem. Byla spíš padlý rytíř Síly, který je nyní černý jako noc a stejně nebezpečný, jako kterýkoliv rytíř Temna.
Záchvěvy v Síle naznačovaly, že se blíží mistr Tara-Ju. Velmistr otevřel pomocí Síly dveře do svatyně právě ve chvíli, kdy se mistr chystal udělat to samé.
Do místnosti vstoupil vysoký mistr zahalený do rytířského termopláště. Mistr Tara-Ju se posadil ke zdroji modrého světla naproti velmistrovi. I on přemýšlel, proč ho velmistr volal. Síla říkala jediné: Přijď, potřebuju tě. Takže přišel.
Hovořit začal velmistr: "Před chvílí jsem mluvil s Elistou," jeho hlas zněl klidně a bezvýrazně, tak tomu taky mělo být. Rytíři Síly na sobě nedávají emoce znát.
Mistr Tara-Ju mlčel a přemýšlel. Elista, jedna ze zasvěcených mistryní, která dohlíží na soustavu Ró. Nevolala by velmistra pro nic za nic, takže to musí být vážné.
"Oznámila mi, že se na Ró ztratili už tři nováčci," pokračoval velmistr. "Zkoušeli po nich pátrat, ale zatím na nic nepřišli. Je možné, že za jejich zmizením je něco víc. Proto bych chtěl, abys tam zaletěl a osobně celou věc vyšetřil."
"Stane se," promluvil mistr Tara-Ju. "Odletím z Alfy-Tercie ještě dnes."
"V pořádku," odpověděl velmistr, "mistryně Elista ti pomůže."
Mistr kývnul. "Mám s sebou vzít nějakého studenta, o kterém rada uvažuje, že ho po zkouškách zasvětí?"
Velmistr se dlouze zamyslel. "Ne, je to příliš nebezpečná mise. Ró je hodně záludné..." Bude to tak lepší, zamyslel se velmistr, riskovat, že by se tam někomu nezkušenému mohlo něco stát, není na místě.
Mistr přikývnul: "Dobrá..."
( – - – )
V Akademii právě panoval čilý ruch. Před chvílí skončily dopolední hodiny, což bylo na hloučcích různě starých studentů docela dobře znát. Smáli se a hlučně se spolu bavili. Byli na Akademii rádi, ale také oni potřebovali občas volně dýchat.
Někteří z nich využili volného poledne a vyběhli do zahrad, které obklopovaly čtyři vysoké věže paláce rytířů Síly. Starší studenti raději trávili volné chvíle meditací, ale ani oni dnes neodolali a vylezli z modrého přítmí rytířského paláce.
Rozhodně toho nemohli litovat. Slunce venku krásně svítilo a zalévalo povrch Alfy-Tercie příjemným teplem. Hřejivé sluneční paprsky pronikaly korunami stromů v palácových zahradách a vytvářely na zemi složitou mozaiku navzájem propletených stínů.
Nad Centrálním městem se přehoupl letní den do své druhé části. Kdesi pod úrovní otevřených zahrad proudily po ulicích řady barevných vznášedel. Každé z nich směřovalo k nějakému svému vlastnímu cíli.
Většina chodeb uvnitř Akademie teď zela prázdnotou. Ti, co nezvolili jako místo svého odpočinku zahrady, se většinou šli naobědvat do studentské jídelny. Protože do zkoušek bylo ještě daleko i studenti z posledního ročníku si mohli dopřát chvíli oddechu. Někteří z nich meditovali, jiní si prostě povídali.
Z jedné postranní chodby vyběhl tak jedenáctiletý chlapec. Měl na sobě tmavý termoplášť a jak běžel, kápě za ním vlála a odhalovala hnědé vlasy. Kus za ním běžel druhý kluk. Byl o něco menší a světlovlasý, ale mohl být asi tak stejně starý.
Narozdíl od prvního měl na sobě jen světlé rytířské kalhoty a volné bílé tričko. Ani jeden z nich nenosil na opasku krystalový meč, což naznačovalo, že jde o mladší studenty Síly, kteří teprve začínají s bojovým výcvikem.
První chlapec zabočil do jiné chodby, ale po pár krocích se bezradně zastavil. Zdálo se, že už dál utíkat nebude. Světlovlasý kluk také zůstal stát. Zhluboka oddechoval a snažil se popadnout dech.
Nakonec rozzlobeně zasupěl: "To odvoláš..." Trochu to znělo jako výhrůžka, což se do paláce rytířů Síly rozhodně nehodilo.
"Pf..." zareagoval otráveně druhý, „ani mě nenapadne. Velmistr ti nikdy nedovolí nosit krystalový meč, Garene, protože bys zabil spíš sebe, než nějakého Temného rytíře." I v jeho slovech se skrývalo něco, co mezi slova rytíře Síly nepatří.
Garen se zlostně nadechl. "To mi zaplatíš..." procedil skrz sevřené zuby.
Na tváři druhého chlapce se objevil pobavený úšklebek.
Garen vymrštil ruku dopředu a vyslal proti druhému chlapci výboj Síly. Ten však jeho výpad zablokoval a znuděně se ušklíbl. "Nezahrávej si se Zlou stránkou Síly, taky by ses mohl stát Temným rytířem, i když pochybuju, že by tě chtěli..."
Světlovlasý kluk cosi zlostně zavrčel. Pak na druhého chlapce skočil. Ten se mu ale vyhnul a Garen dopadl tvrdě na podlahu. Snažil se použít Sílu, aby dopad zmírnil, ale moc mu to nevyšlo.
Chvíli ležel a vyčkával, až ten druhý přistoupí blíž. V tu chvíli se prudce vymrštil do vzduchu a vší silou chlapce udeřil zaťatou pěstí. Hnědovlasý chlapec zavrávoral a musel ustoupit o několik kroků zpátky. Hřbetem ruky si zlostně otřel krev, která mu tekla z nosu.
Podíval se na Garena vražedným pohledem. Pak se ale jeho výraz v mžiku změnil na ukřivděný.
Jeho oči přitom zalétly kamsi za Garena, který měl v tváři stále tentýž zarputilý výraz. Garen se otočil. Kousek od něj stála mistryně Futajišu a zamračeně se na něj dívala.
Garen se nadechl a chystal se něco říct. Druhý hoch ho ale předběhl: "On... mě praštil..."
"To jsem viděla," řekla mistryně odměřeně.
"Ale..." pokusil se namítnout Garen, avšak mistryně Futajišu ho umlčela: "Nepřísluší mi, abych vás trestala..." Garenovi zasvitla v oku jiskřička naděje. S dalšími slovy mladé mistryně však zhasla: "To, kdo z vás se provinil, posoudí velmistr."
Garen tam v tu chvíli stál jako opařený. Nevěřícně zíral na ženu, která stála před ním.
"A teď oba běžte do svých pokojů, velmistr si vás později zavolá," skončila mistryně.
Garen schlíple odešel nejkratší cestou k výtahu. Neodpustil si kradmý pohled na druhého chlapce, který si zase neodpustil posměšně se podívat na něj. Garen cítil, že ten druhý teď vyhrál. A mě teď kvůli tomu nejspíš vyhodí z Akademie! zděsil se.
2. Děsivá vzpomínka
V chudinské čtvrti narozdíl od zbytku Centrálního města vládla téměř úplná tma. Jen do ulic, které navazovaly na osvětlené hlavní třídy městského okruhu, pronikalo trochu světla ze zářících světelných panelů. Malé, na sebe nalepené domky se většinou jen plazily při zemi. Pouze některé z nich o něco přečnívaly nad ostatní.
Tma milosrdně zakrývala rozbité ulice a vysklená okna. Pokud někde přece jen svítil nějaký skomírající panel, odhalovalo jeho světlo různorodé stěny chudinských domů. Tvořilo je doslova všechno.
Od různých plastů, které byly většinou pozůstatky transportních krabic, přes vzácně se vyskytující zprohýbané zbytky kovu, až po střepy skleněných desek zasazených do plastových stěn jako okna.
Při bližším pohledu, který však teď mizerné osvětlení nedovolovalo, bylo vidět stáří všech budov okolo. Plasty byly omšelé a zpuchřelé, na některých místech dokonce děravé. Na skleněných střípcích se usadila za ta léta tlustá vrstva prachu, která téměř znemožňovala výhled ven.
Nad chudinskou čtvrtí zářily na černém nebi milióny hvězd. Jediný měsíc Alfy-Tercie obíhal už touto dobou nad odvrácenou stranou planety, takže noc byla spíš tmavá.
V černotě jedné z ulic ležel ve výmolu jedenáctiletý kluk. Tedy nejspíš mu tolik mohlo být. Děti chudinské čtvrti byly většinou menší a hubenější než jiné, ale i tak mohlo zdání klamat.
Na tom, že spal na ulici, rozhodně nic divného nebylo, protože tady se takových případů vyskytovalo hodně. Většinou to byli sirotci bez příbuzných, kteří by jim alespoň poskytli střechu nad hlavou. Do žádné z městských škol nechodili a dobrá budoucnost je většinou nečekala.
Chlapec se choulil pod kusem hadru, a protože tady v Centrálním městě bývají noci studené celý rok, ležel pro jistou na poklopu kanálu. Lůžko z tvrdého plastu sice nebylo moc pohodlné, ale narozdíl od tvrdého povrchu silnice bylo alespoň trochu vyhřívané zespod.
Najednou se z vedlejší ulice ozvala prudká rána a přidaly se k ní i zlostné nadávky v lámané obecné řeči. Chlapec se s trhnutím probral. Trochu se nadzvedl a díval se do tmy. Napjatě poslouchal, jak se hlas opět vzdaluje.
Když už si byl jistý, že neznámý narušitel nočního klidu je pryč, znovu si lehnul. Tentokrát ale oči nezavřel. Nechal je otevřené, aby stále hleděly do tmy. Nic jiného než tmu neviděl, ale přesto měl oči otevřené. Nejspíš pro ten pocit.
Přemýšlel. Před očima se mu promítaly vzpomínky na včerejšek. Nebyly nijak hezké. Zrovna si hrál s modelem hvězdné stíhačky, když se otevřely dveře a do místnosti vešla jeho máma. Cítil, že je ustaraná.
Přiběhl k ní a ona ho objala. Pak ho políbila na čelo a prohrábla rukou jeho černé vlasy. Poslala ho ven. Bylo mu to divné. Jeho máma se většinou nestarala o to, kde přes den je.
Chtěla jen, aby byl se začátkem večerní bouře doma. Na nic se však neptal a poslechl. Celé odpoledne si tedy hrál venku s několika kluky ze sousedství.
Blížila se večerní bouře, takže zamířil domů. Červenou oblohu právě proťaly první modré blesky, když vešel dovnitř. Světelný panel u dveří už zase nefungoval, tak šel dál potmě. Prošel krátkou chodbičkou do pokoje, který občas osvětlil modrý blesk.
Pak byla chvíli tma. Při dalším záblesku modrého světla spatřil proti oknu siluetu své mámy.
"Mami..." řekl, ale pak si uvědomil, že je něco špatně. Moje máma přece není tak vysoká, pomyslel si. Napadlo ho, že třeba stojí na stoličce. Přistoupil o krok blíž. Další záblesk a pak tři krátké těsně za sebou. Nestála na žádné stoličce. Visela na smyčce přivázané ke stropu. Stolička ležela převrhnutá na podlaze kus od ní.
Chvíli stál bez hnutí v šoku. Postupně si začínal uvědomovat skutečnost. Máma je mrtvá! Přistoupil k ní a začal s ní třást, jestli se náhodou neprobere. Její studené ruce se nepřirozeně klátily podél těla. Teď už mu to bylo úplně jasné.
Začal křičet. Nevěděl, co má dělat, tak vyběhl na ulici a křičel. Z nebe padaly těžké kapky a hnány silným větrem ho smáčely ze všech stran. Blesky protínaly červené nebe, které se pod jejich útokem rozpadalo. Ve vzniklých trhlinách se ukázaly první hvězdy.
Dunění hromů přehlušilo jeho křik, a když ustalo, už nekřičel. Byl vyděšený. Nechápal pořádně, co se stalo, a bál se vrátit domů, protože tam visela mrtvola.
Rozběhl se do tmy.
Přestalo pršet.
Bouře skončila.
Chudinskou čtvrť znal docela dobře, ale nesledoval cestu, takže brzo zjistil, že se ztratil. Bylo mu to jedno. Cítil se hrozně. Běžel dál, co mu síly stačily. Když už nemohl dál běžet, padl do mokrého prachu ulice a zhluboka oddechoval.
Začal plakat. Po chvíli se trochu vzpamatoval. Cítil únavu po dlouhém běhu. Byl celý mokrý a začínala mu být zima. Popošel kousek po ulici. Podařilo se mu najít kus hadru, do kterého se zabalil. Instinktivně si lehl na teplé víko kanálu a za chvíli klidně usnul.
( – - – )
Zadumaná mistryně seděla uprostřed útulně zařízené místnosti. Tu místnost obklopovala spletitá síť chodeb se vchody do dalších podobných pokojů.
Celá akademie byla rozčleněna tak, že by někomu z venku mohla připadat jako bludiště. Ve skutečnosti to byl spíš obří včelí úl, kde všechno mělo svůj důvod, smysl i účel.
Čtyři vysoké věže vypadaly zvenku stejně, ale uvnitř se takřka ve všem lišily. Již ti nejmladší studenti si museli vtěsnat do hlavy plány všech čtyř věží, jinak by se tu ztratili.
Vnitřní rozdílnost spočívala hlavně v umístění místností. Pokoje mistrů a rytířů byly pravidelně rozděleny do všech čtyř věží, stejně jako studentské ubikace a učebny. Každá věž měla své vlastní nemocniční patro, stejně jako několik jídelen.
V každé věži bylo také několik svatyní Síly, kde mohl každý najít klid. Hlavní Svatyně Síly, kde trávil většinu času velmistr, byla však jen jedna.
Žádné patro se neshodovalo uspořádáním místností s jiným. Každé poschodí bylo originálně navrženo. Lišil se i počet vnitřních schodišť mezi poschodími, stejně jako počet vnitřních výtahů, které většinou spojovaly jen několik pater.
To, jak byly rozmístěny pokoje v paláci rytířů Síly, však nebylo náhodné. Stejně jako činy rytířů, i uspořádání místností mělo svůj vlastní vnitřní smysl. Připomínalo to totiž, jak Síla svými vlákny spojuje jednotlivá místa v prostoru a čase: Vždycky, je víc cest, jak dospět ke stejnému cíli.
Mistryně L'Wu přemýšlela. Ten kousek čtvercového prostoru, ani ne příliš malý, ale ani moc velký, byl v Akademii jejím domovem. V jedné stěně se ukrývalo pohodlné vyklápěcí lůžko, naproti němu stál pracovní stůl a před ním seděla na trojnohé židli žena v šedém plášti.
Skříň s dostatkem oblečení se ukrývala ve zdi mezi stolem a dveřmi do koupelny. Stěnu naproti dveřím vyplňovaly přihrádky s několika vystavenými věcmi.
Modré světelné panely dovedně ukryté v rámu kovových dveří lehce ozařovaly celou stěnu. Další panely se nacházely na stropě mezi mřížkami ventilace. Ty teď vydávaly jen ztlumené světlo.
Ani panel nad stolem nesvítil naplno, přesto stěny místnosti ozařovalo silné světlo. Bylo lehce namodralé a vycházelo z několika malých kousků čehosi, co leželo před mistryní na stole.
Byly to tři Siločivné krystaly.
Vedle nich ležely ještě další dva záznamové. Ty ale nesvítily. Záznamové krystaly světlo naopak pohlcovaly, jen v místech, kde na nich bylo něco zapsáno jemně žhnuly.
Mistryně měla přes hlavu přetaženou kápi a speciální brýle jí chránily oči, aby z přílišného světla neoslepla.
Jako členka rady byla mistryně L'Wu jednou ze zasvěcených. Věděla tedy mnohé o tom, co se děje v soustavě Ró. Soustava Ró ji přitahovala. Dalo by se ale říct, že takhle působila na každého člověka, který dokázal cítit Sílu, a aspoň jednou na ní byl.
Poté, co přišla do Akademie zpráva o zmizení rytířů Síly na Ró, svolal velmistr radu, aby jí oznámil, že vyslal mistra Tara-Ju po zmizelých pátrat.
Mistryně L'Wu už několik let pracovala na výzkumu krystalů. Bylo to takové její zpestření života, kterému se věnovala, když měla volno. Poté, co se dozvěděla o posledních událostech, napadla ji jedna myšlenka.
Při svém výzkumu se jí už několikrát zdálo, že krystaly projevují něco jako svou vlastní vůli. Šlo samozřejmě o Siločivné krystaly a nejspíš to nějak souviselo s tou Sílou v nich. To, že i Síla někdy vykazuje prvky vlastní vůle, způsobovalo vize.
Nebylo to sice tak jednoduché, ale určité ovlivnění Sílou mělo za následek vize. Mistryni tedy napadlo, že by s těmi zmizeními mohly mít něco společného krystaly.
Zatím však netušila, jak by to provedly. Proto tady teď už několik dlouhých hodin seděla a krystaly zkoumala. Potřebovala trochu víc než jen domněnku, aby to mohla oznámit velmistrovi.
Navíc by takovéhle zjištění obohatilo její práci o krystalech, kterou průběžně s výzkumem psala.
Tu záři, která z krystalů proudila, způsobovala Síla, kterou se jí do nich podařilo vložit. Trvalo jí to několik hodin, než přiměla krystaly, rozzářit se.
Cítila, že tohle je první krok na správné cestě.
Síla, která vycházela z krystalů byla velice podobná té Síle, která vycházela z ní samotné. Projevovalo se v ní ale určité zkreslení.
Mistryně však zatím nevěděla, co ho způsobuje.
( – - – )
Garen stál před svatyní. Byl nervózní a taky se trochu bál, že ho velmistr vyloučí z Akademie. Od místnosti prosycené Sílou ho dělily jen jedny kovové dveře zasazené ve svítícím rámu. Po chodbě, kde stál, běžely modré pulzy, protože už byl večer.
Velmistr na něj čekal vevnitř a nejspíš už věděl o jeho přítomnosti. Garen se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, jak ho mistři učili. Teď už se cítil o něco jistěji v kolenou. Udělal jeden krok dopředu.
Senzory zachytily jeho pohyb a dveře se před ním ukryly do stěn. Garen přešel do plynulé pomalé chůze. Zevnitř svatyně k němu proudila Síla spolu s uklidňujícím modrým meditačním světlem.
Vstoupil dovnitř a dveře ho oddělily od zbytku mrakodrapu. Prostor ve svatyni byl jiný. Další místo tak prosycené Sílou Garen neznal.
Popošel ještě o krok a pak uctivě sklonil hlavu a čekal. Tisknul ruce za zády v očekávání káravých slov.
Vousatý muž zahalený do rytířského termopláště chlapcovu přítomnost zaregistroval. Jako správný rytíř Síly to však na sobě nedával znát. Velmistr věděl o celé záležitosti takřka všechno, ale přesto vyčkával.
Poté, co s ním mluvila mistryně Futajišu, se napojil na Sílu. Sledoval její vlákno i vlákna obou chlapců: Garena a Mruka. Trochu ho zklamalo, jak se Garen zachoval, protože si velmistr myslel, že se dokáže mnohem víc ovládat.
Ticho přerušil až rozechvělý chlapcův hlas. "Zklamal jsem, velmistře," přiznala se malá postavička bez pláště a meče na opasku.
Velmistr tiše uvažoval, co má tomu chlapci říct. Lituje své chyby a to je správné. Až po další chvíli mlčení se velmistr odhodlal nahlas promluvit.
"Provinil ses proti zásadám rytířů Síly tím, že jsi napadl jiného studenta..."
Garen by sklopil hlavu ještě níž, pokud by to šlo, jak moc se styděl. Stát se rytířem byl jeho celoživotní sen. A teď jsem si zavřel cestu k jeho uskutečnění, pomyslel si.
"Vím ale, že si uvědomuješ svou chybu a proto tě nijak nepotrestám."
Garenovi se neuvěřitelně ulevilo. Chtělo se mu začít skákat po svatyni radostí, ale ovládl se. Vděčně se podíval na velmistra a pokusil se také o něco podobného v Síle. Věděl něco málo o tom, že mistři spolu dokáží mluvit pomocí Síly, stejně jako si tak mohou sdělovat své pocity.
Velmistrova tvář se pod vousy neznatelně usmála.
"Posaď se tady přece," vybídl velmistr chlapce.
Garen se uvelebil do meditační polohy naproti velmistrovi. Intenzivně cítil Sílu proudící po celé místností, která jako by vycházela ze samotného velmistra.
"Něco ti povím," řekl velmistr tiše, jakoby se bál, aby ho nikdo jiný neslyšel. "Každý udělá občas nějakou hloupost, i rytíř Síly..."
"I vy?" zeptal se Garen.
Velmistra jeho otázka nezaskočila, znal Garena docela dobře.
"Ano i já," odpověděl. "Takové věci se prostě dějí. My se ale můžeme snažit o to, aby se jich stalo co nejméně."
Garen napjatě poslouchal velmistrova slova.
"Na činech rytíře Síly nezávisí jen jeho život, ale také životy dalších lidí v celé Galaxii. Je to už dávno, co se zakladatelé našeho řádu zavázali, že budou chránit mír, život a svobodu všude, kde to bude potřeba."
Chlapec přepnul svou mysl do vnímavého stavu, aby si všechno zapamatoval.
"Vzali tím na sebe velkou zodpovědnost. Ale tím, že to udělali, pomohli jiným, kteří jejich pomoc potřebovali. Aby mohli rytíři dodržet svou přísahu, že zabrání Zlu ovládnout Galaxii, musí postupovat společně, navzájem si věřit a pomáhat si."
Garen tušil, kam tím velmistr míří. Chápal, že se oba zachovali špatně, ale on udělal větší chybu, protože se nechal vyprovokovat.
"Kdysi velice dávno neexistovali žádní Temní rytíři, všichni sloužili jedné Síle a řídili se týmiž zákony. Byly to právě sváry mezi jednotlivými rytíři, které vyústily až ve vznik Temné strany. Zlo tehdy pohltilo mnoho lidí a ne všichni byli špatní."
Mladý student Síly přemýšlel. Ještě cestou do svého pokoje mu v uších zněla velmistrova slova.
Cítil, co mu tím chtěl velmistr sdělit.
Proplétal se spletí chodeb s jistotou zkušeného studenta, který na Akademii strávil už několik let. Garen znal většinu cest, kterými se tady dalo jít, ale i on stejně jako mnohem starší studenti občas narazil na nějakou novou.
Konečně došel do svého pokoje a unaveně se svalil na postel. Jen co si svléknul šaty, tvrdě usnul.
3. Mrtvé oči
Probudil ho ruch vstávajícího města, nad kterým se vznášel bílý úsvit. Zaslechl vzdálený hovor několika lidí. Prudce vyskočil ze země a při tom pocítil, jak ho bolí rozlámané tělo. Připadal si jak zbitý.
Odběhl kousek stranou do stínu mezi dvěma domy a čekal, až ti neznámí lidé projdou. Nedíval se na ně ze strachu, že ho uvidí. Usilovně myslel na to, aby si ho nikdo nevšiml. Bál se, že by mu mohli něco udělat.
Skupinka prošla ulicí a chlapce skrčeného ve stínu si ani nevšimla. Luba si oddechl. Věděl ale, že tady nemůže moc dlouho zůstávat, protože přijdou další lidé.
Centrální město se sice teprve probouzelo, ale tady v chudinské čtvrti vstávali lidé nejdřív ze všech. Muži i ženy spěchali za špatně placenou prací k místním kupcům nebo do několika továren v okolí.
Začínalo tu být skutečně rušno. Luba se vyplížil ze stínu, který v přibývajícím slunci nepřestával slábnout a poskytoval mu tak stále horší možnost se ukrýt.
Opatrně se rozhlédl po prašné ulici. Když ale v dálce spatřil další skupinu blížících se chodců, rychle se vydal opačným směrem. Několik mužů v otrhaných šatech se hlasitě o něčem bavilo, ale Luboš neposlouchal slova.
Myslel teď na něco jiného. Nevěděl, kam má jít. Navíc začínal mít veliký hlad. Jídlo, které normálně jedl, nic extra nebylo, ale on si nikdy neztěžoval. Teď by dal cokoliv i za mnohem horší stravu, jenom kdyby uklidnila jeho nenasytný žaludek.
Kráčel po prašných ulicích. Přemýšlel o tom, co bude teď dělat. Stále víc se mu chtělo jít domů. Bál se ale, že to, co viděl, bylo skutečné. Ta houpající se postava, která bezvládně visela ze stropu, mrtvola jeho mámy, ho děsila.
Třeba se mi to ale jenom zdálo, utěšoval se. Tušil sice, že viděl skutečnost, ale naděje byla silnější.
Nevědomky už kráčel směrem k místu, kde bydlel. Když tu včera v noci běžel, netušil sice, kam se to dostal, ale se světlem se mu vrátil i jeho orientační smysl. Zatím vždycky našel cestu, kterou hledal. Jenom jednou se mu stalo, že nevěděl, kde je, a to bylo právě včera v noci.
Šel teď čtvrtí, kterou skoro dokonale znal. Narodil se tu a většinu svých dní strávil někde tady. Slunce se už mezitím vyhouplo vysoko nad obzor. Čisté nebe bez mráčků projasňovalo každodenní šeď chudinské čtvrti Centrálního města.
Od domu, kde s mámou bydlel, ho dělil už jen jeden blok. Zabočil za roh do ulice, kde stál mezi řadou stejných ošuntělých příbytků i ten jejich.
Spatřil neobvyklé pozdvižení. Několik desítek skoků od něj stál dav lidí. Bylo tam také vznášedlo, což mu přišlo hodně zvláštní, protože vznášedla tu byla vidět jen velice zřídka.
Fascinovaně zíral na stroj, který se vznášel několik centimetrů nad rozbitou ulicí. Jeho lesklý povrch odrážel slunce a redukované silové pole pod ním se lehce třpytilo.
Omámeně přistoupil blíž. Nově přicházející lidé mu zakryli výhled na ten nádherný stroj. Protlačil se tedy mezi šeptajícími lidmi s nezvykle zamračenými tvářemi, aby na vznášedlo lépe viděl.
Dav jako by vytušil jeho přání a uctivě ustoupil o několik kroků zpátky, takže se překvapený chlapec ocitl docela v první řadě.
Odkudsi zprava vyšli dva muži s levitujícími nosítky mezi sebou. Okolo postávající lidé skoro ztichli. Z davu se k němu nesla jen ojedinělá zašeptání: „Podívejte! Už jí nesou!“
Všichni konsternovaně zírali na bezvládné ženské tělo, které leželo na nadnášených nosítkách. Pak nosítka proletěla přímo před ním. Před svýma očima spatřil pomalu proplouvající tělo své matky. Mrtvé matky.
Jak se nosítka zhoupla, její hlava se stočila k němu a on na chvíli hleděl do jejích prázdných očí. Její tvář byla nepřirozeně bílá a ten pohled, jakým se na něj dívala! Vykřiknul a dal se na zběsilý úprk.
Lidé kolem pohoršeně šeptali. Možná, že zaslechl i své jméno, ale on nic z toho nevnímal. Před očima stále viděl její prázdný pohled a v uších mu zněl jeho vlastní výkřik.
Pádil ulicemi a několikrát i do někoho tvrdě vrazil, ale nechtěl se jen tak zastavit. Musel běžet. Bylo mu zle. To nebyl sen! pulzovalo mu ve spáncích s každým tepem. Je mrtvá, je mrtvá! Děsil se toho slova.
Z očí mu prýštily slzy a zakrývaly mu tak výhled. Své okolí viděl rozmazaně. V bocích ho píchalo a svaly ho bolely.
Rozmazané šmouhy, co měly být ulicí, mu postupně černaly před očima. Pak padl na tvrdou rozbitou silnici a zatínal ruce do země a drásal si o ní prsty.
Cítil sice varovnou bolest, ale nestaral se o ní. Jediné, co měl stále na mysli byla mrtvola jeho matky na vznášejících se nosítkách, která tak poklidně proplouvala vzduchem kolem něj.
Slzy mu brzo vyschly a on na okamžik spatřil ulici před sebou. Kolem něj stálo několik lidí. Jeden muž se k němu právě nakláněl. Než se ho ale stačil dotknout, Luba vyskočil a rozběhl se pryč.
Neměl už moc sil, takže za rohem zas zpomalil. Nevšímal si překvapených pohledů jiných lidí. Bál se jich a snažil se nějak dostat od nich pryč.
Náhodně zahýbal ulicemi. Jednou vpravo, podruhé zas vlevo. Hleděl do země, ale tam mezi výmoly byla mrtvá tvář jeho matky.
Bolelo ho to. Ani nevěděl, jak se dostal do jednoho opuštěného skladiště. Uvnitř vládlo příjemné přítmí. Schoulil se na zem mezi krabice a zavřel oči.
Stále viděl její tvář, její mrtvolně prázdný pohled a tenkou červenou linku od provazu, který měla uvázaný kolem krku...
( – - – )
Mistr Tara-Ju se vyhoupl z kokpitu své stíhačky. Před chvilkou s ní přistál na Ró-Kvartě, kde se nacházela hlavní základna rytířů Síly v soustavě Ró.
Stál na přistávací plošině. Před ním se rozkládalo rytířské města Loxulot a za ním se v dálce zvedaly kopce. Pohlédl na kvetoucí louky pod nimi a pak na řeku, která dravě proudila u úpatí skály, kde stálo město.
Mistr zaznamenal, že k němu přistoupila mistryně Elista. Nadechl se svěžího vzduchu prosyceného vodou a vůněmi jara.
"Loxulot je nádherný," řekl mistr Tara-Ju. Již dlouho jsem neviděl něco takového, povzdechl si pro sebe.
Elista se usmála: "Ano, to je pravda. Vždy, když jsem pryč, toužím se sem hned zase vrátit." Je to tu prostě nádherné…
"Je zvláštní, že se tu tak hezká místa spojují s tak velikým nebezpečím," pokračoval mistr. Mám úkol, až ho splním budu se moct chvíli zdržet a jen tak relaxovat, ale nejdřív ho musím splnit.
"Hm, ano," zamyslela se Elista, "Ró je záludná soustava. Ty kopce tam jsou plné pastí a nástrah, ale přesto vypadají nádherně." I přes to nebezpečí, jsou krásné. Je v nich něco, co by je dělalo krásnými, i kdyby nosily smrt.
"Ano, znám místní anomálie," odpověděl mistr Tara-Ju. I já jsem zasvěcený, i já vím.
Mistryně se mile usmála: Vím, že to víš. "Hledat ztracené rytíře tady na Ró je těžší než najít jehlu v kupce sena. Obyčejná technika nefunguje skoro nikde. S rytířskými počítači je to lepší, ale ani ty nepracují vždycky úplně správně."
"Víc než půlka soustavy nemá vůbec žádné spojení se zbytkem, ani přes meziplanetární tunely a jinde je příjem rušený," doplnil ji mistr.
"Čistý signál je jen na orbitech," upřesnila Elista. Ró je záludná… ano to by asi bylo to pravé slovo.
"A se Sílou je skoro stejný problém..." dodal mistr zarmouceně.
Mistryně pokývala hlavou. "Pátrání bude obtížné a vyžádá si spoustu času..."
"Je nějaká šance, že se ozvou sami?" zeptal se mistr. Jak tady mám někoho najít? zeptal se sám sebe.
"To je hodně nepravděpodobné," odpověděla Elista, "Občas někdo na chvíli zmizí, ale vždycky nám nechá alespoň zprávu v Síle, kde ho hledat, kdyby ho někdo potřeboval."
Mistr se zamyslel: "Předpokládám, že jste je už hledali..."
"Ano, ale nenašli," odpověděla Elista, "navíc se ztratil další..."
"Žádné zprávy nenechal?"
"Rytíř Síly Parin zmizel den po tom, co jsem mluvila s velmistrem," upřesnila Elista. "Pátrala jsem po něm v Síle, ale nic jsem neobjevila."
"Zvláštní záhada," zamyslel se mistr. "Jak máme někoho hledat bez Síly a techniky? Nemůžeme přece prochodit půlku soustavy!"
"Přitom všechno naznačuje, že musí být někde tam... mimo dosah," řekla mistryně. Něco takového se může stát jenom na Ró, přemýšlela, všude jinde by stačilo vyhledat toho rytíře pomocí Síly, ale tady… jako by přestal existovat.
Mistr Tara-Ju se zahleděl do dálky. Jeho oči klouzaly po vrcholcích hor, přes kvetoucí louky k řece a zase zpátky až k oblačnému nebi. Tak to vypadá, pomyslel si, že to bude velmi těžký úkol. Mistr se nadechl, budu na to muset jít z jiné strany...
"Dobrá," promluvil mistr, "potřeboval bych mluvit s jejich kamarády a všemi, co je viděli tak dva dny před tím, než se ztratili. Dokážeš je sehnat?"
"To by, myslím, neměl být tak velký problém. Zabere to ale trochu času. Budu muset meditovat a spojit se s nimi pomocí Síly."
Mistr Tara-Ju přikývnul.
"Nevím ale, jestli najdu všechny, někteří totiž mohou být mimo dosah," odpověděla Elista.
"Tak dobře, zkus sehnat ty, co budeš moct," řekl mistr. "A nějaké, místo, kde si s nimi budu moct promluvit," dodal.
Mistryně se mírně uklonila a naznačila tak, že odchází. Mistr jí její úklonu oplatil a pak sledoval, jak mistryně v šedém plášti odchází z příletové plochy.
Otočil se a sledoval chvíli krajinu. Pomocí Síly se přesvědčil o hluchých místech v horách. Ve skutečnosti nebyla úplně hluchá, jen neodpovídala na volání každého.
Až budu meditovat, možná by se mi podařilo do některých alespoň na chvíli nahlédnout, napadlo ho. Zatím se ale rozhodl najít si ve městě volnou místnost, kam by uložil těch několik věcí, které si s sebou na podobné mise bere.
Možná bych pak mohl zkusil meditovat, pomyslel si.
( – - – )
Garen seděl u stolu se svými kamarády a díval se na malý talířek s několika kousky pečiva, které se mu tam lákavě nabízely.
S'Leni s Martinem seděli naproti. Oba dva zachumlaní do rytířských termoplášťů, což nebylo takhle po ránu zas až tak nezvyklé. Tenké obrazovky s nabídkou jídla a pití si teď už nikdo z nich nevšímal.
Martin vrhl nevrlý pohled na svět za oknem: rušné Centrální město plné vznášedel se lesklo v kapkách ranní přeháňky.
Útulně zařízená jídelna byla teď plná podobně vyhlížejících hloučků ospalých studentů. Jednotlivé skupinky posedávaly kolem stolů. Celý prostor rozdělovaly hezky zdobené sloupy na útulná hnízdečka, která poskytovala studentům soukromí.
S'Leni pro změnu mžourala na vyřezávané dřevěné stropnice, které dodávaly jídelně na příjemnosti. Zbytků na svém talířku si nevšímala.
Garen se mezitím rozhodl, který kousek pečiva si vybere jako svou první oběť. Původně měl v úmyslu použít místo ruky Sílu, ale vzpomínka na to, jak Martinův koláček nedávno skončil na bílém hábitu mistryně Oriši, ho přiměl změnit názor.
Při tom pomyšlení se trochu usmál a radši natáhl k tácku ruku. Jídlo bylo vynikající, ostatně jako vždy. V životě rytíře má jídlo velký význam, připomněl si výrok jednoho mistra.
Zatímco nadále pokračoval v cílené likvidaci koláčků, přemýšlel o tom, co se rozhodl udělat. To, že ho včera velmistr nevyloučil, ho potěšilo.
Chtěl nějak k velmistrovi vyslat signál, že si váží jeho rady a pochopil, co se mu včera snažil vysvětlit. Napadla ho jedna taková velice zajímavá možnost, o které si myslel, že by ji velmistr ocenil.
Navíc, jak nad tím stále víc přemýšlel, zjišťoval, že chyba je hlavně na jeho straně. Rozhodl se tedy, že i Mrukovi nějak naznačí, že jednal špatně, když ho udeřil.
Snad to pochopí, pomyslel si. Nechtěl si dělat nepřátele. Navíc rytíři musí držet při sobě.
Slunce, které se právě prodralo oblačností nad Alfou-Tercií, ozářilo poslední pozůstatky dešťových kapiček v Centrálním městě.
"Jak jsi včera dopadl u velmistra," položila S'Leni otázku, která se už dlouho vznášela v okolní Síle.
Garen se šibalsky usmál: "Celkem dobře..."
"To je..." chtěl vědět Martin.
"Tak..." odpověděl Garen, "povídali jsme si... o všem možnym."
S'Leni se usmála: "Takže tě nevyloučil." Znělo to spíš jako radostné konstatování než jako otázka. S'Leni tušila, co jí její kamarád odpoví.
"Ne," řekl Garen prostě. Nechtělo se mu to rozmazávat, ani tady před kamarády. Tak trochu se styděl za to, co udělal. Zároveň se mu to ale nechtělo přiznat.
"To je fajn, ne?" zazubil se Martin.
"Hm, to je," souhlasil Garen.
Garen zatím spořádal i poslední koláček a podíval se na své kamarády, jestli ještě jedí. Zároveň ale sondoval v Síle, kde je Mruk.
Bylo to pro něj docela obtížné, ale nakonec zjistil, že je na cestě do jídelny. Jeho kontakt se Sílou zatím nebyl zrovna nejlepší, takže nevěděl, kdy přesně přijde.
"Už nebudeš jíst?" zeptal se S'Leni.
"Ani ne, asi pudem, co?" odpověděla.
Martin také souhlasil, takže se všichni zvedli.
Jakmile vyšli z jídelny, Garen spatřil Mruka. Zamyšleně šel proti nim. Mluvil taky s velmistrem? napadlo ho. Asi jo, odpověděl si.
Úmyslně trochu zpomalil, aby ho ostatní předešli.
Když procházel kolem Mruka otočil se k němu. "Mruku," oslovil ho. "Promiň... za ten včerejšek... já, měl jsem se líp ovládat."
Mruk na něj vytřeštil oči. Pak kývnul hlavou, že rozumí a rychle se obrátil a odešel do jídelny.
Garen ho chvíli sledoval pohledem a pak přidal do kroku, aby dohnal své přátele, kteří mezitím zmizeli v jedné z postraních chodeb...
4. Červený krystal
Právě si vzpomněl, že mluvil s jedním z těch divných lidí. Byla to žena a připadala mu docela hezká, i když už byla starší. Došlo mu, že mu ta žena v šedém plášti zadala nějaký úkol. Měl vzít svou stíhačku a odletět na nějakou jinou planetu.
Prošel tedy skrz město až k hangárům. Jeho stíhačka už stála na přistávací plošině. Od jejího lesklého povrchu se odráželo slunce. Hory v dáli byly stejně krásné jako, když je viděl naposled.
Zatím nevěděl, jak se na tu planetu dostane, ale nedělal si s tím žádné starosti. Pohodlně se usadil v kokpitu a pevně uchopil řídící páku.
Kryt kokpitu se uzavřel a on přiměl stroj vzlétnout. Na displeji se ukazoval vzletový koridor. Trochu ho zklamalo, že nevedl přes ty hory na obzoru, které by si rád zblízka prohlédl. Pomalu stoupal k oblačnému nebi.
Podíval se na zmenšující se město pod sebou, zamával mu a pak opustil atmosféru.
Palubní počítač ho navigoval k jeho cíli. Proletěl mezi několika planetami, až k té, kam ho vedl počítač. Na stěnách kokpitu se opět ukázal sestupový koridor. Řídil se přesně všemi instrukcemi a mezitím, co stíhačka klesala, sledoval přibližující se povrch planety.
I tahle byla zjevně obydlená. Poznal to z několika černých fleků, co vypadaly jako města. Polární oblasti tu však byly mnohem širší.
Celý tento svět omýval tmavě modrý oceán, ve kterém jako nějaké úlomky plavaly jednotlivé kontinenty. Během sestupu si všiml několika z nich.
Mířil k největší pevnině, která byla také nejvýhodněji umístěna.
Přistál v dalším městě s podobnou architekturu jako to minulé. Vyskočil z kokpitu na šedou plošinu obklopenou podzimním světem. Všechny ty neznámé stromy hrály nejrůznějšími odstíny všech možných barev. Po nebi pluly majestátné lodě bílých mraků, které na zemi vytvářely stinná místa.
Město leželo na břehu velikého jezera s rozvlněnou vodou a ostrůvkem uprostřed. Šedé budovy, které ho tvořily, se snažily moc nenarušovat ráz okolí. Zdejší krajina ho docela uchvátila.
Ta žena, která ho poslala na tuhle planetu mu řekla, že tady na něj budou čekat další instrukce. Rozhlédl se kolem sebe a všiml si starého vousatého muže v šedém plášti se zvláštním mečem u pasu.
Muž k němu přistoupil a oba spolu chvíli mluvili. Ten muž řekl: "Vítej Xiane," což ho trochu překvapilo. Nevěděl, kdo to je Xian, ale došlo mu, že mu tady asi budou tak říkat.
Dozvěděl se, že teď může jít, kam bude chtít.
Radostně tedy zamířil z města pryč. Šel kolem jezera a sledoval, jak vítr čeří jeho hladinu. Rád se takhle toulal, takže došel až na protější břeh. Město odsud nebylo skoro vidět, jen jeho nejvyšší budova přečuhovala nad reliéf krajiny.
Opřel se o strom a pozoroval, jak se z něj sype zlátnoucí listí. Celý les, který se táhnul až k vrcholkům kopců, měl zlatavou a místy i červenou či oranžovou barvu. Kmeny některých stromů byly světlé, takže vystupovaly z jednolité hnědi ostatních.
Lákalo ho vstoupit do lesa. Vešel tedy pod baldachýn barevného listí. Kmeny stromů trčely ze země jako sloupy v nějaké síni.
Zaslechl zurčení potůčku, které přehlušovalo šumění lesa ve větru.
Vydal se tedy k němu. Ucítil prudký chlad, který přibíral na síle s tím, jak se blížil k potoku. Došel k němu, ale zdálo se mu, že ten chlad vychází z něčeho jiného.
Rozhlížel se kolem. Vlevo zurčely peřeje, které potok překonával při své cestě do jezera. Kousek pod ním po jeho pravé ruce trčel ze země veliký balvan. byl částečně omletý vodou tam, kde zasahoval do koryta potoka.
Zdálo se mu, že ten chlad vychází odněkud z druhého břehu. Přeskočil tedy potok a vydrápal se vzhůru po svahu na plošinu nad potokem.
Pocit chladu zesílil. Přidalo se k němu i nepříjemné tušení smrti.
Uprostřed plošiny spatřil zvláštní kámen. Byl červený a zdálo se mu, že trochu svítí. Uvědomil si, že ten chlad, strach a smrt, co cítí, vychází právě z něj.
Přistoupil až k němu. Dělalo se mu strašně zle. Pocit chladu a strachu neuvěřitelně zesílil. Přidřepl a napřáhl ke kameni ruku.
Když se jeho prsty kamene dotkly, ucítil šílenou bolest. Celé jeho tělo jako by se zmítalo v nekonečné agónii křeči. Vykřikl, ale bolest nepolevovala.
Zatmělo se mu před očima. Chvíli o ničem nevěděl, pak ale zjistil, že leží na zemi kousek od toho divného kamene.
Pocit chladu a strachu teď byl mnohem slabší. Kámen, který se povaloval na zemi jen několik centimetrů od jeho očí, získal nádech dofialova.
Pozorně sledoval lesklý povrch krystalu. Skrz záplavu plamenů, která se v něm objevovala, občas probleskl modrý blesk.
Přiměl svou ruku, aby se kamene znova dotkla. I teď pocítil bolest. Byla ale už jenom taková mdlá a rychle se vytratila.
Plameny uvězněné v kameni se ztratily a docela je vystřídaly modré blesky. Také ten zvláštní kámen zmodral.
( – - – )
Nad Loxulotem vyšlo slunce. Naplňovalo svěže zelenou jarní krajinu svým měkkým žlutým světlem. Z kopců stoupaly k nebi oblaka páry, které měl na svědomí vydatný noční deštík. Květy se rozvíjely v přibývajícím slunci a probarvovaly zelené louky.
Čisté ranní nebe bez mráčku přecházelo v chuchvalce páry z lesů a lehké mlhy kolem řeky. Jednotlivé budovy se leskly ve vycházejícím slunci. Jejich kovové části se překrásně třpytily, zato plastové desky zůstávaly matné.
Stromy, které doplňovaly město rytířů Síly, nastavovaly své prokřehlé větve teplým slunečním paprskům. Kdesi pod skálou, zatím zcela zahalená v mlze, tekla řeka Loxula. Poskakovala přes kameny a hučela mohutným proudem.
Rytířské město bylo již dávno vzhůru. Hloučky nezvykle zamyšlených mladých rytířů se procházely po jeho ulicích. Sem tam mezi nimi kvapně prošel nějaký ten mistr.
Mistr Tara-Ju zadumaně stál na vyhlídkové plošině nad tekoucí řekou. Přítomnost řeky prozrazoval pouze její hukot přerušovaný občasným šplouchnutím. Mlha však nikomu nedovolila, aby spatřil vodní hladinu.
Zbytek včerejška strávil mistr přemýšlením. Jeho úkol se zdál stále těžší. Brzy ráno meditoval o soustavě Ró. I pro tak zkušeného mistra to byla velmi obtížná meditace.
Mistr začal tím, že si představil celou soustavu v Síle. Postupně sestupoval do hlubších rovin své mysli. Prolnul si obraz, který vyvolávala soustava v Síle s hvězdnou mapou systému. Už teď zjistil několik nesrovnalostí.
V několika případech šlo o nepřesnosti na mapách, ale některá místa se mu zdála divná i v Síle. Do podvědomí si uložil zprávu pro mapový archiv Akademie a pokračoval dál.
Teď, když před očima viděl všech patnáct planet soustavy i s jejich měsíci a pásem asteroidů, se začal soustředit na anomálie.
Brzy se mu podařilo označit si místa, kde nebylo něco v pořádku, a oddělit je od ostatních. Bleskově prohledal oblasti bez anomálií. Jak očekával, nenašel nic.
Věděl, že odpověď na jeho otázku se skrývá právě v té nedostupné polovině soustavy. Tušil, že by se mu při intenzivní meditaci mohlo podařit proniknout aspoň do části temného prostoru. Začal tedy sestupovat hlouběji do své mysli.
Dostal se na úroveň atomů, což byla obvyklá hloubka pro většinu mistrů. Použil dechová cvičení a všechny známé způsoby, jak zvýšit vnímavost, aby se dostal ještě níž.
Na úroveň elektronů se dostalo zatím jen několik členů rady. Cítil se slabý na další pokračování, takže se rozhodl zjistit, jak se změnilo jeho vnímání soustavy Ró.
Vybavil si před očima její obraz a opět oddělil nedostupné oblasti. Skutečně se mu podařilo spatřit více míst, ale stále zůstávaly části planet, kam nemohl nahlédnout. Zbývalo mu propátrat ještě čtvrt soustavy.
Zdálo se mu, že nabral dost sil pro pokračování ve své meditaci. Přinutil tedy své vědomí proniknout ještě na nižšní úroveň, než byly elektrony. Brzy se dostal na své maximum. Opět si promítl celou soustavu a i teď se světlé oblasti rozšířily.
Zatím pátral bezvýsledně. Temná místa odhadoval na desetinu soustavy. A právě někde tam nejspíš byli ti, které hledal.
Napadlo ho, že by mohl současný obraz soustavy spojit se sítí vláken, která se táhla za všemi, co dokázali cítit Sílu.
Zkusil si představit vlákna, ale při přechodu do čtvrté dimenze ucítil prudkou narůstající bolest, která ho přiměla narychlo ukončit meditaci.
Teď tedy přemýšlel o tom, co všechno vlastně zjistil. Ta bolest mu dělala starosti, částečně ji přičítal přílišnému vypětí při meditaci, ale něco mu na tom nesedělo.
Zdálo se mu, že něco zahlédl, ale nebyl si jistý, co to bylo. Ten záblesk byl i pro něj moc krátký. Musel počkat, než se po něm pokusí pátrat…
( – - – )
Prostornou síní v Jižní věži paláce rytířů Síly se rozléhal mohutný hlas mistra Očiby-Al-Šala. Zatímco mistr mluvil ke shromážděným studentům, přecházel prostředkem sálu a rukou hladil rukojeť svého krystalového meče.
„Minule jste mi dokázali, že ovládáte základní střehy,“ mistr se na chvíli odmlčel. „Takže se dnes zkusíme naučit několik krytů.“
Hloučkem studentů projel nadšený šum.
„Jak víte základní sestava, kterou teď studujete je jednoduchá, ale účinná,“ několik studentů se trochu zardělo, „snažte se tedy během cvičení sladit svou mysl se svým tělem a nechte se vést Sílou.“
Mistr přešel k vysokému oknu a zastavil se. „Krytí je pro rytíře Síly velice důležité, všichni si uvědomujete proč.“
Studenti souhlasně zamručeli.
Mistr Očiba pokračoval: „Základní technika rozděluje tělo bojovníka na šest částí. Ví někdo z vás, jaké to jsou?“
„Pravá a levá ruka, pravá a levá noha, hlava a záda…“ odpověděli studenti takřka jednohlasně.
Mistr se usmál. „Přesně tak. Protože útoky protivníka povedou právě na tyhle části vašeho těla, musíte se naučit je chránit.“
Mistr přešel k terminálu počítače a cosi zadal na klávesnici. Ve středu místnosti se objevil hologram rytíře. Mistr Očiba přešel k němu a tasil svůj meč.
Potěžkal jeho lehkou čepel a zkusmo jím kolem sebe máchnul. Pak předvedl studentům sérii rychlých výpadů zamířených na ruce, nohy a hlavu holoprojekce.
„Takovéhle rány vám dokážou během chvíle amputovat ruku, nohu, nebo i hlavu. Abyste zastavili protivníkův meč, musíte mu do cesty dát svůj.“
Mistr se rozhlédl po skupině studentů. „Výpady se vedou do písmene X, takže váš meč musí kolem vás vytvořit písmeno O.“
Mistr pomalu předvedl studentům všech pět základních krytů. „Dnes se zaměříme na bloky rukou. Vemte si cvičné meče a zkoušejte je po mně“
Mistr opět ukázal dva horní kryty a studenti ho napodobili. Pak mistr prošel kolem nich a prohlédl si, jak se jim kryty daří. Radil jim přitom, jak meč lépe držet.
„Jde vám to dobře,“ usmál se mistr. „Garene, pojď sem.“
Garen poslušně přiběhl. „Teď mě budeš odrážet.“ Mistr vzal cvičný meč a připravil se. Garen vyčkával ve střehu.
„Výpad vedu na pravé a levé rameno, šikmo ze shora,“ vysvětloval mistr, „Garen nastaví svůj meč proti mému křížem.“
Mistr provedl zpomalený výpad na Garenovo pravé rameno a Garen ho úspěšně odrazil.
„Dobře, Garene,“ pochválil ho mistr, „krystalový meč je dost dlouhý, takže nemusíš tolik zvedat ruce.“
Garen přikývl.
„Teď to zkusíme o něco rychleji,“ promluvil mistr, „nemůžete se přece spoléhat na to, že na vás Temný rytíř bude čekat!“
Mistr zaútočil na Garenovu levou ruku, pak na pravou a Garen oba jeho výpady úspěšně odrazil. Mistr Očiba se usmál: „Velmi dobře, teď to zkusíme normální rychlostí.“
Garen se nadechl a sladil svou mysl s tělem tak, jak se to naučil. Byl zcela klidný a připravený. Sledoval čepel svého cvičného meče s umělými krystaly na obvodu, které modře svítily.
Mistr byl tentokrát skutečně rychlý, Garen ani nestačil sledovat jeho výpady, ale přesto byl úspěšný. Nechal se vést Sílou a nastavoval svůj meč do cesty tomu mistrovu. Střídavě překlápěl čepel na jednu a druhou stranu, jak bylo potřeba.
„Výborně,“ řekl mistr, „podařilo se ti dosáhnout bojového soustředění mysli tím, že jsi našel jednotu mezi svou myslí, svým tělem a Sílou. Pamatujte si všichni, že tohle je právě to, o co se rytíři Síly snaží.“
Garen s úsměvem schoval svůj meč a ustoupil zpátky mezi studenty.
Komentáře
Přidání komentáře...